RG - 6. kapitola

Překlad: Marťa

Oprava – bylo to velmi, velmi dobré. Tak dobré, že jsem se nechtěla pohnout. Což byla ta špatná část.

„Snažíš se uvařit si pro sebe?“ Můj hlas zněl nejistě. To spojení mezi námi, které jsem cítila, když jsem se s ním poprvé setkala, tam stále bylo. Tak silné. Silnější, než jsem čekala. Jako by nás spojovalo milion lan.

„Zkouším to. Neúspěšně,“ zamumlal a musel pohnout hlavou, protože teď jsem cítila jeho dech ve vlasech a po těle mě brnělo. Byla jsem si tak bolestivě vědomá toho, jak se na mě tisknul. Jak byl silný a jak úžasný byl. Srdce mu rychle tlouklo do mých zad. Moje vlastní se přidalo do rytmu.

„Proč neřekneš Marcovi nebo Giannimu, aby ti pomohli?“

„Nejsou tu, aby mi vařili. Jsou tady, aby mě chránili,“ řekl a já cítila jeho slova na své kůži.

Povzdechla jsem si. „Kouřový alarm se jich netýká?“

Druhou rukou se natáhl k umyvadlu, čímž nás přitiskl ještě blíž. Srdce se mi zachvělo. Vypnul vodu. „Stalo se toho hodně, když jsi byla pryč. Myslím, že si na to zvykli.“ Říkal ty nejneškodnější věci, ale každé slovo bylo, jako fyzické pohlazení. Měla jsem se pohnout. On se měl pohnout. Ale ani jeden z nás to neudělal.

Musela jsem zavřít oči před emocionálním a fyzickým náporem emocí, když mi položil ruce na paže. Dlaně jsem měla vlhké. Ne z vody. Doslova se mi potily. Chytila jsem se okraje dřezu. Jeho ruce se pomalu pohybovaly odshora dolů, k mým zápěstím, a pak je stáhl k pasu. Cítila jsem na zadní straně krku jeho dech. Chtěl mě tam políbit a já bych ztratila veškerou kontrolu a rozum a nechala ho pokračovat.

Mohla jsem mít všechno, jen si to stačilo vzít. Odtáhla jsem se, přešla místnost a popadla další utěrku, abych si usušila ruce.

„Můžeš mě učit.“

Rychle jsem zamrkala. „Co tě mám učit?“

Neušlo mu, jak vysoko jsem měla posazený hlas a lehce se na mě usmál. „Vaření. Abych přestal zapalovat věci.“

Byla jsem tak ráda, že mluvil o vaření a ne o něčem jiném, že jsem hloupě souhlasila. „Dobře. Ale vím, že to, co jsi dělal, vaření nebylo. Tomu se říká hoření.“

Už věděl hodně o tom, jak věci rozpálit. Zejména mě.

Zamířil ke koupelně, protáhl se kolem mě a znovu mě rozpálil. Sehnul se pod umyvadlo a vytáhl tubu masti.

„Nemůžu uvěřit, že tady chceš zůstat,“ vyhrkla jsem nervózně. „Celé tohle místo je menší, než tvá koupelna v paláci.“

Dokončil nanášení masti na jeho popáleniny a odložil tubu zpátky. „Je to malé, ale jsou tady věci, které mi to vynahrazují.“

Mluvil o mně. Musel mít takový sexy hlas? Opřela jsem se o stůl a mentálně prosila svá kolena, aby se nevzdávala. Brzy se zešílím.

Ale pak jsem viděla jeho počítač. Hrál World of Warcraft a byl v neznámé oblasti.

Což nebylo možné, protože jsem v téhle hře byla všude a dělala všechno. „Počkej, tohle je nové rozšíření?“

„To je,“ řekl a přiblížil se víc, než mi bylo milé. Na stole ležely nějaké papíry a on je rychle shrnul a vložil do složky.

„Jak to, že ho máš? Nevyjde další dva měsíce.“ Nemohla jsem si pomoct. Natáhla jsem se a otevřela mapu, abych viděla názvy nových zemí. Tak nespravedlivé! Umírala jsem pro tuto expanzi a novou herní třídu, kterou měla představit.

„Myslím, že to bude asi tím, že jsem princ. Chceš kopii?“ Ano. Vážně, vážně, vážně jsem ji chtěla.

