RG - 16. kapitola

 Překlad: Marťa

Dva muži, které jsem znala už dlouho, mi dali několik vážných a protichůdných věcí, nad kterými jsem se musela zamyslet. Cestou domů jsem vyzvedla stromek z Ramirezovy farmy. Nebyl to úplně ten strom z filmu Vánoce s Charliem Brownem, ale musela jsem vzít zavděk tím, co bylo.

Spolu s tetou čekaly všechny ozdoby a dekorace v obývacím pokoji. Nebyla šance, že by je všechny sama vynesla ze suterénu. Neptala jsem se a ona nic neřekla.

Všechno jsme připravily, než jsme začaly zdobit strom. Udělala jsem horkou čokoládu a zapálila dřevo v krbu, které nasekal Rafe, zatímco Sylvia pustila vánoční desku Johnyho Mathise. Dokonce spolupracovalo i počasí a z nebe padaly chomáčky bílého sněhu.

Otevírání krabic bylo, jako procházení mini časových kapslí. Vzpomínaly jsme na ozdoby a kdy a proč jsme je koupily. Vzala jsem svůj oblíbený modýlek USS Enterprise a zavěsila ho na vrchol. Laddie byl vždycky trochu posedlý vánočními stromky a myslel si, že všechno, co na nich viselo, bylo jeho hračkou na žvýkání.

Část mě se cítila provinile, když jsem věšela řetěz barevných světýlek. Rafe seděl ve svém domku úplně sám. Asi jsme ho měly pozvat. Nejhorší bylo, že jsem to chtěla.

Nejhorší na tom, co se přihodilo v show, nebyla jen ztráta přítele nebo potencionálního manžela. Za tu krátkou dobu se stal mým nejlepším přítelem. Rozuměl mi a mým koníčkům takovým způsobem, jako nikdo jiný. Když jsem mluvila o pwning noob v bitevním poli, věděl, co jsem tím myslela. Nemusela jsem mu nic vysvětlovat.

A byl pro mě prakticky dokonalý. Kdyby mě někdo požádal, abych popsala svého ideálního muže, byl by to Rafe. Směšně inteligentní, vtipný, milující, laskavý a ohleduplný. Dokázal mě rozesmát. Líbily se mu moje podivnosti. Měli jsme podobný smysl pro humor. Cítila jsem se s ním dobře. Byl to první muž, se kterým jsem se cítila úplná, skutečná, já. Nikdy jsem se s ním necítila, že bych mu měla něco zamlčovat nebo hrát nějaké hry. Přijal mě. A to nejlepší ze všeho? Přinutil mě cítit se s ním v bezpečí.

Abych na něj přestala myslet, požádala jsem tetu Sylvii, aby mi vyprávěla o svém rande s Maxem. V očích měla jiskru a v hlase melancholický tón, který jsem už dlouhou dobu neslyšela. Řekla mi všechno o tom, jak jí Max přinesl sedmikrásky, její oblíbené. Pak ji odvezl do kina, ve dvacet minut jízdy vzdáleném městě. Promítali retrospektivu z 50. let, protože věděl, jak milovala černobílé filmy.

„Slyšela jsem, že jste se na něčem neshodli,“ začala jsem a chtěla zjistit, zda bylo moje podezření správné.

„Ne všichni souhlasí se vším,“ řekla a odbyla mě. „Nestal by se tak svět nudným?“

Kdyby byla v mém věku, zeptala bych se jí, jak rande skončilo, ale přemýšlení o líbání mě teď rozrušovalo. Nebo ať dělali cokoliv. Byla, jako moje máma. Nechtěli jste myslet na to, že vaše máma dělala takové věci. Ačkoliv to maminky očividně dělat musely, jinak by tady nikdo z nás nebyl.

„Zníš opravdu šťastně,“ řekla jsem. Byla jsem ráda. Pokud si to někdo zasloužil, byla to moje teta.

„Vážně se cítím šťastná.“

Ozvalo se zaklepání na přední dveře a já napůl čekala a chtěla, aby tam byl Rafe. Stál tam ale Marco. Chystali se odhrnout sníh z farmy. Marco nebo Gianni se u nás vždy nejprve zastavili a dali nám vědět, co mají v plánu dělat, abychom se nebály. Nebo abychom na ně omylem nestřílely brokovnicí tety Sylvie. Od doručení pohlednice Rafe najal další muže, ale jejich jména jsem neznala. Nevěděla jsem ani, jestli byli z Monterry nebo ne. Teta Sylvia jim nabídla horkou čokoládu, ale řekl nám, že si sebou přinesli vlastní nápoje. Usmál se a popřál nám veselé Vánoce.

