MTTOD - 11. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Liana

Aby se dostali do malé kavárny uprostřed maličkého plážového města Wing Island, prošli kolem několika kuriózních obchodů. Byl tam malý butik, ve kterém prodávali všechny druhy oblečení, od džínsů, košil a obleků, až po dětské oblečení. Dokonce tam byla i nádherná večerní róba posetá malými krystaly, které se na světle třpytily.

Nad dveřmi visel ručně vyrobený dřevěný vývěsní štít s malými oušky. Na něm stálo „Bunnyho butik“. A když se Liana na Timothyho tázavě podívala, přikývl.

„Opravdu?“ zeptala se, aby si byla jistá. „Měniči zajíčků?“

„V tomto městě je jen jeden zajíček,“ řekla vesele blonďatá žena, která vykukovala z poza rohu obchodu. Vypadalo to, že je jí kolem dvaceti, když měla své dlouhé vlasy spletené do dvou copů. „To znamená, alespoň do té doby, než to bude venku.“

Něžně zakřivila ruku na břiše. Teď, když si jí Liana pohlédla blíže, byla křivka pod volnou košili znatelnější.

„Padesát na padesát … zajíček nebo liška,“ řekla žena a vzrušeně nadskočila. „Podle způsobu jakým kope, vsadím se, že to bude zajíček!“

„Gratuluji,“ řekla Liana a usmála se. „Já jsem Liana - promiň, jen jsem se právě dozvěděla o měničích. Takže tátou je liška?“

„Cara,“ řekla měnička zajíčka a vzrušeně jí potřásla rukou. „Ráda tě poznávám! A ano, je - utekla jsem se špatným liščím klukem. Alespoň moje rodina by chtěla, abyste tomu věřili. Náš druh není moc milovníkem lišek. Skutečný příběh je však trochu nudnější. Nejprve to bylo online randění. A jakmile jsme se potkali, věděli jsme, že jsme druhové. Rozhodli jsme se odstěhovat se sem, abychom se dostali pryč od obou našich rodin - samozřejmě stále je navštěvujeme na Vánoce, díkůvzdání atd. Ale tady na Wing Islandu se nikdo nestará, jestli jste liška a zajíček.“

„Říkají tomu drakův mír,“ dodal Timothy. „Je tomu tak už po staletí. Měniči všeho druhu se rádi usazují v dračích městech. S dračím dohledem nad městem nechce nikdo bojovat, takže jak vlkodlaci, tak ovcodlaci zde mohou spolu šťastně žít.“

„A lišky a zajíčci,“ dodala Cara a pak se zakřenila. „Ne že by nás drak musel bránit v boji. Přesto jsem byla ráda, že tu mám draka, když jsem poprvé slyšela, že se zde usadili vlci. Samozřejmě nyní, když je doopravdy znám, jsem docela šťastná, že tu máme Johna a Jamese. Jen minulý týden mi James přinesl, nejúžasnějšího platýse. Myslím, že mu na oplátku připravím nový hezký oblek.“ Dala si prst na rty. „Neříkej mu to, je to tajemství.“

„Neřeknu,“ slíbila Liana.

V tu chvíli z malého obchodu na druhé straně ulice vyšla starší žena a nesla košík. Položila si ruku na hruď, když viděla, jak stojí před Cařiným butikem, a okamžitě k nim přistoupila.

„Timothy! A ty … hoste… taky! Musíte mít hlad. Kdybych věděla, že přijdeš, přinesla bych čerstvý chléb a mléko a …“

„Právě jsme se chystali jít na nějaké koblihy,“ řekl Timothy. „A spíž byla plně zásobená. Prosím, nedělej si starosti. Na cestě domů vyzvedneme vše, co potřebujeme.“

Žena se na Timothyho podezíravě podívala a pak na něj zavrtěla prstem. „Raději si svou dívku nakrm dobře - vím, jaké to je ve městě. Vidím to pořád v televizi. Mladé ženy uždibují salát a nic jiného po celý den nejí. Tady, s větrem a oceánem, potřebuješ nějaké skutečné jídlo, aby sis udržela svou sílu.“

