RG - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Whitney na mě zatroubila, ale já si pořád česala vlasy. Kde jsem se před několika minutami cítila vyčerpaná, teď jsem byla podezřívavě čilá. Tváře jsem měla jasně růžové, vlasy se chovaly slušně a kůže byla čistá. Jako by celé moje tělo říkalo: „Juchú! Rafe je zpátky!“

Při pohledu na svůj odraz jsem si svázala vlasy do copu a zamířila dolů. Rozloučila jsem se s tetou Sylvií. Křikla na mě, že se později uvidíme na zasedání města.

Když jsem vyšla ven, krátce jsem se zastavila, když jsem uviděla svou velmi těhotnou nejlepší kamarádku flirtovat s Rafem. Nemluvě o tom, že můj ovčácký pes rasy kolie, Laddie (zkratka pro Sira Galahada), seděl u Rafových nohou a obdivně na něj hleděl. Nemohla jsem se na něj hněvat, protože Laddie miloval všechny. Kdyby k nám někdy přišli zloději, ten pes by je ještě osobně vzal na prohlídku domu.

 Whitney, na druhé straně, byla jiný případ. Ona věděla své. Kráčela jsem k nim a slyšela, jak se ho ptala, jak to, že toho tolik věděl o autech. „Vždycky jsem měl rád mechanické věci,“ řekl. „Mechanik v naší internátní škole mě naučil o autech hodně věcí. Téměř nikdy ty znalosti nevyužívám.“

„Taková škoda,“ přikývla.

 Odkašlala jsem si a ona nadskočila. „Připravená?“ Zeptala jsem se ostře.

„Ano.“ Vypadala velmi neklidně. „Ráda jsem tě poznala, Rafe.“

„Potěšení bylo na mé straně,“ řekla a Whitney do mě málem vrazila, zatímco si natáčela konec vlasů na prst. Napůl jsem čekala, že se začne chichotat, takže než mohla začít, chytila jsem ji za loket. Znovu nad sebou získala kontrolu a my se vydaly k příjezdové cestě. Když jsme došly k jejímu minivanu, zeptala jsem se: „Proč jsi tam stála a mluvila s ním?“

„Chtěla jsem jít dovnitř a popohnat tě, ale byla jsem rozptýlená tím vysokým, tmavým a k sežrání chlapem.“ Nastartovala auto a naposledy zamávala, než minivan otočila. Nepodívala jsem se, abych viděla, jestli taky zamával.

„Jsi vdaná. A chystáš se brzy rodit,“ připomněla jsem jí.

„Vdaná a těhotná, ale ne mrtvá. A dokážu ocenit, že je v reálu ještě krásnější, než v televizi. Jak to, že chtíčem samovolně nevzplaneš? A proč jsi neřekla, že je tady?“

Zašklebila jsem se a zkřížila ruce na prsou. „Abychom se vyhnuli konverzaci, kterou se právě chystáme vést.“

Vyjela na hlavní silnici. „Myslíš tu, kde ti říkám, že jsi mnohem lepší ženská, než já, pokud mu dokážeš odolat? Jak to bylo v tom seriálu Star Trek? Odpor je klamný?“

„Je to ,odpor je marný.‘ A je velmi odolatelný. Říkáš, že bys mu neodolala?“

„Na mě to neházej. Víš, že bych Christophera nepodvedla ani za milion let. Ale ty by ses s Rafem měla zaplést. Odepíráš si líbání vážně dobrých rtů. Osobně si myslím, že bys měla spustit štíty a připravit se na nalodění.“

Kdyby byla kdokoliv jiný, tak o něm nemluvím. Ale Whitney byla zvláštní. Poté, co si mě teta vzala, jsem byla příliš vyděšená, abych opustila dům. Na mou žádost mě dokonce několik let učila doma. Zdůvodňovala jsem to tím, že jsem měla hodně co dohánět, ale hlavní motivací byl strach. Když jsem se konečně cítila dost sebevědomá na to, abych šla do školy, udělala jsem chybu, když jsem si, jako úvod do normální společnosti, vybrala první ročník na střední škole.