Poté, co jsem zavřela dveře, podala mi teta ozdobu, na níž bylo napsáno jméno mé matky a rok 1988. „Tahle byla její poslední, než odešla z domu,“ řekla, stejně jako každý minulý rok. Pověsila jsem ji až na samotný vrchol. Musela bych toho psa uškrtit, kdyby tuhle ozdobu rozbil. No, ne tak úplně. Možná bych si to jen představovala.

Zapojila jsem vánoční světýlka a zhasla světla v obývacím pokoji. Teta Sylvia šla rozsvítit jedinou stolní lampu, abychom trochu viděly, zatímco jsme si vzaly popcorn, který jsem udělala. To byla jedna z mých nejoblíbenějších tradic, protože to bylo vždy tak krásné a díky tomu jsem se cítila klidná a soustředěná.

„Můžu se na něco zeptat?“ Řekla jsem.

„Na cokoliv, zlatíčko.“

Na mou žádost jsme nikdy nemluvily o kultu nebo o tom, co se tam stalo. Nebylo to tak, že bych o své matce nechtěla mluvit. Milovala jsem příběhy o ní, když byla mladší. Teta Sylvia si toho o ní moc nepamatovala, protože byla o téměř patnáct let starší a první tři roky jejího narození byla na vysoké škole. Moje matka byla pro své rodiče překvapením.

„Proč neodešla s námi?“

Nemusela jsem být konkrétnější v tom, o čem nebo o kom jsem mluvila. Teta Sylvia odložila řetěz z popcornu, který navlékala.

„Udělala… nechtěla se mnou zůstat?“ To byla otázka, kterou jsem se vždy bála položit. Bylo snazší předstírat nebo si odpověď vymyslet, než čelit pravdě. Hlas mi zaskřehotal a hrdlo se mi stálo horkými a silnými emocemi a slzami.

Došla jsem ve svém životě k bodu, kdy se stala pravda nutností. Dobrá nebo špatná, potřebovala jsem to vědět. Nejen kvůli své matce, ale také kvůli Rafovi.

„Samozřejmě, že s tebou chtěla zůstat. Věděla ale, že kdyby odešla s tebou, John-Paul by se nikdy nevzdal. Jednu z vás jít nechal. Ale obě, to bylo něco jiného. Zůstala tam, aby ses mohla dostat pryč. Přiměla mě jí slíbit, že tě udržím v bezpečí. A já slíbila, že pro to udělám všechno, co bude v mých silách.“

Projela mnou ostrá a silná úleva. Moje matka mě milovala. Obětovala se, aby mě udržela v bezpečí. Objala jsem svou tetu a přitulila se k ní. „Byla jsi nejlepší matka, jakou jsem mohla dostat.“

„A ty jsi byla ta nejlepší dcera. Naplnila jsi můj život,“ řekla.

Teď jsme brečely obě, což nás nakonec rozesmálo. „Podívej se na nás,“ řekla teta. „Jsem ráda, že jsme se shodly.“

„Já taky,“ řekla jsem a setřela si slzy z tváří.

Natáhla se po míse s kukuřicí a nabídla mi. „Když už mluvíme o samotě, nechceš se zeptat Rafa, jestli by si s námi nedal popcorn?“

Zasténala jsem a položila si hlavu na gauč. „Proč na to pořád tlačíš?“

„Dokud jsme k sobě upřímné, navzdory tomu, co si myslíš, nebudu žít navěky.“ Odložila místu zpátky.

