Player - 23. kapitola

Překlad: Lucie

#Exkluzivně

#BuzzBoss se dozvěděl, že dnes se vynese rozsudek

nad #Hejtrem z kampusu. Bude to vězení

nebo svěrací kazajka?

...Alpha BuzzFeed

Rimmel

Stála jsem před soudní síní s úzkostí v končetinách.

Věděla jsem, že se tenhle den blíží, dokonce jsem se na to připravovala.

Ale jak se mohl člověk připravit na to, že bude čelit někomu, kdo se mu posmíval a útočil na něj několik měsíců, jen aby to vyeskalovalo tím, že jste svázaní, zavěšení a postříkání hadicí vody?

Nezáleželo na tom, že jsme před slyšením dostali jeden týden navíc. Nezáleželo na tom, že Zach bude potrestán za všechno, co udělal.

Škoda byla napáchána.

Občas se mi o tom stále zdálo. Jak visím nad zemí, svázaná a bezmocná. Stále jsem cítila, jak se mi svíralo srdce, když jsem poprvé zapnula sprchu, nebo když mi voda až příliš rychle sršela do obličeje.

A někdy, když sedím ve třídě nebo studuju v knihovně, vzpomenu si, jak vypadal Romeo, když spadnul na zem. Byla jsem pronásledována tím jeho prvním bezútěšným pohledem, když přiznal, že měl zlomenou ruku.

Nevěděla jsem, jak se na Zacha dívat, aniž bych necítila ten intenzivní strach a emoce jako tu noc. Nejlepší, v co jsem mohla doufat, bylo, že mi to přinese jakési uzavření, jakýsi mír.

Romeo unikl od tiché konverzace, kterou vedl s Tonym, Valerie tu byla taky, stála u širokých dveří do soudní síně, vypadala skvěle v šedém kalhotovém kostýmku se světle růžovou halenkou, kteroj měla pod ním.

„Ahoj, zlato,“ řekl Romeo, ovinul mi ruku kolem zad a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl políbit na čelo.

Popadla jsem ho za klopu saka a polkla.

„Nechci ho vidět.“

„Přál bych si, abys nemusela.“

Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a naklonil se, aby mi zašeptal do ucha. „Ale má to i světlou stránku. Má zadrátovanou pusu, takže nebude schopen říct ani slovo.“

„To je dobrá zpráva.“ Usmála jsem se.

„Táta říkal, že to skončí rychle. Po tomhle už bude Zach pryč z našich životů.“

Přikývla jsem a změnila téma. „Něco nového z NFL?“

Romeovy oči trochu ztmavly. „Ani slovo.“

Už to byl týden od té doby, kdy ty dva týmy stáhly svoje nabídky. Romeo a jeho otec stále čekali na telefonát, aby mu řekli, že ho úplně vyhodili z NFL.

„Kdybych si mohla vzít tu zlomeninu místo tebe, udělala bych to,“ zašeptala jsem.

„Nikdy bych nechtěl, aby ses zranila kvůli mně,“ zašeptal Romeo a pohladil mě rukou na boku hlavy.

Vlasy jsem dnes měla rovné a elegantní. Měla jsem je rozpuštěné, a zdálo se, že Romea to každých pár minut pobízelo k mazlení.

Měla bych si zapamatovat, abych je takhle nosila častěji.

Nachytala jsem jeho matku, jak nás sledovala, a pro tentokrát se okamžitě nepodívala pryč.

Pravda byla, že jsem na ni už nebyla tak bezostyšně naštvaná.

Nechápejte mě špatně. Pořád jsem byla naprosto rozrušená a opravdu jsem nechtěla být nikde poblíž ní, ale část žáru z mého hněvu vybledla.

Řekla jsem si, že to tak nebylo, protože jsem si začínala myslet, že by mohla mít pravdu.

Ta myšlenka způsobila, že jsem od ní ucukla pohledem. Šílená nebo ne, ale pokaždé, co jsem se na ní podívala, viděla jsem její obvinění.

Musela pochopil moje momentální zírání jako pozvánku (což tedy nebyla) a vyrazila směrem k nám. Její semišové lodičky klapaly po naleštěné mramorové podlaze v hale, až se zastavila vedle Romea.

„Jste vy dva připraveni na dnešní ráno?“

„Táta nás připravil,“ odpověděl Romeo a jeho prsty se propletly s mými.

„Rimmel,“ řekla Valerie a já ji nemohla ignorovat. Moje matka ve mně zakořenila až přílišnou úctu k ostatním.

Tedy než zemřela.

Nebo možná byla zabita.

„Ano, paní Andersonová?“ Řekla jsem zdvořile.

„Vím, že jsi toho v poslední době měla hodně, s čím ses musela vypořádávat.“ Začala a moje ruka se kolem té Romeovy napjala. „Nechtěla jsem tě zatěžovat-“

Odfrkla jsem si.