Když jsem váhavě a vyděšeně vešla do hlavní chodby gymnázia, Tommy Davis se nabídl, že mi to tam ukáže. Byl prvním klukem, který se mnou mluvil. Byl mladší a vypadal mile a sladce. Tehdy jsem nevěděla, že byl přítel Brooke Cooperové, takže jsem s ním zřejmě měla zakázáno mluvit. Zatlačila mě do kouta a dala mi na vědomí, že jsem porušila mnoho pravidel a já tam jen stála se slzami v očích, protože přesně popisovala, jak chtěla zničit můj život.

Whitney sledovala, co se dělo a přiskočila mi na pomoc. Řekla Brooke, že řekne jejímu tátovi, co přesně ona a Tommy dělali po fotbalových zápasech. Poté, co se Brooke a její roztleskávačky odporoučely, Whitney se ke mně otočila a řekla: „Z těch holek je mi zle. Brooke se neboj. Ty a já budeme nejlepší kamarádky.“

A byly jsme. Whitney mohla být zvenčí tvrdá a pichlavá, ale uvnitř byla láskyplná, oddaná a loajální. Jako marshmallows. Popřela by to, ale byla to pravda.

To byl důvod, proč mě to okamžitě přitáhlo k Lemon Beauchampové, další soutěžící show Vezmi si mě. Alespoň jsem si myslela, že byla soutěžící. Tou jižanskou drzostí mi připomínala Whitney, ale pod tím byla sladká, soucitná a mateřská. Byla mi dobrou kamarádkou. Byla nápomocná a podporující a ochotná, i když si myslela, že se zamilováváme do stejného muže.

Ale Lemon mi také lhala. O tom, kým opravdu byla a proč byla v pořadu. Dokonce byla zasnoubená s někým jiným. Všechno tohle přede mnou tajila.

Když se všechno rozpadlo, bombardovala mě telefonáty, které jsem nebrala. Ta bolest byla příliš čerstvá a silná a já ji vinila neprávem. Bylo pro mě nepříjemným zvykem odepisovat ze svého života lidi, kteří si to nezasloužili. Nebyla to Lemonina chyba, která způsobila, že se to zhroutilo. Byla to chyba Danta a Rafa.

Nakonec s těmi hovory a hlasovými zprávami přestala. Už jsem se na ni nezlobila, ale uplynulo tolik času, že jsem se cítila trapně, kdybych jí teď měla zavolat, takže jsem neudělala nic. Nevěděla jsem, co říct. Whitney mi řekla, že viděla článek o zasnoubení Danta a Lemon, takže mu musela odpustit za to, co on a jeho bratr udělali. Podařilo se mi držet se dál od veškerých zpráv ohledně království Monterra, jak na internetu, tak v televizi. Nechtěla jsem to neustále připomínat, protože pokaždé, když jsem pomyslela na Rafa, měla jsem pocit, jako by mi někdo prováděl neumrtvenou operaci srdce.

Tohle Whitney věděla, protože byla jediná osoba, které jsem celou situaci se zlomeným srdcem svěřila. Věděla, jak moc mi ublížil a že jsem se chtěla pohnout dál. Také ten pořad sledovala. Opakovaně. Viděla, čím jsem prošla. Věděla jsm, že byla na mé straně, ale měla pro Rafa slabost a více, než jednou mi svěřila, že doufala, že spolu skončíme.

To bylo ještě předtím, než se s ním setkala osobně.

Překvapilo mě, jak je má, často cynická přítelkyně, v hloubi duše romantická.

