RG - 4. kapitola

Překlad: Marťa

„Já tebe tady. Díky za pozvání.“

Zvedl jedno obočí a já si uvědomila, jak to mohlo znít. Tváře mi zčervenaly. „Vlastně, ty jsi mě nepozval. Však víš, osobně ani jinak. Ne, že bych si myslela, že si to myslíš, nesnažím se ti vkládat slova do úst. Nebo myšlenky do hlavy. Právě jsem si uvědomila, jak to zní a já…“ Ohlédla jsem se a podívala se na kamery. Nemohla jsem si pomoct.

Otočila jsem se zpátky k němu. Povzdechla jsem si. Nebyl způsob, jak se z toho dostat. „Nevadí. Když jsem nervózní, hodně mluvím. A teď jsem hodně nervózní.“

Jeho oči na mě zajiskřily a já poznala, že bojoval s úsměvem. „Neboj. Úplně tomu rozumím. Doufám, že budeme mít příležitost později si popovídat.“

Vděčná, že mě propustil, šla jsem do domu tak rychle, jak jen jsem mohla. Část mě chtěla utéct do kouta a schovat se, ale právě uvnitř jsem našla dívku, která vešla dovnitř přede mnou. Tehdy jsem potkala Lemon. Představila jsem se a řekla jí, že jsem jiskření mezi ní a Dantem viděla, i když to popírala. Zdálo se mi to divné. Jakákoliv dívka by byla nadšená, kdyby mohla říct, že mezi ní a jediným volným mužem tady, přeskočila jiskra.

Společně jsme se setkaly i s dalšími dívkami a mluvily jsme s ostatními soutěžícími, kterým se dar zdravého rozumu vyhnul velkým obloukem, za to trpěly různými druhy šílenství. Pokaždé, když jsem si myslela, že jsem poznala naprosté dno jejich šílenství, objevilo se nějaké další a ještě horší.

Ani jejich konzumace dostupného alkoholu nepomohla.

Stálo mě všechny mentální síly, abych vydržela očividné útoky proti mně. Nebyla jsem v náladě, abych byla souzena nebo se tlačila davem proto, abych se k Dantovi dostala co nejdříve.

Přijala jsem svůj osud, že budu dnes večer poslána domů a rozhodla jsem se prozkoumat panství, abych mohla tetě Sylvii podat úplnou zprávu.

Osobně to vypadalo mnohem menší, než v televizi. Žádný z kameramanů mě nesledoval. Očividně byli rozhodnutí sledovat Danta a já jim nestála za pozornost.

Vyšla jsem z předních dveří a opatrně se vydala přes dlážděný chodník okolo domu. Šla jsem k severní části a ucítila jsem vůni sena a koní.

Stýskalo se mi po mém koni, Marigold, až to bolelo. Byla to krásná americká jezdecká klisna, která byla na práci na farmě příliš ješitná a líná. Ale zbožňovala jsem ji. Před deseti lety jsem ji s naším místním veterinářem pomáhala přivést na svět a to mě přimělo se rozhodnout, že se sama stanu veterinářkou. Milovala jsem zvířata a myslela jsem si, že budu šťastná, když strávím život péčí o ně.

Ale když naši farmu zasáhla krize, musela jsem Marigold prodat. Neměla jsem na výběr. Nemohli jsme si ji dovolit. To byl druhý nejsmutnější den mého života.

Vůně zesílila a já viděla vysoký plot a za ním stodolu. Vysoká hradba z kovaného železa musela být vysoká dobrých dva a půl metru. Zacloumala jsem bránou, ale byla zamčená. Po celé horní části byla řada ozdobných špičatých hrotů. Věděla jsem, že bych se pravděpodobně měla vrátit na párty. Ale kdyby v té stodole byli koně, mnohem raději bych strávila dnešní večer s nimi, než se s těmi ženami v panském sídle.

Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že jsem byla stále sama, a pak jsem zvedla sukni. Chytila jsem se za kovové tyče a začala šplhat. Ukázalo se, že na vysokých podpatcích a ve společenských šatech to nebylo nic snadného. Podrážky mi podkluzovaly a uvažovala jsem o tom, že je skopnu, ale měla jsem strach, že bych mohla ublížit svým nohám.

Toto rozhodnutí se ukázalo, jako velká chyba. Dostala jsem se až na vrchol a popadla párek hrotů, abych se zvedla. Přehodila jsem levou nohu a ta pravá mi podklouzla. Vykřikla jsem, když jsem sklouzla a začala padat. Část mé sukně se zachytila za jeden z hrotů, díky kterému jsem se náhle zastavila ve vzduchu. Nešikovně jsem tam visela a držela se horní části plotu a nahé nohy mi vysely ze sukně dolů. Obě boty mi sklouzly z nohou a spadly na zem.

Bylo to tak směšné, že jsem se musela smát. Snažila jsem se přijít na to, jak se dostat dolů, ale nemohla jsem se přestat smát. Bylo to něco, co se mi stávalo. Nebyla jsem zvlášť náchylná k nehodám, ale byla jsem velmi dobrá ve hledání způsobů, jak se uvést do rozpaků.

Několikrát jsem zatahala za sukni a stále jsem se přitom chichotala. Neuvolnila se. Musela jsem respektovat práci návrháře, protože ta látka byla zatraceně odolná. Bála jsem se, že ty šaty úplně roztrhnu. To se nesmělo stát. Nechali by mě to zaplatit, kdybych se tam objevila s roztrhanou sukní. Jedna díra se dala opravit, ale nenapravitelné podélné roztržení byl jiný příběh.

Pak jsem se pokusila vytáhnout nohy výš, ale nebyla jsem dost silná. Byla jsem tam zaseknutá. Znovu jsem se zasmála.

„Mohu pomoci?“

Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, jak tam stojí Dante. Rozvázal si motýlka a povolil několik knoflíčků na košili. Vypadal pobaveně a znepokojeně.

„Ano, pomocí bych určitě nepohrdla.“

Sundal si sako a vyšplhal na plot mnohem snadněji, než já. Doufala jsem, že na něj moc nezírám, ale ani se na mě nepodíval. Snadno nadzvedl sukni, se mnou stále v ní, a osvobodil ji z hrotu. A použil k tomu jen jednu ruku. Nemohla jsem si pomoci, ale ohromilo mě to. Když jsem byla konečně volná, ulevilo se mi. Železo mě studilo a tlačilo do nohou.

„Děkuju!“ Řekla jsem. Možná mi právě zachránil tisíce dolarů.

„Bylo mi potěšením,“ řekl. V jeho očích bylo teplo, kterého jsem si předtím nevšimla. Díky tomu mě kůže zabrněla radostí.

„Dáme si závod dolů?“ Zeptala jsem se. Usmál se a mé srdce na to zareagovalo. Měl dech beroucí úsměv.

„Co získám, když tě porazím?“

„Proč si myslíš, že mě porazíš?“ Řekla jsem a snažila se znovu nerozesmát. Něco v něm způsobilo, že jsem se cítila šťastnější, než kdy předtím.

Jeho odpověď spočívala v tom, že slezl o metr níž, a pak skočil. „To je důvod, proč si myslím, že tě porazím.“

„Podváděním?“ Odpověděla jsem.

„To není podvádění. Jen vynikající lezecké dovednosti.“

„Když zachráníš slečnu v nouzi, neměl bys ji nechat za sebou,“ dělala jsem si z něj legraci.

Položil ruce zpátky na mříže a zjevně se chystal vylézt zpátky nahoru.

„Ne!“ Zvolala jsem na něj. „Dělala jsem si legraci.“ Snažila jsem se nesmát, když jsem viděla jeho otrávený výraz. Zdálo se, že bral svou čest velmi vážně.

