Player - 11. kapitola

Překlad: Lucie

#PravdiváSkutečnost

Kafe bez kofeinu je jako

sex bez orgasmu.

…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Vešla jsem přímo dovnitř.

Zdálo se mi, že zaklepání by bylo přílišnou známkou respektu. Ona mě očividně nerespektovala, takže se mi zdálo, že bych s ní měla zacházet stejně.

Kromě toho, Valerie nebyla hloupá ženská. Musela vědět, že k této návštěvě se schyluje. Možná jsem stydlivá a dokonce i snadno zastrašitelná, ale nebude se mnou zametat.

Nebylo Romeovým úkolem, aby mě chránil před svou matkou. Bylo mým úkolem, abych se ujistila, že ani nebude muset.

Uvnitř domu bylo teplo a ticho. Slyšela jsem někoho pohybovat se v kuchyni, takže jsem následovala ten zvuk, který mi udával směr. Když jsem vyšla zpoza rohu do prostorné, moderní kuchyně, pohled mi okamžitě sklouzl na Valerii, která stála u pultu zády ke mně.

„Přišla jsem si promluvit,“ řekla jsem ode dveří.

Překvapením neztuhla, ani se neotočila. Jen se lehce natočila, aby mi pokynula k čerstvě uvařené konvici kávy.

„Dáš si?“

Takže moje instinkty byly správné. Očekávala mě.

„Viděla jsem tě přicházet přes trávník,“ vysvětlila, když ze skříňky nad ní vytáhla dva bílé hrnky. „Předpokládám, že Romeo stále spí?“

„Ano.“ Přesunula jsem se do místnosti. „Nechtěla jsem ho budit.“

„Jak je na tom?“ Zeptala se značnou starostlivostí v hlase.

„Pokojně spal. Paži má zvednutou a dala jsem mu na ni led, než jsem šla sem.“

„A co ty?“ Zeptala se a přistál na mě její vypočítavý pohled, který na mě upřeně zíral.

„Myslím si, že víte, jak mi je.“

Nebyla překvapená mým tónem ani mou krátkou odpovědí. Jak jsem řekla, Valerie Andersonová byla všechno, jen ne hloupá. To akorát způsobilo, že jsem byla ještě víc zvědavější.

„Kávu?“ Ukázala směrem ke konvici.

Opojná vůně tmavé tekutiny byla úžasná, načež mi žaludek zavrčel, takže jsem se pohnula dopředu a vzala si hrnek.

„Posluž si,“ řekla, když přešla směrem k lednici, ze které vytáhla smetanu.

Nalila jsem si zdravé množství do hrnečku a vzala si smetanu s karamelovou příchutí, kterou nabízela. Když jsem s tím byla hotová, vzala jsem si z pultu lžičku a přenesla si ji do malého výklenku s okny, kde jsem se posadila k malému stolku.

Výhled z okna upoutal mou pozornost: velký trávník, padající sníh a holé větve statných stromů v řadě pokrytých sněhem. Ale tahle návštěva nebyla pro potěšení a ten výhled bylo to jediné, co mě těšilo.

Odtrhla jsem oči ze skla a studovala Valerii.

Měla na sobě úzké černé legíny a větší kašmírový svetr. Byl v barvě šeříku a byl to ten typ, který měl na jedné straně delší lem. Na nohou měla tlusté šeříkové ponožky a na hlavě měla vlasy spleteny do vysokého copu.

Jestli na sobě měla makeup, tak byl minimální, protože pod hnědýma očima jí prosvítaly tmavé stíny.

Rozhodně nevypadala na to, že má syna v Romeově věku. Zajímalo by mě, jak by moje máma v průběhu let zestárla, kdyby byla stejně nestárnoucí ženou, jako ta, která si nesla šálek kávy a připojila se ke mně u stolu.

„Zdá se, že ti dlužím další omluvu.“ Začala.

Zvedla jsem ruku. „Nechci od vás žádné omluvy. Chci vysvětlení.“

„To zní fér,“ řekla, zastrčila si nohy pod sebe a usrkla si kávy.