„Nemůžeš na něj být milá,“ řekla jsem jí. „Pokud k němu budeme milé, nikdy neodejde.“

„Udělám, co budu moci,“ odpověděla Whitney. „Víš, že každý ve městě ti kryje záda. Uzavřeli jsme spojenectví. Ale v srdci vím, že to tak nepůjde věčně. Patříte k sobě. Je to osud. A chci tě navštívit na tvém zámku.“

Zastavily jsme u restaurace a ona vypnula motor. „Ne, že by na tom záleželo. Znám tě. Nebudeš se na něj zlobit a pořád a já si naplánuju svou dovolenou v Monteře.“

Vystoupila a nechala mě v minivanu. Alespoň měla v jedné věci pravdu. Nerada jsem se zlobila. To jsem nebyla já. Navzdory svým útrapám jsem vždycky všechno chtěla vidět z té lepší stránky. Teta Sylvia říkala svým přátelům, že jsem její věčná malá optimistka. Vtipkovala, že by všichni měli zapomenout na poloprázdnou nebo poloplnou sklenici, protože já, když jsem viděla prázdnou sklenici, říkala jsem, že byla plná neviditelné magické vody. Vždycky jsem chtěla v lidech vidět to dobré. V mém životě i v životech jiných. Nebylo to tak, že bych byla slepá a neviděla věci takové, jaké byly, ale že jsem se rozhodla žít určitým způsobem.

Nebo jsem se tak spíš rozhodla žít. To, čím jsem s Rafem prošla, mě zásadně změnilo. Můj optimismus na celé měsíce zmizel. Byla jsem v depresi a jistě jsem nebyla nijak zábavná. Teprve jsem se začala dávat dohromady, chtěla jsem vidět vše pozitivně a být šťastná.

Až do chvíle, kdy jsem ho našla v mém domku pro hosty. S povzdechem jsem se vešla dovnitř, nasadila si zástěru a připravila se na svou směnu.

Byli tam všichni štamgasti a já jsem přecházela od stolu ke stolu a přijímala objednávky, nalévala kávu a vedla bezduché rozhovory. Přistoupila jsem k Maxovi a jeho přátelům, kteří seděli v „jejich“ boxu, kde sedávali už celá desetiletí. „Ahoj, zlato,“ řekl a natáhl ke mně ruku s šálkem na kávu. Vždycky voněl po Old Spice. „Jak se říká fanouškovi Cyklónů se dvěma mozkovými buňkami?“

„Jak?“

„Těhotná.“

Všichni u jeho stolu propukli v hlasitý smích a já se k nim připojila. Frog Hollow byl asi hodinu jízdy od města Iowa City a ve státě, kde byl fotbal náboženstvím. Tito muži byli fanoušky týmu Hawkeye z University of Iowa. Díky čemuž byli státní tým Cyklonů jejich smrtelnými nepřáteli. Pokud by šlo některé z jejich dětí nebo vnoučat na státní univerzitu, pravděpodobně by je vydědili. „Raději nevtipkujte o těhotných před Whitney,“ varovala jsem je poté, co smích ustal.

„Nebudeme. Zemřít ještě nechci.“ Max se napil kávy. „Jak se má tvoje teta? Stále je to nejkrásnější holka ve městě?“

Dlouho jsem měla podezření, že Max po tetě Sylvii pokukoval. „Možná byste měl někdy přijít na večeři a zjistit to sám.“ Než jsem se odvrátila, usmál se na mě a mrkl. Za pultem stála Whitney a krájela na kousky čokoládový koláč. „Nicole se nad námi slitovala a donesla nám koláč.“

Nicole, která seděla na barové židli proti nám, řekla: „Potřebuji vás, lidi, abyste mi s ním pomohly, abych tady neseděla a nesnědla ho celý sama. Což bych klidně mohla.“

„Hádám, že to rande nešlo nijak dobře?“ Zeptala jsem se soucitně. Přikývla a snědla další sousto. Byla to velmi hezká učitelka na střední škole v našem věku, která se sem přestěhovala přede dvěma lety. Ona a Whitney si byly dokonce trochu podobné. Obě měly špinavé blond vlasy a hnědé oči. Lidé je často považovali za sestry. Ve Frog Hollow však bylo bohužel více svobodných žen, než mužů, tak se Nicole uchýlila k online randění. „Přestěhovala jsem se sem, abych skončila s nějakým klukem z farmy a místo toho jsem uvízla mezi těmi, které vztah ani trochu nezajímá.“

Povzdechla jsem si. Randění zjevně nebyl jen můj problém. Manželství se zdálo vzdálené, ale chtěla jsem mít někoho, kdo bude jen můj. Někoho, kdo by mě miloval a uctíval.

