Player - 37. kapitola

Překlad: Lucie

#UpozorněníNaŠpatnouBalícíRepliku

Kdybys byl Transformer,

byl bys Optimus Fájn.

#AleVážněToNeříkejte

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

Nemohla jsem se přestat třást.

Nevím, kdo to tady byl, kdo seděl ve tmě u stolu a pil, ale tenhle muž nebyl mým otcem.

Nedovolila jsem mu, aby viděl, jak jsem byla naštvaná, protože by to bylo, jako bych nechala cizince vidět mou zranitelnou stránku.

Ale Romeo to věděl.

Ve vteřině, kdy druhý táta rozbil flašku, Romeo předstoupil. Podle jeho zatnuté čelisti a napětí v těle jsem věděla, že neexistuje žádný způsob, jak bych ho mohla uchlácholit.

Přiznám se, že jsem to ani nezkusila.

Potřebovala jsem pauzu.

Takže, když mi Romeo řekl, abych počkala venku, udělala jsem to. Vzala jsem si tašku a vyšla ven. Ani jsem se neodvážila ohlédnout.

Stála jsem tam, kousala si nehty a očekávala křik a zvuky rozbíjejícího se skla. Ale nic nepřišlo.

Několik minut po tom, co jsem odešla, přišel i Romeo.

„Co se stalo?“ Vychrlila jsem.

„Nic. Řekl jsem mu, aby se z toho vyspal a zavolal, až bude střízlivý.“

„Konvice na kávu.“ Bála jsem se, že jsem jí neměla nechávat zapnutou, když se bude vyspávat z chlastu.

„Vypnul jsem ji,“ řekl Romeo jemně a položil mi dlaň na záda, aby mě nasměroval k autu.

Když motor běžel a klimatizace ochladila interiér, podívala jsem se na něj. „Cítím se neuvěřitelně trapně.“

Romeo si mě přitáhl přes sedadla na klín. „Nemáš se proč cítit trapně.“

Z krku mi vyšel zlomený smích. „Děláš si srandu? Byl totálně namol. A byl k tobě hrubý.“

„Zvládnu to.“

„Nikdy jsem ho takhle neviděla,“ zašeptala jsem. „Nebyl takový, když jsem vyrůstala. Byl to dobrý člověk. Nikdy na mě nezvýšil hlas a nikdy se takhle neopil.“

„Vina dokáže kohokoliv přivést k bodu zlomu,“ zamumlal Romeo a pohladil mě rukou po paži.

„To si myslíš, že to bylo? Vina?“

„Neznám ho,“ řekl Romeo poněkud diplomaticky.

Zasmála jsem se. „Ne, to neznáš. Proto možná bude tvůj názor mnohem víc prozíravější, než ten můj.“

„Prozíravý,“ přemýšlel. „To je tedy vysokoškolské slovo.“

Šťouchla jsem ho do žeber a usmála se. Jenom Romeo dokázal najít způsob, jak mi alespoň trochu zlepšit náladu.

Vydechl a hlavou se opřel o opěradlo sedačky. „Myslím, že tvůj otec pravděpodobně nese každý den vinu za smrt tvé matky. Možná, že ji nezabil, ale cítí se za to zodpovědný. Držel se pohromadě tak dlouho, jak jen to šlo, s největší pravděpodobností kvůli tobě. Ale když jsi odešla na vysokou...“

„Nebyl tu nikdo, na koho by se soustředil,“ dokončila jsem.

To dávalo smysl.

A bylo to neuvěřitelně smutné.

„Kam chceš teď jet?“ Zeptal se.

„Chtěla bych do domu prarodičů. Babička mi řekne všechno, co táta nemohl.“

„Chceš tam jet takhle?“ Zakroužil boky pod mým zadkem.

„Myslím si, že si to nechám ujít,“ řekla jsem a doplazila se zpátky na sedadlo spolujezdce.

„Nemůžeš chlapa vinit z toho, že to aspoň zkusil.“

Zavrtěla jsem hlavou a on se odlepil od obrubníku. O několik minut později jsme míjeli dům kluka, který mě připravil o panenství. Od toho dne pokaždé, když jsem míjela tenhle dům, mě naplnil znechucený, lítostivý pocit.