A nijak dobře se mi nedařilo svou odpověď skrýt, protože najednou vypadal až příliš spokojeně. Věděl, jak moc jsem to chtěla. Byl to jediný člověk, se kterým jsem se setkala, který opravdu chápal mou závislost na hraní. Pomáhalo, že on na tom byl stejně. Když jsme byli v LA, okamžitě jsme se jeden druhému s naší závislostí svěřili. Málem jsem se zasmála, když jsem si vzpomněla na noc, kdy vpadl do mého pokoje s notebookem, abychom si mohli zahrát Mortal Kombat X. Obvykle jsem se cítila, jako mimoň, protože většina dívek hry nehrála, ale Rafe se choval, jako by to byla ta nejúžasnější věc na světě. Miloval to, že jsem o něm věděla něco tak důležitého a základního. Cítila jsem to stejně.

„Pokud ne, chápu to. Mám novou verzi Call of Duty, pokud si chceš místo toho zahrát ji.“

Zapnul televizi s velkou obrazovkou a ukázal mi pozastavenou hru. Nikdy jsem nehrála konzolové videohry – jen ty, které jsem si mohla pustit na počítači. Prsty mě svrběly, abych zvedla jeden z ovladačů.

Pokud by najednou vytáhl talíř bonbonů a čokoládový dort, existovala silná možnost, že už bych penzion nikdy neopustila.

Nebylo divu, že mu nevadilo tady zůstat.

„Vlastně, nevím, kdy se vrátím, protože máme dnes večer ve škole zkoušku talentů.“

„Když o tom mluvíš,“ řekl a obešel pohovku a popadl něco z kuchyňského pultu. Teprve, když mi to hodil, uvědomila jsem si, že to byla sada klíčů.

Mých klíčů.

„Nechal jsem ti opravit auto.“

To mě přivedlo zpátky do reality. „Požádala jsem tě, abys to nedělal.“

„Ne, řekla jsi mi, abych to nedělal, přestože to bylo potřeba udělat.“

Zatímco se část mně bouřila, že udělal něco, co jsem řekla, aby nedělal, ta druhá byla dojatá a vděčná. Nevěděla jsem, jakou část mu ukázat. Bořila jsem se do bahna. Kdybych byla milá, myslel by si, že má šanci. Ale kdyby ne, chovala bych se, jako rozmazlený nevděčný fracek.

Místo toho jsem se zeptala. „Co to děláš? Jakou hru to hraješ?“

„Hru? Nejsem tu, abych hrál hru.“ Pak přišel blíž a postavil se přímo přede mně. Nemohl nevnímat, jak jsem se ostře nadechla. Stál tak blízko, že jsme se mohli políbit, pokud by se jeden z nás posunul o pár centimetrů dopředu. Pak jsem přestala dýchat úplně, když řekl: „Jediné hry, kterou tady hraji, jsou různé druhy videoher. Ale kdyby to byla hra, vyhrál bych. Já neprohrávám.“

***

Zbytek mého dne sestával z myšlenek na arogantní, domýšlivé muže, kteří věřili, že si mohli dělat, co chtěli. Bylo to, jako by skutečný život byl jen nějakou videohrou a Rafe si myslel, že mohl podvádět. Ještě horší to bylo, když jsem nastartovala auto. Motor čistě předl a já si uvědomila, že udělal mnohem víc, než jen vyměnil baterii.

„Vrátím mu to,“ řekla jsem si, jako by se tím měly věci vrátit do pořádku. Byla jsem si ale vědomá, že by se na mém seznamu ocitl daleko vzadu, vzhledem k tomu, že někteří z ostatních dlužníků z nás mohli udělat bezdomovce.

Měl schopnost přivést mě k šílenství.

Při práci v restauraci jsem přemýšlela, co řekla Amanda o tom, že jsem se na něj zlobila. Logicky udělal něco pěkného a ohleduplného. A byla jsem na něj naštvaná? Nemohla jsem to vysvětlit tím, že by naznačoval, že jsem byla příliš slabá a neschopná to udělat sama. Byla jsem si jistá, že to by ho nikdy nenapadlo. Viděl něco, co bylo potřeba udělat a udělal to. To byl Rafe. Část mě čekala, že se objeví na večeři, ale nepřijel. Místo toho, těsně předtím, než mi měla skončit směna, vešel dovnitř Stuart.

To byl ten doručovatel květin, se kterým jsem se díky Rafovi znala jménem.

