CP - 5. kapitola

 Překlad: Clarissa

Heavenly

Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, když se dívám na to, co Carlos udělal. Zavřu oči a znovu je otevřu, abych zjistila, jestli se mi to nezdá, protože tohle nemůže být skutečné. Jde o sen, který jsem vždy měla v srdci a který jsem nikdy nahlas před nikým nevyslovila. Až na jediného člověka.

„Ty sis vzpomněl.“ Otočím se na Carlose, který pořád stojí ve dveřích. Až nyní si všimnu, jak je neupravený. Na kalhotách má malou trhlinu a na boku košile má špinavou šmouhu. Jsem si jistá, že je to kvůli tomu, jak běžel sadem. Takhle jsem ho neviděla od té doby, co jsme byli mladí.

Výraz jeho obličeje je nečitelný. Vidím, jak těžce polkne, jako kdyby se snažil potlačit všechny své emoce. Je na pokraji něčeho, ale já nevím čeho.

Odtrhnu od něj pohled a podívám se zpátky do místnosti, která se proměnila v dětský pokoj. Není to pokoj jen pro jedno dítě, může jich tam být několik. Je vyzdobený jak pro miminko, tak i pro batolata. Pokoj je dvakrát větší, než Carlosův vlastní pokoj, což je jako celé křídlo tohoto paláce. Je vybavený kolébkami, přebalovacími pulty a malými postýlkami, které jsou obklopeny tolika hračkami, že by většina dětí nevěděla, co s nimi dělat.

„Říkala jsi, že bys chtěla minimálně čtyři blízko za sebou. A že chceš, aby jako malé měly společný pokoj, aby si byly co nejblíž.“

„Co se škádlívá, rádo se mívá,“ řekneme oba současně.

Usměji se nad tou vzpomínkou a otočím se, abych se znovu podívala do dětského pokoje. Je ještě krásnější, než by kterýkoliv z mých snů mohl vykouzlit. Mluvila jsem s ním o tom před tak dlouhou dobou, že jsem překvapená, že si to pamatuje. Poté, co moji rodiče zemřeli a můj bratr na chvíli zmizel, věděla jsem, že chci rodinu, která si bude blízká. Že pokud by se někdy něco stalo mně nebo mému manželovi, věděla bych, že naše děti budou mít jeden druhého.

„Naše děti,“ zašeptá přímo vedle mého ucha. Vůbec jsem neslyšela, že se ke mně zezadu přiblížil. „Ten večer jsi mluvila o našich dětech. Jakmile ta slova opustila tvé rty, věděl jsem, že ti to splním.“

Vyklouzne mi další slza a otočím se v jeho náruči, abych se na něj podívala. Přejede palcem po mé tváři a já vidím, jak se na jeho tváři objeví stopa nejistoty. Pokud bych ho neznala tak dobře, jak ho znám, ani bych si toho nevšimla. Pak jeho výraz trochu ztvrdne, jako kdyby se přistihl.
„A tak se stane,“ zavrčí.

Zní to z jeho hrudi jako burácení, nízké a hluboké. Překvapením otevřu oči. Během těch let jsem viděla mnohokrát, jak Carlos štěkal na lidi, častěji od doby, kdy převzal trůn, ale nikdy  takhle nemluvil se mnou.

„S mým bratrem nikdy nebudeš. A je mi zasraně jedno, jestli ho budu muset vykázat z této země. Romy se tě nikdy nedotkne. Jenom já si zasloužím tvůj dotek, tečka.“

Najednou mě chytne za boky a posadí mě na prádelník. Odhrne z něj hračky a dětské oblečení, zatímco vzduch kolem něj je nasycen žárlivostí. Až nyní si všimnu obrázku na prádelníku vedle mě. Jde o jednu z fotek nás dvou v jeho kanceláři. Ležím na zemi před jeho pracovním stolem a čtu si knihu, zatímco on mě pozoruje. Vůbec nevím, kdy to bylo vyfoceno. Ale je to něco, co jsme dělali tisíckrát před tím. Něco, o co jsem se bála, že to brzy ztratím.

Cítím na sobě jeho pohled, takže se na něj znovu podívám. Když si stoupne mezi mé nohy, tyčí se nade mnou. Je tak široký, že je musím ještě víc roztáhnout. Má stehna jsou roztažená do takového úhlu, až cítím, jak svaly na vnitřních stranách bolí.

Panebože, takhle je moc velký. Nevím, proč jsem si toho nikdy dřív nevšimla, ale zřejmě to je proto, že jsme nikdy v této pozici nebyli.

„Carlosi.“ Řeknu jeho jméno, ale to je to jediné, co dokážu říct, než mě polibkem umlčí.

