CP - 3. kapitola

 Překlad: Clarissa

Heavenly

„Karime!“ vykřiknu, když vyletím ze zadního sedadla auta a běžím k němu. Otočí se právě včas, aby mě chytil, přičemž upustí tašky, které držel. Trochu zavrčí a slyším, jak se jeho manželka Giselle za ním chichotá.

Pevně ho obejmu, protože si zkrátka nedokážu pomoct. Také mě obejme a já pohlédnu přes jeho rameno na Giselle, která má na tváři obrovský úsměv. Vypadá, jako kdyby zářila štěstím. Dlaně má položené na velmi kulatém bříšku. Ten pohled mě těší, ale zároveň jí to i závidím. Položím hlavu na jeho rameno a zakryji si oči, protože nechci brečet. Snažím se s těmi slzami bojovat a zapomenout na to, co se právě stalo a připomínám si, jak moc mě těší, že jsou Karim a Giselle šťastní.

„Někdo je nadšený, že nás vidí,“ škádlí mě bratr, ale já ho jen ještě pevněji obejmu. Na chvilku ztuhne. „Co se stalo?“

Musel z mého těla ucítit napětí.

Samozřejmě že svého bratra objímám vždy, když ho vidím. Jenže dneska se ho držím trochu déle. Potřebuji utěšit. Jakmile se uklidním a nehrozí, že se rozbrečím, odtáhnu se a on mě postaví na nohy.

„Kdo tě naštval?“ Rozhlédne se kolem, jestli neuvidí někoho poblíž. Giselle přijde k němu a vezme ho za ruku. Druhou ruku mu položí na paži, jako kdyby ho chtěla uklidnit. Po chvilce vidím, jak ta trocha napětí opouští jeho tělo. Nyní, když má Giselle, je úplně jiný. Ona je pro naši rodinu požehnáním. Začala nás uzdravovat ze ztráty našich rodičů.

Karim a já jsme si od doby, kdy zemřeli naši rodiče, nebyli moc blízcí, ale Giselle to změnila. Ona mu připomíná, co znamená mít rodinu a že život není jen o práci. Příliš jsem si zvykla na to, že ho nevídám, až mi to přišlo úplně normální. Dokud nás nezačala tlačit k tomu, abychom se dali znovu dohromady, ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi chyběl.

Nevšímám si jeho otázky, protože si nejsem jistá, jestli chci se svým bratram mluvit o Carlosovi. Nevím, jak se s tím vším vyrovná – se mnou snažící si vybrat svého vlastního manžela, nebo s Carlosem prohlašujícím, že jsem jeho.

„Co tady děláš?“ zeptám se ho, protože se snažím změnit téma rozhovoru.

Na okamžik přivře oči. Neskočil mi na to a ví, o co se snažím.

„Tvé narozeniny, hlupáčku,“ přizvukuje Giselle. Podívám se na ni a tiše jí poděkuji, než obrátím pozornost zpět na svého bratra.

„Jsi tady kvůli mým narozeninám nebo kvůli tomu, že tyto narozeniny znamenají, že se mohu vdávat?“

Řekla jsem to s větší silou, než jsem chtěla a odstoupila jsem od něj o krok zpět. Nemohu za to, že ta slova ze mě vyšla trochu naštvaně. Na mých minulých narozeninách se neukázal. Jasně, poslal mi dárek a dokonce mi zavolal, ale neukázal se. Nyní to vypadá tak, že si přivezl kufry a možná tady zůstane několik dní.

Hluboce vydechne. „Zasloužím si to.“ Volnou rukou si prohrábne vlasy a já vidím na jeho obličeji provinilý výraz, z čehož se i já sama cítím tak trochu provinile. Také to neměl snadné. „Jsem tady kvůli tvým narozeninám, Heavenly. Toť vše. Nebudu ti vybírat manžela nebo tě bavit nápady. Toto všechno je na tobě. Nechci, abys žila s tím, že ti ta hrozba visí nad hlavou. Já jsem si tím prošel, a tobě bych to nikdy neudělal.“

„Opravdu?“ cítím, jak se mi znovu oči zalévají slzami.

„Ačkoliv, abych byl upřímný, myslel jsem si, že obdržím žádost od Krále Carlose nebo jeho rodiny. Pokaždé, když obdržím novou žádost o tvou ruku, myslím si, že bude od nich.“

Jen při pomyšlení na Carlose nabírá můj tep na rychlosti a přeji si, aby Carlos požádal o mou ruku, protože to tak chce a ne proto, že mě lituje. Má tvář musí zčervenat, protože se Giselle uculí a můj bratr zvedne tázavě obočí.

„Přemýšlela jsem o svatbě s Romym,“ přiznám. Můj bratr zavrtí hlavou a zašklebí se.

„Co je? Je milý a vtipný. To je jedno,“ vzdám Romyho obhajování. Je to marné. On takový je, ale také je problémový a každý to o něm ví.

„A co si o tvém nápadu, že si vezmeš jeho bratra, myslí Carlos?“

Pokrčím rameny. Nejsem si jistá, jestli o tom právě teď chci mluvit.