„Timothy pro mě připravil borůvkové palačinky,“ řekla Liana a široce se usmála. „Mimochodem, jsem Liana. A je mnohem lepší kuchař než já. Pochybuji, že tu budu hladovět.“

„Tohle je paní Grimes; stará se o dům, když jsem pryč,“ vysvětlil Timothy. „A já jsem doufal, že si vyprosím něco z dnešního úlovku od našich vlkodlaků a večer si vše na pláži opečeme.“

Paní Grimes vypadala uklidněně. „Není nad opékané ryby na pláži při sledování západu slunce.“ Mrkla na Lianu. „Takto si mě získal Mike před padesáti lety.“

Očividně ona a její manžel vždy žili u oceánu. Oba to byli měniči lachtana a žili v bývalém majáku. A když zestárli a dalo jim moc práce vyjít mnoho schodů, přišel Timothy hledat místo pro stavbu domů u moře. A s ním se objevila malá komunita měničů.

„Nyní se o maják starají náš vnuk a jeho žena,“ vysvětlila hrdě. „Všechny naše děti se sem přestěhovaly, když to Timothy změnil ve skutečnou komunitu. A každý den můžu mít svou rodinu poblíž a každý den se dívám na oceán.“

„Rád si myslím, že to funguje dobře pro všechny,“ řekl Timothy skromně, i když se očividně pyšně rozhlédl po okolních domech.

A proč by neměl být pyšný? To, co dosud viděla, vypadalo nádherně. I o menší domy bylo dobře postaráno, o zahrady, v nichž byla spousta květin, úhledné živé ploty, a tu a tam byla podivná zařízení, o nichž se domnívala, že jsou určena pro zvířecí formy majitelů.

V jedné zahradě viděla obrovskou skálu s rovnou střechou … a na vrcholu této skály ležela na slunci lvice.

Jiný dům měl malou fontánu, kde se koupal velký sokol.

„Není to takové, jaké jsem očekávala,“ řekla Liana a usmála se na Timothyho. „Je to mnohem lepší.“

„Počkej, až ochutnáš koblihy, které jsem ti slíbil.“ Timothy kývl k místu, kde se ulice stáčela. „Je to hned za rohem.“

„Bylo hezké tě poznat,“ řekla Cara vesele, když se loučili. Pak mrkla na Lianu. „A my všichni doufáme, že se zdržíš.“

Liana byla trochu ohromená, ale stále se usmívala, a nechala Timothyho, aby jí vedl vpřed.

„Všichni tady opravdu vkládají naděje do toho, že se usadíš, co?“ škádlila ho. „Snažili se tě dát dohromady se všemi svými svobodnými dcerami?“

Timothy se zaculil. „Snažili. Naštěstí jsme vždy hned věděli, že nejsme druhové, takže obvykle jsme se prostě spolu poflakovali na pláži, když nám někdo domluvil rande. Miluju toto město a miluju své lidi a opravdu jsem nechtěl, aby mi to nějaký románek komplikoval, víš?“

„To zní tak jednoduše,“ povzdechla si Liana. „Nikdy bych s Bennym na vysoké nerandila, kdyby mi hned něco řeklo, že to není ten pravý. I když myslím, že jsem vždy věděla, že není dokonalý … ale myslela jsem, že to byla moje chyba, víš? Že jsem se prostě měla víc snažit, že jsem moc chtěla…“

„Neměla bys chtít někoho, kdo tě nedokáže ocenit. Kdo tě miluje, neřeší žádné… pokud nebo jestli.“

Timothyho hlas byl vážný, a když se k němu otočila, přemýšlela, jaké to je prožít život s vědomím, že někde máte svou spřízněnou duši a obávat se, že se s ní nikdy nemusíte sejít. Že byste zemřeli sami, zatímco všichni kolem vás byli blaženě šťastní. Není divu, že si raději nasadil masku, za kterou se schovává.

Znovu zasunula ruku do jeho a usmála se na něj.

„Takže se začínám učit,“ řekla tiše.

Jeho prsty stiskly její. Tělo jí zaplavilo teplo a začalo jí pulzovat náhlou potřebou. Ale navzdory své touze po něm, se stále cítila klidná a uvolněná. Jakoby mít ho po boku znamenalo, že byla úplně v bezpečí.

