Player - 29. kapitola

Překlad: Lucie

Crrr, crrr…

Haló?

Volali Marylandští Rytíři.

#ČasAby24RozevřelKřídlaAOdletěl

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

           

Když se roznesly zprávy o Romeově novém statusu jako Marylanského Rytíře, zbývající lístky na benefici útulku vyletěly oknem.

Romeo nemohl nikam jít, aniž by ho nezastavovali nebo fotili. Bylo to čiré šílenství, ale hrál to na pohodu, i když jsem hluboko uvnitř věděla, že miloval každou minutu.

Byla jsem na něj tak neuvěřitelně hrdá a vděčná Rytířům za to, že přehlédli jeho zranění a viděli to, co jsem věděla, že udělá.

A třešničkou na dortu téhle výborné zprávy bylo, že zůstával v Marylandu. Věděla jsem, že bude muset cestovat a létat na zápasy, ale alespoň jeho domovská základna bude tady, kde jsem byla i já.

Týden před beneficí jsem měla rozmazaný. Přípravy na poslední chvíli byly nekonečné, s Michelle jsme nepřetržitě pracovaly, abychom se ujistily, že všechno bude perfektní. Také pomáhala Valerie, za což jsem byla vděčná.

Když jsem dala své osobní pocity stranou, tak rozhodně věděla, jak uspořádat úspěšnou akci. A už hodinu před tím, než to začalo, jsem věděla, že to bude senzace.

Dokonce jsem šla nakupovat.

Nebylo to tak špatné.

Dobře, nesnáším nakupování.

Ale milovala jsem ten holčičí den, který jsme si z toho s Ivy a Missy udělaly. Ivy řídila asi do hodinu vzdáleného nákupního centra, abychom se podívaly po šatech, které si vezmeme na benefici. Vzhledem k tomu, že se z toho stala významná událost (zejména díky přítomnosti nového quarterbacka Rytířů), jsem musela vypadat co nejlépe. Tohle bylo daleko za hranicemi první večeře s Romeovými rodiči nebo Zachova slyšení u soudu.

Tohle bylo pro zvířata.

A kromě toho to byla událost pro večerní róby. Nic, co jsem vlastnila, se ani zdaleka nepodobalo tomuhle dresscodu.

Díky Bohu, že Ivy a Missy se v módě vyznaly. Všechny tři jsme vyšly z obchoďáku s nádhernými šaty a odpovídajícími botami.

Ano, měla jsem boty na podpatku.

Ne, nebyla jsem si úplně jistá, že nespadnu na zadek.

Po nakupování jsme se zastavily na večeři a podívali jsme si o klucích, filmech a lacích na nehty.

Nebyla to moje normální každodenní konverzace, ale bylo to skvělé.

Milovala jsem Romea víc, než cokoliv jiného, ale občas jsem potřebovala být se svými kamarádkami, což byl způsob, jak jsem se jako holka cítila lehčí a bezstarostnější.

Na akci jsem se připravovala na koleji, protože mi Ivy dělala vlasy a makeup. Missy se s námi připravovala taky. Obě dvě vypadaly tak nádherně. Věděla jsem, že když se podívám do zrcadla, budu ta divná.

Ale já jsem nemusela být tak ohromující jako ony. Jen jsem chtěla vypadat hezky.

Ivy na sobě měla smaragdové šaty, které jí obepínaly postavu a snášely se elegantně až na podlahu. Ta barva způsobila, že její modré oči se změnily spíš na nefritové, a i když vypadala v šatech úžasně, upoutali vás její oči. Měla vykrojený výstřih, ale nepůsobilo to vulgárně. Měla na sobě ještě matný zlatý řetízek, který uvázala na koncích. Samozřejmě, že měla na sobě páskové boty s vysokými podpatky, a vlasy měla svázané v nějakém komplikovaném účesu, ze kterého jí vykukovaly zvlněné pramínky.