Opatrně jsem postupovala dolů a on se uctivě postavil stranou, ale stále v dosahu paží, aby mě zachytil, kdybych spadla. Nebylo to nutné, ale bylo to milé. Když jsem byla dole, zvedla jsem boty a jednou rukou se držela plotu, zatímco jsem si je obouvala. Prohlédla jsem si díru v šatech. V kufru jsem měla šitíčko. „Možná to dokážu sešít, aniž by si toho někdo všiml,“ zamumlala jsem.

Když jsem se podívala na Danta, uvědomila jsem si, že si mě s vážným výrazem ve tváři prohlížel. V očích měl smutek, kterého jsem si dříve nevšimla. To mě přimělo chtít ho obejmout a slíbit, že se všechno spraví. „Smála ses.“

„Co?“ Smála jsem se hodně. Nevěděla jsem, co tím myslel. „Kdy?“

„Když jsem tě našel. Smála ses.“ Řekl to, jako by ho to mátlo a nerozuměl tomu.

Pokrčila jsem rameny. „Smála jsem se, protože mi to přišlo vtipné. Musíš uznat, že to, co se právě stalo, bylo docela zábavné.“

Na jeho rtech se objevil úsměv. „To bylo, ale jsem moc velký gentleman na to, abych to řekl.“

To mě přimělo zasmát se znovu, ale místo toho jsem se na něj jen zašklebila.

„Je to tady tak hrozné, že ses snažila utéct?“ Ukázal na plot.

„Moje mamka vždycky říkala, že nemůžeš bojovat s měsíčním svitem. To, že jsi venku za úplňku, tě nutí dělat různé věci. Jako lézt na ploty, protože sis myslel, že cítíš koně. Řeknu ti tajemství.“ Naklonila jsem se dopředu a on udělal to samé. Byla jsem ohromená tím, jak výrazná a příjemná byla jeho kolínská. „Někdy mám koně raději, než lidi.“

„Já to mám stejně,“ řekl šeptem a mě po těle přejela husí kůže. „Ale tady žádní koně nejsou, proto je ta brána zamčená.“

„Aha.“ To bylo zklamání. „Doufala jsem, že bych se projela na koni. Dlouho jsem to nedělala.“

Pak mi zakručelo v žaludku tak hlasitě, že žádný z nás nemohl předstírat, že se to nestalo. Znovu jsem se zasmála a tentokrát se ke mně připojil.

„Hladová?“

„Velmi. Ale nejsem ochotná čelit té hordě šílenců uvnitř, abych tam šla hledat jídlo.“

Sáhl dovnitř svého saka, které si oblékl, když slezl z plotu. Vytáhl něco zabaleného do ubrousku. Rozbalil to a objevily se dvě velké sušenky s kousky čokolády. Nabídl mi je.“

Vzala jsem si jednu a druhou jsem mu nechala. „Takže ty máš pro tyhle případy vždycky po kapsách sušenky?“

„Nikdy nevíš, kdy narazíš na dámu v tísni,“ řekl a mrkl na mě. „Je to částečně zvyk. Mám mlsnou mladší sestru a vždycky jí vezmu jednu navíc. Ale teď jsem si je vzal, protože se zdá, že se štáb rozhodl, že nikdo jíst nebude.“

Sušenka byla nebeská. Měkká a se správným počtem čokoládových kousků. Polkla jsem sousto. „Ty dívky uvnitř by se neopily, pokud by měly jídlo, které by část alkoholu absorbovalo.“

„Ty opilá nejsi.“

„Měla jsem přísnou výchovu,“ řekla jsem, nejistá, kolik jsem mu toho chtěla říct. „A ten chlap věřil v čistotu mysli, duše a zejména těla.“ Takže žádný alkohol, cukr, uměle zpracované potraviny, drogy. Dort jsem poprvé ochutnala na narozeninové oslavě patnáctin.“ Byla to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek a dodnes to byl ten nejlepší kousek dortu, který jsem kdy měla.