Ale teď jsem to neudělala. Odvrátila jsem pohled. Byla to minulost a já jsem odmítala tu věc nechal, aby mi zničila přítomnost.

Babička otevřela přední dveře svého domu ve vteřině, kdy jsme zahnuli na příjezdovou cestu. Když vyšla na verandu a zamávala, přehnal se přese mně pocit lásky.

„Babi!“ Řekla jsem a vrhla se přes příjezdovou cestu a trávník. Setkala se se mnou na půli cesty a přitáhla si mě do uvítacího objetí.

„Podívej se na sebe!“ Řekla a držela mě za paži. „Nezhubla jsi? Nejsou to ty džíny, co jsme vybraly spolu? Vypadají skvěle. Tak stylově. A tvoje tričko, to jsi celá ty:“

Zasmála jsem se. Tričko bylo bílé, ale nebylo tak velké, že bych v něm plavala. Mnohem lépe mi sedělo. A ve snaze, aby to bylo o něco víc stylovější, sem si vybrala jedno s malým zdobením. Na jedné straně mělo žlutou kapsu.

„Tak ráda tě vidím,“ řekla jsem a znovu ji objala.

„Jaký byl let?“ Zeptala se.

„Děsivý.“

Zasmála se. Uslyšela jsem, jak se zezadu blíží Romeo a babička se odtáhla. „A kdo je tenhle pohledný ďábel?“

Romeo vybalil svůj megawattový okouzlující úsměv. „Madam, jsem Roman Anderson. Chodím s vaší vnučkou.“

„Nevím, kdo je šťastnější. Ona nebo ty,“ škádlila ho babička.

„Rozhodně já.“ Mrkl.

Zachichotala se jako školačka a cítila jsem, jak se mi otevřela pusa.

„Pojďte,“ řekla babička. „Uvařila jsem sladký ledový čaj s vaším jménem.“

Romeo jí nabídl rámě a ona ho přijala. Ten pár zamířil dovnitř a nechal mě tam stát a zírat na ně. Romeo pro obě podržel otevřené dveře, a když jsem kolem něj prošla, zakřenil se.

„Kde je děda?“ Zeptala jsem se, když jsme se nacházeli ve známém domě.

Od té doby, co jsem byla dítě, se nezměnil. Byl elegantní a upravený se základním nábytkem. Moji prarodiče nebyli vybíraví lidé a stěží kdy si koupili něco nového. Děda vždycky říkal, „pokud se to nerozbije, není potřeba to opravovat,“ a podle něco jejich dům rozbitý nebyl.

„Je na golfu,“ zavolala z kuchyně. Romeo si prohlížel všechny fotografie, které ležely na poličce. Zvedl jednu z nich, na které mi byly asi čtyři. Měla jsem copánky, brýle a chyběl mi zub.

„Kdo je ten spratek?“ Zeptal se s úsměvem.

„Ha-ha.“

Babička připravila tři sklenice ledového čaje a talíř sušenek. Vypadala jako vždycky, plná energie a mládí, navzdory svému věku. Vlasy měla šedé, ale udržovala se, takže měly platinový odstín, ne matný. Měla je střižené nakrátko a upravené chaoticky moderním způsobem. Babička byla vyšší než já, měla asi metr šedesát pět a štíhlou postavu. Její oči byly modré a vždycky na sobě měla pěkné, sedící oblečení, dokonce i když byla doma.

V podstatě jsme byly protiklady.

Ale navzájem jsme se milovaly.

„Nebyli jsme si jistí, kdy přijedeš, a víš, jaký je, když jde o hru.“ Položila podnos na dřevěný konferenční stolek a podala sklenici čaje Romeovi.

„To je v pořádku,“ řekla jsem. „Uvidím ho později.“ Popravdě, byla to úleva. O člověka méně, ze kterého se budu pokoušet dostat pravdu.

„Už jsi byla doma?“ Zeptala se babička a šla přímo k věci.

„Bohužel.“

„Ach, zlato. Je mi líto, že jsi ho takhle musela vidět.“ Poklepala mě po ruce a pohlédla na Romea. Jeho myšlenky jasně odrážely mé vlastní.

Věděla, v jakém je stavu. To mě donutilo uvažovat nad tím, jak často byl v takovém stavu.