Misssyiny šaty byly bílé. Byla to jediná osoba, u které jsem věděla, že na ní bílé šaty budou vypadat ještě bělejší. Její olivová pleť vypadala jako trvale políbená sluncem a její dlouhé tmavé vlasy byly v nádherném kontrastu se světlou látkou. Vlasy měla svázané do volného postranního copu, který ji visel přes holé rameno jejích šatů ve stylu řecké bohyně.

Její boty taky byly na neskutečně vysokých podpatcích v barvě kobaltové modři, které pasovaly ke kobaltových náušnicím a náramku.

Když mi Ivy nastříkala další vrstvu laku na vlasy (vážně si myslím, že ho bylo víc na zdech než na mojí hlavě), zasténala jsem. „Už jsi skončila?“

„Člověče, ty jsi dneska ale nervózní,“ vyštěkla Ivy a odložila sprej.

„Nemůžu si pomoct. Tohle je důležité.“

„Bude to skvělé,“ řekla Missy. Pak se podívala na Ivy. „Nech ji už se na sebe podívat. Pravděpodobně se bojí, žes jí udělala na hlavě něco šíleného.“

„Jako by se v tom vyznala líp než já!“ Ivy mě poplácala po rameni. „Jsi hotová.“

Zvedla jsem se ze židle a hedvábná látka kolem mých nohou se houpala a šustěla, jak jsem se šla podívat do zrcadla.

Moje šaty byly černé. Nechtěla jsem nic honosného nebo něco, co by přitahovalo moc pozornosti, jako měly Ivy a Missy. Samozřejmě, Ivy by to nikdy nedovolila, aby bylo jasno.

Vstoupila jsem před zrcadlo a podívala se na svůj odraz.

Byla jsem krásná.

Šaty byly skromné, ale přesto sexy s černou sukní s vysokým pase, která nebyla tak vypasovaná jako Ivyina. Nahoře byla černá krajka s podšívkou v barvě kůže a měly krajkové rukávy s vysokým výstřihem. Byla jsem malého vzrůstu, hubená bez mnoha křivek, ale tyhle šaty dělaly iluzi tvarů, které jsem neměla.

Ivy mi rozdělila vlasy uprostřed a pak je spletla na každé straně, konce svázala jakousi mašlí a všechno zastrčila na spodní část hlavy. Vypadalo to elegantně a na krku a kolem obličeje mi spadalo několik vlnitých kudrlinek.

Znala mou averzi k líčení, takže udělala jen lehký makeup a něco tak trochu kouřového a dramatického s mýma očima. Celé to zakončila světle broskvovými rty.

Usmála jsem se a mírně se otočila, abych zjistila, jak jsem vypadala zezadu. Byly to šaty s hlubokým výstřihem na zádech a s krajkou přes lopatky, které odhalovaly krémovou bledost mých zad.

„Musíš si obout lodičky, než se přerazíš o lem šatů.“ Zasmála se Missy.

Taky jsem se zasmála a natáhla se po černých lodičkách, které měly poloviční podpatky než mých kamarádek. Přesto, když jsem do nich vklouzla, cítila jsem se jako na chůdách, protože jsem byla zvyklá nosit jen kotníkové boty nebo tenisky.

„Vedla jsem si dobře?“ Zeptala se Ivy.

Cítila jsem se jako ve snu, jako by odraz v zrcadle nebyl skutečný. „Ano,“ řekla jsem a natáhla ruku, abych ji objala.

Objetí mi vrátila zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo hlasité a nepříjemné zaklepání na dveře.

„Deset ku jedné, že je to Braeden,“ zamumlala mi Ivy do ucha, než se odtáhla.

„Jdu tam,“ řekla Missy.

„Zatraceně, holka.“ Braedenův hlas se rozléhal místností. „Vypadáš skvěle.“

Missy se zachichotala a Ivy se na mě podívala pohledem, který říkal, že by Missy raději neměla přemýšlet o tom, že by pokračovala s Braedem tam, kde skončili.

Tajně jsem souhlasila. Chvíli trvalo, než si Missy uvědomila, že Braeden opravdu nechtěl nic víc než jen zábavu. Ale poslední dobou byla šťastnější a otevřenější myšlence na jiné kluky.

