Player - 39. kapitola

Překlad: Lucie

#JsmeVPrdeli

K vniknutí do domu dochází každých

třináct vteřin.

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

Káva mě neudržela vzhůru.

Poslední věc, kterou jsem si pamatovala, bylo, jak jsem přitulená blízko Romeo uprostřed královské postele, v ruce držím teplý hrnek a mám na něm položenou tvář.

Zapnul film, ale nemůžu vám říct ani název. Byla jsem až příliš ztracená ve vlastních myšlenkách a útěchu jsem čerpala od muže, který byl tak blízko vedle mě.

Podivným způsobem jsem se díky jeho hněvu cítila lépe.

Ne, že bych chtěla, aby byl uvnitř zkroušený, ale proto, že nikdy nikdo nebyl mým jménem tak naštvaný.

Ne můj otec.

Ne moji prarodiče.

Moje matka by byla, ale ta tu už nebyla.

Když se na mě zaměřily jeho živé modré oči a slyšela jsem v jeho hlase tu zuřivost, se kterou mi říkal, že za mě bude bojovat, že se pro mě zlobí, najednou se život, o kterém jsem si myslela, že se mi rozpadal pod nohama, nezdál být tak osamělý.

Věděla jsem, že Romeo nemůže být moje berlička. Věděla jsem, že musím najít jiné způsoby, jak to zvládnout, než se o něj jen opírat. A zvládnu to. Byla jsem silnější. Silnější, než jsem si kdy uvědomovala. Ale určitě mi pomohlo, že jsem nebyla sama.

Když jsem se probudila, pokoj byl temný, televize byla vypnutá a ve škvíře pod závěsem nebyl ani náznak světla.

Hrnek kávy byl pryč, tak jsem předpokládala, že mi ho Romeo vzal, než jsem ho stihla rozlít, protože postel i my jsme byli v suchu.

Jeho dech byl stálý, tep měl pod mým uchem jistý a silný. Přitiskla jsem se k němu o trochu blíž a zavřela jsem oči, abych se znovu ponořila do spánku, než se realita mohla vetřít do toho ospalého pohodlí, které jsem si užívala.

Ale nebyly to myšlenky, co mě rušilo.

Byl to zvuk.

Pozorně jsem poslouchala a snažila se přijít na to, odkud pocházel a co přesně to bylo. Bylo to něco jako šoupání nebo tlumené škrábání.

Ale pak to přestalo.

Ležela jsem tak několik minut, pozorně jsem poslouchala, ale když žádný další zvuk nepřicházel, řekla jsem si, že jsem byla směšná. Byla to pravděpodobně osoba, která v pokoji vedle nás, přicházela nebo odcházela ze svého pokoje.

V hotelech určitě musely být různé zvuky a žádný z nich mi nemusel znít povědomě.

To dávalo dokonale logický smysl.

Tak proč jsem byla tak vyděšená?

Bylo to jako v den, kdy jsem byla v kolejní koupelně a myslela si, že jsem sama, ale nebyla jsem.

Ta myšlenka byla tak moc znepokojivá, že jsem otevřela oči.

Tmou pronikl pramínkem měkkého světla. Zlehka jsem zvedla hlavu, abych se podívala do obývacího pokoje. Přes koberec se táhl paprsek zlatavého světla z tlumené chodby. Byl tam a zmizel tak rychle, že jsem přemýšlela, jestli jsem ty věci opravdu viděla.

Do krevního oběhu mi pronikl adrenalin a můj srdeční tep cválal proti žebrům, a najednou jsem věděla, že to nebyla moje představivost. Bylo to skutečné.

Někdo byl v pokoji.

Někdo, kdo nám nepřinesl čaj a sušenky.

Polkla jsem, sklouzla rukou kolem Romeova pasu a pokusila se ho probudit poklepáním na bok. Bála jsem se vyslovit jeho jméno a upozornit tak kohokoliv, kdo byl tady, že jsem vzhůru.

Ale čas nebyl na mé straně, takže jsem tu zoufale ležela a pokoušela se vymyslet nějaký úžasný plán, jak toho člověka přelstít.