Dokud bude mít jeho, neexistuje nic, čeho by se bála. Možná by to opravdu dokázali - společně.

„Tady to je,“ řekl o chvíli později, čímž přerušil ticho.

Když vzhlédla, zjistila, že se zastavili před nejroztomilejší kavárnou, jakou kdy viděla.

Před nimi se otevíral čtverec. Bylo tu více domů a obchodů. Vedle kavárny byla malá knihovna a přes ulici slibná opravna počítačů, která měla ve výloze roztomilé herní zboží, díky čemuž jí začalo srdce bít rychleji.

Je dobré vědět, že tady nebudu jediná počítačová maniačka…

Ani nevěděla, odkud ta myšlenka vzešla. Vážně uvažovala o přestěhování se k Timothymu? Vždy byla městská dívka…

„Chameleoni kavárna,“ řekla, když četla vývěsku nad dveřmi obchodu. Byl na ní velký chameleon s dlouhým jazykem, který byl ponořen do šálku kávy.

„Vyzkoušejte Chameleon Macchiato,“ navrhl hlas zevnitř.

Když vstoupili, ocitli se v překvapivě prostorném obchodě. Bylo tu několik stolů a spousta zásuvek pro napájecí šňůry … jak odborně vypozorovala Liana.

Mohla bych si přinést svůj laptop a pracovat zde několik hodin, kdybych byla v jeho plážovém sídle příliš osamělá…

Podél okna byl také vysoký stůl. V dalekém rohu seděli dva chichotající se teenageři shrbení nad svými telefony a pili nějakou směs, která vypadala, že se skládá hlavně ze šlehačky a třpytivého cukru v prášku.

V jiném rohu seděly dvě ženy v Lianině věku, obě s otevřenými notebooky, a intenzivně o něčem diskutovaly se svými obrazovkami.

Lianin úsměv se rozšířil. Teď se opravdu cítila jako doma.

„Co je v tom Chameleon Macchiato?“ zeptala se zvědavě.

Baristka se na ni zakřenila. Vypadala, jako by jí bylo jen dvacet, s krátkými, umně rozcuchanými vlasy obarvenými světlým akvamarínem s pruhy tyrkysově zelené. Také měla piercing v nose a pod modro-zeleno-růžovou zástěrou mohla Liana na triku rozeznat vyhlášený tvar loga Star Wars.

Teď to bylo určitě dobře známé místo.

„Dvojité espresso, smetana, Chameleonovo sypání a vrstva vanilky, jahod, kokosu, čokolády a slaného karamelového sirupu,“ prohlásila baristka vesele. „Vím, zní to nechutně, ale chutná to božsky. Pokud to nezamícháte, zažijete skutečnou chameleonskou magii. Když jí pijete vrstvu po vrstvě, magicky mění barvu.“

 „Ooh,“ vydechla Liana zaujatě. „To zní, jako bych to musela vyzkoušet.“

„A obvyklé pro tebe?“ zeptala se dívka a otočila se k Timothymu.

Zakroutil hlavou. „Pro mě také Chameleon Macchiato, prosím. Už je to dlouho. A od každé jednu koblihu.“

„Dobrá volba,“ řekla baristka souhlasně.

Když se otočila doprava, aby začala připravovat kávu, Liana si všimla její jmenovku. Na ní bylo „Aimee“.

Byla to kojotka, o které jí Timothy řekl? Nezdálo se, že by se lišila od baristek v její oblíbené kavárně v blízkosti práce.

Ale jak bych to mohla poznat? Možná, že moje oblíbená baristka doma je tajně vlkodlak. Nebo možná moji sousedé jsou…

Bylo zvláštní si uvědomit, že toho bylo mnohem víc, než kdy věděla. Svět byl tak odlišný od toho, čemu vždy věřila.

Draci byli skuteční. Vlkodlaci byli skuteční.

A tak byly také baristky s modrými vlasy, které se zjevně mohly přeměnit na kojota.

