Player - 25. kapitola

Překlad: Lucie

#NávratQuarterbacka

Co  udělá quarterback, když je jeho

pravá ruka mimo hru?

Bude házet levou.

#24JeNezastavitelný

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

           

Moc daleko přes stůl jsem se nedostala.

Zatímco Robert tam jen stál, šokovaný příšerným chováním svého syna, soudce začal bouchat kladívkem a křičet, „Klid v mé síni!“

K čemu si sakra myslel, že to bude dobré, to jsem nepochopila.

Romeo se pustil do akce. Jediný, kdo měl pocit, že se k něčemu schylovalo.

Nebo možná (jo, pravděpodobně) byl Romeo vždycky ve střehu, když šlo o mě.

V tuhle chvíli jsem musela být vděčná za to, že byl až příliš ochranitelský. Romeo vyrazil vpřed, ovinul kolem mě ruku a zvedl mě. Bylo to, jako bych byla lehká jako pírko, když mě zvedl a vsunul si mě ze strany pod paži.

Zach mi nechtěl pustit ruku, takže jsem byla jako mezi mlýnskými kameny, schovaná u Romea, ale stále držena Zachem.

Romeo ze sebe vypustit řetězec velmi sprostých nadávek, když se otočil, takže jeho tělo – jeho zlomená ruka – byla použitá jako beranidlo proti Zachově paži.

Byl slabý díky zranění a lékům, takže jeho tělo se okamžitě zhroutilo, když se stráže a sanitáři vrhli dopředu. Ochabl, když ho jeden z mužů s bílými rukavicemi zadržel a spoutal.

Ne, že by ho musel poutat, protože se vrátil zpět k prázdnému a skelnému pohledu.

Romeo mě postavil na nohy a ztěžka dýchal. Natáhl se a roztrhl popruh, aby dal zlomené ruce větší svobodu pohybu.

Pak si mě přitáhl k hrudi a sevřel kolem mě obě ruce.

Nezastavila jsem malé fňuknutí, které ze mě uniklo, nebo potřebu, kterou jsem cítila, když sem pohřbila obličej v jeho hrudi.

To se Zach nikdy nezastaví?

A svatá dobroto, byl to dobrý pocit, jak kolem mě byl Romeo znovu obalený. Byly to už týdny, co jsem cítila, jak mě drží oběma rukama.

Bylo neuvěřitelné být jím obklopena.

Jakmile ten prvotní šok opadl, odtáhla jsem se. „Tvoje ruka.“ Dělala jsem si starosti.

„Je v pohodě,“ zamumlal a přitáhl si mě zpátky na hruď.

„Odveďte ho sakra odsud!“ Zařval Romeo nad mojí hlavou.

Zdálo se, že všechno a všichni byli v pohybu. Zach byl odveden pryč, strážní i sanitáři šli s ním. Robert vynervovaně odešel a Valerie s Tonym se přišli podívat, jestli jsme v pořádku.

„Slečno Hudsonová.“ Zezadu za Romeem se ozval hluboký hlas. „Tohle je velmi neobvyklé. Jste zraněná?“

Byl to soudce. Dala jsem si na čas, abych popadla dech a odtáhla se od Romea. Téměř nepoodstoupil. Stál tak blízko mě, že jsem cítila každý jeho nádech.

„Nejsem zraněná, jen trochu překvapená.“

„Myslím, že všichni jsme byli překvapeni,“ odpověděl.

„Jste si jistý, že rok v nemocnici bude stačit?“ Tony si dělal starosti. „Zjevně je velmi labilní.“

„No, rok je minimum. Bude přehodnocen a sledován velmi pečlivě. Pokud bude i jen mírně narušený, zůstane tam.“

Zezadu se mi kolem pasu stočily Romeovy paže. Naklonila jsem se k němu.

„Pokud je to všechno,“ promluvil Tony. „Myslím, že tihle dva potřebují trochu času na vydýchání.“

„Samozřejmě.“ Soudce naklonil hlavu. Ale než se otočil, podíval se na mě a na Romea. „Prosím, přijměte mou omluvu. V mé soudní síni netoleruji takový druh výlevů a ujistím se, že se to nebude opakovat.“

„Pochybuju, že to dnes večer zastaví její noční můry,“ řekl Romeo tvrdým hlasem.

Zalapala jsem po dechu. „Romeo!“

Ach Bože, byl hrubý!

Když jsme vyšli z místnosti, Valerie mu dala tichou přednášku ohledně jeho drsných slov.

Venku v hale si Romeo strčil ruku do vlasů. „Skončili jsme?“

Závěs, který měl na sobě, mu visel na rukávu obleku, každou vteřinou by se z něho mohla stát ozdoba na podlaze.

