RG - 13. kapitola

 Překlad: Marťa

V dnešní kapitole se dozvíme, jaké měla Genesis dětství. Děkuji za komentáře a užijte si čtení :) Marťa

Vydal ze sebe řetězec rozzlobeně znějících slov v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Španělsky? Možná italsky? Ať už to bylo cokoliv, jedno bylo jisté, znělo to krásně.

Jako by si uvědomil, co dělal, přešel do angličtiny. „A jak často tě tam dával?“

„Dvakrát nebo třikrát,“ řekla jsem, opřela si hlavu o jeho rameno a zabořila mu tvář do krku. Nemyslela jsem, že by na můj stav existoval lék, ale ukázalo se, že všechno, co jsem potřebovala, byl žhavý chlap, který by mě držel a rozptyloval.

„Celkově?“

„Ne, dvakrát nebo třikrát denně. Říkal mi, že jsem velmi zlé dítě, že Bůh očekával, že budu vážnější a zádumčivější. Bez ohledu na to, co jsem dělala, nikdy to nestačilo. Vždycky jsem byla potrestaná.“

Znovu zaklel, tentokrát v angličtině. Jeho slovní zásoba nadávek byla působivá jak v rozsahu, tak v šíři. „Jaké je jeho příjmení. Kde je teď?“ Dožadoval se.

Musela jsem se vzpřímit, když mnou projela panika a hrůza. „Nemůžeš ho hledat. Nemůžeš ho nechat, aby mě našel. Odvezl by mě zpátky. Slib mi to. Slib mi, že ho nikdy nevyhledáš.“

V očích se mu zlostně zablýsklo a zhluboka se nadechl. Dávám ti své slovo. Nebudu ho hledat. Ale pokud se ho bojíš, proč jsi šla do té národní televizní show?“

  Hrůza ustoupila a já se vrátila zpátky do jeho objetí a nechala se jím mazlit. „Toho se nebojím. Oni se vyhýbají všem „bezbožným“ technologiím a nevěří ani v elektřinu. Žádné počítače, televize, filmy. Zůstávají v komunitě, kde si pěstují vlastní jídlo, vyrábí oblečení a staví vlastní domy. Přestože John-Paul jednou za čas vyrážel na náborovou misi, zdálo se, že cestování autem mu nedělalo takové problémy, jako čtení novin nebo sledování televizních pořadů.

„Kde byla tvá matka? Proč ho nechala, aby ti to dělal?“

To byla jedna z nejtěžších věcí, se kterými jsem se musela vypořádat. Milovala jsem svoji matku, ale vždycky jsem cítila, že mě nikdy nemilovala tak, jako milovala John-Paula. Jako bych jí připomínala její hříchy. „Byla jednou z jeho manželek. Myslím, že všem ženám, které tam byly, vymýval mozky. Podmanil si je, aby ho stavěly na první místo a souhlasily se vším, co a kdy řekl. Dokonce i manželky jiných mužů. Když mě trestal, nikdy nezasahovala.“

„Není divu, že trpíš klaustrofobií,“ řekl.

Myslela jsem na ty hodiny, které jsem strávila v té obrovské dřevěné krabici. Skrz trhliny ve dřevě dovnitř občas vniklo světlo, ale nikdy to nestačilo na to, abych něco viděla. Prosila jsem a prosila, aby mě do té krabice nedával, ale moje výkřiky nikdy nedopadly na úrodnou půdu. Škrábala jsem na víko, dokud mi nekrvácely prsty a křičela, až jsem do ochraptění. Nikdy mi to k ničemu nebylo.

Snažila jsem se chovat tak, jak se ode mě očekávalo. Když jsem se teď ohlédla zpátky, uvědomila jsem si, že tresty nemělo s mým jednáním nic společného a byly jen součástí jeho procesu vymývání mozků, které mě měly přimět být na něm naprosto závislá a zároveň se ho bát. Udělala bych, co by John-Paul chtěl, jen abych se vyhnula tomu, vrátit se zpátky do té krabice.