„Ale no, budeš,“ přerušila jsem ji, když ve mně začala narůstat panika. Nenechám tě zemřít.“

Popleskala mě po ruce. „Taky tě miluju, ale chci vědět, že jsi šťastná. Chci vědět, že jsi potkala pravou lásku a máš rodinu a všechny ty věci, které jsem já nikdy neměla.“

„Ty můžeš mít pravou lásku. Možná s Maxem. Nikdy není příliš pozdě. A tvoje rodina jsem já.“

„To jsi. Ale chci pro tebe víc.“ Protáhla jehlu dalším kouskem popcornu. I když jí trápily ruce, tohle o Vánocích dělala vždy. „A k Rafovi tě tlačím asi proto, že jsem viděla, jak jsi s ním byla šťastná.“

Založila jsem si ruce, podrážděná tím náznakem. „Mohu být šťastná sama. Nepotřebuji muže.“

„Někteří lidé jsou velmi šťastní sami. Ale když už mluvím, jako žena, která tě vychovala, nemyslím si, že budeš. Znám tě. Vidím tvůj vztah s Rafem takovým způsobem, jak ho ty nikdy neuvidíš. Když se podíváš na tu show, vidíš jen lži a bolest. Když se dívám já, vidím lásku. Vidím romantiku. Jak se jeho tvář rozzáří, i teď, pokaždé když vejdeš do místnosti. Vidím, jak jsi pro něj důležitá. Vzdal se všeho, aby ti mohl být nablízku. Zklamal svou rodinu, svůj národ, své zaměstnance, charitativní organizace, které podporuje. Všechno odložil kvůli příležitosti, být s tebou. Pokud tohle není láska, tak už nevím.“

Při jejích slovech mi srdce spadlo do žaludku. Protože nelhala. Nikdy mi nelhala. Neměla to v sobě.

Rafe nikdy neřekl, že mě miluje, ale teta Sylvia mi říkala, že to viděla. A možná jsem byla tak pohlcená svou bolestí a zradou, že jsem to nemohla vidět. Nebo nechtěla.

Možná jsem mu nikdy nedala šanci to říct. Určitě bych mu to nikdy neřekla. V hlavě mi začalo pulzovat a já si musela čelo opřít o ruce.

Co jsem to dělala? Jak jsem to měla zvládnout?

Ozvalo se další zaklepání na dveře. Zachráněná zvonkem. Ehm, zaklepáním. Čekala jsem, že uvidím bodyguarda, ale překvapilo mě, že tam stála Amanda. Rozsvítila jsem a pozvala ji dovnitř.

„Promiň, že jsem nejdřív nezavolala.“ Skopala z bot sníh a vešla dovnitř. „Už jste jí to řekla?“

Teta Sylvia zakroutila hlavou. „Ještě ne. Klidně to udělej ty, pokud chceš.“

„Co mi máte říct?“

Amandě jiskřily oči štěstím. „Rafe mě najal, jako pečovatelku na plný úvazek pro tvou tetu. Což znamená, že už nemusím jezdit do města! Žádné další dvouhodinové dojíždění!“

„Cože?“

„Najal mě, abych byla v pohotovosti pro jeho novou kancelář. Budu lidem říkat, kdy mají jít k lékaři, povedu vzdělávací kurzy – bude to skvělé. Nejlepší na práci pro B&B je to, že budu mít dost času na to být Austinem.“

Otevřela kabelku. „Takže jsem tady, abych zkontrolovala tvou tetu. Pokud by ti to nevadilo, nechala bys nás chvilku o samotě?“

Vešla jsem do kuchyně a poslouchala, jak si obě ženy povídají a smějí se. Rafe znovu udeřil. Brzy bude mít na výplatní listině celé město. Nebyla jsem si jistá, jak jsem se kvůli tomu cítila.

Whitney se obávála, že se budu chystat k lítému boji za to, abych dostala město zpátky na svoji stranu. Já měla větší starosti z těžkého boje, který jsem vedla sama se sebou.

Amanda strčila hlavu do kuchyně. „Všechno je hotové, tak odcházím. Jestli budete někdy něco potřebovat, přijedu na požádání.“

Poděkovala jsem jí a ona už byla na odchodu, když se zastavila. „Ach, mimochodem, přestože jsem mu už děkovala asi tisíckrát, mohla bys za mě  Rafovi poděkovat ještě jednou, prosím? Nedokážu ti říct, co to pro mě a moji rodinu znamená.“

Tím mi vrazila nůž do srdce a zakroutila s ním. Od té doby, co sem přijel, utratil tady hromadu peněz, staral se o mě a moji tetu a vyřešil několik problémů naší malé komunity, kterou jsem považovala za svou rozvětvenou rodinu.