„Stuarte! Co tady děláš?“

Držel velkou kytici slunečnic. Nemusel nic říkat. Věděla jsem, že byly pro mě. Jednou jsem Rafovi řekla, jak se mi líbily slunečnice a jak mi v zimě chyběly. A on měl někde ve své pokrevní linii předka, který musel být součástí slona, protože na nic nezapomněl.

„Znáš pravidla, Genesis.“ Položil květiny na pult. „Užij si je!“

Znala jsem pravidla. Měla jsem mu říct, aby je odvezl jedné z vdov, které jsme ve Frog Hollow měli. „Počkej!“ Zavolala jsem na něj. Ale on zjevně na pravidla zapomněl, protože už byl venku ze dveří a nasedal do nákladního vozu. Byla tam kartička, kterou jsem si přečetla.

Děkuji, že jsi mě dnes zachránila a zabránila mi spálit dům.

Rafe.

PS: Nechal jsem Stuarta doručit květiny všem ženám na seznamu, aby sis tyto mohla ponechat.

Musela jsem se vypořádat s rozdílnými touhami – chtěla jsem ho uškrtit a zároveň políbit. Potřebovala jsem, aby mi přestal posílat květiny, ale jak to udělat, aniž by se to dotklo všech vdov v našem městě? Udělal spoustě lidí ve městě radost. K takové věci by se většina lidí ani nesnížila. Byli by jen naštvaní, že jsem jejich dary nepřijala, a pak by mě potrestali tím, že by mi už nic dalšího nedali.

Ale Rafe ne. Ten musel být ohleduplný a pozorný. Technicky jsme neměli telefony používat v práci, ale tohle vyžadovalo ženskou zálohu. Poslala jsem Whitney zprávu.

KVĚTINY!!!

Okamžitě mi odpověděla, ale nenapsala to, co jsem očekávala.

Pošli mi fotku, protože mi Christopher, od té doby, co jsme se vzali, květiny nepřinesl. Jsem si jistá, že jsem zapomněla, jak vypadají.

Kde byla moje ženská solidarita? Rozhlédla jsem se, než jsem odpověděla.

To není to, co jsi měla říct.

Telefon mi zabzučel rychlou odpovědí.

Promiň, prostě jsem zdrcená – a kromě toho všeho musím vzít zítra ráno v 7:00 Mere na oslavu narozenin, kterou zjevně pořádá sám ďábel.

Poté, co jsem se omluvila a řekla jí, že si brzy promluvíme, schovala jsem telefon zpátky do kapsy. Přišla Laura, aby mě osvobodila a já mohla jít na střední školu. Květiny jsem nechala v restauraci, aby si je tam užili zákazníci.

Nechtěla jsem připustit, že část mě si je chtěla vzít domů a nechat je v mém pokoji. Věděla jsem, že kdybych to udělala, Rafe by to nějak zjistil (i kdybych byla záludná) a pak by si můj čin nesprávně interpretoval v něco, co to neznamenalo.

A já potřebovala udržet situaci, která mezi námi byla, zcela jasnou.

Když jsem dojela ke škole, Nicole si všimla ne tak skvělé nálady.

„Co se stalo teď?“

„Opravil mi auto.“

„Ten má ale nervy! Chceš, abych ho srazila k zemi?“ Její sarkasmus naznačoval, že jsem reagovala přehnaně. O mé minulosti ale nevěděla všechno.

Obvykle jsem to byla já, kdo dělal ostatním lidem laskavosti. Asi bych tedy měla být v klidu, když to dělal Rafe. Ale tvrdě jsem pracovala, abych byla nezávislá. Postavila jsem se na vlastní nohy potom, co každičký okamžik mého života ovládal někdo jiný. Pochopila jsem, že se mě Rafe nesnažil ovládat. Byl jen laskavý. Ale něco ve mně instinktivně reagovalo negativně, kdykoliv udělal něco, co jsem řekla, aby nedělal.

Stály jsme na jevišti, kde právě dokončovali sestavování balkonu pro scény Romea a Julie. Sarabeth právě lezla po zadní straně scény, aby se dostala na balkon, i když se konstrukce jevila, jako nestabilní.

„Je to bezpečné?“ Zeptala jsem se Nicole.