„Nebyla s ním řeč,“ řekla jsem jí. „byl opilý.“

Přikývla a na obličeji se jí rozlil smutný pohled. „Snažili jsme se mu pomoct. Obávám se však, že jsme to asi jenom zhoršili.“

„Jak to?“ Zeptala jsem se.

Romeo si vzal sušenku a celou tu věc strčil do pusy. Babička se usmála. Ale když se opět zaměřila na mě, úsměv byl pryč.

„Tvůj otec má problém s hazardem. Je na tom závislý už od doby, co dospíval.“

Hazard pro mě nebyl překvapením. To byla ta skutečnost, že to začalo už tak dávno.

„Začal vsázet už na střední škole, nic vážného, jen chlapecké věci. Sporty, karty, závody. Když jsme to s jeho otcem zjistili, zastavili jsme to. Dostali jsme ho na terapii, kde se to zlepšilo. To mu vydrželo několik let. Potkal tvou matku.“ Jemně se usmála. „Zamilovali se a vzali. Byli mladí a šťastní. A když zjistili, že jsi na cestě, no, život byl perfektní.“

„Tak co se stalo?“ Zeptala jsem se. Jak mohl být život tak dokonalý a najednou se tak hrozně zkazit?

„Život, řekla bych. Měli tebe, koupili dům, vzali si auto na splátky. Tvoje matka zůstala doma, aby byla s tebou – to bylo něco, na čem se oba shodli – ale myslím si, že zodpovědnost postarat se finančně o všechno a o všechny ho začala přetěžovat. Pracoval tvrdě, dlouhé hodiny. Aby upustil páru, začal o víkendech hrát karty s několika svými spolupracovníky. Poker většinou. Myslím, že tady to začalo znovu.“

„Nešel zpátky na terapii?“ Zeptala jsem se.

„Nikdo nevěděl, co dělá, a on si nepřipouštěl, že má problém. Pak jednoho dne dostali poštou dopis o zmeškaných splátkách na dům a tvoje matka byla bez sebe. Když zavolala, hned jsem věděla, co se děje.“

„Tak co se stalo?“ Zeptal se Romeo a rozpřáhl paže na gauči. Naklonila jsem se k němu trochu blíž.

„Samozřejmě, že jsme ho konfrontovali. Přiznal, že použil všechny peníze na chod domu za karty a sázky. Tvoje matka byla tak naštvaná, a to mu ublížilo. Slíbil, že si vyhledá pomoc.“

„Ale stále hraje hazardní hry,“ řekla jsem. Je zřejmé, že se mu pomoci nedostalo.

„Přestal. V tu chvíli. Chodil na setkání kvůli závislosti a dostal sponzora, kterému mohl zavolat. Tvoje matka ho milovala a odpustila mu. Nabídli jsme jim pomoc, jak jen jsme mohli. S dědou jsme spláceli hypotéku, takže jsme pomohli s několika dalšími účty po splatnosti. Poslední věcí, kterou jsme chtěli, bylo, abyste ztratili svůj domov.“

„Tomu nerozumím,“ řekla jsem. „Co z toho má něco společného se smrtí mojí matky?“

„Protože to šlo mimo hypotéku a služby. Dostal se do dluhu přes padesát tisíc dolarů. To nikomu neřekl. Bál se, že když bude na tvoji matku příliš tlačit, opustí ho. Takže navzdory pomoci, kterou jsme jim poskytli, bylo toho tolik, že se z toho nemohl dostat.“

„Takže si půjčil od lichvářů,“ usoudil Romeo pevným hlasem.

Mohla jsem si jen představovat, co si musel myslet o mé rodině, a tedy i o mně. Tohle přesahovalo jeho zvědavou, vlezlou matku. Tohle byly hluboce zakořeněné problémy… problémy, které pravděpodobně způsobily smrt mojí matky.

„Ano,“ řekla babička. „Podívej, neznám všechny podrobnosti. Abych byla upřímná, nechtěla jsem to vědět. Když tvoje matka umřela...“ Oči se jí změnily do vzdáleného a smutného pohledu.  „Podrobnosti o nich, o těch mužích se prostě nezdály důležité. Možná, že jsem se měla zaměřit na pomstu, nebo dokonce možná spravedlnost, ale tahle rodina byla až příliš zlomená.“

Podívala se na mě s lítostivým zamračením a já silně polkla.