„Jak ses z toho kultu dostala?“

„Moje matka onemocněla. Myslím, že to byla rakovina. Ale oni nevěřili lékařům a plánovali ji uzdravit zpíváním. Bylo mi dvanáct. A John-Paul řekl mé umírající matce, že jediný způsob, jak očistit mé hříchy bylo, abych se stala jednou z jeho manželek a zaujala její místo. Dal mi nové jméno, které označovalo změnu mého stavu. Mary-Pauline. Zařídil obřad a nechal celou komunitu se připravit. Aby se ujistil, že neuteču, dal mě na tři dny do bedny a matka mi nosila jídlo a vodu. Den před svatbou se zastavil a řekl mi, že bych mu měla být vděčná, protože po svatbě už mě do té krabice nedá.“ Roztřeseně jsem se nadechla. „Kdybych se i nadále chovala špatně, potrestal by mě ve své posteli.“

Rafe zase spustil salvu nadávek. „Jaký muž si chce vzít dítě?“

„Manipulativní, ulhaný, odporný megaloman, jako John-Paul. Řekl mi, že mě nikdy nenechá odejít. A že když se mi to podaří, vždycky si mě najde. Řekl mi, že mu patřím.“ Když jsem to řekla, dokonale jsem si vzpomněla na jeho tvář a otřásla jsem se, protože jsem věděla, že to, co řekl, byla pravda. Měla jsem strach z ďábla, kterého jsem viděla v jeho očích. Věděla jsem, že by mě chytil, kdybych se mu pokusila utéct.

Rafe mě držel tak pevně, že jsem sotva dýchala. Když jsem mu to řekla, lehce sevření uvolnil. „V noci před svatbou otevřela bednu moje matka. Řekla mi, abych byla tiše a následovala ji. Vedla mě k jednomu autu, které jsme dlouho tlačily, dokud nás nemohli slyšet. Nevím, jak se nám to podařilo. Tak zoufale jsem se snažila dostat pryč.“

Po zbytek svého života jsem nikdy nezapomněla na strach v jejích očích. Na to, jak se třásla, když mě cela chvějící se pomáhala vylézt z bedny na uhlí.

Teď mi prsty masíroval ramena. „Zavezla mě do města, kde na mě čekala teta Sylvia. Nikdy předtím jsem se s ní nesetkala, ale vypadala, jako starší verze mé matky. Matka mi řekla, že mě teta Sylvia vezme na svou rodinnou farmu, kde mě John-Paul nikdy nenajde, protože moje máma vždycky používala své jméno po manželovi, Kim Kristoffersonová. Neexistovalo spojení se Sylvií Summersovou nebo Summersovou farmou v Iowě. Objala mě na rozloučenou a řekla mi, abych byla hodná a že mě miluje. To bylo naposledy, kdy jsem ji viděla.“ Hlas se mi při poslední větě zlomil.

„Proč neodešla s tebou?“

Pokrčila jsem rameny. Upřímně, nevěděla jsem to. Všechno se to stalo tak rychle. Když odjížděla moje máma, Sylvia mě naložila do pronajatého auta a odvezla nás na letiště, kde auto vyměnila za jiné, které zaplatila hotově a později mi řekla, že k pronájmu použila falešné jméno. Na letišti mi dala oblečení, abych se převlékla do něčeho jiného, než do staromódních šatů, které jsem měla na sobě a vlasy mi zapletla a schovala pod čepici. Doufala, že to bude stačit k tomu, aby nás nikdo nezastavil.

Vždycky jsem ale přemýšlela, proč s námi nejela i máma. Bylo to proto, že nechtěla je? Odstranila mladší konkurenci? Prostě to vzdala?

Nebo šlo o něco vznešenějšího? Zůstala, abych já mohla jít? John-Paul nás považoval za svůj majetek. Jako bychom byly panenky nebo loutky, které se pohybovaly jen podle jeho rozmaru. Nikdo se mu nevzpíral. A řekl jakoukoliv lež, aby si udržel úplnou kontrolu. Obětovala se, aby mi dala šanci dostat se od něj?