Rodina a přátelé nebylo to stejné. Málem jsem takový vztah měla a chtěla jsem ho znovu.

Jen ne s princem Lhářem.

„Páni,“ řekla mi Nicole. „Nikdy předtím jsem tě neviděla u koláče tak smutnou. Co se děje?“

„Myslíš něco, co ještě neví celé město?“ Zavrčela jsem, když jsem vidličkou seškrábla vrchní vrstvu svého kousku. „To by bylo poprvé.“

Podívala se na Whitney, která byla šťastná, že to mohla vysvětlit. „Její princ je tady a bydlí v jejím domku pro hosty.“

„Co?“ Zakřičela Nicole a všichni v restauraci se na nás otočili. „Myslíš to vážně?“

„Ztiš se,“ zasyčela jsem na ni. Všichni se to stejně brzy dozví, a já budu vystavená jejich lítostivým pohledům. Všichni se ke mně konečně začali chovat normálně a já se nechtěla vracet k tomu, co se stalo po ukončení pořadu.

„Mám na tebe otázku,“ řekla mi Whitney.

„Jen jednu? Já jich mám alespoň čtyřicet tři!“ Řekla Nicole šeptem. „Hej, Whit, jak se daří tvým dětem?“ Zeptala jsem se a setřela pult. Nechtěla jsem její otázku slyšet. Ani ty Nicoliny. „Jsou živí a chytří, jako vždy.“

„Čekáš čtvrté, že?“ Nicole mi přiskočila na pomoc a usmála se na mě. Ocenila jsem její solidaritu, ale nefungovalo to. Whitneyina pozornost se nikdy nedala odvrátit na dlouho.

„Ano, tohle je číslo čtyři. A ano, jsem vdaná pouze pět let. Proto už se svým manželem nikdy nebudu mít sex.“

„Lhářko,“ řekla Nicole se smíchem. „Vydržela bys týden. Viděla jsem vás dva spolu.“

„Pšš,“ řekla Whitney a kývla mým směrem. „Nezapomeň, že tady máme panenské uši.“

„Nastupuju do školy pro veterináře,“ připomněla jsem jí. „Bez ohledu na mou osobní zkušenost nebo její nedostatek, jsem si vědoma toho, jak se vyrábějí různé druhy dětí.“

Ozvaly se zvonečky, jako pokaždé, když se otevřely vchodové dveře, vytvořily svou charakteristickou znělku a dovnitř vešel Rafe. V restauraci se rozhostilo naprosté ticho. Skoro nikdy jsme tu žádné cizince neměli a zejména ne ty, kteří by vypadali, jako on.

Naše pohledy se setkaly a srdce mi spadlo někam k nohám. Kývl na mě a zamířil do prázdného boxu.

V mé sekci.

„Kdo to je?“ Zeptala se paní Mathisonová. Musela si vypnout naslouchátko, protože si neuvědomila, jak hlasitě promluvila.

Nicole zalapala po dechu. „Rouhání! Jak můžete nevědět, kdo to je?“

Rafe na stole otevřel svůj notebook a začal psát a ať úmyslně nebo zcela nevědomky, ignoroval pohledy, které se na něj upíraly.

„Budeme o princi mluvit, když je tady?“ Zašeptala Nicole.

„Whitney, já za ním nemůžu jít,“ řekla jsem tiše. „Prosím.“

„Víš, že jsem v osmém měsíci, že?“ Ukázala na své velké břicho.

„Ano, omlouvám se. Jsem sobec,“ řekla jsem a cítila se pokárána. Musela jsem být prostě velká holka a jít za ním. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit nervy. Zoufale jsem tam nechtěla.

Natáhla ruku, aby mi zabránila odejít. „Jsem s tebou. Dojdu tam.“

Whit kolem mě prošla, vrhla jsem na ni pohled: „Nemluv se mnou tím mamkovským tónem“.

