WH - 24. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 24 – Viper

 

Poprvé, za celý svůj život, jsem strávil Díkuvzdání sám. V minulosti, pokud jsem nebyl pryč z města na zápasech, byl jsem u babči, ale tento rok to bylo prostě… jiné. Babča mě stále zvala a já původně řekl ano, ale na poslední chvíli jsem změnil názor. Nechtěl jsem vstát z postele. Nechtěl jsem opustit svůj dům. Nechtěl jsem lhát a říkat, že jsem za něco vděčný, protože jsem nebyl.

Byl jsem nešťastný.

Michelle a děti, mi chyběly tak moc, že mě bolela hruď, když jsem na ně pomyslel. Přemýšlel jsem, co dělají, každou vteřinu během dne. Ráno na Díkuvzdání, jsem to už nemohl vydržet, tak jsem sednul do auta a jel k jejímu domu, kde jsem zaparkoval o několik domů dál, zatímco jsem přemýšlel, co bych jí kurva řekl, kdybych zaklepal na dveře. Seděl jsem tam přes hodinu, přehrával si scénář za scénářem, ve své hlavě, a nic s čím jsem přišel, že bych řekl, se ani neblížilo tomu, co jsem cítil. Všechno, co mi naskočilo do hlavy, bylo, že mi neodpověděla na moji poslední zprávu. Nevinil jsem ji, že mě ignorovala, Bůh ví, že jsem si to zasloužil, ale možná to bylo příliš pozdě. Pomyšlení na to, že bych už Michelle nikdy znovu nemohl držet, nikdy znovu se s ní nemohl milovat, ležet v posteli a mít na sobě její studené nohy… bylo zdrcující.

Zkurveně zdrcující.

Přidejte k tomu to, že bych nebyl schopný stavět s Matthewem Lego, nebo číst Mauře knížky, nebo milion dalších malých věcí, které jsem považoval za samozřejmé a musel jsem odejít. Sezení na té ulici, zírání na ten dům a vědomí, že jsou uvnitř, mi stahovalo žaludek. Byli méně než sto yardů ode mě. Mohl jsem být u dveří za minutu, ale nevěděl jsem, co říct. Taky jsem nechtěl naštvat Michelle a naprosto zničit její Díkuvzdání.

Místo toho, jsem nastartoval auto a odjel, jel přímo do McDonalda a jedl sám v autě, než jsem zamířil domů a nevylezl z postele celý večer.

Na rovinu, kromě chození na rehabilitace, jsem vlastně neopouštěl dům – nebo postel – celý další týden. Pak jsem dostal textovku od Andyho.

Andy: Čau! Vyzvednu tě ve čtyři odpoledne. Buď připravený.

Rychle jsem se snažil si vzpomenout, jestli mám něco v plánu, ale na nic jsem nepřišel.

Na co?

Andy: Nebyl jsi na zápase, co ses zranil. Už je to dost dlouho a dnes večer, se tam objevíš. Stále musíš fandit svému týmu.

Fandím jim. Sleduji každý zatracený zápas!

Andy: To neznamená ani hovno. Potřebují tě vidět tam. S nimi. Buď připravený ve čtyři, a je to rozkaz.

Andy byl, můj agent, ale nesnášel jsem, když se tak choval. Taky jsem věděl, že když nám něco řekne, abychom něco udělali, nemáme na výběr. Vůbec.

Fajn.

Nebylo to tak, že bych nechtěl jít na zápas – ti chlapi byli mí bratři – ale opravdu jsem nevěděl, co jim říct. Většina z nich mi volala a psala po mé operaci, ale já je ignoroval. Brody přišel ke mně domů, ale pohádali jsme se. Tihle chlapi byli všichni hokejisté, ale já se už tak necítil, takže o čem s nimi sakra budu mluvit?

Čtyři hodiny se ke mně přikradly dost rychle. Hodil jsem na sebe mikinu Wild a džíny, a šel ke vchodovým dveřím. Když jsem šel po chodníku k jeho autu, Andy stáhl okýnko.

„Co to máš sakra na sobě?“

Podíval jsem se na sebe a zpátky na něj. „Co?“

„Vrať se zpátky domů a vezmi si na sebe ten zatracený dres!“

Protočil jsem oči a otočil se zpátky k domu, aniž bych řekl slovo. Šatna byla jeden bordel a já tam nemohl nic najít. Po pěti minutách odkopávání špinavého oblečení a frustrovaného škubání za ramínka, mi to došlo. Můj dres je stále u Michelle doma.

Připravil jsem se na hádku s Andym a vyšel ze svého pokoje.

