FM - 99. kapitola

Překlad: Sinnel

Peter

             

            Od doby, co jsme se vrátili zpátky, už uplynul den, a já se stále nedokážu přestat dotýkat Sary, nedokáži ji přestat držet. Každou druhou minutu bojuji i s nutkáním kontrolovat ji od hlavy až k patě - i když ji doktor Goldberg už prohlédl a prohlásil ji i dítě za zdravé.

            Pokaždé, když ji držím na svém klíně, hladím ji po vlasech a vdechuji její sladkou vůni, se při pomyšlení na to, jak blízko jsem byl tomu, abych ji ztratil… jak ji stráže našli hodinu předtím, než jsme konečně dorazili, nahou na schodech, jak se tam choulila, zachvěji.

            Tím, že svým hedvábným županem podrazila Hendersonovi nohy, zachránila sebe, Noru a Yuliu.

            Všechny tři bojovaly proti ozbrojeným žoldákům a zvítězily.

            „Je to v pořádku. Jsme v pořádku,“ zamumlá a zvedne hlavu. Uvědomím si, že jsem poslední část svých myšlenek vyslovil nahlas. Když svou štíhlou dlaní přejede po mé čelisti, oříškově hnědé oči se jí jemně třpytí. „Slibuji ti, že kromě Yuliiny kostry a čelisti chudáka Rosie jsme naprosto v pořádku.“

            „Já vím,“ zamumlám. „A je to zkurvený zázrak.“ Svou rukou zakryje moji. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Snažím se uklidnit šílené bušení svého srdce.

            V době, kdy jsme přistáli, jsem byl stejně jako Kent a Esguerra naprosto bez sebe obavami, a to navzdory tomu, že už nás Diego informoval, že Henderson je mrtvý a že naše ženy byly v bezpečí. Nestačilo to k tomu, abychom to rozumně pochopili. Ten příšerný strach ve mně přetrvával až do okamžiku, kdy se mé oči dotkly Sary.

            Dokud jsem jí nemohl držet v náručí a cítit, že je v pořádku a naživu.

            „Víš, všechny jsi zachránila,“ řeknu tiše, když stáhne svou ruku a já otevřu oči. „Nejen na schodech, ale i předtím. Kent mi řekl, že to byl tvůj výkřik, co probudilo Yuliu včas na to, aby se schovala pod postel a pak vás přišla zachránit. Kdyby ne -“

            „Porazily bychom je nějakým jiným způsobem,“ přeruší mě Sara s klidným úsměvem. „Jsem si jistá, že bychom to udělaly.“

            Přesvědčení v jejím hlase je jak absurdní, tak zároveň obdivuhodné. Vypadá to, že z nějakého důvodu místo toho, aby byla po včerejším útoku znovu traumatizována, to mou ptichku nějakým způsobem vyburcovalo. Vždycky jsem věděl, že je silná a schopná, ale ona sama v to nemusela věřit – dokud nebojovala s mým nepřítelem a nevyhrála.

            „Opakované trauma se může občas stát zvráceným uzdravením,“ řekl mi doktor Wessex, když jsem s ním dnes ráno, poté, co Sara spala bez nočních můr celou noc a probudila se v tak optimistické náladě, jak jsem ji kdy neviděl, mluvil. „Na rozdíl od toho, co se stalo s jejími rodiči, tentokrát byla schopná něco dělat - a nikdo blízký k ní nebyl zabil nebo skutečně zraněný.“

            Nevím, zda tomu terapeutovi věřím – je to jen den a stále by to Saru mohlo zasáhnout později - ale ohledně duševního stavu své ptichky, jsem opatrně optimistický.

            Co se týče svého vlastního, tím jsem si jistý méně. Včera v noci jsem jen stěží spal, bojoval s nočními můrami a studeným potem.

            „Už tě znovu nenechám zmizet ze svých očí,“ řeknu - a ani trochu nevtipkuji. „Žádné další noční mise pryč od tebe, žádná práce, která nás po delší dobu udrží od sebe. A už jsem si od Esguerry objednal vlastní sadu sledovacích implantátů. Jakmile dorazí, jdou dovnitř.“

            Sara ani nemrkne - o Nořiných sledovacích implantátech jsem jí už řekl. „Dobře,“ řekne. „Ale jen když je dostaneš taky. I já chci vědět, kde vždy jsi.“

            Dívám se jí přímo do očí. „Dohodnuto.“

            Udělám cokoli, co moje ptichka chce - pokud bude spokojená a v bezpečí.

xxx

            „Jsi naštvaný, že jsi nedostal šanci zabít ho?“ zeptá se, když spolu o pár hodin později ležíme v posteli. I když jsme spolu právě měli sex, celou ji hladím. Nejsem schopný získat dostatek smyslového potěšení z toho, jak se jí dotýkám, jak pod svými dlaněmi cítím její teplou, hedvábnou kůži. „Vím, že to pro tebe bylo důležité,“ pokračuje, když se zabořím do jejího krku a vdechuji sladký parfém jejích vlasů.

