HT - 39. kapitola

Překlad: Mishacka

Kor.: Jitka

Jace se podíval na předek autobusu. Z rozbitého okna, kde před chvilkou vylezli on, Aggie a Sed, se začal valit černý kouř. Vyšlehnul plamen. Rozběhnul se tam, než jeho hlava dokázala zvážit, jaké tam bylo nebezpečí.

Jace šel dopředu a nahlédl rozbitým předním sklem. Dave ležel v bezvědomí na sedadle řidiče a zůstal připoutaný bezpečnostním pásem. Za sedadlem řidiče viděl oranžové peklo. Oheň. Jace zamrazilo. Ten člověk, kterého tam viděl, nebyl Dave. Viděl tvář svého otce uvězněného v plamenech.

„Otče!“

Jace bušil na okno a snažil se ho probudit. „Vstávej!“ Bouchal na okno oběma rukama, pak dal ruce v pěst, chtěl ho rozbít. Rozbilo se. Uprostřed se objevila díra a pavučina kolem. Udeřil do místa znovu, chtěl zvětšit díru. Jace chytnul otce za jeho žluté polo tričko. „Otče! Neumírej. Nebuď mrtvý. Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak. Byla to nehoda. Já…“

Vedle někdo rozbil další část skla. K sedadlu řidiče se natáhly ruce. Žár plamenů vrátil Jace zpět do přítomnosti. Dave, ne jeho otec, byl osvobozený z pásů na sedadle. Jace se roztřeseně nadechnul a pomáhal Sedovi, když vytahoval Davea z hořícího vraku. Když byli v bezpečné vzdálenosti, tak Sed položil Davea na zem. Dave měl krk v nepřirozeném úhlu.

Eric se sklonil k jeho hrudi. „Nedýchá.“ Začal ho oživovat, zatímco ostatní na něj hleděli s obavami.

Jace se třásl tak silně, až se pod ním podlomily nohy. Klesl na kolena na zem. Před ním se objevila Aggie. Jeho ďábel v černém. Ne, jeho anděl. Jeho spása.

Pohladila ho něžně po vlasech, až se mu z toho zvětšilo srdce. Nerozuměl tomu. Jak si vůbec mohl zasloužit někoho tak úžasného? Objal ji oběma rukama kolem pasu, tvář si opřel o její břicho a zavzlykal.

„Držím tě, lásko,“ zašeptala.

Ta bolest uvnitř byla nesnesitelná – horší než cokoliv, co kdy zažil. Nemohl dýchat. „Hrozně moc to bolí,“ zalapal po dechu. „Bože, taková bolest. Smilování,“ prosil ji, třel se tváří o její břicho. „Smilování, Aggie. Slituj se.“

„Teď to nech plavat.“ Aggie ho zatahala za vlasy. „Jenom… to nechej jít, Jaci.“

Nechat to jít?

Jo. Nechá to odejít.

Jace nevnímal nic jiného, než obrovskou bolest ve svém nitru. Vykřiknul. Uvolnil patnáct let svého trápení ve směsicí slz, krve a potu, zatímco klečel u nohou ženy, bez které nedokázal žít.