Nejprve jsem v šoku a nevím, co mám dělat, když se jeho rty pohybují po mých. Ale po chvilce zavřu oči a poddám se mu. Ten pocit je o tolik lepší, než jsem si představovala, a vychutnávám si to. Je to něco, co jsem chtěla celý svůj život. Zaplaví mě pocit, že jsem přišla domů a všechno je najednou v pořádku. Že je všechno konečně tak, jak to má být a už nemám v hlavě žádný zmatek.

Jeho rty jsou jemnější než jsem si myslela, že budou. Pak vklouzne jazykem do mých úst, abych ho mohla ochutnat. Chutná jako směs skořice a vášně. Vyjedu rukama nahoru po jeho těle a spojím je kolem jeho krku, zatímco jeho ruce upevní stisk na mých bocích v majetnickém sevření. Ten stisk mi říká, že mě nikdy nenechá odejít. Sténá do mých úst a já mám pocit, že putuje až dolů k mému rozkroku. Touha přitisknout mé tělo k tomu jeho je příliš silná na to, abych ji ignorovala, takže se ho k sobě snažím přitáhnout blíž. Líbání mi brzy nestačí, takže začínám panikařit a pospíchat.

Roky potlačované frustrace začínají tlačit dopředu líbání, které se stává intenzivnější. Jsme drzejší a naše těla se snaží vzájemně do sebe vtisknout tak, aby se už nikdy znovu nemusela rozdělit.       

Odtáhnu se, abych popadla dech a mé emoce se rozptylují a narůstají. Carlos si opře čelo o to mé. Jeho dech je ještě těžší než ten můj.

„Jsi ještě sladší, než jsem si kdy představoval. Celý ten čas jsem přemýšlel, jak budeš chutnat. Hádal bych, že to budou třešně, protože je jíš po hrstech.“

„Není to tak, že bys mi pomáhal s mou závislostí na nich,“ škádlím ho.
Na chvilku sklouzneme k naší dřívější hravosti. Nebo možná jsme to my právě teď. Možná, že jsme takoví, když jsme spolu. Když já patřím jemu a on patří mně.

„Pokud tě to potěší, tak nechám v sadě vysadit dalších dvacet třešňových stromů.“

Usměji se na něj, protože vím, že udělá cokoliv si budu přát. Ale myslím si, že těch posledních dvacet, které pro mě nechal vysadit, bylo víc než dost. Znovu se ke mně skloní a přejede svými rty jemně po mých.

„Nevěděl jsem, že by mohl být polibek takový,“ řekne proti mým rtům, než mi věnuje další polibek.

„Já to vědět nemohla. Tohle byl můj první,“ zasyčím na něj, protože se ukáže má žárlivost. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že bych se s ním mohla vídat, kdyby měl jinou ženu?

Zasměje se tomu. Je to plný úsměv, který se roztahuje od ucha k uchu a ukazuje jeho dokonalé zuby. Chci ho plácnout, ale místo toho udělám to, co jsem dělala vždy, když mi provedl něco, co se mi nelíbilo. Zruším mezi námi tu mezeru a kousnu ho do spodního rtu. Ale obrátí se to proti mně, protože ho to jen přinutí k tomu, aby se ke mně ještě více přitiskl. Polibek se z hravého stane hlubokým, s příslibem něčeho dalšího.

Odtáhnu se, znovu bez dechu, a snažím se na něj dívat naštvaně.

„Tolik jako miluji, když mi odpovídáš, protože Bůh ví, že nikdo jiný na to nemá kuráž, to dokážeš zchladit.“ Ruce na mých bocích mě přitisknou k jeho velmi zřetelné erekci a on se proti mně otře. „Věděl jsem, že jsi moje už hodně dlouho, má Heavenly. Ještě dřív, než jsem vůbec pomyslel na líbání dívek. Myslíš si, že poté, co jsem tě našel a zjistil, co pro mě znamenáš, bych ti byl někdy nevěrný?“

Znala jsem odpověď na tuto otázku dřív, než ji stihl dokončit. Ale nechala jsem ho, aby ji položil, protože jsem ji chtěla slyšet. Potřebovala jsem ji slyšet po všech těch letech přemýšlení, jestli mě někdy bude považovat za víc, než jen malou sestru.

„Nikdy,“ vyštěkne. „I kdybych tě nemohl mít, což by se nikdy nestalo, stejně bych nikdy neodbočil od toho, co k tobě cítím. Dokonce i kdybys neopětovala mé city.“

Znovu se objeví ten náznak nejistoty, a já nevím proč. Jak nemohl vědět, co jsem cítila?

„Co ke mně cítíš?“ zatlačím, protože chci slyšet všechno.