„To zní, jako krutý a neobvyklý trest.“

„Nechybí ti to, co jsi nikdy neměl.“ Zvedla jsem poslední kousek sušenky. „Ale jakmile zjistíš, jak je to chutné… no, proto jsem teď dezertní feťák.“

„Takže jsi znesvěcená cukrem,“ řekl uštěpačně smutným výrazem tváře, který mě nutil se zasmát. „Ten chlap? Tvůj otec?“

„Ne.“ Nebyl to můj otec. Můj téměř manžel. Ale to byla bláznivá historka, kterou jsem nechtěla otevírat.

Pochopil mou narážku a změnil téma. „Musím ti dát ochutnat některé dezerty z Monterry. To je přímo dekadence na talíři.“

Z pomyšlení na to, že mě krmí, se mi zhoupl žaludek. „Monterra? To je město, ze kterého jsi? V jaké zemi to je?“ V jeho hlase byl slabý evropský přízvuk, ale nedokázala jsem ho zařadit. Ne, že bych doteď potkala spoustu Evropanů, nebo tak něco.

„Z místa, o kterém jsi nikdy neslyšela,“ řekl. Teď jsem to byla já, kdo pochopil jeho neochotu, ale zdálo se mi to divné. Byla to jednoduchá otázka. Jako když jste se s někým setkali na vysoké škole. První věc, na kterou jste se zeptali, byla: ahoj, odkud jsi a jaký je tvůj hlavní obor? Nebylo to nic těžkého.

Tu informaci jsem si zapamatovala. Monterra. Možná byl v domě počítač a já si to mohla vyhledat.

„Vážně mě posloucháš. Mám pocit, že bych ti mohla říct cokoliv.“ Asi jsem si to měla rozmyslet, než jsem to řekla nahlas, ale bylo to čestné a nelitovala jsem toho.

„Aha?“

„Ne tak, jak to dělají kluci, když předstírají, že tě poslouchají, protože chtějí, ehm, posunout věci dál. Jako by to bylo nutné zlo k odměně, která je čekala.“ Vanul mírný vánek od oceánu a mě naskočila husí kůže. Nebyla mi zima. Byla jsem si docela jistá, že to bylo kvůli němu. Přejela jsem si rukama nahoru a dolů po pažích.

Všimla jsem si, že si znovu sundal sako. Tentokrát mi ho položil na má ramena. Bylo to tak staromódní a promyšlené, že se mé pupínky husí kůže ještě zvětšily. Poděkovala jsem mu. Sako bylo stále teplé jeho tělem a vonělo, jako on. Vsunula jsem ruce do rukávů a obklopila se lahodným teplem.

„A ty je neodměníš?“

Byl to dobrý odhad nebo jsem svoje panenství nějak vyzařovala. Nebyla jsem v rozpacích. Z počátku do téhle show přišlo hodně nevinných dívek, ale v průběhu času se tento bod změnil. Ty, které se už s nějakým klukem vyspaly, si z toho nic moc nedělaly. Nebylo proč.

„Ta čistota se rozšířila i na vztahy. Možná si dopřávám cukr, ale čekám na toho správného chlapa a na správný čas.“

Na okamžik byl překvapený a následně se usmál sebekritickým úsměvem. „Co?“ Zeptala jsem se.

„Řekněme jen, že jsem svému nejstaršímu bratrovi dával něco sežrat a on si teď užije, že se to teď samé stalo mně.“

Přemýšlela jsem, jestli bych mu to sako neměla ukrást a vzít si ho dnes večer do svého pokoje. Mohla jsem v něm spát, obklopená vůní jeho úžasné kolínské. Chápala jsem základní patetičnost této touhy, ale bylo mi to jedno. „Kolik bratrů a sester máš?“

Chvíli vypadal, jako by mu to bylo nepříjemné, než odpověděl. „Tři sestry, dva bratry a jeden bratr mi zemřel, když jsem byl malý.“

Položila jsem mu ruku na paži. „To je mi moc líto. Když mi bylo třináct, ztratila jsem svoji mámu.“

Položil svou ruku na mou a já se snažila nezachvět. „Teď jsem to já, komu je to líto.“

Chvíli jsme tam stáli a já si uvědomila, že se mi díval na rty. Políbí mě? Chtěla jsem, aby to udělal? Nechtěla jsem být jednou z těch dívek, které tohle dělaly hned první noc, kdy potkaly svobodného muže. Nikdy jsem si o těch ženách nemyslela nic dobrého. Ale najednou jsem chápala, proč to dělaly.