Teď jsem ho k nám musela pozvat. Kdyby ne, byla bych nevděčný mizera. Dokud neudělám správnou věc, vina na mě bude sedět, jako velká, ošklivá ropucha. Také jsem se cítila špatně za to, že byl mimo svůj domov. Vzhledem k tomu, že pocházel z velké rodiny, měli pravděpodobně milion různých tradic, které mu chyběly, protože se rozhodl být tady. Oblékla jsem si kabát a řekla tetě Sylvii, že budu hned zpátky. Byla jsem ráda, že jsem neviděla její tvář, protože jsem v jejím hlase slyšela samolibost. „Dobře!“

Při cestě přes dvůr jsem se rozhodla učinit některá rozhodnutí. Potřebovala jsem od něj být na chvíli pryč. Chtěla jsem mít šanci vyčistit si hlavu a přemýšlet bez toho, aby se kolem mě neustále motal a ovlivňoval mě.

To jsem plánovala provést zítra večer v klubu zvaném Element v Iowa City. Byla to dobrá možnost pro to, abych popřemýšlela o tom, co jsem chtěla a zda bych to mohla udělat tak, jak mi to navrhl pastor Dave. Přijít na to, jestli bych mu mohla odpustit a věřit mu.

Neměla bys být sama, ozval se hlas v mé hlavě. A co John-Paul?

John-Paul byl ve Washingtonu. Odtamtud byla pohlednice poslaná. Nechtěla jsem přestat žít svůj život. Potřebovala jsem tu dobu bez Rafa, abych zhodnotila naši situaci.

Zaklepala jsem na jeho dveře, nepřipravená na jeho úsměv, který mě málem složil k zemi. „Ahoj. Přišla jsem se podívat, jestli bys k nám nechtěl jít na horkou čokoládu a nepomohl nám ozdobit vánoční stromeček.“

„Ano. Jen si vezmu kabát.“ Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Šel dozadu do ložnice, což mě překvapilo, protože jsem jeho kabát viděla viset vedle dveří. Chtěla jsem na to poukázat, ale už se vracel, zvedl kabát a oblékl si ho. „Pojďme.“

Otevřel mi dveře a zavřel za námi. „Co je u tebe nového?“ Zeptal se.

„Všechno při starém. Můj spolek nenajde na sobotu slušného doktora. Z organické chemie jsem dostala trojku, takže si to musím zopakovat. A megalomanský vůdce kultu ví, kde jsem.“

To mě mělo rozesmát, ale mohla jsem se jen usmát. Uvnitř mě bojovalo příliš mnoho emocí. Když jsme došli k zadní verandě, položil mi ruku na paži.

„Počkej. Něco pro tebe mám.“

Doufala jsem, že to nebyl polibek. Dobře, to byla lež. Doufala jsem, že to byl polibek.

Ale ten to nebyl. Vytáhl malou zabalenou krabičku, díky níž mi přestávalo fungovat srdce, dokud jsem si uvědomila, že na prsten byla příliš velká.

„Rozbal to,“ povzbuzoval mě.

Stříbrný papír se snadno roztrhl a já poznala, že to balil sám, protože to byla samá izolepa.

Přemýšlela jsem, jestli někdy zabalil dárek. Skutečnost, že to udělal osobně, mě obměkčila víc, než bych nahlas připustila.

Otevřela jsem krabičku a uvnitř byl dokonalý skleněný střevíček. Zvedla jsem ho a světlo z kuchyně se na jeho povrchu zajiskřilo. Bylo to oslňující. „Ach.“ To bylo všechno, co jsem ze sebe zvládla vyloudit.

„Někdy, když ztratíš o půlnoci botu, je to proto, aby ti ji princ mohl vrátit.“

Mým prvním instinktem bylo mu to vrátit. Říct mu, že to bylo příliš. Dokonce jsem řekla: „Musíš si to vzít…“ Zavřela jsem oči a bojovala sama se sebou, zatímco se mi hlas vytratil. Protože jsem měla plíživé podezření, že to byl krystal Swarovski nebo něco, co pravděpodobně stálo víc, než moje auto. Rafe nikdy nic malého nedělal.

Ale odmítnout tento dar bylo, jako odmítnout jeho. A pokud by existovala možnost, že bych se s ním v nejbližší době chtěla sblížit, nemohla jsem to odmítnout.

