RG - 5. kapitola

Překlad: Marťa

Samozřejmě, teď jsem věděla, že by bylo lepší, kdyby mě poslali domů hned na začátku.

„Poslední položkou je ročenka,“ zvolala Brooke. „Kdo ji měl na starosti loni?“

„Genesis Kelleyová.“ Tajemník vypadal vyděšeně, když řekl mé jméno. Brooke se nějak udržela, aby mě neurazila znovu.

„Takže si ji vezmeš znovu, že ano, Genesis?“ Zeptal se jeden z členů rady. Bylo dobře, že se nezeptala Brooke, protože by moje okamžitá odpověď byla ne.

„Už toho mám docela dost,“ řekla jsem váhavě. Nechtěla jsem říct ne a odejít, ale vážně jsem toho měla dost. Abych byla spravedlivá, měla jsem s tím projektem největší zkušenosti.

Rafe si odkašlal a já se otočila, abych viděla, jak na mě upíral pohled. Věděla jsem, co chtěl. Chtěl, abych řekla ne.

Nebyl to můj šéf. „Ano, udělám to.“ To by mohlo pomoci mému plánu udržet se od něj dál. „Rád bych se dobrovolně nabídl s ročenkou pomoci,“ oznámil.

A znovu tam bylo naprosté ticho. Toliko k mé snaze s ním přestat spolupracovat.

„A vy jste?“ Zeptala se Brooke. Dobře věděla, kdo to je. Po návratu ze show jsem ji zaslechla, jak o mně a o něm mluvila. Můžete hádat, jakým tónem tuto otázku položila.

Ale ona flirtovala s každým živým mužem, mladším třiceti let a pravděpodobně si myslela, že o tom nikdo nevěděl. Nebo tak něco.

„Rafael.“ Zarazil se. „Rafe. Rafe Fiorelli.“ Chvilku mu trvalo, než přidal příjmení, které používala jeho rozšířená rodiny. Ve skutečnosti příjmení neměl. Jen hromadu křestních jmen a královský titul.

„Fajn, připište Rafa Fiorelliho na seznam dobrovolníků.“

Bublal ve mně hněv. Udělal to proto, aby se mnou mohl trávit čas. Nepotřebovala jsem jeho pomoc. Ročenku jsem mohla zvládnout sama.

A jít do školy. Postarat se o tetu Sylvii. A pomoci dr. Pavichovi. A pracovat v restauraci. A pomáhat s přehlídkou talentů. A organizovat církevní bazar. A dělat domácí práce. A postarat se o farmu. A hrát své hry.

Jo, žádný problém.

Nejdelší zasedání města v historii celého světa nakonec skončilo, což znamenalo, že jsem se mohla rozloučit a jet s Amandou domů. A dostat se daleko, daleko od Rafa.

Což mě zaplavilo úlevou, dokud jsem si nevzpomněla, že pojeden na stejné místo, kam já.

Whitney vstala a postavila Gracie na zem. Ta kňourala, aby ji zvedla, ale Whitney jí vysvětlila, že ji nemůže nosit, kvůli tomu, že jí to zakázal doktor. Gracie si strčila palec do pusy. „Hodně štěstí se vším. A teď na něj budu muset být milá, protože on byl milý na mé děti. To je zákon matky.“

Objala jsem ji na rozloučenou. Ucítila jsem na rameni něčí ruku. Rafovu. Otočil mě. Zrychlený tep jsem přisuzovala svému hněvu nad tím, co právě udělal. „Promluvíme si o ročence?“

Záludný blbec. „Teď ne. Musím odvést domů tetu Sylvii.“

„Mohl bych vás odvést.“ Vytáhl z kapsy klíče.

„Ne, Amanda nás odveze.“ Technicky jsem se jí ještě nezeptala a opravdu jsem doufala, že řekne ano.

Klíče zase schoval. „Můžu se na něco zeptat? Ohledně květin?“

To způsobilo proud emocí, kterými jsem se nechtěla zabývat. Zvláště ne, před zvědavýma očima a našpicovanýma ušima. Cítila jsem, jak mi za očima začala narůstat bolest. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla, než jsem odpověděla. „Nechtěla jsem je. Tak jsem je poslala lidem, kteří si je mohli užít.“

„Samozřejmě, že ano.“ Kdyby to řekla Whitney, znělo by to sarkasticky. Rafe zněl, jako by souhlasil. Jako by se mu líbilo mé rozhodnutí a očekával ho. Předpokládala jsem, že bude naštvaný.