Znovu jsem poklepala na Romea, tentokrát trochu tvrději než předtím.

Cítila jsem, jak se s trhnutím probudil,, a já mu stiskla bok.

„Co se děje?“ Zeptal se a já ztuhla.

Tolik k tomu, zůstat potichu. A tolik k tomu úžasně chytrému plánu.

Ozval se mnohem méně tlumený zvuk – dobře, byl naprosto hlasitý – a Romeo okamžitě pochopil, proč jsem ho probudila.

„Co-“ Začal, ale ospalý tón jeho hlasu se okamžitě vypařil.

Ale svou větu nedokončil.

Ve stejnou chvíli do místnosti vtrhli dva muži. Kolem nahého kotníku, toho co jsem měla venku, aby se mi dobře spalo, se mi omotala ruka.

(Poznámka bokem: pokud tohle nebyla lekce, abyste spali přikrytí až po uši, pak nevím, co jiného to bylo.)

Všechno se stalo najednou.

Zakřičela jsem a Romeo s trhnutím vstal.

Rozsvítilo se světlo.

Byla jsem vytržena z Romeovy náruče, z pohodlí postele, a byla jsem tažena po matraci až tak, kde už žádná postel nebyla.

V poslední chvíli jsem se snažila natáhnout po přikrývkách, okraji matrace, po čemkoliv, co by jim zabránilo, aby mě odtáhli dál.

Ale bylo to k ničemu. Ruce jsem měla prázdné a s posledním velkým zatáhnutím jsem byla z postele stažena úplně a prudce jsem spadla na podlahu.

#♥  #♥  #♥

Nebyl to zase tak velký pád.

Ale to neznamenalo, že to nebolelo.

Přistála jsem jako ta nejnepůvabnější labuť, co kdy žila. Jako někdo, kdo právě udělal největšího placáka v historii všech placáků.

Uhodila bych se do obličeje, kdybych reflexivně nevystřelila ruce, abych ho ochránila. Byla jsem ráda, že jsem na sobě neměla brýle, protože bych si takovým nárazem mohla pořezat obličej.

„Rimmel!“ Zařval Romeo, když jsem se otočila na záda a kopala do muže, který mě stále držel za kotník.

Noha se mi konečně setkala s něčím měkkým. Ten muž zaklel a uvolnil sevření natolik, že jsem se mohla odtáhnout.

Zdálo se, že se Romeo zhmotnil nade mnou, doslova se vrhl z postele jako beranidlo. Srazil muže, který mě strhl z postele, dvojice se srazila a oba spadli na jednu hromadu.

Romeo zaťal ruku v pěst, aby několikrát udeřil muže, na kterém přistál, než ho druhý muž stáhl ze svého partnera.

Ale Romeo nezůstal dole.

Vyskočil na nohy a pustil se do druhého muže, když si ten první, co mě vytáhl z postele, držel zraněný obličej.

Romeo byl trénovaný jako sportovec – byl to sportovec. A naběhly jeho fotbalové dovednosti. Skrčil se a chytil muže kolem boků a síla nárazu poslala oba muže do vedlejšího pokoje, pryč z dohledu.

Když byl Romeo pryč z pokoje, zasáhla mě panika jako nikdy předtím. Nebála jsem se o sebe. Bála jsem se o něj. Netušila jsem, kdo ti muži byli nebo co chtěli.

Mohli mít zbraň.

Mohli ho postřelit.

Ta myšlenka mě donutila vyškrábat se z podlahy. Ignorovala jsem bolest, která se mi rozbíhala po těle. Neměla jsem na bolest čas.

Vyběhla jsem dopředu, ale muž na podlaze mě chytil kolem kolen. Začala jsem máchat pěstmi, abych taky způsobila nějakou újmu, ale zdálo se, že to nefungovalo.

Než k nějaké újmě mohlo dojít (kromě mé pýchy), se postavil a přitáhl si mé tělo proti sobě.

Ucítila jsem, jak se mi studený, ostrý okraj čepele tlačil na krk, a moje vzpírání se zastavilo.