„Měla by ses zastavit častěji,“ řekla dívka, když jim podala jejich směs se šlehačkou.

Třpytilo se to všude. Bylo to posypané jiskřivým práškem, který vypadal, že mění barvu, když se na něj podívala.

„Nemáme tu moc cizinců. A já si vždy ráda povídám, když není plně obsazeno. Skvělé tričko, mimochodem! To je moje oblíbená postava.“

„Moje taky! A určitě přijdu. Četla jsi zvěsti o dalším filmu?“ zeptala se Liana a rozzářila se na dívku, než si uvědomila, že teď bez přemýšlení slíbila, že se ve městě zdrží, ale také téměř zapomněla na Timothyho. „Jejda! To znamená, že se vrátím na kus řeči někdy jindy.“

„Jo, nechceme, aby drak čekal.“ Aimee se na Timothyho uculila. „Bylo na čase, abys nám přivedl zábavnou společnost. Tebe nikdo nechce poslouchat, když mluvíš jak uhlazený bankéř.“

„Hej,“ protestoval Timothy, „je to můj host a já jsem ji sem nepřivedl, aby tě pobavila. Ale také - vy dvě byste si měly určitě spolu promluvit, protože jsem s filmy se superhrdiny pozadu.“

Baristka se zavrčela. „Jak jsem řekla. To je to, co pochází ze všech těch nudných věcí bankéře, které děláš.“

Pak je odmávla pryč a Timothy vedl Lianu k malému stolu v rohu u okna. Stálo tam několik pohodlných, poněkud opotřebovaných křesel. Byly vedle knihovny, která vypadala, jako by tu zákazníci kavárny nechali své milované brožované výtisky, aby si je mohli užít i ostatní.

„Tento prostor je úžasný.“ Liana si nejprve opatrně usrkla Chameleon Macchiato třpytivě modrým brčkem. „To je boží!“

Potěšeně zasténala, když jí bohatý krém roztál na jazyku. Cítila slabý náznak hořkosti espressa, mísenou s přesnou dávnou sladkostí vanilky.

Timothy si zhluboka loknul vlastní kávy. Jak se dívala, barva skla se opravdu změnila - zpočátku to byla krémová a světle žlutá jako vanilka. Jakmile však dorazil na další vrstvu, změnila se ve světle růžovou.

To musel být jahodový sirup.

Znovu se chopila brčka. Ještě několik doušků lahodné krémové kávy s příchutí vanilky … a pak to přišlo. Zdálo se, že i brčko jemně mění barvu. Nyní zářila v jiskřivě fialové barvě, protože něco, co chutnalo jako jahoda, naplnilo její ústa krémovou kávovou dobrotou.

„Páni,“ vydechla, když pustila brčko. „Je to opravdu jen vrstva sirupu? Nebo je to kouzlo chameleonů?“

Timothy se na ni zazubil. „Kdo ví? Nikdy jsem z nich nedostal skutečnou odpověď, tak jsem se rozhodl nechat je, aby si udrželi magii a jen si užíval. Až tu budeš příště, zeptej se na jejich lískovo-čokoládové latté. Je to jako pít lahodný dort.“

„Myslím, že znám tvé tajemství,“ škádlila Liana a hravě na něj přimhouřila oči. „Takto jsi postavil toto město. Na palubě máš nejlepší baristku, kterou jsi našel, a pak jsi prostě svedl každého, o kom jsi věděl, že se chce usadit u oceánu, a pokoušíš je tou nejlepší kávou, jakou kdy ochutnali.“

„O ostatních nic nevím,“ informoval je veselý hlas od sousedního stolu, „ale vím, na co dostal mě.“

Když Liana vzhlédla, zjistila, že se poblíž usadil muž kolem padesátky. Měl před sebou jednoduchý malý šálek espressa a koblihu celou posypanou čokoládovým práškem.

„Je to čokoládová kobliha s banánovým pudinkem – podle mého názoru nejlepší,“ řekl s širokým úsměvem. „Noe vedle je peče. Každý den dělá jen dva druhy koblih, ale všichni jsou ručně vyráběné. A střídá příchutě, takže se vyplatí vrátit se zítra. Zítra je malinový den.“

Kývnul směrem ke dveřím, kde Liana uviděla na zdi malou tabuli, na které byly napsány příchutě pro tento týden.