Nabídla jsem rámě své tetě a on udělal to samé. Když vstala, přidržovala se nás obou. „Děkuji,“ řekla.

Rafe jí věnoval jeden ze svých vzácných úsměvů. Snažila jsem se nevzpomínat na dobu, kdy se na mě usmíval pořád. Představila jsem si své srdce a pak jsem kolem něj mentálně postavila stěnu ledu. Musela jsem to udělat, abych necítila věci, které jsem pociťovala vždy, když byl blízko mě.

Uslyšela jsem za sebou rozrucha a otočila jsem se, abych viděla, jak si Christopher razil cestu davem a hledal Whitney. Něco bylo hodně špatně.

„Co je?“ Whitney zněla zpanikařeně.

Jeho tvář byla úplně bílá. „Zavřeli továrnu.“

V nedaleké továrně se vyráběly součásti počítačových tiskáren a byla tam zaměstnaná polovina lidí z Frog Hollow.

Whitney ztuhla a nereagovala. Když byl Christopher nezaměstnaný, neměli z čeho žít. Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek a udělalo se mi špatně. Doufala jsem, že nebudu zvracet. Měla jsem starost o Whitney a její rodinu a nechtěla jsem, aby se museli přestěhovat.

Druhá, sobecká, část mně ji potřebovala. Obzvláště teď. „Dveře byly zamčené. Na dveřích bylo napsané, že je zavřeno. Poslední výplatu nedostaneme. Ani žádné další pojištění.“ Ztěžka dosedl na jednu ze skládacích židlí a hleděl prázdným pohledem před sebe.

„Ale dítě,“ zašeptala Whitney. Věděla jsem, že náklady na normální porod jsou v řádu desítek tisíc a nedokázala jsem si představit, kolik by to stálo, kdyby se vyskytly nějaké komplikace.

Cítila jsem, jak se Rafe postavil vedle mě. Otočila jsem se a viděla na jeho tváři výraz, který jsem už viděla mnohokrát. Byl to ten, který mi říkal, že něco vymýšlí. „Uvidíme se později,“ řekl. „Chtěl bych si promluvit s městskou radou. Omluvte mě.“

O co šlo? Dlouho jsem nad tím neuvažovala. Našla jsem Amandu, která souhlasila, že nás odveze domů. Objala jsem Whitney a řekla jí, že zavolám, až budou ona a Christopher moci mluvit.

Nemohla jsem dopustit, aby Whitney prošla tímto druhem stresu. Doufala jsem, že to neovlivní zdraví její i jejího dítěte. To byla další věc, kterou jsem potřebovala. Další hrozná věc, kterou jsem mohla přidat na hromádku problémů, které zahrnuly můj život. Chtěla jsem vidět to pozitivní, ale právě teď se kolem mě stahovala dešťová mračna.

***

Budík mi zazvonil až příliš brzy. Technicky zvonil ve stejnou dobu, jako každé ráno, ale já zůstala dlouho vzhůru. Opravdu dlouho jsem mluvila s Whitney a snažila se přijít na to, jak bychom mohly vydělat peníze. Ani jedna z nás nechtěla říct, co to znamenalo – že ona a Christopher se budou muset přestěhovat blíž k městu, aby si našli práci. A že by mě zabilo, kdybych ji ztratila.

Když jsme zavěsily, přihlásila jsem se ke svému účtu do World of Warcraft. Moje jednotka měla provést nálet a jako velitelka jsem ho měla naplánovat. Obešli se ale beze mě a skončili dřív. Těšila jsem se na náš nálet celý týden. Kdykoliv jsem hrála, mohla jsem se stát někým jiným. Byla jsem někde jinde. Nikdo nevěděl, kdo jsem. Nikdo nevěděl o Rafovi a show. Mohla jsem vypnout mozek a na všechno kolem sebe zapomenout.