„Dnes večer by ses měl vytasit se svým nejlepším chováním,“ zavolala jsem na něj.

Braeden otevřel dveře dokořán, aby on a Romeo mohli vejít do pokoje vedle Missy.

„To mě ranilo, jestli si myslíš, že potřebuju lekci dobrého chování.“ Položil si ruku na srdce.

Odfrkla jsem si.

„Co to sakra máš na sobě?“ Zakřičel Braeden a každého tím překvapil. Bylo to, jako by si právě všiml, že nemám na sobě svoje obvyklé tepláky a mikinu. „Rome, měl by sis srovnat svoji holku. Myslí si, že v tomhle půjde ven.“

Zalapala jsem po dechu a podívala se na sebe. „Co je s tím špatně?“

Romeo prošel kolem postele a přejel mě očima. Modrá barva v jeho duhovkách se prohloubila do námořnické. „Víš, že na tebe všichni dnes večer budou zírat,“ zamumlal.

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Dobrým nebo špatným způsobem?“

Usmál se.

„Tím ta holka je napůl nahá způsobem!“ Vložil se do toho Braeden.

Romeo protočil oči.

„Nahá!“ Vybuchla jsem. „Jsem naprosto zakrytá!“

„Vždyť je vidět skrz krajku,“ namítl a bouchnul Romea do ramene.

Romeo se na něj podíval. „Jsi v tom sám, B.“

Podíval se na Romea, jako by spadl z Marsu. „Ty ji v tom necháš jít?“

„Myslím si, že vypadá nádherně,“ řekl, aniž by ze mě spustil oči.

Zčervenaly mi tváře a teplo se mi šířilo i hrudí. „Dobrým způsobem?“

„Tím nejlepším způsobem,“ opravil mě Romeo.

„Z vás dvou nám bude tak akorát špatně!“ Zasténala Ivy. „Pojďme, ať nepřijdeme pozdě.“

Braeden se na mě pořád díval a já se zasmála. „Ta vrchní část je lemovaná, Braedene. Látkou. Ujišťuji tě, že nic vidět nebude.“

„No, snažil jsem se nedívat,“ zamumlal. „Myslím tím, sakra. Příště si kup šaty s černou podšívkou nebo něčím takovým. Tvůj VBDŽ z tebe akorát bude mít infarkt, když jsem si pomyslel, že vidím tvoje-“

Romeo ho popadl za přední část saka. „Co?“ Zavrčel.

„Její holčičí části,“ zašeptal Braeden naprosto zděšeně, ale bylo to tak nahlas, že to všichni slyšeli.

Všichni jsme vyprskli smíchy.

Dokonce i Romeo. „Ty vole, nemáš pravdu.“

Braeden si přejel rukama přes přední část svého černého saka, aby uhladil látku. Vypadal opravdu dobře v černých oblekových kalhotách, černých botách, odpovídajícím saku a hedvábné tmavě zelené kravatě.

„Vypadáš dobře, Braedene,“ řekla jsem mu. „Tvoje kravata pasuje k Ivyiným šatům.“

Pohlédl na ni a zašklebil se. „Doufám, že si nikdo nebude myslet, že jsme spolu.“

Přísahám, že kdyby mohl pohled zabíjet, Braeden by už nedýchal.

„Prosím tě.“ Ohrnula nos. „Každý ví, že bych s tebou nikdy nešla.“

„Jdeme,“ Zasténala Missy, otevřela dveře a vyšla ven do chodby. Braeden a Ivy ji následovali.

Romeo mi nabídl rámě. „Podpatky, co?“ Zeptal se pobaveně.

Udělala jsem obličej. „Vážně. Mohla bych spadnout a zabít se.“

„To bych nikdy nedopustil.“ Mrkl.

Vypadal, jako by právě vystoupil ze stránek GQ, stál tu se svými širokými rameny, zúženým pasem a dlouhýma, silnýma nohama. Měl na sobě oblek v barvě námořnické modři, který prosil, abych se ho dotkla. Jeho košile měla barvu oceli a jeho kravata byla v odstínu jasné modré, která naprosto odpovídala jeho očím.