Vypadala otráveně, ale pak pokračovala. „Ale sbírka pro útulek se koná příští týden. Opravdu ráda bych získala tvé konečné schválení nad všemi přípravami a opatřeními.“

Samozřejmě. Sbírka. Michelle v útulku o tom nepřestávala žvanit. Byla k toho tak nadšená, že náš malý útulek bude reprezentován tak elegantně.

A i když jsem byla naprosto nasraná na Valerii, tak jsem k toho taky byla nadšená. Sbírka ještě nezačala a už jsme dostávali značné dary. Dokonce přišli i místní noviny, aby si to vyfotily a napsaly článek.

Výsledkem toho bylo, že byla adoptována tři zvířata do milujících domovů.

Bylo to mnohem víc, než o čem jsem snila.

Jen jsem si přála, aby to nebyla Valerie, kdo pomohl dosáhnout takového úspěchu. Bylo těžké být vděčná a zahořklá zároveň.

„Omlouvám se, že jsem v posledních pár týdnech nebyla moc nápomocná,“ odpověděla jsem. „Já i všichni v útulku jsme za tuto akci neuvěřitelně vděční. Už nyní nám to ohromně pomohlo.“

Valerie se usmála.

„Kdy se budete chtít setkat, abychom všechno dokončily?“ Zeptala jsem se.

„Co třeba dnes večer? Mám všechny papíry a věci v domě. Možná byste ty a Roman mohly se mnou a s Tonym povečeřet? Potom to můžeme všechno projít.“

„Mami,“ řekl Romeo, v hlase měl zdrženlivé varování. „Nemůžeme.“

Její tvář trochu poklesla a já jsem stiskla jeho ruku. „Vlastně, večeře zní dobře.“

Oba, matka i syn, se na mě překvapeně podívali.

„Rim, nemusíš to dělat,“ řekl mi Romeo do ucha. „Máma může nechat papíry u mě a ty se na ně můžeš podívat.“

Pro jednou nechala Valerie pusu zavřenou. To jsem počítala jako pokrok.

„Ne, večeře je v pohodě. Takhle, pokud budu mít otázky, mi na ně může odpovědět. Zkrátí to proces a zlepší událost.“

„Souhlasím,“ řekla Valerie.

„Samozřejmě, že ano,“ zamumlal Romeo.

Otevřely se velké dřevěné dveře do soudcovy pracovny, ze kterých vyšel muž, který něco řekl Tonymu, pak se vrátil zpět dovnitř a nechal dveře otevřené.

„Je čas,“ zavolal Tony.

„Po celou dobu budu hned vedle tebe,“ řekl Romeo.

Přikývla jsem.

Proč nebyl tak nervózní jako já?

Soudcova pracovna byla velká otevřená místnost s obložením z tmavého dřeva, těžkými závěsy a obrovským dominantním stolem uprostřed. Za stolem seděl muž v černém taláru a naproti němu seděl Robert, Zachův táta. Byl bezchybně oblečený v černém obleku a ani jednou se na nás nepodíval.

Romeo se posunul tak, aby jeho tělo blokovalo většinu toho mého, aby jeho postava blokovala kohokoliv, kdo seděl vedle Roberta. Snažila jsem se uklidnit, když jsme kráčeli k naší straně místnosti.

Tony si sedl na první židli a Valerie se posadila za něj. Romeo mě vedl s rukou na zádech k židli vedle svého otce a posadil se vedle mě z druhé strany.

Nemohla jsem se posadil, dokud jsem s tím neskoncovala.

Když už mě Romeo konečně neblokoval, podívala jsem se na druhou stranu místnosti.

Můj pohled se stočil přímo k Zachovi.

Zíral na mě.

Mráz mi přeběhl po zádech a já ucítila, jak se mi třásly ruce. Nesnášela jsem, jak jsem se kvůli němu cítila, ale byla jsem proti tomu bezmocná.

A můj Bože…

Zach vypadal hrozně.

Už to nebyl ten upravený, bývalý prezident bratrstva. Místo toho byly jeho vlasy rozcuchané, matné a potřebovaly upravit. Padaly mu přes čelo, jako by se cítily bez gelu ztracené. Kůži měl bledou, jako by neviděla už týdny slunce (což, dobře, tak dlouho nebylo) a jeho lícní kosti byly mnohem výraznější než předtím.

Měl sdrátovanou čelist a rty vypadaly popraskaně. Měl na sobě oblek, ale nezdálo se, že by mu padl dobře. Byl příliš velký v ramenou a visel na něm, jako by byl nemocný.

Skoro mi ho bylo líto.

Skoro.

Protože ve vteřině, kdy jsem se mu podívala do očí, se mi všechno vrátilo.

Navzdory skelnému pohledu pod sedativy který ukazoval, jsem viděla hlouběji.