Pod sakem měl stále na sobě dlahu. Alespoň, že měl tuhle podporu, ale jeho léčení v posledních týdnech šlo tak dobře. Opravdu jsem nechtěla, aby si to teď podělal.

Udělala jsem krok dopředu a rozmotala mu látku z paže.

„Ano, skončili. To bylo naposledy, kdy jste se museli podívat nebo vypořádávat se Zacharym,“ řekl Tony.

„Pojďme,“ řekl Romeo a vzal mě za ruku.

Otočila jsem se na Tonyho. „Děkuji vám,“ řekla jsem upřímně.

Usmál se.

„Nezapomeňte dnes večer na večeři!“ Zavolala na nás Valerie, když jsme šli chodbou směrem k výtahu.

Když se s cinknutím otevřely, Romeo mě vtáhl dovnitř a stiskl tlačítko ‘zavřít dveře’ asi desetkrát.

„Hej.“ Natáhla jsem se a chytila ho za ruku, když se dveře zavíraly. „Uklidni se.“

Rychle se pohnul, ovinul mi ruku kolem pasu a jemně mě přitlačil ke zdi v tohle malém prostoru. Jeho ústa byla na mých ještě dřív, než se výtah dal do pohybu. Líbal mě s určitou zuřivostí, která mi bránila se nadechnout.

Obě jeho ruce mě chytily za boky, až mě zvedl ze země. Nohy se mi omotaly kolem jeho pasu a kotníky jsem si uzamkla na zádech.

Měla jsem na sobě sukni a spona na jeho kalhotách se přitiskla na látku kalhotek mezi mýma nohama. Roztála jsem proti zdi, i když jsem se proti němu klenula.

Nevěděla jsem, jaké výhody s sebou přinášelo nošení sukně. Možná bych je měla nosit častěji.

Jeho ústa byla jako obří houba k mé tabuli. Všechno uvnitř mě bylo prázdné a jediné, co zůstalo, byla jeho ústa.

Jeho ruce.

A způsob, jakým se pohyboval mezi mýma nohama.

Ucítila jsem, jak se výtah zastavil, ale sotva jsem tomu věnovala pozornost. Uždibovala jsem si z něj všechno, co jsem mohla, naprosto ovládnuta jeho syrovou a náhlou potřebou.

Romeo sebou trhl nad hlasitým odkašláním. Podíval se přes rameno a pak zpátky na mě, a zamrkal, aby rozehnal tu mlhu kolem nás.

„Omlouvám se,“ řekl hlubokým a drsným hlasem. Postavil mě na nohy a vytáhl mě otevřenými dveřmi výtahu kolem muže stojícího v evidentním šoku.

„Co to bylo?“ Vydechla jsem téměř bez dechu, když jsme procházeli garáží směrem k Hellcatu.

„Já z toho chlapa šílím,“ vykřikl. „Jediné, na co jsem tam dokázal myslet, bylo, jak do něj znovu buším dvakrát tolik než předtím.“

„Ale neudělal jsi to.“

Když jsme přistoupili k Hellcatu, otočil se ke mně čelem. „Ne. Neudělal. Protože popravdě, co by to vyřešilo? Ale ten hněv, a když jsem viděl, jak na tebe vztáhl ruku.“ Potřásl hlavou, jako by se pokoušel zbavit toho obrazu. „Musel jsem něco udělat s tou zatracenou frustrací.“

Jeho oči znovu začaly vřít touhou.

„A je tu jen jeden další pocit, který by mohl odpovídat intezitě mé nenávisti k tomu chlapovi.“

„Jaký?“ Zašeptala jsem.

Znovu mě popadl a přišpendlil mě k boku auta. „Moje láska k tobě. Moje touha po tobě. To je jediná věc v tomhle vesmíru, která mě může zatlačit až na samý okraj, ale také mě přivede zpět.“

Přejel mi prstem po tváři. „Je po všem, zlato. Možná, že teď ty noční můry skončí.“

Střelila jsem po něm pohledem. „Ty víš o těch nočních můrách?“

Přikývl a sklonil ke mně obličej. „Samozřejmě, že to vím.“

„Ale nikdy jsem ti o tom neřekla.“

„Ani jsi nemusela.“ Přitiskl mi jemný polibek na čelo.

„Už si tohle vrátíš zpátky?“ Podržela jsem závěs mezi námi.

„Slibuju ti, že je moje ruka v pohodě. Na začátku týdne jsem šel ke specialistovi, pamatuješ? Byl jsem i u fyzioterapeuta. Lehký, běžný každodenní pohyb je v pořádku. Už ten závěs nemusím tolik nosit. Bylo to hlavně kvůli stabilizaci zranění, když se to stalo a na pomoc při otoku.“

„Já vím.“ Protestovala jsem. „Ale já jen chci, abys byl opatrný.“

Vzal mi obličej oběma rukama. Oči se mi zavřely. Už to bylo nějakou dobu, co tohle dokázal udělat. „Budu.“ Zamumlal a pomalu a sladce mě políbil. Byl to takový kontrast oproti tomu, jak na mě šel ve výtahu, ale bylo to stejně devastující.