Měla jsem ale zodpovědnost, a tak jsem se vykulila z postele. Musela jsem nakrmit pár zvířat, která jsme chovali, protože nám poskytovali jídlo. Stáhla jsem si vlasy do uzlu a připravila se na to, že se zpotím. Cestou do kuchyně jsem popadla kabát. Teta Sylvia brzy vstane a udělá nám snídani. Opakovaně jsem jí říkala, že to nemusí, ale zdálo se, že se díky tomu cítila užitečná.

Zívla jsem a v chladném ránu jsem před sebou viděla svůj dech. Když jsem zamířila ke stodole, mnula jsem si ruce. Otevřela jsem dveře a zavřela je za sebou. Rozsvítila jsem a natáhla se pro vědro.

Nebylo tam.

Válelo se na zemi nebo se někam odkutálelo? Neviděla jsem ho. Šla jsem zkontrolovat Jetelku, naši dojnou krávu a zjistila jsem, že jí ve strucích nezbylo žádné mléko. A koryto měla plné sena. Otočila jsem se, abych viděla, že byla nakrmená i prasata a všechna kuřata šťastně kvokala a zobala.

Prohledala jsem jejich hnízda a ukázalo se, že všechna vejce byla pryč.

Danny, dospívající syn našich nejbližších sousedů nám pomáhal s domácími pracemi, když jsem byla pryč. Věděl ale, že jsem se vrátila. Minulý večer jsem s ním mluvila. A byl na městském shromáždění.

Ale pokud to nebyl Danny, tak kdo?

Vrátila jsem se zpátky do kuchyně, kde se svítilo, a z lahodné vůně snídaně, která se linula ve vzduchu, mi zakručelo v žaludku. Vědro na mléko bylo v kuchyni. 

Teta Sylvia stála u sporáku. „Už jsi zpátky?“ Z tónu jejího hlasu jsem poznala, že věděla, proč jsem se vrátila tak brzy.

„Rafe,“ uvědomila jsem si nahlas. „Moje práce za mě udělal Rafe, že?“ Jak vůbec věděl, co má dělat? Byla jsem si jistá, že v Monteře se k práci na farmě moc nedostal.

Teta si jen něco bručela pro sebe a míchala vejce. „Tak milý mladý muž.“

Otevřela jsem skříňku, abych nám vyndala příbory. Sladké. Byl milý, dobře. A ulhaný lhář. „Musíš ho nechat být. Tyhle dveře jsou už zavřené.“

„Víš, co se říká: Když ti život zabouchne dveře…“ odvětila a odnesla vejce na stůl.

„Otevře ti okno?“

„Ne. Znovu otevře dveře. Tak dveře fungují.“

Neměla jsem v úmyslu tyhle konkrétní dveře znovu otevírat. Snažila jsem se přijít na to, jak na ně nainstalovat těžké zámky a přibít je do rámu. Protože tahle konkrétní loď odplula, narazila do skal a potopila se na dno oceánu.

„Prostřeš ještě pro jednoho?“ Stála ke mně zády. Teď přijde na snídani? „Vážně?

„Než jsem však mohla požádat o vysvětlení, vešel dveřmi do kuchyně Rafe spolu s Laddie a pustili dovnitř studený vzduch. V náruči měl dřevo na podpal. „Dobré ráno,“ řekl nám a nohou za sebou zavřel dveře, jako by to už dělal milionkrát předtím. Teta Sylvia mu odpověděla na pozdrav, ale já se na něj jen dívala. Odnesl dřevo do přední místnosti a vrhl na mě jeden ze svých intenzivních pohledů, které způsobily, že mi vnitřnosti zgumovatěly. Vzala jsem další talíř, ale neodpustila jsem si zabouchnutí dvířek od skříňky. Měl vlastní kuchyň. Nemusel obsazovat tu naši. Požádala jsem tetu Sylvii, aby si sedla, zatímco přinesu zbytek snídaně.

Sundal si kabát, vrátil se do kuchyně a pověsil ho na opěradlo židle. Pořád měl na tváři odrostlé strniště. Chtěla jsem natáhnout ruku a zjistit, jaké je. Což mě naštvalo.

Takže teď jsem byla oficiálně naštvaná na každého člověka v místnosti.