„Měl bych tě teď hned rozkrájet na kousky,“ zavrčel mi do ucha.

Z druhé místnosti se ozývaly zvuky převracení nábytku a rozbíjení skla, které byly mnohem víc znepokojující než nůž na mém krku.

„Jen do toho,“ vyzvala jsem ho a zvedla bradu, aby získal lepší přístup k mému krku. Uvnitř jsem na sebe křičela, že jsem se snad zbláznila. Ale navenek převzal kontrolu někdo jiný. Někdo, kdo měl v úmyslu říct tomu chlapovi, že jen blafoval. „Udělej to. Něco mi říká, že když to uděláš, nedostaneš to, pro co jste si přišli.“

Nic neřekl, ale ani mě nepustil. Táhl mě do druhé místnosti a nůž mi stále držel na krku.

Z toho, co jsem viděla, v místnosti byl binec. Lampička v rohu spadla a rozbila se. Jediné světlo, které jsme měli, bylo z ložnice. Polštáře z gauče byly po celém pokoji, konferenční stolek byl na boku, Romeo se tyčil nad vetřelcem a byl v pohybu, aby mu dal další ránu.

„Nech ho, nebo tady z ní udělám ražniči,“ zavolal muž, který mě držel.

V tu chvíli jsem se cítila směšně a slabě. Romeo tady nakopával zadek a já jsem tu stála s nožem na krku. Kdyby se mě tak snadno nezmocnil, Romeo by pravděpodobně nejdřív složil jednoho a pak by si přišel pro druhého.

Nebyla jsem nic jiného než přítěž. Modlila jsem se k Bohu, aby nás to nezabilo.

Romeo spustil ruku a podíval se přes rameno. Když viděl pozici, ve které jsem byla, jeho oči se zúžily. „Sundej z ní ty svoje pracky.“

„Vstávej,“ nařídil muž, který mě držel.

Muž pod Romeem se snažil vstát a zatínal čelist. I když jsem viděla, tu touhu po úderu a boji, Romeo vstal a natočil se tak, že neměl nikoho za zády.

Muž na podlaze vstal. Měl natržený ret a řeznou ránu na tváři. Jakmile se postavil, vrazil pěstí Romeovi do bránice.

Zakřičela jsem a Romeo se pod tou sílou zásahu trochu ohnul.

Srát na nůž. Začala jsem bojovat, kopat nohama a štípat toho muže, který mě držel.

„Zůstaň v klidu, mrcho.“

„Naser si!“ Zakřičela jsem a bojovala tvrději.

Nůž mi pronikl do kůže a já zakřičela. Hřejivý pocit, že mi krev vytékala z krku, mě znepokojil.

„Ach, kurva ne!“ Zaburácel Romeo a vrhl se na nás. Muž, co ho praštil, ho popadl a odtáhl zpátky.

„Být tebou bych to nedělal.“ Jasný zvuk pistole změnil dynamiku v celé místnosti. „Tahle zbraň může způsobit, že rána nožem bude vypadat jako škrábnutí,“ monotónně odříkal.

„Máte zbraň?“ Vyplivl Romeo. „Proč jste ji nevytáhl, když jsem vás mlátil?“

„Protože tě potřebujeme živého,“ odpověděl. „Pro teď. Ale ji? Její život v tuhle chvíli není tak důležitý.“

Takže teď na mě byla namířená pistole i nůž.

Ach, to jsou zábavné časy.

Romeo zvedl ruce v kapitulaci. Obličej měl temný hněvem, ale taky jsem v něm viděla porážku. Neudělal by nic, co by mě vystavilo nebezpečí. Včetně jeho záchrany.

„Přestaň na ni mířit,“ řekl hrubě.

Muž s pistolí se na něj s úšklebkem podíval. „Rozkazuješ mi?“

„Předpokládám, že pokud mě nechcete mrtvýho, tak to znamená, že ode mě něco chcete. A můžu ti zasraně říct, že ze mě nedostaneš ani hovno, dokud budeš mířit tou pistolí na moji holku.“

Střelec zvážil pro a proti, pak se otočil a namířil hlaveň na Romea.