Jako vážně. Musela pořád vypadat tak připraveně? Já tu seděla celá pohmožděná a otlučená s rozmazaným viděním, neumytými vlasy a obvazem kolem zápěstí.

Vzala jsem svůj hrnek a dala si doušek na posilněnou.

„Když tě sem Roman začal vodit, najala jsem si soukromého detektiva, aby se podíval na tvou minulost. Chtěla jsem vědět, do koho se můj syn zamiloval.“

„Takže když jste nic nenašli, co by mu zabránilo mě chtít, rozhodla jste se něco si vymyslet.“

„Ne,“ popřela. Hlas měla jasný a pravdivý. „Vím, že tomu asi nebudeš věřit, ale měla jsem tě ráda.“

„Máte pravdu. Nevěřím vám.“

„Možná ne na začátku, ale pak jsem tě poznala. Ten čas, který jsme spolu strávily během plánování sbírky mi ukázal, jak jsi výjimečná dívka.“

„Prostě mi řekněte o mém otci.“ řekla jsem. Nechtěla jsem si tu s ní vylívat srdce. Nechtěla jsem tu sedět a poslouchat seznam důvodů, proč mě měla ráda, když ty důvodu jasně vyletěly oknem v momentě, když si najala toho čmuchala.

„Jakmile ověřil minulost, zaplatila jsem mu. Nežádala jsem ho, aby tě hlídal, nebo tě sledoval. Pokud šlo o mě, práce byla dokončena,“ řekla.

Obtočila jsem ruce kolem hrnečku a poposedla si na židli. Záda mě bolela, ale snažila jsem se odpoutat od té bolesti a přenést svou pozornost na kávu.

„Myslím si, že některé informace, které ještě vyšetřoval, se do zprávy, kterou mi odevzdal, nedostaly. To přišlo až druhý den, když mi zavolal, že je tu něco, o čem bych měla vědět.“

Přikývla jsem.

„Takže jsem se s ním sešla v jeho kanceláři, aby mi mohl dát všechny dokumenty a vše vysvětlit.“

„Také dokumenty?“

„Většinou finanční zprávy. Všechny pocházely z roku, kdy umřela tvoje matka. Neproplacené šeky. Upozornění od poskytovatele hypoteční půjčky, kteří financovali váš dům. V posledních měsících existovalo více aktuálních zpráv, který vykazovaly stejný vzorec.“

Ruce se mi kolem hrnku napjaly a žaludek se mi stáhl, že mi až bylo na zvracení. „Jaký vzorec?“

„Tvůj otec má dluhy, Rimmel,“ řekla Valerie bez jakéhokoliv obvinění. „Velmi velké dluhy. Má zpoždění se splácením hypotéky, s účty za elektřinu a byl propuštěn z práce.“

„To není pravda,“ vysvětlovala jsem.

„Byla tvoje karta pojištěnce v nemocnici přijata?“ Zeptala se, jako by už odpověď znala.

„To není vaše starost,“ řekla jsem, abych zavrhla její správný předpoklad. „Táta chodil do práce každý den, když jsem tam byla o Vánocích.“

V očích se jí blýskal smutek. „Jsi si jistá, že chodil právě do práce?“

„Kam jinam by chodil?“ Vyštěkla jsem.

„Zjevně tráví spoustu času v nedalekém kasínu.“

Zasmála jsem se.

Ignorovala to. „Existují také důkazy o tom, že navštívil několik domácích heren a část dokumentů vede k nezákonnému hazardu a sázení.“

„Sakra, jaký druh evidence můžete mít, abyste tohle dokázala?“

„Můj vyšetřovatel má fotky tvého otce, jak jde do zařízení, které je už dlouho podezřelé místními úřady z nelegálního hazardu.“

Cítila jsem se, jako by mi někdo vyrval všechny vnitřnosti. Ale ani tenhle zvrácený pocit nestačil k tomu, aby to přesvědčilo mou mysl – mé srdce – že je to pravda.

„Chci vidět ty dokumenty.“

Přikývla, nechala svou kávu ležet na stole a opustila místnost. Využila jsem tu chvilku o samotě, abych se zhluboka nadechla a přehrála si těch několik týdnů, co jsem byla doma na prázdniny.