Začali jsme jíst. Rafe byl, jako vždy gentlemanem, a tak se ujistil, že nejdříve dostane jídlo teta Sylvie. Laddie se ke mně přitočil, aby mě uprosil o zbytky. „Jsi zrádce,“ zašeptala jsem mu. Položil mi hlavu na klín a podíval se na mě smutným pohledem. Věděl, jak se mnou manipulovat. Dala jsem mu kousek slaniny a on s ním utekl.

Nechtěla jsem být k tetě Sylvii hrubá, ale nemohla jsem zůstat. Nemohla jsem sedět tak blízko Rafa a nereagovat na něj. Voněl příliš dobře na to, abych mohla jíst. Nebo to možná byla ta slanina.

„Genesis, máš něco, co bys Rafovi chtěla říct?“

„Jo. Nepotřebuji, abys dělal moji práci.“ Ukousla jsem si z toustu a uvědomila si, že jsem ztratila chuť k jídlu.

Teta Sylvia zakašlala do svého mléka a vrhla na mě zklamaný pohled. Cítila jsem se ohromně provinile.

Ale ta vina zmizela, když Rafe vesele odpověděl: „Nemáš zač.“ Rozhodl se ignorovat moji špatnou náladu a to, že on byl důvodem, proč jsem ji měla. „Chtěl jsem se zmínit, že jsem mluvil s mechanikem a on souhlasil, že je to baterie.“

„Skvělé. Jen co budu mít peníze, které nemám, nechám ji vyměnit.“ Odnesla jsem příbor s talířem do dřezu.

„Mohl bych…“

Otočila jsem se. „Ne, nemohl. Nepotřebuji, aby ses o mě staral.“

Vstal od zapomenuté snídaně. „Vím, že mě nepotřebuješ, ale chci se o tebe postarat. A chci, aby ses ty postarala o mě. Tak vztahy fungují.“

Led, který pokrýval mé srdce, začal od okrajů odtávat. Musela jsem být silná. „Pokud sis toho nevšiml, my nemáme vztah!“

Poznala jsem, že ke mně chtěl jít blíž. Což jsem mu nemohla dovolit udělat, protože bych mu podlehla a vzdala to.

Ale ne, pravděpodobně proto, že jsme nebyli sami. Věnoval mi jeden z těch pomalých, smyslných úsměvů, díky kterým jsem zapomněla dýchat. „Ještě ne.“

Teta Sylvia potlačila smích rukou a já toho měla dost. Prakticky jsem vyběhla po schodech nahoru a poslala jsem zprávu Amandě, aby pro mě přijela. Okamžitě mi odpověděla, že mě vyzvedne. To znamenalo, že bych se do Iowa City mohla dostat několik hodin před začátkem výuky, ale musela jsem se dostat z tohoto domu.

Vysoká škola mi bude trvat věčně, protože jsem si odmítla vzít studentské půjčky a dělala jsem jen to, co jsem si mohla dovolit. Byla to priorita pro mě i tetu Sylvii, ale měla jsem absolvovat už před několika lety. I poté, co získám titul, mě ještě čekalo několik let veterinární školy a praxe. Myslela jsem na všechno, co jsem toho dne musela udělat. Dnes ráno škola, směna v restauraci, zkoušky na přehlídku talentů, možná uspořádat schůzi výboru, který se mnou pracoval na bazaru?

Poté, co jsem se osprchovala, oblékla a stala se trochu víc člověkem, popadla jsem batoh a sešla jsem dolů, protože jsem uslyšela, jak na mě Amanda zatroubila. Slyšela jsem, jak se Sylvia a Rafe v kuchyni smáli při uklízení snídaně. Štvalo mě to, protože se zdálo, že byla na jeho straně. Pokud ho měla tolik ráda, mohla si ho vzít sama.

Vyšla jsem do chladného zimního rána a nastoupila do Amandina auta, které jelo na volnoběh. „Díky za svezení.“

Musela jsem to říct drsněji, než jsem měla v úmyslu, protože na mě při výjezdu z příjezdové cesty pohlédla a řekla: „Vím, že to není moje věc, ale chci se tě na něco zeptat.“

Nebyla to její věc. Stejně, jako na všechno nevyjadřovala své názory.