„Miluji tě, sakra.“

„Já tě také miluji,“ řeknu mu.
„Ale ne takhle.“ Zavrtí hlavou a já vím, co tím myslí. Už dříve jsme si navzájem říkali „miluji tě“, ale začínám si myslet, že jsme nikdy nevěděli, jak vážně to ten druhý opravdu myslel. „Nemiluji tě tak, jak si všichni myslí, že bych měl. Jako bys byla má mladší sestra nebo nejlepší kamarádka.“

„Hele, raději bych měla být tvou nejlepší kamarádkou.“ Nechám své ruce klesnout z jeho krku a kloužu jimi dolů po jeho těle. Sevřu jeho košili v dlaních a on se usměje.
„A o to právě jde. Ty jsi moje všechno. A vždy jsi byla,“ přizná.

„Carlosi, já tě takhle miluji od chvíle, kdy jsem vnikla na tvůj pozemek a tys mě zachránil. Zachránil jsi mě v tolika věcech, než kdy vůbec budeš vědět. Díky tobě zmizely všechny smutky, které jsem v sobě měla, a zaplnil jsi všechna prázdná místa tím, jaký život mohl být. Když jsem ti tenkrát vyprávěla o těch věcech, které jsem chtěla – děti, manželství – vždy jsem myslela na tebe. Ale myslela jsem si, že to nikdy nebude možné. Byly to mé sny, které jsem ti v noci šeptala.“

Zhluboka se nadechne a vstřebává má slova.

„Takže když jsi dnes zakřičel, že si mě vezmeš, bolelo to. Myslela jsem si, že prostě děláš to, co vždy. Chráníš mě. A i když se mi to líbí, nechci, abys mě chránil jako bratr. Chci, abys zakřičel, že si mě vezmeš proto, že to je to, co chceš. Že to chceš tak moc, že si nedokážeš pomoct. Ne proto, že jsem tě k tomu přinutila.“

„Vždy jsem měl v plánu, že si tě vezmu. Plánoval jsem to roky. Jen jsem ti chtěl dát čas. Nevěděl jsem, že mě taky tak chceš. Snažil jsem se, aby ses do mě zamilovala. Udělat tohle místo tak dokonalé, abys odtud nikdy nechtěla odejít. Abys mě nikdy nechtěla opustit.“

„Neřekl jsi mi to,“ škádlím ho a rozhlížím se po dětském pokoji.

Udělal to tak a ještě mnohem víc. Byl to tak obrovský důvod, že jsem uvažovala o sňatku s jeho bratrem jen proto, abych mohla zůstat. „Proč jsi mě nechal, abych si myslela, že hledáš manželku?“

„To jsem nikdy neudělal,“ zavrčí na mě.

„Kdy jsi začal tolik vrčet?“ snažím se napodobit jeho hlas, ale nepovede se mi to. Vybuchne smíchy a zavrtí hlavou.

„Když jsi utekla a vyděsila mě k smrti.“

„Líbí se mi to. Měla jsem na tebe vrčet, když došlo na řeč o manželkách.“

„To jsem nikdy nedělal. To ty! A vždy jsem ti říkal, že se o ně nezajímám.“ Pohne mými boky a otře se o mně, jako kdyby ho myšlenka na jinou ženu rozčilovala.

Zamýšlím se nad všemi těmi okamžiky a snažím se vzpomenout si. Byla jsem to vždy já nebo jeho matka, kdo toto téma nadnesl.

Olíznu si rty. „Takže všechny ty večeře a události, na které jsi chodil -“ Pohrávám si s knoflíky jeho košile. „Nikdy sis tam s žádnou z těch dívek nic nezačal? Vím, že se tě tvá máma snažila s některými z nich dát dohromady ...“

„Má matka se mě snažila dát dohromady pouze s jednou, ale nedopadlo to dobře, přinejmenším.“

Zvednu tázavě obočí, ale nejsem si jistá, jestli to chci slyšet celé.

„Řekl jsem jí, že stojí moc blízko u mě a že mě z jejího parfému bolí hlava,“ přizná a nakrčí se.
Směji se a přemýšlím, jak moc nepříjemné to muselo být.
„A co udělala ona?“

„Odsekla nebo něco. Nevzpomínám si. Přestal jsem dávat pozor.“

„Ale ty vždycky dáváš pozor.“

„To si myslíš jen proto, že když jsi v místnosti ty, veškerá má pozornost je upřená na tebe,“ řekne, zvedne mě z prádelníku a vynese mě z pokoje. Začíná se mi líbit způsob, jak mě vždy zvedne.

Hodí mě na svou postel a má sukně se vyhrne nahoru.

„Myslím, že jsem ti něco o té sukni říkal.“

„Vždyť víš, že nikdy nedělám to, co mi řekneš.“

„Hm. Vidím.“ Rozepne si košili a odhodí ji na podlahu. „Možná budeme muset znovu použít ten výprask přes zadek.“

Vrhne se na mě a já vykřiknu a snažím se uskočit. Ale je rychlejší než já a přitiskne mě pod sebou. V tom okamžiku náš smích utichne, úsměvy opadnou a poté se nás zmocní něco jiného.

Je to hluboká touha, kterou jsme oba zadržovali a najednou jí nestojí nic v cestě.