„Technicky vzato? Možná. Ale to je v pořádku. Máme tu někoho, kdo by s vytvářením scény měl pomoci.“

Z jejího pobaveného tónu jsem poznala, o kom mluvila. „Je to princ. Nevím, jak sestavovat kulisy.“

„Víš, že nemůžu nikoho odmítnout. Potřebujeme veškerou pomoc, kterou můžeme dostat.“ Odešla se svými deskami a řekla Sarabeth, aby slezla dolů, než to pořádně otestují. Sarabeth vypadala zdrceně. Předváděla scénu s Malcolmem Schroederem, který byl nejoblíbenější chlapec v celém kraji. Dívala se na něj tak, jak jsem se já dívala na Rafa.

A když mluvíme o princi Lháři, celé mé tělo poznalo, jakmile vstoupil do hlediště. Jako bych na jeho přítomnost byla naladěná a každý kousek mě se postavil do pozoru, když vstoupil do místnosti. Všechny dospívající dívky na jevišti se otočily a pozorovaly ho, jak jde uličkou. Vyskočil na pódium, všechny pozdravil a postavil se vedle mě. „Jakou hru hrajete?“ Zeptal se. Zdálo se, že svůj nově vytvořený fanklub vůbec nevnímal.

Chtěla jsem mu říct tolik věcí. Aby mi neposílal květiny a neopravoval mi auto. Že nebylo v pořádku, že žil v mém domku pro hosty a v podstatě infikoval můj život. Že se změnil ve stalkera. Nádherného, sexy, okouzlujícího stalkera, ale pořád stalkera.

Většinou jsem ho chtěla ignorovat, ale Sylvia mě vychovala lépe. „Dělají scény z Romea a Julie a dalších her. Milostné příběhy a pohádky, takové věci. A nejde jen o scény z her. Je to přehlídka talentů, takže bude zpěv, tanec a další věci.

 Stál příliš blízko. Přísahám, že to dělal úmyslně. „Co je špatného na pohádkách?“

Když jsem to slovo řekla, zvedla jsem opovržlivě hlas. „Není na nich nic reálného. Pokud o půlnoci ztratíš jednu botu, jsi prostě opilý.“

Na chvilku jsem si myslela, že mě chtěl obejmout. Asi jsem nebyla ve svých úvahách daleko, protože namísto toho strčil ruce do kapes, aby se mě nedotkl. Nebo jsem se možná jen divoce dohadovala. Bylo známo, že se mi to stávalo. „Ty ses tak moc často necítila.“

Jeho hlas zněl bolestně. Ale měl pravdu. Bylo nespravedlivé, že o mě věděl prakticky všechno, dokonce i moje nejhlubší a nejtemnější tajemství. Ale naopak to tak nebylo. Ani jsem nevěděla, kým vlastně byl.

Sarabeth zjevně sebrala dost odvahy, aby se k nám přiblížila. Chvíli zírala na Rafa a já ji za tu nervozitu a zbožňování nemohla vinit. Nakonec vyhrkla: „Já, ehm, hm, vím, kdo jste.“

„Já taky,“ odpověděl Rafe a jeho rty se v koutcích zvedly.

Z jejího výrazu jsem poznala, že to nebylo to, co chtěla říct ani jak to chtěla říct. Oslnil ji tak, že se zakoktala. Měla jsem pro ni tolik pochopení, protože mně se to také stávalo a to jsem ho už nějakou dobu znala.

„Ach. Tak dobře.“ Vypadala frustrovaná. „Ehm, slečna Bradyová mě poslala, abych vás přivedla.“ Nicole stála u balkonu a mávala na Rafa.

„Povinnost volá,“ řekl a stiskl mi rameno. Cítila jsem, jako by mi ten dotek sjel k srdci a také ho stiskl.

  Přestaň, řekla jsem si už po milionté. Ublížil mi. Ponížil mě. Moje zrádné srdce stále cítilo ty jizvy, které mi po jeho zradě a lži zůstaly.

Nicole dala Rafovi práci na jiných kulisách. Viděla jsem, jak vytáhl telefon, a kdybych měla hádat, řekla bych, že si na YouTube hledal, jak použít kladivo a hřebík. Protože to nikdy předtím nedělal. Místo toho si pustil nějakou hudbu a nasadil si sluchátka. Pak šel pracovat na kulisách, jako by je stavěl celý svůj život.