Pak jsem Rafovi vysvětlila, jaké lži nám říkal o skutečném světě. Když jsem poprvé přijela na statek, byla jsem příliš vyděšená na to, abych odešla. A byla jsem stále vyděšená, že mě John-Paul najde. Teta Sylvia mě tři roky učila doma. Byla tak trpělivá a přivedla pastora, aby si se mnou promluvil. Okamžitě jsem mu kvůli jeho pozici nedůvěřovala. Ale nebyl, jako John-Paul. Byl čestný, milující a laskavý. Předtím, než uslyšel volání Boha, byl terapeut. Byl to on, kdo mi pomohl pohnout se dál. Kdo mi ukázal, že John-Paul byl jen dokonalý lhář. To byl jeden z důvodů, proč jsem dobrovolně věnovala tolik práce pro kostel. Potřebovala jsem to vrátit.

Když byl čas nastoupit na střední školu, byla jsem směšně trapná a zaostalá a Whitney mi pomohla se socializovat a jednat normálně. Nikdy nevěděla, čím jsem si prošla a myslela si, že jsem jen divná. Řekla jsem jí, jak moc to pro mě znamenalo a jak jsem se cítila, že jsem jí to nemohla jak vrátit. Když mě znovu zasála vlna nevolnosti a paniky, Rafe to musel určitě poznat, protože na mě začal potichu mluvit, zatímco mi třel záda. V bedně na uhlí se mi to taky stávalo. Vyděsila jsem se až k šílenství, a pak bylo období klidu, dokud se strach nevrátil.

 Když úzkostné pocity znovu ustoupily, promluvil. „Ale používáš příjmení Kelleyová.“

„Asi jsem si měla příjmení změnit na Summersová, ale Kellyová bylo jméno mé matky. Teta Sylvia se mě zeptala, jaké chci používat příjmení a já si vybrala tohle, protože ho matka používala, když chtěla být herečkou. Cítila jsem se s ní spojená skrz naděje a sny. A to bylo všechno, co jsem po své mámě zdědila. To a rudé vlasy.“

Zarazil se a přemýšlel. „V noci, kdy jsme se potkali, jsi mi řekla, že tvoje matka zemřela. Víš to jistě?“

Když jsem byla mladší, nějaká část mě si představovala, že nemoc porazila a znovu od John-Paula utekla a šla mě hledat. I když jsem věděla, že to nebyla pravda. „Jedna ze sesterských manželek, ke které měla moje matka nejblíže, poslala tetě Sylvii email. Bylo to poslední přání mé matky a ona hodně riskovala, aby nám to dala vědět. Za to jí budu navždy vděčná.“

„Takže ses nikdy nebyla podívat na hrob své matky.“

Oči se mi zalily horkými slzami. Zadusila jsem je zpátky, protože jsem nechtěla plakat. Už dávno jsem si slíbila, že kvůli dětství nebudu brečet. „Ne, nebyla,“ zvládla jsem nakonec říct. „Ani nevím, kde je pohřbená.“

„To je hrozné,“ řekl a objal mě těsněji. „Takže jste byli jen ty a tvoje teta?“

„Několik let ano. Pak se na jedné charitativní akci v Iowě seznámila s Richardem Parkerem. Teta Sylvia se do něj rychle a silně zamilovala. Vzali se dva měsíce poté, co se seznámili. Nikdy předtím vdaná nebyla a já byla nadšená pocitem skutečné rodiny. Že má i ona někoho, koho milovala. Měla jsem strach, že bude sama, protože jsem se chystala odejít na vysokou školu. Tři týdny po svatbě vybílil všechny společné bankovní účty, včetně jejího dědictví a zmizel z města. Nechal nás k smrti zlomené. Proto jsem musela prodat Marigold. O měsíc později Sylvii diagnostikovali RS.“ Lékaři mysleli, že prvotní vzplanutí nemoci způsobil extrémní stres z té situace.“

Naklonila jsem hlavu a podívala se na něj. V jeho pohledu bylo tolik starosti, náklonnosti a něhy, že jsem si povzdechla. „Šerif zahájil pátrání a zjistil, že se jmenoval Richard Owens. Stejný podvod provedl už několikrát.“ To nás přivedlo k bankrotu. Nikdy předtím jsme se o farmu bát nemusely, ale potom se všechno změnilo v boj.