Vydechla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem zadržela dech. „Páni. Teď se to zvrhlo v super depresivní chvíli, že? Asi bychom se měli vrátit.“

Přikývl a mou ruku si zahákl do ohbí své paže. Bylo to tak romantické, až se mi podlomila kolena. Šli jsme k plotu v přední části sídla. Zastavili jsme se a on odtáhl mou ruku ze své paže. Jeho blízkost mě zastrašovala. Spustila jsem ruce dolů, zírala na obrovský dům a říkala si, abych se uklidnila.

„Co to děláš?“

Snažila jsem se leknutím nenadskočit. „Zapisuju si ten obraz do paměti. Vzali nám telefony a já si to chci pamatovat i potom, co půjdu domů.“

„Proč bys šla domů?“

„Já jsem… Nejsem jako… Já…“ Neexistoval způsob, jak mu říct, že jsem se na tom místě cítila nevhodně. Jako každý vysokoškolský sportovec, který očekával, že na konci sezóny skončí, jsem tušila, že na konci epizody skončím. Neexistovala možnost, že by se o mě muž, jako byl on, mohl opravdu zajímat.

Ale znovu mi přišel na pomoc. „Je to trapné, ale neznám tvé jméno.“

Nepřekvapilo mě, že si ho nepamatoval. „Genesis. Genesis Kelleyová.“ Natáhl pravou ruku a já si s ní potřásla. Když jsme se setkali poprvé a dělali to stejné, k žádné jiskře nedošlo. Když jsme se setkali poprvé, cítila jsem jeho silné spojení s Lemon.“

Ale najednou tady ta jiskra byla. A ta s sebou přivedla celou svoji širokou rodinu. Abych byla přesnější, když jsme se dotkli, měla jsem pocit, jako by mi žilami proudila horká láva z vybuchující sopky.

Přemýšlela jsem, jestli cítil to stejné. Měla jsem podezření, že by mohl, protože mou ruku stále držel ve své.

„Genesis,“ opakoval a jeho hlas hladil slabiky mého jména stejně, jako jeho palec hladil hřbet mé ruky.

Nadechla jsem se. Vysílal mi do těla rázové vlny elektřiny. Tolik, že i moje šperky vypadaly, jako by jimi byly ovlivněny. Slyšela jsem zvuk, jak jedna z mých vypůjčených náušnic dopadla s nárazem o zem a rozbila se. Pravděpodobně kvůli úrazu elektrickým proudem.

„Moje náušnice,“ řekla jsem. To byla jediná věc, kterou jsem byla schopná říct. Sklonila jsem se, abych ji zvedla a on mě následoval. Neuvědomila jsem si, jaký problém tím vyvstane, dokud se můj propracovaný účes nějak nezachytil do jeho manžetového knoflíčku.

„Á!“ Řekla jsem a zůstala skrčená, protože jsem nemohla vstát.