„Ne!“ Brečela jsem. „Namiřte to znovu sem.“

Muž se zasmál. „Ach, ta mladá láska. Tak ochotni zemřít jeden pro druhého.“

„Nech to tady,“ řekl Romeo vyrovnaným hlasem. Poklepal si na hruď. „Přímo tady.“

Když se od něho zbraň neodvrátila, rozhlédl se. „Dejte pryč ten nůž.“

„Ne,“ řekl ten muž, co mě držel.

„Dejte. To. Pryč.“ Zavrčel Romeo.

Zasmál se.

Muž s pistolí si povzdechl. „Odlož to. Myslím, že máme jejich pozornost.“

„Jak myslíš,“ odpověděl a odtáhl nůž z mého krku.

Ucukla jsem od něj. Už mě znovu nechytil, ale přistoupil ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho tělo proti svému.

Otřásla jsem se, protože to bylo tak nechutné.

„Co chcete?“ Zeptal se Romeo a posunul se blíž ke mně.

Střelec si toho všiml a dožadoval se, aby zastavil.

„Tolik k tomu, že jste reportér,“ řekl Romeo.

Zalapala jsem po dechu. Nejprve jsem si to s tím, co se kolem dělo, a faktem, že jsem neměla brýle, nespojila, ale ten muž s pistolí byl ten samý muž, kterého jsem viděla na benefici pro útulek, a ten samý muž, který řekl Romeovi, že je reportér.

„Podávám zprávy,“ bránil se. „Hlásil jsem celý týdny, co děláte.“

„Komu?“ Zeptal se Romeo.

Pokrčil rameny. „Svému šéfovi.“

„Kdo je váš šéf?“

„To je na bázi potřebuješ-to-vědět  informace. A ty to nepotřebuješ vědět,“ řekl střelec a číslo dva se zasmál, jako by ten vtip byl vtipný.

Byl to neskutečný hňup..

„Tak mi řekni, co potřebuju vědět,“ řekl Romeo.

„Můj šéf dluží nějaký prachy. Prachy, které její podělanej tatík nezaplatil.“

Věděla jsem, že to bude tohle. Věděli jsme to. Přesto bylo na hovno to slyšet. Byla jsem napadena stejně jako byla před mnoha lety máma.

„Co to má co kurva dělat s ní? Dostaňte je z něho,“ řekl Romeo. V hlase neměl ani náznak lítosti, že by klidně obětoval mého tátu.

„To bychom mohli,“ připustil. „Ale celé by to skončilo tak, že bychom ho zabili, a můj šéf by byl bez peněz, které mu náleží.“

„Možná by váš šéf neměl půjčovat peníze lidem, kteří je nebudou schopni splatit.“

„Ach, zaplatí, stejně jako vždycky. Každý má v životě slabé místo, které je přiměje zaplatit.“

A to slabé místo jsem byla já.

Zasmála jsem se. „Opravdu si nemyslím, že by se o mě v tuhle chvíli táta zajímal. Nebo o cokoliv jiného.“

„Ne.“ souhlasil muž. „Ale bude.“ Usmál se na Romea.

„Nemám žádné peníze,“ lhal Romeo.

Mo, vlastně nevím, jestli to byla lež. Netušila jsem, kolik měl Romeo peněz. Věděla jsem, že mu zatím nebylo zaplaceno za jeho smlouvu s NFL, ale nikdy jsem se ho nezeptala, kolik peněz má. Bylo mi to jedno.

Oba muži se zasmáli. „Opravdu si myslíš, že bychom sem takhle přišli, kdybychom nevěděli, že máš peníze?“

„to je toho.“ Romeo pokrčil Romeo. „Takže jste kolem mě slídili. Víte, že jsem podepsal smlouvu s NFL, kde dostanu slušnou výplatu. Pak byste ale taky měli vědět, že ještě ty peníze nemám.“

„Můžeš je získat,“ řekl chlápek.

