WH - 13. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 13 – Michelle

Bylo to přesně pět dní, co se Viper zranil a bylo to pět nejdelších dní mého života. Naprosto jsem chápala, proč byl mrzutý a frustrovaný tím, co se stalo, ale nečekala jsem, že si to bude na mě vylévat, tak, jak to dělal. Těšila jsem se, až bude za námi operace a doufala, že jakmile to bude hotové, pomalu se vrátí zpátky do normálu.

Překvapivě, to ráno před svou operací, byl neobvykle energický.

Stál v koupelně před zrcadlem a já přišla za něj, objala ho pažemi kolem pasu a opřela si hlavu o jeho záda. „Jsi nervosní?“

„Ani ne,“ řekl. „Spíš jsem hladový, než cokoliv jiného. Nejíst a nepít od půlnoci, je zkurvené mučení.“

Usmála jsem se pro sebe. „Myslím, že to je proto, abys nezvracel.“

„No, skvělé. Nemusí si dělat obavu, že se pozvracím, ale měli by se možná obávat, že spolknu jednu ze sester, cestou na operační sál.“

Zahihňala jsem se a pustila ho, přesunula se ke svému umyvadlu, abych si vyčistila zuby a nanesla si trochu řasenky.

Když jsem se naklonila dopředu a do široka otevřela oko, a otírala si řasy černým kartáčkem, Viper na mě koukal v zrcadle. „Nepotřebuješ to, víš.“

Narovnala jsem se a několikrát zamrkala, než jsem se na něj zamračila. „Co?“

„Tohle.“ Ukázal na řasenku. „Nepotřebuješ to. Nepotřebuješ nic z toho.“

„Rozhodně potřebuju. Moje řasy jsou jako u novorozence.“ Zamžourala jsem do zrcadla a prohlédla si své tenké, krátké řasy.

„Ani náhodou. Souhlasím, že spousta žen vypadá líp s make-upem, ale ty ne.“ Zavrtěl hlavou. „Jsi perfektní a ani si to neuvědomuješ.“

Zírala jsem do zrcadla na svého přítele – drsného a tvrdého hokejistu, na tělo, které vypadalo jako vytesané z kamene, pokryté tetováním a zastrašující natolik, aby k smrti vyděsilo kohokoliv – ale když přišlo na mě a mé děti, byl něžný. Můj něžný obr.

Otočila jsem se na stranu a nacpala své paže pod jeho a poslouchala tlukot jeho srdce, pod mým uchem. Jeho paže přešly okolo mých zad a tvrdě mě sevřely. To byla chvíle, po které jsem tak zoufale toužila posledních pár dní. Mezi vtipem o jídle a způsobem, jak se ke mně choval, jsem konečně cítila, jako by můj starý Viper, byl zpátky. Doufala jsem, že se chvíli zdrží poblíž.

***

„Michelle Asherová?“ Zeptala se sestra, když se rozhlédla po nacpané čekárně.

Vyskočila jsem. „To jsem já.“

Věnovala mi vřelý úsměv a udělala krok zpátky. „Následujte mě.“

„Jak mu je? Je všechno v pořádku? Kdy ho můžu vidět?“ začala jsem nervosně blekotat, když jsem šla za ní. Neuvědomovala jsem si, jak moc nervosní jsem, až do téhle chvíle.

„Všechno je fajn.“ Dala mi ruku na paži. „Operace šla skvěle. Teď je na pooperačním a za pár minut by měl být zpátky na svém pokoji. Přijde doktor a promluví si opravdu rychle, s vámi oběma, a pak budete moct jít.“

Vykulila jsem oči. „Jen tak?“

„Jop.“ Přikývla. „Byl to velmi jednoduchý zákrok a není důvod, aby tu zůstával přes noc.“

„Ok.“ Nervosně jsem se usmála. Zhluboka jsem se nadechla a promlouvala sama k sobě, když jsem seděla na židli v rohu.

Zvládneš to. Postarala ses před několika týdny o babču, můžeš se postarat o Vipera dneska.

Napsala jsem Kacie, Brodymu, Andymu a Taylor, Mikeově sestře, která mi hlídala děti.

Je po operaci a sestra říkala, že to šlo dobře. Ještě jsem ho neviděla, ale dám vědět, až budu moct.

Za pár vteřin se mi telefon rozsvítil, jako vánoční stromek.