Když se mi začala třást kolena, natáhla jsem se a sevřela mu zápěstí (lehce). „Můžeme jít?“

Uchechtl se. „Máme pro sebe celé odpoledne až do večeře.“

Bylo raritou mít pro sebe většinu dne během týdne. Ale kvůli slyšení nás děkan omluvit z přednášek, abychom se mohli dostavit k soudu.

„No, možná by sis mohl ten závěs nechat sundaný… ještě o chvilku déle. Docela mi chybělo, jak mě držíš.“

„Tvé přání je mi rozkazem.“

Postavila jsem se na špičky a znovu ho políbila. „Cokoliv chci?“

„Mmm-hmm.“

„Chci domů řídit.“

Ve dvou vteřinách přešel od velmi vstřícného k naprosto vyplašenému. „Cože chceš?“

Natáhla jsem ruce pro klíčky. „Příliš mnoho řízení je pro tvoji ruku špatné.“

„Je to v pohodě.“ Zasténal.

„Budu se díky tomu cítit líp.“

„Ale moje ubohé autíčko bude trpět,“ zamumlal.

„Co jsi mi to právě řekl?“ Zalapala jsem po dechu a přitiskla si ruku k hrudi. „Myslela jsem, že jsi říkal, že jsem dobrý řidič!“

Skoro jsem se při pohledu na jeho tvář nahlas zasmála. Měla bych si zapamatovat, že bych se takhle měla chovat častěji, když jsem ho chtěla porazit v jeho hře.

„Dobře.“ Nechal se obměkčit a prošel okolo na stranu řidiče, aby otevřel dveře. Když jsem si naskládala knihy na sedadlo a vylezla dovnitř, naklonil se do dveří. „Snaž se neuvařit motor, jo?“

Protočila jsem oči, a jak jsem to udělala, něco upoutalo mou pozornost. „Hej,“ zeptala jsem se. „Co to je?“ Ukázala jsem na něco, co vypadalo jako kus papíru pod stěračem čelního skla.

Romeo se narovnal, chytil stěrač a odtáhl ho od skla, aby se na to mohl podívat. „Je to novinový článek.“ Vzhlédl. „Jeden z těch o mně.“

Od té doby, co udělal rozhovor pro Maryland Tribune, ozvalo se mu kvůli interview několik dalších novin. Co jsem ho poznala, měl tak nějak status celebrity, ale bylo to obvykle omezeno na kampus a lidi, kteří ho znali.

Ale od šampionátu, nabídek z NFL a tím dramatem se Zachem, se Romeo stal ještě populárnějším.

„Nemyslím si, že tenhle jsme už viděli,“ řekla jsem, vzala jsem mu ho z ruky a shlédla k němu.

Článek byl na půl stránky a představoval ho jako široce usmívajícího s modrýma očima a blond vlasy přes celou stránku. Nadpis článku hlásal:

“BUDE TO COMEBACK QUERTERBACKA?”

Pod článkem byl menší obrázek, kde byl na hřišti, na sobě měl tepláky a házel míč levou rukou.

       Svou levou stranu teď trénoval už nějakou dobu a já věděla, že se zlepšuje a dostává míč pod kontrolu.

       „Co myslí tím, jestli to bude comeback quarterbacka?“ Zeptala jsem se.

       Vysmál se. „Protože mě NFL vykopla, ale já jsem stále na hřišti, trénuju každý den, odhodlaný udržet si své dovednosti a kondici. Říká se, že jestli mě příští rok budou draftovat, bude ze mě comeback quarterback.“

„Víš,“ řekla jsem. „Nevíme, jestli tě NFL úplně vykopla.“

„Už příliš dlouho mlčí.“ Uslyšela jsem v jeho hlase zklamání a definitivnost, z čehož se mi stáhl hrudník.

„No, je to banda velkých hňupů.“

Zasmál se. Poté, co přeběhl kolem auta a vyšplhal na sedadlo spolujezdce, jsem vzhlédla od papíru. „Zajímalo by mě, jak se ti to dostalo na přední sklo?“

Pokrčil rameny. „Někdo pravděpodobně poznal moje auto a dal to tam.“ Otočil papír, aby se na něj mohl podívat. „Tenhle článek vyšel teprve dneska. Možná chtěli být první, kdo mi to ukážou.“

„Možná,“ zopakovala jsem, ale i přesto se mi to zdálo zvláštní.

Vzal papír a hodil ho na zadní sedadlo. „Pamatuj, buď s mým Hellcatem opatrná.“

Zakřenila jsem se a nastartovala auto.