S plesknutím nechala dopadnout jídelní lístek na stůl. „Co chceš?“

Pokud byl překvapený změnou jejího chování z dřívějška, nedal nic najevo. „Vezmu si, cokoliv si myslíš, že je dobré. Děkuju.“ Podal jí desky zpátky, aniž by se do nich podíval. Zamračila se na něj a vrátila se za pult. Kuchyni řekla, aby připravila krůtí sendvič.

„Jeho hlas, je tak zvučný,“ povzdechla si Nicole. „A zní, jako moje oblíbená čokoláda. Tmavá a chutná.“ Znovu si povzdechla, než si všimla mého výrazu. „Hm, vím, že je to tvůj princ. Chápu to.“

„Není to můj princ,“ řekla jsem. „Nevlastním ho.“

„To znamená, že jsi s ním skončila?“

„Nicole!“ Protestovala jsem.

„Já vím, já vím. Nenávidíš ho a já s ním nesmím randit. Ale pokud se ti něco stane, přeskočím tvůj otevřený hrob, abych se k němu dostala, jako první.“

„Ách!“ Zvolala paní Mathisonová. „To je ten milý mladý muž, který nám posílal všechny ty květiny.“

Rafe se na mě otočil s otázkou v očích. Sklopila jsem pohled a doufala, že mi nezrudly tváře, protože to zjistil. Když mi posílal všechny ty omluvné květiny, samozřejmě jsem je nemohla přijmout. Nechtěla jsem je. Mohla jsem je poslat zpět, ale rozhodla jsem se, že si je zasloužil zaplatit. Tak jsem řekla doručovateli, aby je odvezl do domu pro vdovy, který jsme měli ve městě. Myslela jsem, že si jich užijí víc, než já.

„Mám strach, že mi rohovky brzy ohrozí popáleniny druhého stupně, jen z toho, že se na něj dívám,“ řekla Nicole.

Restaurace nebyla nikdy tišší, ale já musela ruce udržet zaměstnané. „Tak se na něj přestaň dívat.

„To bych měla. Je to hotový Jules Verne.“

To mě přimělo se zarazit. „Spisovatel sci-fi z devatenáctého století?“

„Ne, slečno Literární,“ řekla a usmála se. „Je dobrých dvacet tisíc mil mimo moji ligu.“

Whitney přinesla Rafovi jeho vodu, aniž by odpověděla na jeho poděkování a znovu se k nám připojila. „Takže, co tady má v plánu?“ Bude se toulat po městě, jako nějaký blbec ve volném výběhu?“

Věděla jsem, že se k takovému komentáři uchýlila jen kvůli mně, protože do toho ve skutečnosti nedávala celé srdce. „Upřímně, nevím, čeho si myslí, že dosáhne tím, že tady bude.“

Znovu zazvonil zvonek nade dveřmi a dovnitř vešla Amanda, Maxova dcera, ve zdravotnickém úboru. Byla to svobodná matka, zdravotní sestra a majitelka jediného ubytování se snídaní ve městě. Cestou se zastavila u mého domu, aby zkontrolovala tetu Sylvii a byla jednou z nejmilejších lidí, jaké jsem znala. Za ní jsem viděla dva velké muže. Hned jsem si uvědomila, že jedním z nich byl Marco, Rafův bodyguard, který s ním byl v pořadu. Až později jsem zjistila, že byl součástí osobní ochranky dvojčat.

Amanda políbila svého otce na hlavu a přešla k nám.

„Co jsou zač?“ Zeptala se Nicole. Prakticky na ni skočila, když se usazovala u baru. Amanda si poručila kuřecí prsty a hranolky. Byla to jediná věc, kterou její autistický syn jedl. Šla jsem objednávku předat do kuchyně a zůstala stát mezi dveřmi, abych slyšela, co řekne. Proč byla s Rafovými osobními strážci?

„Marco a Gianni. Jsou tady s princem Rafaelem. Zůstávají v B&B.“

Věděla jsem, že Amanda moc zákazníků v B&B neměla, takže zatímco jedna část mě byla ráda, že vydělá nějaké peníze, přemýšlela jsem, proč nebydlí blíž u něj. Věděla jsem, že zejména Marco od něj každou noc nechtěl být tak daleko.