Pusu jsem měla mírně otevřenou. Měla jsem silné pokušení ho zastavit a zeptat se ho, jak přesně věděl, co má dělat. Ale Nicole mě odchytila, když jsem šla přes jeviště. „Nechceš s ním být, tak ať pracuje. Nech ho být.“

„Pro tvoji informaci, on mě být nenechává.“ Ignorovala jsem skutečnost, že jsem byla na cestě k němu, abych s ním mluvila.

To zase ignorovala ona. „Chceš, aby tě nechal na pokoji? Potom mu pošli zprávu. Jdi ven s někým jiným.“

V tomto městě jsem s kluky vyrostla. Byli už ve vztahu nebo jsem je znala tak dlouho, že pro mě byli, jako bratři.

Pak se jí podařilo najít jedinou výjimku. „Není to támhle Tommy Davis?“

Tommy Davis. To byl kluk ze střední, kterému jsme vždycky říkaly celým jménem, hlavně proto, že jsme ho nikdy moc dobře neznaly a v podstatě jsme si byli cizí. Seděl v zadní řadě hlediště a s někým si textoval. Pamatovala jsem si, že měl mladšího bratra, který byl ještě na střední škole. Musel ho sem odvézt a počkat, až tady skončí.

Moje šestnáctileté já bylo do Tommyho Davise zabouchnuté, ale on chodil s Brooke a pak si ji vzal, takže byl tabu. Zatímco Whitney byla, jako reklama na úspěšné mladé manželství, Brooke a Tommy byli jejím opakem. Byli svoji jen šest měsíců, než požádali o rozvod. Byl to ve městě docela skandál a pro oba trapné, protože oba zůstali ve Frog Hollow.

Nikdy mě nenapadlo promluvit si s Tommym, protože jsem si nemyslela, že by to za to stálo. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla silně zapletená do svého osobního dramatu, jak by uškodila malá bolest navíc?

Nejspíš ho nezaujmu, ale to nezjistím, dokud to nezkusím, že ne? Zvedla jsem bradu, opustila pódium a pochodovala uličkou. Přála jsem si, abych měla kartáč na vlasy. Nebo aby tady byla Lemon s kosmetickou taštičkou. Než jsem mohla cokoliv říct, vzhlédl a široce se na mě usmál. „Ahoj, Genesis.“

Překvapeně jsem se zastavila. Ve své hlavě jsem si pečlivě vytvářela potencionální konverzaci a on mi ji narušil. „Ahoj, Tommy. Včera jsem na tebe myslela.“

To už telefon odložil. Nevypadal, jako Rafe, který pracoval v hloučku profesionálů. Měl světle hnědé vlasy, jasně modré oči a byl jen o něco vyšší, než já. „Ano? A na co jsi myslela?“

Jeho otázka měla mírně svůdný tón, což způsobovalo, že se mi žaludek uhnul na stranu. Kdyby to řekl Rafe, pravděpodobně bych se tady rozpustila v hromádku zrzavé břečky, ale řekl to Tommy Davis, a já se cítila trochu pisklavě. Asi jsem jen reagovala na zbytky Brooke, které na něm ulpěly. „Na to, jak jsi na mě měl na střední škole milý, když jsem tam nastoupila.“

Několikrát zamrkal, jako by se pokoušel vzpomenout. Poznala jsem okamžik, kdy mu to došlo. „Aha! Jasně. Provedl jsem tě tam.“

A pak se mi jeho bývalá manželka pokusila zničit život, ale tu část jsem vynechala.

Nemohla jsem si pomoct, ale ohlédla jsem se přes rameno na jeviště. Rafe přestal dělat, co dělal a zíral přímo na nás. Paže měl založené na hrudi a jeho tvář měla výraz padlého anděla dychtícího po pomstě. Byla jsem trochu vystrašená. Věděla jsem, že by mi nikdy neublížil, ale právě proto mohl ublížit Tommymu Davisovi. Vstoupila jsem jim do zorného pole, aby na sebe oba muži neviděli.

Nikdy jsem chlapa na rande nezvala, tak jsem nevěděla, jak na to. Teta Sylvia mi dávala přednášky o tom, jak mě budou muži pronásledovat, ale nikdy jsem neměla srdce jí říct, že pokud šlo o mě, muži mě moc nepronásledovali.

No, až na Rafa, ať už tady dělal cokoliv.

Odkašlala jsem si, ale pak promluvil Tommy Davis. „Hej, máš zítra večer něco v plánu?“