Brody: Uf! Skupinové psaní? Budeš moje smrt, Michelle.

Kacie: Jsem ráda, že všechno šlo dobře. Obejmi ho za mě. Brody, přestaň se chovat jako blbec.

Andy: Nezapomeň mi udělat video, jak je sfoukaný. Jeden nemůže mít nikdy dost materiálu k vydírání, když jde o jednání s Lawrencem Finklem.

Brody: Nebyl jsem blbec. Skupinové zprávy jsou na HOVNO! Ale jsem rád, že je v pohodě. Řekni mu, že se zítra stavím a podívám se, jak se mu vede. Hej, Kacie… můžeš poslat jedno z dětí nahoru do koupelny s rolí toaleťáku?

Kacie: Vážně?

Stiskla jsem rty, abych potlačila smích.

Taylor: Matthew právě kadil, a když vyšel z koupelny, řekl mi, abych tam asi tak dvacet minut nechodila. Každým dnem, se víc a víc podobá Viperovi. Jsem šťastná, že operace šla dobře. Ozvi se zase.

Závěs se prudce roztáhl a já rychle schovala telefon, ačkoliv stále bzučel.

Tohle bude zábavné číst později.

Sestra na mě mávla a rychle se usmála, než odstoupila zpátky za Viperovu postel a dovezla ho do pokoje. Ležel na zádech a měl zavřené oči, ale na tváři měl obrovský, přihlouplý úsměv.

„Hodně štěstí s ním,“ řekla sestra hravě, když zavrtěla hlavou.

Podívala jsem se dolů na Vipera a pak zpátky na ni. „Um, co to znamená?“

Pokrčila rameny, když spustila kovové boky jeho postele a zkontrolovala kapačku. „Nic špatného. Lidé se normálně probouzejí z narkózy vážně grogy a trochu mrzutí. Ale tenhle chlap ne. Probudil se a vtipkoval, chtěl burákové máslo a želé a pak, za pár minut, zase spal. Je legrační.“

Na ústech se mi roztáhl úsměv. „Pro vás je to Viper.“

Zvedla obočí. „Říkáte mu Viper?“

„No, ne jen já… všichni. Jeho tým s tím začal už před lety.“

„Jaký tým?“ zeptala se, když naškrábala cosi na desky.

„Hraju hokej. Za Wild,“ vykřikl Viper a obě nás k smrti vyděsil. Otočil hlavu mým směrem a jeho pohled zachytil můj, ale trvalo mu chvíli, než poznal, kdo jsem. „Hej! To je moje přítelkyně!“

Rychle jsem se zahihňala, když jsem šla k němu, abych ho políbila na tvář. „Ahoj, zlato.“

Otočil hlavu na stranu a naklonil se do mého polibku. „Voníš hezky,“ řekl, když jsem se narovnala, a pak chytil mou ruku. „Počkej. Pojď zpátky. Lehni si ke mně. Tady, já se posunu.“

„Ne, ne!“ Dala jsem mu ruku na rameno. „Nemůžu si k tobě lehnout, prostě se nehýbej.“

„Proč ne?“ Otočil se zpátky k sestře. „Může si lehnout ke mně, že jo? Chci říct, oba jsme plnoletí. A už jsme měli sex… hodně sexu.“

„Vipere!“ vyjekla jsem, když se sestra zasmála. „Zmlkni.“

„Co? Jen říkám,“ prohlásil v obraně.

„Dobře, zlato. Ale možná bys mohl chvíli mlčet, ok?“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla nafouknuté tváře.

Sestra pověsila desky na postel a naklonila hlavu, s lítostivým pohledem. „Jak jsem řekla, hodně štěstí, dneska. Doktor tu bude za chvilku.“ Mrkla na mě a opustila pokoj.

„Co to udělala?“ zeptal se Viper.

„Udělala co?“

„Zavřela jen jedno svoje oko, takhle?“ Zíral před sebe a tvrdě mrkal oběma očima.

Andy měl pravdu, měla jsem tohle natočit.

O chvíli později, jsme byli zpátky v autě a mířili domů. Jeho léky byly pomalu pryč, ale ne úplně a já zjistila, že zdrogovaný Viper, byl roztomilý Viper!

„Máš vůbec představu, jak moc tě miluju?“ zeptal se po třicáté, když jsem vjela do naší ulice.