Záchvaty tetě Sylvii znemožňovaly pracovat na plný úvazek, protože jsme nikdy nevěděly, kdy přijde další. Prodaly jsme všechno, co jsme mohly, a já šla do práce. Neustále jsme bojovaly.

„Chytili ho někdy?“

„Ne. Pokud úřady vědí, ve státech už nic podobného neudělal. Hádají, že odjel do nějaké daleké země, kde si vesele žije z peněz, které ukradl.“

„Hmm.“ Byl to podivný zvuk a já přemýšlela, na co myslel. „To je hodně útrap, ale přesto zůstáváš pozitivní.“

„Nejsem jediný člověk na světě, který trpěl. Myslím, že štěstí je volba. Nemyslím lidi, kteří trpí depresí nebo tak. Ale pro většinu lidí je to volba. Musíme se rozhodnout, jak se cítíme. A já se rozhodla, že budu šťastná.“

Jeho ohryzek se pohnul nahoru a dolů. Pohladila jsem ho prsty na tváři a on se na mě usmál. „Je mi líto, že jsi teď vyděšená a trpíš úzkostí, ale ještě víc je mi líto to, čím sis prošla. A nejspíš na to není správná chvíle, ale chci ti říct, že mě děláš šťastným. Šťastnějším, než jsem si myslel, že by bylo možné. A je to opravdu dlouho, co jsem se takhle naposledy cítil.“

Jeho upřímnost byla očividná. Teď se mi rozbušilo srdce z jiného důvodu, než ze strachu. Bylo to, jako by tím říkal něco víc, něco hlubšího o svých pocitech, aniž by to ve skutečnosti řekl. Nedělal to kvůli kamerám nebo proto, že to někdo očekával. Myslel to vážně. Přemýšlela jsem, co se stalo, že ho to tak rozesmutnilo. Doufala jsem, že mi to řekne, až bude připravený.

„Zpátky k tobě,“ řekla jsem a snažila se odlehčit náladu. „Tahle situace se do našeho výletu zahrnovat nebude.“

Trhl hlavou dozadu a zasmál se. Ten zvuk byl nakažlivý a já se smála s ním.

Když nás smích přešel, jeho oči zůstaly veselé. Znovu mě chtěl políbit a já to také moc chtěla. Ale musela jsem mu něco říct hned teď, aby věděl všechno. Položila jsem mu ruku na hruď, abych ho zastavila. „Vzhledem k tomu, co jsem ti právě řekla, chci, abys věděl, že nemůžu tolerovat lži. Jakéhokoliv stupně nebo druhu. Vím, že je to trochu tvrdé, ale poté, co jsem zažila dva hrozné a prolhané muže, kteří mnou manipulovali a lhali mi, aby získali to, co chtěli, lhaní prostě nedokážu tolerovat. Nemyslím si, že bych se přes to někdy přenesla.“

Světlo v jeho pohledu se ztlumilo, a pak úplně zhaslo. Bylo to varování, které jsem dávala všem klukům, se kterými jsem chodila, ale bez toho doprovodného příběhu. Ještě se nenašel nikdo, komu by se podařilo být naprosto upřímný. Doufala jsem, že Rafe takový dokáže být. Když se výtah rozjel, otočila jsem hlavu doprava. Postavil se i se mnou, aniž by ze mě spustil pohled, a když mi pomáhal na nohy, přemýšlela jsem, jestli to bylo jen mou představivostí nebo jestli přede mnou něco skrýval.

 

***

 

Teď jsem věděla, proč nic neřekl. Protože by lhal, jako Lhář McUlhaný. Seděla jsem tam a úplně se mu otevřela. Říkala jsem mu, jak pro mě byla čest důležitá a on mi neřekl pravdu. V té chvíli jsem byla tak zranitelná a otřesená, že si myslím, že kdyby kápnul božskou a řekl mi, že má identické dvojče a že oba předstírali, že jsou jednou osobou, kvůli zvratu v show, a že je princ, pravděpodobně bych mu odpustila. Mohla jsem to přijmout a jít dál.