„Proč se tak snažíš být na něj naštvaná?“

Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale nemohla jsem. Amanda byla někdo, koho jsem vždy obdivovala a respektovala. Nemohla jsem jí lhát. Protože kdybych k sobě byla upřímná, snažila jsem se zůstat na něj naštvaná. Nebylo to vůbec přirozené.

„Protože co tě znám, jsi vždycky veselá a oddaná. Což jsi ve skutečnosti nebyla od té doby, co ses vrátila. A zejména ne od té doby, co sem přijel on.“

Otočila ke mně pohled, vzhledem k tomu, že jsme dnes ráno byly na silnici jediné.

„Nejsem si jistá, co říct,“ připustila jsem nakonec.

Pokrčila rameny. „Pravděpodobně není, co říct. Myslím, že to hodně vypovídá o tom, jaký na tebe má Rafe účinek.“

Amanda se natáhla, zapnula rádio a nechala mě s mými myšlenkami. Opravdu jsem se tolik změnila? A proč jsem se tak tvrdě snažila, abych se na Rafa zlobila?

Věděla jsem proč. Protože to byl jediný způsob, jak se před ním ochránit. Projela jsem si svůj seznam. Věděl toho moc. Přinutil mě, abych se cítila být něčím víc. Zradil mě a ponížil.

Možná bys ho měla nechat vysvětlit, proč, řeklo něco ve mně. Ten hlas zněl, jako moje teta.

Řekla jsem jí, aby byla zticha a zavřela jsem oči a snažila se cestou do města trochu pospat.

 *******

Whitney požádala, abych přijela na večeři a já nemohla odmítnout. Podle Rafa jsem nikdy nic neodmítla. Ale v tomto případě to bylo odůvodněné, protože potřebovala peníze víc, než já.

Měla jsem se věnovat studiu, ale místo toho jsem usnula. Tváří na klávesnici.

Což jsem zjistila, když začal bláznit detektor kouře. Vyběhla jsem a cestou jsem se tloukla do všech míst, kde jsem měla otlačeniny kláves. „Sylvie!“ Zavolala jsem a utíkala dolů. Žádný kouř jsem necítila.

Spala na gauči a zvuk nevnímala. Vstoupila jsem do kuchyně, ale ani tam kouř nebyl. Trouba ani nebyla zapnutá. Tehdy jsem si uvědomila, že alarm nepřichází z domu. Linul se z penzionu.

To bylo opravdu to, co jsem potřebovala. Byla jsem si docela jistá, že jsme farmu neměly pojištěnou, takže kdyby celé místo shořelo, neměly bychom nic, z čeho bychom to opravily, a pak bychom o všechno přišly.

Zaklepala jsem na jeho dveře, ale nemyslela jsem si, že by mě přes poplach slyšel. Tak jsem se pustila dovnitř a viděla kuchyň plnou kouře. Rafe zrovna sahal po rozpálené pánvi na plotně.

„Počkej, ne!“ Řekla jsem, ale bylo příliš pozdě.

Odhodil pánev na podlahu, když si uvědomil, že mu spálila prsty. Spěchala jsem, abych pánev zvedla náhradní utěrkou a vložila ji do dřezu. Plácala jsem do ní hadrem, dokud plameny nezmizely. Otevřela jsem okno nad umyvadlem, abych nechala místnost vyvětrat.

Aniž jsem přemýšlela, co dělám, popadla jsem Rafa za ruku a strčila mu ji pod kohoutek. Pustila jsem studenou vodu a držela ho na místě, aby mu voda ulevila. Nevypadalo to nijak hrozně. Obvykle jsem se popáleninami nezabývala, protože zvířata k tomu moc příležitostí neměla.  Chtěla jsem to Rafovi říct, když jsem si náhle uvědomila fyzickou situaci, do které jsem se dostala.

Přitiskl se mi na záda. Musel se sklonit, protože jsem jeho rty ucítila blízko svého krku. Dýchal na to citlivé místečko hned za mým uchem. Jeho paže se obtočila kolem mého pasu, když jsem držela jeho ruku pod vodou a zdálo se, že právě vyzařoval to teplo, do kterého jsem se chtěla ponořit.

To nebylo dobré.