„Jen okamžik,“ řekl. „Dovol mi… kdybych jen mohl… Omlouvám se, ale zničím ti ozdobu hlavy.“

„Ozdobu hlavy?“ Opakovala jsem. Kdo tohle ještě dneska říkal? Díky tomuto slovu a situaci jsem se nevhodně zachichotala. Musel si myslet, že jsem byla naprostý idiot. „To je v pořádku. Stejně jsem neměla ponětí, jak ty vlasy rozpletu. Bude lepší, když to uděláš ty a ne já.“

Začal tahat sponky z mých vlasů a házel je na zem. „Neučesala ses sama?“

„Hm, ne. Nejsem tenhle druh dívky. Nikdy nepoužívám make-up. Dnes se o naše šaty a vizáž starala armáda lidí. Zítra se zase vrátím ke svému obyčejnému já.“

Odmlčel se a já si přála, abych mu mohla vidět do tváře, když řekl: „Rád bych viděl tvé obyčejné já.“

Díky tomu se mé srdce zachvělo, jako uvězněný motýl. Doufala jsem, že ze svého výhodného místa nevyděl mé rozpaky. Prameny mých vlasů mi padaly na ramena a krk, jak je uvolňoval. Když se jeho prsty otřely o mou pokožku na hlavě, zachvěla jsem se.

Takže jsem udělala to, co vždycky, když jsem byla nervózní. Blábolila jsem. „Nemůžu uvěřit, že se moje vlasy chytily do tvého manžetového knoflíčku. Taková věc se ve skutečnosti nikdy nestává, ne?“

„Ne, ve skutečnosti ne,“ souhlasil.

Právě, když jsem si začala představovat, jak mu mé vlasy protékají skrz prsty, zatímco mě líbal, skončil. „Tak,“ řekl. „Je to hotové.“

Narovnala jsem se a byla ráda, že se mě už nedotýkal. Všechny smysly jsem měla naprosto přetížené.

„Víš, teď když o tom přemýšlím, bylo by snadnější rozepnout knoflík.“ Nezdál se mým návrhem překvapený.

Což mě přimělo uvědomit si, že ho to už napadlo. „Jednodušší,“ řekl a přikývl. „Ale ne tak zábavné.“ Co? Co to mělo znamenat?

Udělal krok ke mně a mě stálo veškerou vůli, kterou jsem měla, abych zůstala stát. „Nebo… možná jsem chtěl vidět tvé nádherné vlasy rozpuštěné.“

Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale nevěděla jsem, co říct. Muži se mnou takhle neflirtovali. Vůbec. A tento velmi krásný muž s tváří padlého anděla mi řekl, že jsem měla nádherné vlasy. Už dlouho jsem neomdlela, ale uvědomila jsem si, že najednou existovala velmi reálná možnost, že se to stane.

„Dante, já…“

Položil mi ruku na rameno. „Rafe.“

Byla jsem si téměř jistá, že řekl, že se jmenoval Dante. „Ale myslela jsem…“

Tentokrát položil jeden ze svých dlouhých prstů na mé rty, takže se mi celé tělo rozechvělo.

„Každý, komu na mě záleží, mi říká Rafe. Jen to neříkej ostatním dívkám.“ Odtáhl ruku pryč.

„Dobře. Rafe.“ Vyzkoušela jsem to. Líbilo se mi to. Udělal ke mně další krok a prakticky jsme se už dotýkali. Natáhl ruku a já přemýšlela, co si myslel, že dělal. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem si byla docela jistá, že budu mít modřiny. V poslední chvíli jsem si uvědomila, že sáhl do kapsy svého saka.

Téměř mi tím přivodil mrtvici. „Ještě sušenku?“ Zeptala jsem se. Hlas se mi chvěl jen nepatrně.

„Ne,“ řekl. Natáhl ruku, ve které držel malý červený špendlík. „Přijmeš tento kus mého srdce?“

Věděla jsem, co to bylo. Bylo to Srdce prvního pohledu.

„Moc ráda.“ Vzala jsem si od něj špendlík a snažila jsem se neotřít prsty o jeho dlaň a tak nešťastně neselhat, což mi způsobilo další otřesy těla.

Nějak se mi podařilo připnout špendlík k živůtku svých šatů. Tento špendlík znamenal, že mě měl dost rád na to, aby mi ušetřil té večerní eliminace. Nechtěla jsem jít domů.

Znamenalo to, že ani on to nechtěl.