Táta se každé ráno oblékl do svého stavebního oblečení, než odešel. Nechával mě u stolu s novinami a polibkem na čele. Vzal si pytlík s obědem, který jsem mu připravila, a opasek s nářadím pokaždé, než vyšel ze dveří.

Celý den byl pryč.

Několikrát nestihl večeři.

Zavolal a řekl, že je mu líto, že musí zůstat v práci déle.

Věřila jsem mu.

Nemohl lhát.

Měl i několik dní volna, když jsem byla doma. Zdálo se, že se v těchto dnech chová trochu odtažitě, trochu zaměstnaně, ale nebylo to proto, že seděl doma a přitom si přál, aby mohl jít sázet.

Jaký člověk by raději seděl u sázecího stolu, než trávil čas se svým jediným dítětem?

Vzpomněla jsem si na to, když jsem mu pověděla o Romeovi, jak jsem byla překvapená, že nebyl více proti myšlence, abych randila. Pořád si pamatuji pohled plný pochybností, který mu přešel přes obličej, a obav, když jsem mu řekla o svém příteli. Myslela jsem si, že dostanu přednášku, ale pak mu něco prošlo za očima, a cokoliv se chystal říct, mu zůstalo jen viset na jazyku.

Řekl mi jen, že chce, abych byla šťastná.

To byl ten důvod, proč mi neřekl, že bych neměla randit, protože dělal něco, o čem věděl, že bych mu to nikdy neschválila?

Valerie se vrátila zpět do místnosti s obyčejnou složkou. Beze slova ji přede mě položila na stůl.

Odložila jsem kávu a složku otevřela.

Uvnitř bylo plno bankovních výpisů, internetových snímku obrazovky, fotografií z bezpečnostních kamer a dokonce i informací o hazardním kruhu „z podsvětí“, který se nacházel na Floridě.

Všechno to vypadalo tak oficiálně, až jsem se divila, jak k tomu všemu získat soukromí detektiv přístup.

Ve spodní části hromádky byla zpráva. Kopie oficiální policejní zprávy ohledně smrti mé matky.

To bylo něco, co jsem nikdy předtím neviděla.

Jak jsem ji pročítala, nemohla jsem zastavit příval slz, které mi stékaly po tvářích. Bylo toho tolik, co jsem nevěděla.

Jak to, že jsem o ničem z toho nevěděla?

Stočila jsem si ruku do příliš dlouhého rukávu Romeova trička a použila ho, abych si setřela slzy, které mi kapaly z brady.

Jak jsem tam tak seděla, brečela a četla zprávu, Valerie nic neříkala. Nic neudělala. Jen tam seděla a sledovala.

Cítila jsem její pohled. Cítila jsem tu bystrost, jak na mě zírala. Bylo to rušivé a nesnášela jsem, že viděla mou zranitelnost.

Ale nemohla jsem zastavit způsob, jakým jsem reagovala na všechny tyhle informace.

Lehce jsem popotáhla a sklonila zprávu, abych se nadechla, ale stále jsem nedokázala své uslzené oči odtrhnout od toho, co jsem četla.

Někde v domě se zabouchly dveře.

V kuchyni se objevil Romeo a jeho kroky se zastavily, když nás dvě uviděl spolu sedět v malém zákoutí. Všiml si slz na mé tváři a byla jsem si jistá, že zachytil ten bezútěšný pohled v mých očích.

„Co jsi jí sakra řekla?“ Zavrčel, rozběhl se kolem stolu a popadl poslední prázdnou židli. Ozval se škrábající zvuk, jak ji přitáhl ke mně, a posadil se. Naklonil se ke mně a roztáhl nohy, takže jsme já a moje židle byly částečně mezi nimi.

Levou rukou se dotknul horní části spisu, který jsem držela. „Můžu?“

Odmítla jsem se vzdát té zprávy. Místo toho jsem se k němu otočila, aby viděl, co jsem četla.

Chvíli mu trvalo, než to pochopil. Uslyšela jsem ho zašeptat “Policejní oddělení Tampa, oficiální vyšetřování,” sám pro sebe a pak zalapal po dechu s pochopením.