Očividně neměl ponětí, jak obchod a smlouvy fungovaly. Nebo možná, že jo. Možná proto vyhrožoval, aby dostal to, co chtěl.

Romeo se zasmál. „Jsem nováček. Nemám přístup.“

„Viděli jsme tě tenkrát v noci sedět s Ronem Gamblem. Víme, že jsi jeho nový zlatý chlapec. Získáš je.“

Romeo zavrtěl hlavou.

Logika a racionalita v této místnosti byla pomíjivá. Ti muži byli evidentně idioti.

Ale to je dělalo nebezpečnými. Idioti se nestarali o to, jak dostanou to, co chtějí, dokud to nedostanou.

„Pět set táců. Chceme je zítra večer. Budeme v kontaktu, abychom vám udali místo setkání. Měj připravenou hotovost, nebo ji zabijeme.“

Prostoupil mnou vztek a bez přemýšlení jsem zvedla noha, kopla do holeně muže poblíž a dupla mu na nohu. Zavyl bolestí a naklonil se dopředu.

Máchla jsem mu loktem do obličeje.

Romeo ke mně přiskočil, popadl mě za paži a strhl mě za sebe. Jeho tělo bylo tak napjaté, že jsem se bála, že každou chvíli vybuchne.

„Do prdele,“ zaklel střelec. „Je to jen zatracená holka. Jsi ostudně trapnej.“

Muž, co jsem ho nabrala loktem, zavrčel a přešel ke mně. Romeo ho zablokoval. Pěstí.

„A neobtěžujte se volat policii,“ řekl falešný reportér se zbraní ve chvíli, kdy jeho kamarádíček spadl na zadek. „Budeme vědět, že dohoda padla, a budete se ohlížet přes rameno a přemýšlet nad tím, jak vás zabijeme.“

„Nemůžete nás zabít!“ Vyplivla jsem. „Policajti by věděli, že jste to byli vy!“

„Existuje spousta způsobů, jak někoho zabít. Autonehoda. Náhodné předávkování. Otrava nezjistitelným oxidem uhelnatým. Mnoho těchto nehod je těžké dokázat jako vraždu.“

Nakonec sklopil zbraň a přešel blíž ke dveřím. Grázl číslo jedna byl hned za ním.

Zastavil se poblíž Romea, který se napjal.

„Představte si, že vejdete do místnosti a přemýšlíte, jestli byl vzduch naplněn plynem bez zápachu, který by vás mohl zabít. Vyměnili jste baterie v detektoru kouře? Byly to dobré nebo špatné baterie? A co to pivo, které jste si právě objednali v baru? Nepodívali jste se na vteřinu jinam? Je tam něco, co by vás mohlo zabít? Jen žít by bylo mučením. Až konečně přijde smrt, bude to úleva.“

Třásla jsem se. Ze způsobu, jakým promlouval tak nonšalantně o naší smrti, mi naskočila husí kůže. Bylo to, jako by mu lidský život byl úplně lhostejný.

Romeo mu zíral přímo do očí. „Pokud nezaplatím a vy nás zabijete, tak stejně bude váš šéf bez peněz, po kterých zřejmě zoufale touží.“

Střelec se usmál. „Nelíbí se nám zabíjet lidi. Jsme mírumilovní lidé. Proto vám dáváme tuhle pěknou šanci, abyste udělali věci správně. Ale nabízíme vám jen jednu šanci. Ztráta je jen dočasná. Ale tvoje smrt?“ Řekl. „A její?“ No, to bude navždy.“

Ti dva muži se vydali pryč z našeho pokoje a tiše za sebou zavřeli dveře.

Oba jsme tam jen tak stáli v tichosti a vstřebávali ty sračky, které je právě staly.

A upřímně řečeno, když se stalo to se Zachem, nikdy jsem nepomyslela na to, že by někoho zabil. Nikdy mě nenapadlo, že bychom já nebo Romeo mohli umřít.

Ale tihle muži… byli úplně jiná liga.

Nebyli narušení a labilní jako Zach.

Byli klidní a pod kontrolou.

     A právě teď drželi v rukou naše životy.