„Vím, ale můžeš mi to říct znovu. Ráda to poslouchám.“ Usmála jsem se.

„Neříkám ti to dost, viď? Jsem kretén.“

„Nejsi kretén.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Vážně chci koblihy. Ale ne normální koblihy. Chci mini-koblihy, ale taky chci, aby byly křupavé.“ Rychle se narovnal. „Ach! Cheerios. Chci Cheerios. Máme je?“

V tuhle chvíli můj úsměv vybouchnul do hlasitého smíchu. „Možná. Podívám se do spíže, až budeme doma.“

„Spíž. Spíž. Spíž,“ řekl pomalu. „Spíž je divné slovo. Je to prohnané. Lidi si myslí, že budeš mluvit o spaní a pak tam hodíš to „ž“ na konec a je to jako… psycho! Mám tě!“

(Tak tady se holky omlouvám, vím, že to zní jako blbost, ale fakt jsem nevěděla, jak to přeložit. V originále je „pantry“ – spíž. A on si dělá legraci, že je to jako, když chceš začít mluvit o kalhotkách – „pants“ a pak tam hodíš na konec to „ry“… jenže jsem fakt nenašla nic lepšího, co by šlo ke spíži, takže tady máte vysvětlení, proč ta blbost J)

„Takže si to ujasníme… Cheerios jsou jako mini-koblihy?“

Byla jsem šťastná, že jsme byli skoro doma, protože jsem si nebyla jistá, jak daleko bych ještě mohla dojet, když jsem se tak řehtala.

„Jo. Hej, víš co ještě?“ Jeho hlas byl hlasitější a hlasitější, s každou větou. „Měli bychom jet letos lyžovat.“

„Och, zlato.“ Zavrtěla jsem hlavou, když jsem zatočila na příjezdovou cestu. „Jsem si dost jistá, že tuhle zimu nebudeš lyžovat.“

„Uvidíme. Dám se dohromady a všechny šokuju.“ Zvedl ruce a zapumpoval s nimi nahoru a dolů, jako by držel hůlky. „Budu svištět z kopců dolů, a kličkovat mezi stromy, jako drsňák.“

„Právě teď, se zkus dostat do domu, ano?“ Pohlédla jsem na něj, když jsem vypnula motor. Na tváři měl stále ten svůj přihlouplý úsměv, se kterým opustil pooperační. Když takhle zářil, s široce se usmívajícími rty a třpytícíma se očima, vypadal tak mladě a bezstarostně. Tohle byly chvíle, kdy jsem se do něj zamilovávala znovu a znovu. „Zůstaň tady. Obejdu to a vyzvednu tě.“

„Zvládnu to, bejby.“ Ukázal na mě prstem a mrknul.

Jakmile jsme prošli dveřmi, Viper najednou vystřízlivěl. Stáhl obočí a zašklebil se.

„Co se děje? Bolí to?“ zpanikařila jsem.

„Ne, ale je mi, jako bych měl zvracet. Potřebuju si lehnout.“

„Ok. To je nejspíš tou narkózou. Některým lidem bývá špatně.“ Jemně jsem ho pohladila po zádech. „Kam chceš jít? Chceš si lehnout na gauč?“

„Myslím, že nahoru.“

„Vipere, nevím, jestli bys měl už chodit do schodů.“

„Jsem v pohodě. Půjdu napřed tou zdravou levou nohou.“ Vyrazil ke schodům a pomalu nahoru, jeden po druhém. Matthew a Maura přiběhli ze zadní části domu, s Taylor hned za nimi.

„Vipere!“ zavolal Matthew a mával něčím v ruce. „Udělal jsem ti obrázek!“

Maura mu byla hned v patách. „Já taky! Já taky!“

„Víte co, lidi-„ Zastavila jsem je, než by vyběhli po schodech nahoru a srazili ho. „Viper se necítí dobře, takže si jde nahoru lehnout. Možná až se prospí, tak mu můžete vzít obrázky nahoru.“

„Dobře,“ souhlasili oba najednou, trochu smutně.

Šla jsem nahoru za Viperem a uložila ho do postele. Spal, než jsem opustila místnost a já za to byla vděčná, a doufala, že pořádný, dlouhý spánek, by mohl pomoct se zbavit zbytku léků z jeho systému a bude se cítit lépe.

Co jsem nečekala, bylo, že neopustí pokoj příští dva dny.