Bylo zřejmé, že užíval léky – léky, které pravděpodobně potřeboval – ale když jsem se mu podívala hlouběji do očí, věděla jsem léky nestačily. Stále v něm bylo něco rozbitého a zvráceného.

Nevím, jestli byl Zach vždycky takový, nebo jestli v něm něco v posledních měsících nebo letech tu změnu způsobilo, ale jak jsem se na něj dívala, jeho oči se zavrtávaly do mých, a já věděla, že Zach zpanikařil.

Taky jsem věděla, že jeho táta se bude s největší pravděpodobností to snažit uhrát na šílenství a vyhrál by s tím.

Dokonce i já, oběť, jsem se nemohla hádat.

Zach byl zjevně labilní a opravdu jsem doufala, že se mu dostane nějaké pomoci.

Za stěnami vypolstrované cely.

Jak jsem na něj zírala, rty se mu roztáhly do povadlého zdrženlivého úsměvu, který se mi zařízl do vnitřností.

Romeova teplá ruka se ovinula kolem mé, a stáhla mě na židli vedle něj a bezpečně zpět do reality.

Jak Tony předpověděl, bylo slyšení poměrně rychlé. Zachův právník/otec většinu času mluvil a já si jeho směrem ukradla pár kradmých pohledů a přemýšlela jsem, jestli vůbec poslouchá všechno, co bylo řečeno.

Kromě toho krátkého okamžiku prozření, které jsem viděla v hloubi jeho očí, když jsme vešli dovnitř, to vypadala, že Zach je někde jinde, někde osamotě ve své vlastní mysli.

Byla jsem vyzvána, abych vypověděla příběh ze svého pohledu, a když jsem to udělala, cítila jsem, jak Romeo poslouchá s ovládajícím hněvem, když jsem vzpomínala na podrobnosti, které jsem mu předtím neřekla.

Když jsem skončila, chtěla jsem se svalit do židle a brečet. Cítila jsem se, jako bych to musela znovu prožít. Ale posadila jsem se vzpřímeně a soustředila jsem se na soudce.

V jednu chvíli se na mě podíval a zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla kousek respektu.

A v tu chvíli jsem věděla, že to bude v pořádku.

V tu chvíli jsem věděla, že Zach bude hnán z odpovědnosti a my s Romeem budeme před ním v bezpečí.

Romeo také promluvil a dokonce svědčil i jeden ze studentů, který pomohl Zachovi mě svázat. Všem řekl, že mu Zach vyhrožoval, takže to udělal, protože si nebyl jistý, že by mu někdo věřil.

Nakonec byl vynesen rozsudek.

Zach byl odsouzen k nedobrovolnému přijetí do vyhlášeného psychiatrického zařízení mimo stát. Psychiatr, který dosvědčil, že Zach skutečně trpěl několika formami úzkosti a možnou poruchou osobnosti, kromě dalších důvěrných věcí, převezme v nemocnici jeho péči.

Jeho minimální pobyt v zařízení byl stanoven na jeden rok. Po jeho uplynutí dojde k dalšímu slyšení (na kterém jsme s Romeem nemuseli být), aby se zjistilo, zda je na tom dostatečně dobře, aby mohl být propuštěn do ambulantní léčby.

Jo, a Zachova rodina byla zodpovědná za všechny nemocniční a lékařské výdaje, které byly způsobeny útokem na mě a Romea.

Když tohle soudce zmínil, podívala jsem se na Romea.

Samolibě se usmál a já to věděla. Věděla jsem, že se ujistil, aby se jeho otec na to zaměřil, abych si nemusela sehnat práci a zaplatit ten účet.

Byla to úleva, že už mi splacení toho účtu neviselo nad hlavou, ale to, co si Romeo neuvědomoval, bylo, že jsem se stále musela o sebe postarat. Pokud opravdu byl můj otec bez práce a měl dluhy (tohle jsem si ještě nebyla tak docela připravená přiznat), pak nastal čas, abych se postavila na vlastní nohy.

Měla bych.

Musela jsem.

A Romeo by to prostě musel skousnout.

Když bylo slyšení u konce, všichni jsme se postavili, abychom opustili soudní místnost. Po stranách čekali dva velcí muži oblečeni v bílých uniformách, aby Zacha odvedli do zařízení.

Když jsme odcházeli, jeho otec se na nás ani jednou nepodíval. Možná, že byl stále naštvaný ohledně toho, co „Romeo udělal jeho synovi“, nebo se možná styděl.

Když jsme je míjeli, Zach se postavil na nohy. Jeho náhlý pohyb mě vyděsil a zaklopýtala jsem. Ruka mi vyletěla a chytila se stolu, který používal Robert na své složky.

Zachovi se z trdla vydral zvuk, tlumený a hluboký, jak mu zůstal uvězněn v puse, a napůl vyskočil přes stůl, aby mě popadl za paži.

Zaječela jsem, když mnou prudce škubl a táhl mě přes stůl k sobě.