            Právě teď o Hendersonovi nechci přemýšlet, ale Sara vypadá odhodlaně mluvit o každém aspektu toho, co se stalo. A když si vzpomenu, jak těžké pro ni bylo mluvit o úmrtí jejích rodičů, nemůžu ji to odpřít.

            Pokud jí to v tom procesu pomůže, řeknu jí vše o svých snech o tom, jak Hendersona rozřezávám buňku po buňce - o tom, jak stačila pouhá zmínka o jeho jménu a jak to ve mně znovu vyvolává všechny ty příšerné okamžiky v letadle.

            Takže přesně to udělám - řeknu jí všechno o tom, jak jsem byl vyděšený, že dorazíme až příliš pozdě… že jsem jí nedokázal ochránit stejně tak, jako jsem selhal v ochraně Pashy a Tamily. Popisuji své noční můry, které jsem měl včera v noci, a jak se stále třesu při pomyšlení na to, jak blízko jsem byl u toho, abych ji ztratil.

            Řeknu jí, jak moc mě zabíjí, že jsem tam nebyl, abych se svému nepříteli postavil, abych udržel jí a naše nenarozené dítě v bezpečí.

            Poslouchá, hlavu má opřenou o mé rameno a svými prsty si pohrává s mými vlasy. Když skončím, tiše řekne: „Ty jsi nás udržel v bezpečí. Byl to tah, který jsi mě naučil ty – když tě někdo chybí zezadu, zvednout nohy, abych se stala mrtvou váhou - to nám pomohlo porazit ty žoldáky. A byli jste to ty, Kent a Esguerra, kdo poslali strážce, kteří zabili Hendersona.“

            Pevně zavřu oči a sevřu ruce kolem ní, protože v mysli se mi odehrává, jak se celá ta scéna muselo stát, s hedvábným županem a tím vším. Tělo se mi chvěje a ona mi objetí opětuje, drží mě a svým teplem, živostí a silou mě ujišťuje, že je naživu.

            Trvá mi pár hlubokých dechů, abych se pak dokázal uvolnit dusivé sevření, ve kterém ji držím. I tak ji stále svou paží objímám a držím ji blízko u sebe. Než se přes ten pocit přenesu, bude mi to trvat roky – dokonce celá desetiletí.

            Tedy za předpokladu, že se z toho vůbec někdy vzpamatuji.

            „A co jeho manželka?“ zeptá se Sara, čímž mě vytrhne z fantazie, ve které jsem schopen cestovat zpátky v čase a uškrtit Hendersona jeho vlastními střevy dřív, než se dostane kamkoli poblíž jí. „Dodržíš obchod, který jsi s ní uzavřel?“

            Volnou ruku po svém boku zatnu v pěst. „Porota se stále ještě neusnesla, zda nás neodlákala záměrně, takže -“

            „Ne, to neudělala,“ přeruší mě Sara a zvedne hlavu z mého ramene, aby se na mě podívala. „Aspoň si nemyslím, že by to udělala. Henderson si skutečně myslel, že máme jeho dceru; pokud by v tom měla prsty jeho žena, věděl by, že je to všechno jenom trik. A když nás ti muži zajali, řekli něco o tom, že po vás třech nejsou nikde ani známky - jako by očekávali, že vás tu najdou, a byli překvapeni, že vás tu nenašli.“

            „Ach.“ S úsilím své prsty uvolním. „To věci mění.“

            Pokud je Bonnie Henderson opravdu nevinná, nechám ji na pokoji - zvláště pokud pro FBI všechny důkazy otočí proti svému manželovi a očistí naše jména.

            Kvůli Saře to chci. Chci jí vrátit normální, klidný život.

            Rukou vklouznu do jejích vlasů a prohlížím si její srdcovitý obličej, obdivuji jeho krásu. Očima upřeně hledí do mých, naprosto jasně a přímo, a pak zamumlá: „Miluju tě.“ Následně se nakloní, aby mi dala něžný polibek.

            Hrudník se mi roztáhne návalem citů, které jsou tak intenzivní, až přetékají ven do temnoty. „Taky tě miluji, ptichko,“ řeknu tiše, a když se naše rty dotknou, vím, že bez ohledu na to, co nám budoucnost přinese, se s ní popereme společně.

            Bez ohledu na to, jak se naše láska zrodila, je nyní dostatečně silná.