„Kámo. Co to kurva?“ Andyho slova mě vyděsila. Ani jsem ho neslyšel vejít.

„Co zase?“

Stál v mé kuchyni a jeho pohled pomalu skenoval hromady krabic od pizzy a prázdné krabičky od číny, které byly naskládané do výšky a pokrývaly většinu linky.

„Tohle.“ Pokývnul k odpadkům, se zhrozeným pohledem. „To je to, co děláš celý poslední měsíc? Jíš sračky a plýtváš svým životem?“

„Poslouchej, jestli máš v plánu mě vychovávat celý večer, tak prostě můžeš jet sám. Nemám náladu na tyhle sračky.“

„Nechci tě vychovávat, Vipere, ale podívej se na tohle. Jsi mimo kontrolu,“ prohlásil.

„Nejsem mimo kontrolu!“

Pohlédl na mě zlostně. „Chodíš vůbec na rehabilitace?“

„Ano!“ zařval jsem zpátky. „Chodím, kurva, pokaždé! Je to prakticky všechno, co dělám.“

Andy si dal jednu ruku v bok a povzdechl si, když si druhou projel vlasy a podíval se dolů na podlahu. „Dělám si o tebe starosti, Vipere.“ Zvedl hlavu a díval se na mě. „Nejsi jen můj klient, jsi jeden z mých nejlepších přátel. A chováš se tak nepředvídatelně, že si dělám o tebe starosti. Ne jen o tvou kariéru. Do prdele s kariérou v tuhle chvíli. Dělám si starosti o tebe.“

„Nedělej si o mě starosti,“ zabručel jsem. „Budu v pohodě.“

„Mám o tom silné pochybnosti, ale musíme si o tom promluvit později, protože jinak přijedeme pozdě. Vezmi si dres a jdeme.“

„Nemám ho.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Je u Michelle.“

Stáhnul rty a pevně je sevřel, když zhluboka dýchal nosem a ujistil se, abych slyšel jeho naštvání. „Fajn. Cokoliv. Jedeme.“

Cestou tam, jsme moc nemluvili. Bylo to divné a tiché – dost jako zbytek mého života, v tuhle chvíli.

Jakmile jsme zajeli na parkoviště hráčů u stadionu, zrychlil se mi pulz. Mé tělo vědělo, kde jsme, a odpovídalo.

„Jsi vzrušený?“ zeptal se Andy, když jsme šli hlavní halou k šatně.

Dal jsem si ruce do kapes a pokrčil rameny. „Nevím, jak na tom jsem. Nervosní. Vzrušený. Cítím se jako bych měl hodit šavli, takže to je něco.“

Zasmál se a praštil mě do ramene. „Zvládneš to. Vím, že je nejspíš divné, tady být, ale měl bys vědět, že tihle chlapi, umírají touhou tě vidět.“

„Doufám.“ Přikývl jsem.

Čím blíž jsme byli k šatně, tím hlasitěji se ozývala hudba zevnitř. Srdce mi bušilo v hrudi, když jsme došli ke dveřím.

Andy se na mě podíval. „Chceš jít první?“

„Uh…“ zakoktal jsem a zhluboka se nadechnul, abych vyfouknul vzduch z tváří.

Dal mi ruku na rameno. „Chápu.“

Prošel dveřmi přede mnou a já sklonil hlavu a díval se na jeho nohy, když jsem ho následoval.

„Do prdele!“ zvolal známý hlas. „To je Viper!“

Vzhlédl jsem a uviděl Louieho, který měl na sobě jen tričko a nic jiného, kráčejícího k nám, s otevřenou náručí. Pár dalších chlapů zavolalo moje jméno, pokřikovali a následovali Louieho mým směrem. Dalších pár minut, jsme strávili plácáním si a objímáním a zasvěcováním chlapů do toho, jak je to s mým kolenem.

„Jsem tak šťastný, že tě tady vidím, chlape.“ Plácnul mě Louie rukama na ramena.

Zaklonil jsem se a pohlédl dolů na jeho nádobíčko. „Ale ne zase tak moc vzrušený, co? Malý Louie, je pořád dost malý.“

„Polib si!“ řekl se smíchem.

Dav se rozptýlil a všichni se vrátili k oblékání na zápas. V rohu, jsem si všimnul Brodyho, sedícího na lavici, jak si dával novou pásku na svou hokejku. Přešel jsem a šťouchnul ho zezadu do ramene.

„Čau.“

„Čau,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval.