„Byla jsi ještě malá holčička. Nevím, kolik si toho z té doby pamatuješ, ale já si pamatuji přesně, jak jsi vypadala, když jsem toho dne vešla do domu. A pořád mě to straší.“ Babiččiny oči se přesunuly k Romeovi. „Její oblečení bylo zbarveno do růžova a oči měla tak prázdné, až mě to vyděsilo.“

„Babi,“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem poslouchat o tom, jak jsem toho dne vypadala. Někdy jsem stále živě cítila tu paniku a šok.

Její oči se setkaly s mými. „Tehdy jsem neudělala správnou věc. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo ochránit tebe a udržet pohromadě rodinu, která ti zbyla.“

„Takže jste lhala policii,“ řekl Romeo.

„Ani ne. Věděli o hazardu a že jsme jim nemohli pomoct zaplatit za dům. A nevěděli jsme – ne, když jsme byli vyslýcháni – že tvoje matka byla zabita jako odplata za peníze, které nemohl vrátit.“

A tady to bylo.

Pravda.

Bila do očí jako jediná kvetoucí květina v neúrodném poli. Nebylo to něco, co bych dokázala přehlédnout, něco, na co jsem mohla zapomenout.

Můj otec byl zodpovědný za její smrt. Zaplatila jeho dluh… svým životem.

Jak musela být toho dne vyděšená. Nikdy jsem přesně nevěděla, co se toho dne stalo, ale představila jsem si, že se do domu vloupali nějací muži, nebo je možná pustila dovnitř, protože si nemyslela, že přišli, aby jí ublížili. A pak ji zabili.

„Věděl táta hned, co se jí stalo?“

„Myslím, že ano. Ale myslím si, že mu chvilku trvalo, než si to přiznal, ale nemohl to popírat dlouho, protože ho přišli navštívit muži, kteří ji zabili.“

Romeovo tělo sebou trhlo. „Viděl je?“

„Nevím, zda to byli ti stejní muži. Ale pracovali pro muže, kterému Brock dlužil peníze. Řekli mu, že dluh byl považován za splacený v plné výši, a kdyby o tom někomu řekl, vrátili by se zpátky pro Rimmel.“

Zalapala jsem po dechu.

„A to je nechal, aby jim to prošlo?“ Zavrčel Romeo.

„Všichni jsme to udělali,“ řekla babička. Stud v jejím hlase mě donutil ji litovat. „Byla to hrozná situace, a když přišla policie bez vodítek, bez spojení s penězi, které dlužil bookmakerům, nikdy jsme neřekli ani slovo.“

„Takže její smrt byla uzavřena jako nevyřešen případ. Mojí matce se nikdy nedostalo spravedlnosti za to, co se jí stalo.“

„Dali by tvého otce do vězení, zlatíčko. Zůstala bys bez rodičů. Jak jsem mohla být zodpovědná za to, že bys ztratila jediného rodiče, který ti zbyl?“

Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to tak neskutečné. Když jsem pomyslela na všechno, co se dělo, ztratila jsem se v bublině zármutku nad svou matkou.

Byla jsem jediná, kdo pro ni opravdu truchlil.

Všichni ostatní jen pobíhali a snažili se to ututlat.

„Takže si zachoval svojí svobodu,svůj život, svou pověst, a byl zbaven veškerých dluhů,“ řekla jsem naštvaně. „A máma. Ta přišla o všechno.“

„Platí svou cenu, Rimmel. Každý den, každou minutu, po zbytek jeho života.“

„To nestačí,“ řekla jsem a zvedla se z gauče. Přecházela jsem tu naprosto rozrušená.

„Neříkám, že to, co udělal, co jsme všichni udělali, bylo správné. Nebylo. Ale neexistovala žádná správná věc. Zaměřili jsme se na tebe. Ujistili jsme se, že budeš mít stabilní a bezpečné prostředí s co nejmenšími změnami.“

„Ale změnilo se všechno!“ Křičela jsem. „Už celé roky se bojím bazénů a utonutí. Mučí mě noční můry a vzpomínky na to, jak jsem ji našla plaval obličejem dolů. Cítila jsem se osaměle a ignorovaně, protože táta trávil tak moc času v práci. Možná se mnou stále bydlel, ale nikdy tu nebyl. Polovinu života jsem žila v tom, že to, co se stalo mámě, byla hrozná nehoda, ale nebyla. Mohlo se tomu zabránit.“

„Rim,“ řekl Romeo a přešel přes pokoj ke mně.