Blonďaté vlasy měl sčesané dozadu, ale spadaly mu přes čelo, což mu dodávalo frajerský vzhled. Na ruce neměl závěs, ale věděla jsem, že pod sakem měl dlahu. V posledních dnech sotva kdy nosil závěs, pokud jsem na něj nenaléhala, aby si ho nasadil.

„Kdyby tahle událost byla pro kohokoliv jiného než pro zvířata, tak bych ji přeskočila, abych s tebou mohla být o samotě,“ zamumlala jsem. V hlase jsem měla jasnou touhu.

Naklonil se a políbil mě na ucho. „Ach, zlato. Stále máme později.“

Nad tím lahodným slibem jsem se otřásla.

K místu události to byla krátká cesta. Vybrali jsme velký, honosný hotel s impozantním sálem s velkou kapacitou pro hosty. Hostili jsme i večeři, za kterou lidé zaplatili sto dolarů pro jednoho.

Byla jsem v šoku, když Valerie navrhla tuhle cenu, ale trvala na tom, že to za to stojí a že to lidé zaplatí. Ukázalo se, že měla pravdu od chvíle, co jsme to vyprodali.

Já jsem platit nemusela, ani Ivy, Missy, Braeden a Romeo. Valerie řekla, že o to bylo postaráno.

V překladu to znamenalo, že to za nás zaplatila. Nehádala jsem se. Neměla jsem na to sílu. Prostě mi to bylo jedno.

Kromě toho většina peněz šla na útulek.

Když jsme dorazili, přijížděli i ostatní lidé, a široké dvojité dveře do tanečního sálu byly naplno otevřené, což umožňovalo jasný pohled dovnitř.

Koberec byl temně onyxový, o kterém jste si mysleli, že je snad nemožné ho udržet čistý, protože každá malá skvrnka by se ukázala jako hvězda na noční obloze.

Ale ne. Koberec byl tak čistý, že vám skoro bylo líto na něj stoupnout. Nic, dokonce ani žmolky nebo prach, se neodvažovalo poskvrnit jeho impozantní design. Uprostřed místnosti byl připraven taneční parket, protože po večeři, řečnících a doufejme velkých darech, bude hudba a zábava.

Po obvodu místnosti byly velké kulaté stoly rozmístěny do oblouku, aby nedošlo k narušení jakémukoliv toku v prostoru a aby se zajistilo, že každý bude mít výhled na velké pódium poblíž tanečního parketu.

Všechny stoly byly zakryty v bledém zlatu ze třpytivého síťovitého materiálu, aby se všechno pod světly lesklo.

Středy stolů byly ozdobeny fotografiemi ve velkých třpytivých rámečcích. Valerie tam chtěla naaranžovat květiny, ale já jsem chtěla něco osobnějšího. Vzdala to a teď u každého stolu byla malá skupinka zvířat, která si útulkem prošla a našla milující domovy. Byly tam také fotky zvířat, která tam stále zůstávala, ta, která potřebovala dobré domovy.

Všude v místnosti byly rozestavěny velké stojany s dalšími fotografiemi, vypracovanými plány na přestavbu a modernizaci útulku a obrázky lidí, kteří darovali svůj čas zvířatům.

V malých brožurkách byla vytištěna podrobnější literatura, která uváděla, co útulek potřebuje, roční náklady na provoz a jaké jsou obvyklé denní potřeby, aby se takovému místu, jako je to naše, dařilo.

Byly tam registrační listy pro dobrovolnické hodiny, literatura ohledně péče o zvířata a samozřejmě tam byly i různé stolky, které byly rozmístěny všude kolem, které sloužili za účelem dárcovství.

Našim dnešním cílem bylo získat minimálně dvacet tisíc dolarů. Nebyla jsem si jistá, zda to dokážeme, ale už jen prodejem lístků jsme značnou část vydělali. Valerii se nějak podařilo získat tenhle sál jako dar, takže jsme za něj nemuseli platit pronájem.