Ale on mi to neřekl. Zjistila jsem to. Tím nejvíc veřejným, šokujícím a ponižujícím představitelným způsobem.

Snažila jsem se trávit co nejvíc času s tebou Sylvií. Což nebylo snadné, vzhledem k tomu, že se zdálo, že chtěla mluvit pouze o Rafovi. Nebo odpuštění. Nebo obnovení důvěry. Nepotřebovala jsem, aby se do toho moje teta snažila zasahovat. A pokud nikdo o Rafovi nemluvil, byl tam. Tichý a stále přítomný. Postaral se o všechno, o co bylo potřeba se postarat.

Jako třeba zkoušky talentové soutěže. Nicole mi volala a řekla, že se necítí dobře a požádala mě, abych to převzala. Což bylo v pořádku, pokud se mi podaří zůstat mimo Henryho kouzelnou bednu.

Při zkouškách se Rafe postavil za mě a studoval ten chaos. Najednou mi z jeho blízkosti bylo horko. Svinula jsem si vlasy do uzlu, frustrovaná, že se kvůli jeho blízkosti nedokážu ovládat. „Všechny si je ostříhám,“ zamumlala jsem a strčila si do drdolu tužku, aby zůstal na místě.

„Ne!“ To slovo přiškrceně vydechla a jeho oči hořely vášní. „Prosím, ne. Miluji tvé vlasy.“

Nemělo by mi to přinést šťastné vzrušení. Poté, co se mi srdce uklidnilo, jsem všechny svolala. Ale když tam nebyla Nicolina autorita, všichni středoškoláci se rozhodli přestat mě vnímat.

Rafe zvedl cibuli, vyhodil ji do vzduchu a znovu ji chytil. „Neexistuje v angličtině přísloví, že mnoho kuchařů zničí polévku?“

Přikývla jsem. Přemýšlela jsem, jestli se říká, aby mě přestal dráždit, jinak mu nakopnu ořechy.

„Když mluvíme o kuchařích, kdy mi dáš ty lekce vaření?“

„Rozhodně je potřebuješ.“ Zadala jsem si to do kalendáře hned po dvanácté na nikdy. Myšlenka na to být v jeho těsné blízkosti, dotýkat se, mluvit, připravovat dohromady jídlo… to mě znepokojovalo. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou.

„Nenapadlo tě, že jsem možná skvělý kuchař a kouřové alarmy mě jen rozveselují?“

Rty se mi zkroutily nahoru, když jsem se snažila udržet úsměv na uzdě. „Můžu ti slíbit, že tohle mě nikdy nenapadlo. Tady je tvá první lekce.“ Popadla jsem plastovou cibuli v letu a ukázala mu ji. „Tahle je falešná, ale je to cibule.“

Vážně přikývl a vzal si ji zpět. „Ach, ano. O nich jsem už slyšel.“

Musela jsem sevřít rty, abych se neusmála. Pokynula jsem směrem k dospívajícím dětem. „Musím se o to postarat.“

Ale pokusit se zorganizovat puberťáky do jejich příslušných scén bylo trochu, jako se snažit uspořádat kozí rodeo. Snažila jsem se říkat, kam mají jít a co mají dělat, ale každý měl milion otázek.

Rafe vstal, ostře zapískal na prsty a dokázal je tak uklidnit. Nasměrovala jsem děcka na jejich zkušební místa a oni konečně začali dělat, co měli, Sledovala jsem, jak si pohazoval s cibulí v ruce a jak ji odrazil od lokte a znovu ji chytil. To na mě rozhodně zapůsobit nemělo, ale stalo se. Přistihl mě, jak jsem ho sledovala.

Protočila jsem očima. Ale bylo to spíš o tom, že jsem ho nemohla ignorovat, než aby byl nafoukaný. Mrknutím mi připomněl Danta. Což mě přimělo myslet na Lemon a Kat a na podezření, které jsem měla.

„Pokud ti něco řeknu, slibuješ, že to neřekneš svým bratrům?“