Nechtěla jsem, aby mě utěšoval. Chtěla jsem křičet a být naštvaná.

„Když jsem se dostala na Alpha U, byla jsem tajně nadšená. Snažila jsem se neukazoval, jak jsem byla šťastná, protože jsem se bála, že to raní tátovy city. Ale chtěla jsem vypadnout. Chtěla jsem pryč z toho domu, od těch vzpomínek. A teď vím, že to byl můj odchod, který to všechno znovu nastartoval. Možná, že kdybych zůstala, tak by se znovu neutápěl v alkoholu a hazardu.“

„Nic z toho není tvoje chyba,“ řekli Romeo a babička současně.

Vzlyk mi vyvěral v hrudi, ale použila jsem svůj hněv, abych ho potlačila.

„Jak špatné to je?“ Zeptala jsem se a otočila se, abych zírala ven z okna. Romeo zůstal poblíž, tak blízko, že jsem cítila to teplo, které z něj sálalo, ale nedotkl se mě. „Jak moc má velké dluhy?“

„Nevím,“ odpověděla. „Je naštvaný, protože jsme mu řekli, že mu nedáme žádné další peníze, že ho tentokrát nevykoupíme. Nemůžeme našeho syna dál omlouvat. Nemůžeme ho chránit tímto způsobem.“

„No, dluží dost, protože nás ti muži sledují,“ řekl Romeo.

„Cože!“ Řekla babička a vyskočila na nohy.

„Vidí snadnou výplatu, protože jsem právě podepsal smlouvu s NFL.“

Babička byla bez sebe. Kladla otázky a já slyšela zvuk Romeova hlasu, jak jí odpovídal, ale přestala jsem poslouchat.

Byla jsem tak naprosto vyčerpaná. Mysl se mi točila a ta bolest, kterou jsem cítila, hrozila, že mě udusí. Po několika okamžicích se můj hněv zmenšil. „Budeš znovu kvůli tátovi lhát, až si přijdou pro mě?“

Babička zalapala po dechu. „Takhle nemluv!“

Ta slova bolelo vyslovit, ale vždycky se říká, že pravda bolí. Zdálo se, že moje tělo potřebovalo vypustit všechno najednou. Podívala jsem se na Romea a on natáhl paži. S povzdechem jsem padla na jeho hruď.

„Zavolám tvému dědečkovi. Posaď se. Musíme to vyřešit. Už žádné lži.“

„Nemůžu,“ Zašeptala jsem a odtáhla se. „Potřebuju přemýšlet. Potřebuju určitý prostor.“

Romeo kolem mě ovinul paže. „Seženeme si hotel.“

„Můžete zůstat tady,“ nabídla babička.

„Myslím, že bude lepší, když tu nezůstaneme,“ řekl Romeo a já ho chtěla políbit. Šel, popadl mou tašku, která ležela vedle gauče, a vrátil se vedle mě. „Zavoláme, až se ubytujeme.“

Babiččiny oči byly jen vteřiny od prolití kbelíku slz. Nemohla jsem tady být, až se ta hráz protrhne.

„Rimmel,“ zavolala, když jsme otevřeli dveře.

Otočila jsem se, když ke mně přispěchala a objala mě. Zavřela jsem oči proti emocím, které do mě bušily.

„Všechno jsem to udělala, abych tě ochránila. Prosím, nezapomeň na to. Miluji tě,“ zašeptala.

Odtáhla jsem se a vyšla ven.

Byla jsem si vědoma toho, že nás sledovala celou cestu k autu, a když Romeo couval z příjezdové cesty. Když jsme byli tak daleko, že dům byl mimo dohled, podíval se na mě.

„Kam?“

Dívala jsem se z okýnka, stěží jsem viděla jasné slunce nebo jasně modrou oblohu.

„Kamkoliv, hlavně pryč odtud.“