Otevřela jsem tedy oči a řekla: „Děkuji.“

Vešli jsme do domu a já ho odvedla do obývacího pokoje a nabídla se, že mu pověsím kabát. Podíval se na mě, jako bych právě urazila tisíciletou hodnotu rytířství a cti, ve které byl vychován. Místo toho si vzal ode mě ten můj a oba je šel pověsit.

Šla jsem ke stromku, abych střevíček pověsila, ale zastavila mě teta. „Co to je?“

„To?“ Zvedla jsem to. „To mi dal Rafe.“

„Můžu se podívat?“

Přistoupila jsem k ní a ozdobu jí podala. Zvedla ji, jako předtím já, ale teď se v křišťálu odrážela různobarevné odlesky, které se třpytily na povrchu. Naklonila se ke mně a se spokojeným úsměvem zašeptala: „Tohle je, moje milá, důvod, proč na to tlačím.“

„To je příliš. Nechci, aby pro mě dělal něco takového.“

Nechala ozdobu viset volně z prstů a na několik okamžiků ztichla. „Nechci snižovat to, čím sis prošla, ale Rafe není John-Paul. On se nesnaží ovládat tvůj život. Ani nechce, aby ses cítila bezmocná. Jediným způsobem, kterým to umí, se ti snaží ukázat, že tě miluje.“

„Pokud to tak cítí, stačilo by to říct.“

„Nenechala ses slyšet, že slova nic neznamenají? Místo, aby ti to řekl, ti to ukazuje.“

A v tu chvíli jsem trochu pochopila, proč byla na jeho straně. Vrátila jsem se ke stromku a pověsila ozdobu na nejvyšší možnou větev, vedle své lodi Enterprise. Rafe se posadil vedle tety Sylvie a ona ho učila, jak vyrobit řetěz z popcornu. Mluvili a on ji rozesmával, jako by byli staří přátelé. Myslím, že víc popcornu skončilo v Rafových ústech, než na provázku.

Sedla jsem si k němu z druhé strany a ignorovala překvapené výrazy v obou jejich tvářích. Technicky jsem si sedla zpátky na své místo, kde jsem měla všechny propriety. Soustředila jsem se na dokončení svého řetězu. Z toho, že jsem mu byla tak blízko, mi žaludek dělal salta. A musela jsem tu domácí práci udělat.

Sylvia se omluvila a odešla, aby se napila. Nabídla jsem se, že ji pro pití dojdu, ale řekla, že to chce udělat sama. Věděla jsem, že pro ni byla nezávislost důležitá. Zřejmě to věděl i Rafe a proto najal Amandu. Rafe pomohl mé tetě postavit se a ujistil se, že měla svou hůl. Když se posadil, ocitl se teď mnohem blíž ke mně, než předtím. Jeho stehno se přitisklo k mému a jeho paže se objevila na mém rameni. Sálalo z něj lahodné teplo, které mi útočilo na smysly.

I když jsem si myslela, že bych se pravděpodobně měla pohnout, neudělala jsem to.

„Děkuji,“ řekla jsem a pozornost jsem upírala na svoji práci. Cítila jsem na sobě jeho pohled. „Už jsi mi poděkovala.“

„Ne. Stavila se tady Amanda a řekla mi, co jsi pro ni udělal. A vím, co jsi udělala pro polovinu lidí ve městě. Všichni jsou pro mě důležití. Děkuju.“

Byl potichu a já pootočila hlavu, abych se na něj mohla podívat. Vypadal vážně.

„Každý, kdo je důležitý pro tebe, je důležitý i pro mě.“

Nadechla jsem se. Rafe pro mě byl důležitý. Ten fakt se ve mně objevil tak rychle, tak zuřivě, že jsem věděla, že to byla absolutní pravda. Dával si záležet, abych to věděla. Na tom záleželo. Ať už jsem chtěla nebo ne. Pohltila mě blouznivá závrať a já s ním chtěla mluvit, abych zjistila, jestli bychom to mohli vyřešit. Hrozilo mi, že vyložím karty špatnou pokerovou rukou. Nic jsem ale neřekla.

 Protože jsem musela nejdříve najít způsob, jak začít důvěřovat sama sobě, abych mohla někdy důvěřovat jemu.