„Ty máš kurva policejní zprávu se smrtí její matky?“ Vyplivl.

„Je to kopie,“ odpověděla.

Romeova ruka mi spadla do klína a chytila mě za stehno. „Nemusíš se na to dívat, zlato,“ zamumlal.

„Ano,“ řekla jsem. „Musím.“

„Romane.“ Začala Valerie a já sebou ucukla.

Nechtěla jsem poslouchat její výmluvy.

„Na tohle jste neměla právo.“ Můj hlas byl chladný a tvrdý. „Vůbec žádné právo.“

Nic neřekla. To bylo pravděpodobně nejlepší.

„Netuším, jak jste se dostala k polovině těchto informací, a vlastně na tom ani nezáleží. Nevěřím tomu.“

„Nemůžeš ignorovat fakta. Jsou přímo tady černé na bílém,“ namítla.

Nadechla jsem se a vyskočila ze židle. „Vše, co máte, je jen černé na bílém,“ řekla jsem. „Já mám vzpomínky. Barevné. Mám slova a činy. Mám objetí a polibky, prázdniny strávené s oběma rodiči, kteří mě milovali. Kteří se milovali. Nevím, co jsem udělala, že mě tak nesnášíte, ale tohle je odporné. Jak se opovažujete mi vzít vzpomínky, které mi zbyly na mou mámu.“

„Nesnažím se ti nic vzít.“

„Ne. Vy se mě jen snažíte přesvědčit, že ji zabil můj táta,“ vyprskla jsem. Romeo vstal a položil mi ruku na břicho, jemně se mě snažil k sobě přitáhnout. Odolala jsem a dál čelila jeho matce.

„Tady není nic z toho, co tu naznačujete.“ Práskla jsem složkou do stolu.

„Dočti si tu zprávu,“ řekla nevzrušeně.

Odfrkla jsem si. „Pravdou je, že mě nemáte ráda od chvíle, co na mě spočinuly vaše oči. Soudila jste mě na základě toho, jak vypadám. Možná nejsem tak krásná jako vy. Možná nemám peníze na luxusní oblečení nebo kadeřnici, která by mi upravila vlasy tak, že bych vypadala, jako bych zrovna vyšla ze salónu. Ale uvnitř jsem krásná. Mám takový druh krásy, za který nelze zaplatit. Mám takový druh krásy, který mi dala moje máma.“

Postavila se a otevřela ústa. Rukou jsem ve vzduchu udělala utínající pohyb.

„Mrzí mě, že mě neschvalujete. Ale nikam nejdu. Miluji Romea a to se nijak nezmění. Od teď vás upozorňuji, abyste se mi nepletla do života. Nikdy vám nebudu bránit vídat Romea, ale já s vámi nechci mít nic společného. Tohle“-zvedla jsem složku-“je příliš. Budu s vámi spolupracovat na té benefiční akci, protože jsem se tomu zavázala a protože mě zvířata potřebují, ale jakmile to skončí, tak stejně tak i skončí náš vztah.“

Valerie zbledla. Podívala se na Romea s prosbou v očích.

„Můžeš si za to sama, mami.“

„Tohle si nechám.“ Vložila jsem si složku do podpaží a odešla jsem.

Srdce v hrudi mi bilo tak tvrdě, že jediný zvuk, který jsem slyšela, byla moje krev proudící žilami. Ruce se mi chvěly a kolena jsem měla vratká, ale stála jsem vzpřímeně. V hale jsem se opřela o zeď a zhluboka se nadechla. Po tvářích mi stékaly nevyzpytatelné slzy, které jsem si otřela.

Uslyšela jsem tichou výměnu mezi Romeem a jeho matkou, ale ani jsem se nesnažila poslouchat, co si říkali. O několik vteřin později vstoupil Romeo do haly a bez zaváhání si mě přitáhl k hrudi. Vpila jsem se do něj a povzdechla si.

Přečti si zbytek zprávy. Její hloupá slova poskakovala v mých myšlenkách.

K čemu by to bylo dobré?

Moje máma byla mrtvá a už se nikdy nevrátí.

Opravdu záleželo na tom, jak zemřela?

Jo.

Jo, možná ano.