„Vypadáš krásně,“ řeknu Giselle, popadnu ji a přitáhnu do objetí. Jo, rozhodně nejsem připravená mluvit o Carlosovi. Myslím, že bych se rozbrečela a vím, že by byl můj bratr u jeho dveří hned o dvě vteřiny později.

Jednou rukou přejedu po jejím bříšku. Brzy budu teta a jsem za to ráda. Opravdu dokázala změnit tolik věcí v bratrově životě za tak krátkou dobu. Možná s tím mělo něco společného to, že ho přiměla k tomu, aby ji pronásledoval. „Pojďme ti najít něco k jídlu. Musíš mít hlad.“

„Ty máš hlad?“ zeptá se můj bratr s obavami v hlase. Zakroutila bych očima, kdybych si tajně nemyslela, že jeho neustálé pobláznění do ní je rozkošné.

„Pojďte,“ řeknu jim. Můj bratr zvedne tašky, které upustil a oba mě následují do domu. Jdu rovnou do kuchyně, kde můj bratr usadí Giselle na židli, než jí donese něco k pití. Chvilku je pozoruji a přemýšlím o tom, jak moc bych něco takového chtěla a jak jsem byla naštvaná, když Carlos řekl, že si vezmu jeho. Vím, že to nedává smysl. Byla jsem do něj zamilovaná snad celou věčnost, a i když jsem řekla, že bych si vzala jeho bratra, vím, že by to nikdy nebylo manželství z lásky. Něco na tom, udělat to samé s Carlosem, je špatně.

Z pomyšlení na to, že bych s ním žila v manželství bez lásky, mě bolí srdce. Měl by mě rád, ale ne takovým způsobem, jak se milují můj bratr s Giselle. Pomalu by mě to užíralo zaživa, až by ze mě nic nezbylo. Měl by milenku? Dokonce už mě nechce ani ve své posteli. Při té představě se mi obrátí žaludek. Zavrtím hlavou, abych setřásla ty ponuré myšlenky. Ne, neměl by milenku. Na to je Carlos až příliš věrný. Ale asi bychom měli oddělené ložnice.

Vím, že se Carlos jen snaží udělat to, co si myslí, že je pro mě nejlepší. Tak to dělal vždycky – byl mým ochráncem. Takhle on se vidí. Já jsem jen malá holka od vedle, která potřebuje dozor. Otravná malá holka, která se poflakuje okolo. Možná je na čase, abych to nechala být. Na okamžik jsem si pomyslela, že bych ho možná mohla milovat na dálku, ale z koho si dělám srandu. A vidět ho s manželkou mě také zabije. Možná potřebuji odstup, abych si pročistila hlavu.

Začnu dělat nudle s máslem. Dělávala jsem je, když jsem byla mladší, a s bratrem jsme je milovali. Pozdě v noci jsme se vkradli do kuchyně, když jsme měli být v posteli a já je uvařila pro nás oba. Tohle se dělo, když ještě ani jeden z nás neměl starost o svět. Pak jsme přišli o rodiče a věci se změnily. Všimnu si, jak moc je jako jeho staré já. Více uvolněný. Je šílené, co s člověkem dokáže udělat láska.

„Možná bych se po narozeninách mohla na chvíli vrátit domů.“ Můj bratr přestane hladit vlasy své ženy, aby se na mě podíval.

„Když jsem se tě minulý měsíc snažil přemluvit, abys přijela domů, řekla jsi mi, že to tady miluješ.“

To udělal. Požádal mě, ať se vrátím domů. Omluvil se mi za to, že mě sem vůbec nechal odvézt a nechal mě tu žít s babičkou. Nejdřív jsem byla naštvaná, že opouštím dům mého dětství, ale bylo to to nejlepší. Už tak toho měl Karim na svých ramenech dost. Musel se vypořádat se svým vlastním smutkem a zaujmout místo na trůnu. Zachránilo mě, že jsem byla tady. Carlos mě zachránil, ale možná už byl čas vrátit se domů. I když si nejsem jistá, jestli to ještě můj domov je.

Pokrčím rameny. „Možná potřebuji změnu.“

„Nebo ti někdo zlomil srdce,“ řekne Giselle jemně. „Ten pohled znám. Také jsem ho kdysi měla.“

Karim skloní hlavu, políbí ji na tvář a zašeptá jí, že ji miluje. Karim jí zlomil srdce, nebo alespoň tak si to myslela, když si to všechno špatně vyložila.

„Nemám jít vedle?“ zeptá se bratr, když se znovu narovná.

„Můžeš někoho zmlátit, aby mě miloval?“

Můj bratr na mě zírá a já vím, že o tom přemýšlí.

„Vždy budeš doma vítána, ty to víš. Ale neutíkej, Heavenly. Nikdy neutíkej.“

Přitáhne si svou ženu blíž a já jsem si jistá, že myslí na to, jak od něj utekla.

Pohlédnu dolů na pult a vím, že má pravdu. Nemůžu odejít. Ještě ne. City ke Carlosovi ve mně roky rostly a já je buď musím nechat jít, nebo mu je musím dát najevo. Nechci udělat stejnou chybu, jakou udělala Giselle. Ale zasloužím si někoho, kdo přijde a zachrání mě.

Jako opravdovou princeznu.