FM - 92. kapitola

Překlad: Sinnel

Sara

             

            Poté, co je Lizzie nakrmena, mě Nora vezme na prohlídku domu. Je stejně tak obrovský, jako vypadá z venku. Je tu přes tucet pokojů, včetně místnosti vyhrazené pro knihovnu, domácí kino s obrovským plátnem, posilovna plná nejrůznějšího vybavení a sluncem zalitá místnost, která slouží jako její ateliér.

            Napůl hotové malby uvnitř představují pozoruhodnou směsici surrealismu a moderního expresionismu, kde jsou známé tvary a objekty, jako jsou stromy, a to vše je zkroucené do něčeho překvapivě zlověstného. Barevná paleta je silně postavená na červené a černé, jako by všechno bylo konzumováno ohněm.

            „Jsi úžasně nadaná,“ řeknu upřímně a Nora mě s úsměvem poděkuje. Zatímco pokračujeme v naší prohlídce domu, vysvětluje mi, že začala malovat, aby se na soukromém ostrově, kde ji Julian držel, když ji poprvé unesl, sama nezbláznila. Chci se jí ohledně toho zeptat na milion otázek, ale to už dorazíme k pokoji, ve kterém zůstávám, zatímco Peter je pryč – nádherně zařízená ložnice jen pár dveří od hlavního apartmá a vedle pokoje Yulii. Nora se omluví, že se musí postarat o nějaké obchody, a já, protože jsem unavená, se rozhodnu dát si rychlé zdřímnutí.

            Vypadá to, že být těhotná se hodně podobá času, který člověk strávil v mateřské školce.

            V době, kdy se probudím, je čas na večeři a já se znovu připojím k Noře v jídelně.

            Yuliina nepřítomnost je nápadná a když se zeptám Nory, kde je, informuje mě, že Kentova žena už jedla.

            „Ona žije stále podle časového pásma Kypru,“ vysvětlí s napjatým úsměvem, zatímco nám Ana přináší jídlo.

            Rozhodnu se, že na ni nebudu dál tlačit - musí být podivné mít jako hosta pod svou střechou ženu, která skoro zabila jejího manžela. Zatímco jíme, místo toho se zeptám na Nořinu rodinu a na to, jak se cítí ohledně jejího manželství s Julianem.

            „Ach, stále doufají, že zmoudřím a že se s ním rozvedu,“ řekne a zařízne se do své porce lososa. Když mě baví napjatým vztahem jejího táty a jejího manžela, připomenu si, jak milý byl Peter na mé rodiče - jak se snažil, aby vyvrátil jejich obavy, které vůči němu cítili.

            Jak daleko zašel, aby se ujistil, že jsou stále v mém životě.

            Hruď se mi znovu sevře, v očích mě pálí slzy, ale tentokrát se za svou bolest nestydím. Agónie ze ztráty je stále čerstvá, ta rána je nesnesitelně syrová, ale teď na ně dokážu myslet a může truchlit, aniž bych se ztrácela v hrůze z jejich smrti.

            Dokud mi Nora tiše nepodá ubrousek, ani si neuvědomuji, že mi slzy tečou ven.

            „Je mi to líto, Saro,“ řekne zasmušile. „To ode mě bylo necitlivé.“

            „Ne, já…“ Snažím se o vodnatý úsměv. „Jsem v pořádku, opravdu. Je to jen…“

            „Ztratila jsi je, já vím.“ V jejích tmavých očích je pochmurné porozumění. Ztratila i ona někoho blízkého?

            Dřív, než se na to můžu zeptat, vejde do jídelny Rosa, v náručí nese Lizzie a já se odvrátím, abych si z tváří setřela utajovanou vlhkost. Nechci, aby mě Nořina kamarádka / chůva viděla v tomhle stavu.

            Je dost špatné, že Nora musela být svědkem mého vodopádu slz.

            Nora se omluví, aby znovu nakrmila dítě – omluvně vysvětluje, že pokud není Lizzie okamžitě nakrmena, promění se v křičící monstrum - a já dojím své jídlo a pak zamířím zpátky do svého pokoje.

            Když míjím pokoj Yulii, slyším, jak po telefonu s někým rusky mluví. Tón jejího hlasu je teplý a něžný, jako by mluvila s dítětem nebo s milencem, a to mě na okamžik zachytí nepřipravenou. Ale pak si vzpomenu na fotografie dospívajícího chlapce v jejím domě – toho, o kterém jsem usoudila, že to musí být její bratr, protože vypadá přesně jako ona.

            Mohl by to být ten chlapec, se kterým mluvila?

            Na její příběh, celou tu špionážní část a to všechno, jsem velice zvědavá, ale nechci ji obtěžovat, zatímco je na telefonu. Vstoupím do svého pokoje a zavřu za sebou dveře. Přejdu k oknu a zadívám se na slunce nad stromy.

            Stýská se mi po Peterovi.

            Bože, tak moc mi chybí.

            Právě teď by měl být on i všichni ostatní ve vzduchu, na cestě na zítřejší setkání v Bogotě. Pokud půjde všechno dobře, zítra večer bude se mnou.

            Jeho hledání pomsty bude konečně u konce.

            Přejdu k poličce s knihami, náhodně popadnu thriller a stočím se do křesla, abych si četla. I když jsem se ze svého zdřímnutí probudila jen před pár hodinami, jsem znovu unavená, a dřív, než se do svého čtení příliš zanořím, zjistím, že jsem naprosto mimo.

            Se zíváním se rychle osprchuji a dostanu se do postele. A pak, naprosto předvídatelně, nedokážu usnout.

            Vstanu, přečtu si pár dalších stránek a pak si na papír načmárám slova k melodii, která mě celý den v duchu pronásledovala. Jsou naštvaná a temná, daleko od mé obvyklé hudby, ale něco na nich mi přijde správné - surové a upřímné a léčivé.

            Znovu pocítím únavu, takže se vrátím zpátky do postele a tentokrát upadnu do neklidného spánku.