Nemuseli jsme ani platit poplatek za večeři, Valerii se to zjevně podařilo ujednat za diskontní cenu.

Musela jsem přiznat, že když si tahle žena něco vzala do hlavy, mělo to skvělé výsledky.

I když to bylo něco jako vyhrabání tajemství na mého otce.

Jakmile jsme Ivy, Missy a Braedenovi ukázali stůl, kde budeme sedět, šli jsme s Romeem ke vchodu, kde Valerie vítala hosty, kteří vcházeli dovnitř. Michelle (majitelka útulku) tam byla taky a zářila vzrušením nad vyhlídkami dnešního večera.

Byla jsem nervózní z vítání lidí, ale stejně jsem to udělala. Usmívala jsem se a smála se a potřásala si s milionem rukou. Romeo se ode mě ani na chvíli nevzdálil. Když se s ním někdo (jako tisk) pokusil promluvit o Rytířích nebo tréninku, obratně obrátil konverzaci zpátky k důvodu, proč jsme tu všichni byli.

Bylo zde mnoho médií, včetně reportéra, který vedl s Romeem rozhovor pro Maryland Tribune, a pár dalších místních televizních stanic, které připravovali pořady odrážející zkušenosti či pocity určitých lidí, s nimiž se většina diváků může ztotožnit.

Během toho, co přicházeli hosté, se konal aperitiv a já jsem sotva měla čas dýchat, ale zatím to ubíhalo tak rychle, že jsem byla překvapená, když se Valerie dotkla mé paže a zašeptala mi, že je čas zahájit prezentaci.

V břiše se mi kroutili motýlci, protože jsem se chystala mít malý proslov. Většinou budu jen mluvit o tom, jak se podílím na útulku, nějaké naše cíle a představím Michelle, která také promluví.

Chystali jsme se zavřít dveře sálu, když v hale začaly cvakat foťáky a místnost naplnilo víření a vzrušení.

„Pane Gamble!“ Zvolal jeden z reportérů. „Co vás sem dnes večer přivádí?“

Romeo se otočil a hleděl ven do haly, kde mu do zorného pole vstoupit Ron Gamble, majitel Marylandských Rytířů.

Měl na sobě smoking se širokou bílou hedvábnou kravatou. Vlasy měl po stranách a na spáncích šedivé a měl solidní stavbu těla. Pravděpodobně neměl ani metr osmdesát, ale ten muž měl působivé vystupování.

Skoro bych to nazvala arogancí, kdyby nebylo té laskavosti, kterou jsem zahlédla v jeho očích.

Zatavil se a obrátil se k reportérovi, který vykřikl otázku. „Podporuji dobrou věc.“

Když se otočil, jeho tmavé oči si našly přímo Romea. Široce se usmál a natáhl ruce. „Roman Anderson, vaše reputace vás předchází.“

Romeo se usmál. „Stejně jako ta vaše.“

Zasmál se a natáhl ruku, levou ruku, aby si s Romeem potřásl. „Chtěl jsem tě přivítat v týmu u od podpisu smlouvy, ale nedokázal jsem se utrhnout.“ Podíval se na mě a já se vřele usmála. Pak jsem se doslechl o této významné události a usoudil jsem, že bych to mohl využít jako příležitost.“

„Jsme rádi, že vás tu máme, pane Gamble.“

Odmávl Romeova slova. „Říkej mi Rone.“

K mému překvapení se obrátil ke mně. „Ty musíš být Rimmel.“

Ucítila jsem, jak se mi rozšířily oči. Znal moje jméno?

Ron se sám pro sebe zasmál. „Ach, ano, Vím, kdo jsi. Doufám, že se k nám připojíš na co nejvíce zápasech. Nabídl bych ti svůj soukromý box, ale to bych veřejnosti odepřel tvoji tvářičku. Kamera tě určitě miluje.“

Zčervenala jsem asi deseti odstíny červené. „Samozřejmě, že tam budu.“

„Dobře. Dobře.“ Přikývl. „Těším se, až si s tebou budu moci později popovídat,“ řekl Romeovi. „Půjdu si najít své místo.“

„Ráda vás doprovodím,“ řekla Valerie a vykročila vpřed.