Timothy přitlačil talíř s koblihami směrem k ní. Baristka je rozdělila na polovinu a Liana se rozhodla začít s čokoládovou koblihou. Vytékala z ní štědrá náplň banánového pudinku a první sousto bylo tak dobré, že zavřela oči a zasténala.

„To je vynikající,“ řekla, když mohla znovu promluvit. „Ó můj bože. Chci sem chodit každý den jen proto, abych mohla vyzkoušet všechny příchutě.“

„To je to, co dělám,“ řekl šerif s úsměvem. „Pokud sem někdo chodí každý den v týdnu, dostane sedmou zdarma.“

Druhá kobliha byla pokryta světle zelenou glazurou.

„Příchuť zeleného čaje,“ řekl Timothy. „Já vím, zní to divně, ale -“

„Oooh, to je moje nejoblíbenější!“ řekla Liana dychtivě. „Zpočátku to zní divně, ale když to vyzkoušíš …“

„… je to perfektní kombinace sladkosti s mírnou hořkostí čaje,“ dokončil Timothy.

Na okamžik se na sebe podívali a zaculili se.

„Máš skvělý vkus na miliardářského draka,“ poškádlila ho Liana.

Timothy se zasmál. „Ve městě jsem měl docela špatné dezerty ochucené zeleným čajem. Ale Noah tady může vzít jakoukoli chuť na světě a proměnit ji v něco úžasného. Příchuť zeleného čaje je můj oblíbený den v týdnu.“

Liana vzala polovinu koblihy se zelenou polevou. Něco z té velké dávky zelené výplně jí vyteklo na prsty. Olízla si ji a pak si s hlubokým potěšením povzdechla.

„To je úžasné. Všechno tady je úžasné. Chci se přestěhovat do této kavárny. Jak se ti daří udržet toto místo v tajnosti?“

Timothy se opřel a oči se mu zaleskly pýchou. „No, v první řadě je docela těžké se sem dostat, pokud nevíš, kam jdeš. Inzerujeme pouze pro měniče. A na poloostrov vede pouze jedna úzká silnice a nejsou tu žádné ukazatele. Tu a tam sem zabloudí turista, ale nestává se to často. Neexistuje žádný skutečný důvod pro to, aby si sem někdo jen tak vyjel.“

Liana si z poloviny koblihy ze zeleného čaje pořádně kousla. Zavřela oči, aby se soustředila na lahodnou chuť … sladkost cukru, bohatost smetany a jemný zelený čaj s nádechem hořkosti.

„Ach bože, tohle je tak dobré,“ povzdechla si. „Pokračuj prosím v udržování všech pryč, takže zbyde více koblih pro nás.“

„Jen počkej, až si vyzkoušíš jeden z jeho skořicových rohlíků na snídani.“ Timothy si se zjevným potěšením olízal nějakou tu zelenou náplň z vlastních prstů. „Vlastně … vezme si krabici koblih sebou, takže Braeden dostane taky nějaké.“

„Další host?“ zeptal se šerif zvědavě.

Timothy přikývl, ale Liana si všimla, že neřekl, že Braeden je jeho zajatec coby drak ohně.

„Zůstal doma, aby uvařil. Vlastně bychom se měli pravděpodobně brzy vrátit zpět, než se začne nudit. Zavolám ti později, abychom si promluvili, šerife.“

„Těším se na to,“ řekl muž. „Dej mi vědět, jestli můžu s něčím pomoct.“

Liana odhodlaně vysrkala zbývající hromádku třpytivé šlehačky skrz brčko. Z nějakého důvodu se konečná vrstva změnila na modrou, i když chutnala jako čokoláda.

Kouzlo či ne, byla to nejlepší káva, jakou kdy měla … a nejzábavnější. A také v nejsmyslnější společnosti.

Kdo by si myslel, že ospalá, ale magická malá oceánská města měla tolik co nabídnout věčně osamělé PC maniačce, která obvykle trávila páteční noci videohrami a Netflixem?