„Jak to jde?“

„Fajn.“

Bylo zjevné, že se mnou nechce mluvit a poslední věc, co bych chtěl, bylo hádat se s ním před zápasem, takže jsem odešel pryč. Andy pokrčil rameny a poplácal mě po rameni, když jsem kolem něj šel k ledu. Zápas měl začít až za chvíli, takže stadion byl stále docela prázdný, kromě kluků, bruslících kolem a prodejců, kteří se začínali připravovat. Stál jsem ve dveřích, které vedly od střídačky na led, a nadechoval se vůně kluziště, která mi tak chyběla.

„Promiň,“ řekl Brody odměřeně, když se protáhl kolem mě. Odstoupil jsem dál napravo a snažil se zůstat z cesty. O chvilku později, přišel z tunelu také trenér Collins. Jeho pohled skenoval led, jak zjišťoval mentální stav každého, kdo tam byl. Byl skoro na odchodu zpátky do tunelu, když si mě všimnul.

„Finkle!“ Po tváři se mu rozprostřel velký úsměv a spěchal ke mně. „Je fajn tě vidět vzpřímeně a bez holí!“

„Díky,“ odpověděl jsem, když mě přitáhl do velkého objetí.

„Jak se cítí koleno?“

Pokrčil jsem rameny. „Cítí se skvěle. Žádná bolest, kromě bolení po rehabilitaci. Taky dělám dost velké pokroky a to je to jen něco přes měsíc.“

„To moc rád slyším.“ Přikývl a postrčil si brýle zpátky na nos. „Dál tvrdě pracuj, protože nám tady chybíš. Máme pár dobrých chlapů, ale prostě to není to samé. Dáváš tomuhle týmu energii, když jsi tady, což nikdo jiný nedokáže nahradit.“

„Díky, trenére.“

Zatraceně, to bylo hezké slyšet.

„Dobře, mám ještě nějaké věci na práci, před zápasem.“ Začal odcházet, ale po pár krocích, se otočil zpátky ke mně. „Zůstaneš tady, že jo? Prohráli jsme tři zápasy v řadě. Hodilo by se trochu zatřást střídačkou.“

„Budu tady,“ odpověděl jsem, ve snaze udržet svůj úsměv pod kontrolou. Bylo fajn slyšet, když trenér řekl, že chybím, jak na ledě, tak na střídačce.

 

Jakmile začal zápas, snažil jsem se držet krok se vším tím nadšením. Kdo by řekl, že strávit celý měsíc ležením v posteli, by mohlo sejmout tvou výdrž a proměnit tě v lenochoda?

Naštěstí, adrenalin nakopával, když odešla energie. Než skončila první třetina, skákal jsem nahoru a dolů na střídačce, plácal kluky po helmách a otáčel se k divákům a mával pažemi, aby si stoupli na nohy. Věděl jsem, že mě bude koleno bolet jako čert, další den, ale bylo mi to jedno.

Během time-out ve druhé třetině, jsem poslouchal trenéra Collinse, jak vytáčí kluky, když najednou, dav začal nahlas fandit. Zvedl jsem hlavu a podíval se, jestli někdo něco vypustil na led. Louie mě šťouchnul loktem a ukázal k velké obrazovce nad ledem. Na obrazovce byl můj obličej. Fanoušci fandili mě! Zvedl jsem ruce nad hlavu a zapumpoval s nimi ve vzduchu, a řev postoupil na ohlušující úroveň. Být v téhle budově, být s mým týmem, být s těmihle fanoušky, napumpovalo nějaký život zpátky do mého mrtvého srdce. Cítil jsem, jako by se malý kousek mě, zase vrátil.

Série proher Wild, ten večer skončila. Z repráků se valila hymna Wild a já si plácal se všemi chlapy, na jejich cestě do tunelu, a pak oslava pokračovala další hodinu v šatně.

Když mě Andy vezl domů, mysl mi uháněla a nešlo to zastavit, nebo to, aby mi neškubaly nohy a ruce. Zářivě modrý proud energie, mi vířil žilami a nemohl jsem sedět v klidu, ať jsem se snažil sebevíc.

Dostal jsem se domů a rozhodl se vydrbat svou kuchyň od podlahy ke stropu a vyhodil jsem čtyři velké pytle odpadků. Taky jsem si začal dělat mentální seznam všech sraček, které jsem musel udělat, abych dostal svůj život zpátky.

Nebylo tajemstvím, že číslo jedna na mém seznamu, bylo taky to nejtěžší. Přesto, jak moc jsem chtěl, nemohl jsem prostě přijít a požadovat svou rodinu zpátky. Michelle byla mnoho věcí. Byla silná, byla pečující a byla odpouštějící… ale možná jsem ji odstrčil příliš daleko.

Ale jednu věc jsem věděl naprosto jistě. Pokud selžu, nebude to bez životního boje.