„No, na tuhle nabídku rozhodně neřeknu ne.“

„Pane Gamble,“ rychle jsem vychrlila, abych ho zastavila, než stihl odejít.

„Pro tebe taky Ron, zlatíčko,“ řekl.

Přikývla jsem. „Rone. Já… chtěla jsem vám jen říct, že podle mě jste velmi chytrý muž.“

Zaklonil hlavu a zasmál se. „Jsem si jistý, že někteří by s tebou nesouhlasili.“

Usmála jsem se. „Víte, co se říká o názorech...“ Nechala jsem svůj hlas vytratit.

Zasmál se. „To vím.“

Valerie se na mě dívala, jako bych měla pět hlav, že si tu tak stojím a povídám si s nejmocnějším mužem ve státě.

Zvedla jsem bradu a vykročila vpřed. „Romeo je nejlepší hráč, jakého kdy budete mít. I když je zraněný.“ Pak jsem rychle dodala, „Ale nebude zraněný na dlouho.“

Romeo se za mnou tiše zasmál.

Ron mě sledoval s jasným pobavením v očích. Chtěla jsem se kopnout. Nesnažila jsem se být zábavná. Snažila jsem se být upřímná.

A někdo musel poděkovat tomuhle muži za to, co pro Romea udělal. Valerie by to neudělala, protože jsem věděla, že si myslela, že by něco takového nebylo zdvořilé.

A Romeo by to nikdy neudělal, protože byl skromný. No, v některých ohledech.

(V jiných případech byl strašně namyšlený.)

Takže to zůstalo na mně.

„Vím, že mu dáte šanci, a za to vám chci poděkovat. Tvrdě pracuje, tvrději než kdokoliv, koho znám. Bude to váš týmový talisman. Prostě to vím.“

Romeo udělal krok dopředu a položil mi dlaň na záda. Přemýšlela jsem, jestli to byl jeho způsob, jak mi říct, abych držela pusu.

„Líbíš se mi,“ řekl Ron. „Upřímná. Otevřená. Většina lidí se bojí se mnou mluvit, jako bych byl normální člověk.“

Romeova ruka se pohnula od zad ke křivce kolem kyčle. Ron nás sledoval a pak zavrtěl hlavou. „Fotbalová královská rodina,“ přemítal. „To je přesně to, čím se vy dva můžete stát.“

„Doufám, že si večer užijete,“ řekla jsem. Opravdu jsem si nebyla jistá, co jsem měla říct, když vám někdo předpoví, že se stanete královskou rodinou.

„Užiji.“ Valerie ho začala odvádět pryč, ale ohlédl se přes rameno.

„A tohle opravdu není šance, že jsem ho nabral.“ Zvedl palec na Romea. „Je to jistá věc. Měl bych to věděl. Vždycky sázím jen na jisté věci.“ Mrkl. „Nejsem Gamble pro nic za nic.“

Když odešel, podívala jsem se na Romea. „Myslím, že to šlo dobře.“

Zasmál se, jeho hlas byl silný a tichý. Až mi z toho naskočila na rukách husí kůže. „Možná bych měl tátu vyhodit a najmout tě, abys mi dělala manažerku.“

Odfrkla jsem si. „Děláš si srandu? Tohle se mohlo strašně pokazit. Díky Bohu, že má smysl pro humor.“

Když se Valerie a Michelle shromáždily vepředu, zamumlala. „Musím se dostat tam nahoru.“

Rozešla jsem se a udělala sotva dva kroky. Pak se mi zvrtl kotník na těch strašných (a bolestivých!) podpatcích.

Moje poslední myšlenka, než jsem zakopla a padala na ten perfektní koberec, byla, že jestli mě tenhle pád nezabije (což se naštěstí nestalo), pak to jistě udělá stud.