HT - 22. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

Jace ze spánku zasténal.

Pronásledovalo ho pojízdné lůžko. Běžel nekonečnou chodbou. Bílé dlaždičky, bílé stěny, oslepující bílé světlo. Vůně dezinfekce. Jason se moc bál, než aby se ohlédl za sebe. Slyšel skřípat kolečka, takže věděl, že lůžko tady pořád bylo. Pořád ho pronásledovalo.

Dej mamince pusu na rozloučenou, synu.

Jason se zastavil. Se skřípotem se za ním lůžko zastavilo.

Dej mamce pusu na rozloučenou, synu. Dej mamce pusu-

Zakryl si rukama uši, aby zastavil otcův hlas. Ne. Nemůžu. Nenuť mě k tomu.

Tohle je možná naposledy, co ji uvidíš. Nemiluješ ji? Nestaráš se o ni?

Tohle není ona. To není ona.

Nechtěl se na ni podívat, tvář měla oteklou, rozdrcenou a samou modřinu.

K nepoznání. Nevypadala jako člověk. Tělo měla zkroucené. Ta věc na lůžku nebyla jeho máma.

Do zad mu vrazilo lůžko. Rozbušilo se mu srdce. Rozběhnul se. Běžel tak rychle, jak nikdy v životě.

Nestoupej na prasklinu. Pokusil se ji přeskočit, ale ona se pohnula a on se jí nedokázal vyhnout.

Na jednu stoupnul. Slyšel, jak její tělo křuplo a pak světla zhasla. Slyšel to na zadním sedadle i přes zvuk tříštění skla a skřípot kovu.

Má zlomenou páteř, synu. Pokud to přežije, tak už nikdy nebude chodit.

Ale pořád může hrát na piano, ne?

Myslím, že ne.

Kvůli tomuhle Jason začal truchlit.

Nebreč, chlapče. Muži nepláčou. Nikdy.

Nebrečel. Utíkal. Běžel, dokud už nemohl dál. Dokud nemohl dýchat. Neztratil sílu. Ale pokud nemohl utíkat, tak se mohl alespoň schovat. Ta věc na lůžku, která byla jeho mámou, ho mohla najít.

Stará bouda se stala jeho spásou. Vtěsnal svoje tělo do malého prostoru. Na tmavé místo. Zatuchlina jak ve starém podkroví. Vzduch zhoustnul, až se začal dusit. Ale zůstal tam sám. Byl rád sám. Bylo bezpečné zůstat sám. Poslouchal zvuk koleček. Už je neslyšel, ale za nějakou dobu uslyšel svého otce.

Všichni tě celý den hledali. Zrovna teď na tohle nemám nervy, Jasone. Tvá máma je mrtvá. Rozumíš mi? Je mrtvá! Ty jsi naživu – nemáš ani zasrané škrábnutí – ale ona je mrtvá.

Jason byl v šoku, takže první úder ani nevnímal.

Mrtvá? Co myslel tím, že je mrtvá? Bylo to snad něco, jako spánek? Jako dlouhý, bezbolestný, spánek?

Byl příliš rozrušený, aby cítil druhý úder.

Už se přede mnou nikdy neschovávej, ty malý sráči. Nikdy.

Před dveřmi kůlny uslyšel Jason zvuk koleček.

Byl příliš vyděšený, aby vnímal třetí úder. Čtvrtý. Pátý. Zasáhla ho bolest a zahalila ho jako přikrývka. Zasloužil si to. Udeř mě, otče. Ubliž mi.

Jace otevřel oči a z té hrůzy mu silně bušilo srdce. Pohledem začal přejíždět po bílých zdech. Vedle postele stály přístroje. Monitor srdečního tepu. Vedle postele stála kapačka a místo, aby strach ustoupil, tak obrovskou rychlostí rostl. Přepadla ho vnitřní potřeba běžet. Jace se natáhnul pro jehlu, kterou měl v ruce, ale než ji stihnul vytrhnout, tak ho někdo chytil za ruku.

„Jaci,“ řekla Aggie. „Všechno je v pořádku. Vzpomínáš si, co se stalo? Jsi v nemocnici.“

Uvědomoval si, že byl ve zkurvené nemocnici a potřeboval odsud vypadnout. Hned. Před několika lety mu psycholog řekl, že má posttraumatickou stresovou poruchu. Ale pojmenování toho nepomohlo, aby ho nepřepadl panický strach a úzkost. Už to bylo několik let, kdy měl naposledy sen o smrti jeho matky. Už to bylo dlouho, kdy byl mladý a život ovlivňoval jeho reakce. Myslel si, že už tyhle sračky překonal – ale očividně ne.

„Aggie,“ řekl a oběma rukama ji popadnul a přitáhnul si ji k posteli. Objal ji tak silně, jak jen mohl, i když to asi nebylo moc pevně. „Aggie, musíš mě odsud dostat.“

„Zlatíčko, byl jsi zraněný. Nemůžeš odejít.“ Hlas byl zastřený, jak ji tisknul ke svému ramenu, které začalo najednou bolestivě pulzovat.

„Musím odejít. Teď hned.“

„Pusť mě. Potrháš si zašité rameno.“

Nechápal, o čem to mluvila. „Aggie, prosím.“

„Promluvím s tvým doktorem.“

„Nemůžou mě tady držet proti mé vůli.“ Neochotně ji pustil, zadívala se mu do očí. Vzala mu tvář do dlaní a smutně se na něj usmála.

„Všechno je v pořádku, zlato,“ řekla. „Vezmu tě odsud pryč.“ Něžně ho políbila na rty. „Postarám se o to.“