„Jsou svobodní?“ Zeptala se Nicole.

„Nevím,“ řekla Amanda. „Všechno, co vím, je, že jedí tak, že nám brzy dojdou zásoby.“

To jí muselo dělat radost. Amanda vždycky ráda vařila. Její strýc provozoval restauraci a já si vzpomněla, jak mu během střední školy pomáhala v kuchyni.“

„Experimentovala jsem monteranskými pokrmy a oni byli tak milí, že mi řekli, že se jim to chutná a každičké sousto snědli.“

„Jak dlouho zůstanou?“ Zeptala jsem se a snažila se být co nejvíc nenucená. Nechtěla jsem být podrážděná, že Amanda byla další osoba, která mi mohla zavolat nebo poslat zprávu, aby mi dala vědět, co se děje, ale ona to neudělala. Věděla jsem, že si musela dělat starosti.

„Zaplatili na rok dopředu.“

Ramena mi poklesla. Teď jsem nemohla doufat, že Rafe odejde, protože Amanda ty peníze potřebovala stejně, jako my. Otec jejího syna je opustil poté, co zjistili jeho diagnózu a ona vážně bojovala. Věděla jsem, že dojíždění do práce ji zabíjelo. Pravděpodobně by se nejraději přestěhovala do Iowa City, aby byla blíž k práci, ale celá její rodina byla tady, ve Frog Hollow a její rodina jí hodně podporovala. Jedna z jejích neteří dokonce studovala něco, čemu se říkalo aplikovaná behaviorální analýza, aby mohla denně pracovat s Amandiným synem.

Kuchyně dokončila Rafovu objednávku a Whitney ji vzala a položila mu ji na stůl tak, až talíř zarachotil. Rafe jí přesto slušně poděkoval.

„A proto se snažím zůstat na tvé straně dobra,“ řekla jsem jí, když se vrátila.

„Ha. Vtipné. Zeptej se Christophera. Všechny mé strany jsou špatné.“

Věděla jsem, že to nebyla pravda a impulzivně jsem mou kamarádku objala. Neměla ráda objímání, ale na pár sekund ho tolerovala. Pak vzala jeho účet a položila mu ho na stůl a se založenýma rukama tam zůstala stát.

Když vzhlédl, řekla: „Jen aby nedošlo k nedorozumění, my všichni jsme na její straně.“

Podíval se na ostatní mé ochránce a uviděla jsem na jeho tváři náznak úsměvu. „Také jsem na její straně. Ačkoliv vím, že si ji nezasloužím.“

Každá žena v místnosti si povzdechla a mě se zkroutil žaludek. Požádala jsem své plíce, aby normálně fungovaly a ignorovala všechny pohledy, které se z Rafa přesunuly na mě, když si lidé začali dávat dva a dva dohromady. Kuchyně dokončila objednávku pro Amandu a já ji jídlo podala. Pak mě zavolal Max a za dalších několik minut jsem byla tak zaneprázdněná, že jsem zapomněla na to, že tam Rafe byl.

Ano, to byla lež, ale já potřebovala lži, abych se tím prokousala.

Nakonec dojedl, vytáhl z peněženky nějaké peníze a nechal je na stole. Když odcházel z restaurace, nic neřekl. Když odjížděl ve SUV, viděla jsem, jak Marco a Gianni nastoupili do toho jejich a následovali ho.

Whitney přišla a ukázala účet za dvacet dolarů. „Nechal mi tady sto dvacet dolarů“ – zvedla stodolarovou bankovku – „jako spropitné. Dal mi tu stovku, i když jsem na něj byla zlá. Vážně je pro mě těžké nemít ho ráda.“ Zněla provinile a já se cítila špatně za to, že se tak cítila kvůli mně.

Zhroutila se na barovou židli. „Víš, jak plánuješ město poštvat proti Rafovi? Myslím, že to bude těžký boj.“

Měla jsem plíživé podezření, že by mohla mít pravdu.