UD - 2. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 2 – Gareth

             

            S rukou kolem svého ptáka, tvrdého jako kámen, hlavou zabořenou do polštáře, zhluboka dýchám a hladím se. Zatáhnu tvrdě za vršek a pak zpátky dolů. Vize v mé mysli, je ta, která mi dělá společnost posledních pár rán. Blond vlasy, s úžasnými rysy a tělem, tvořeným krásnými křivkami, které vypadají nekonečné. Hladím se rychleji, představujíc si December, jak šeptá mé jméno, svým tichým, sladkým hlasem. Udělám se, a proud, horkého semene, mi dopadne na břicho. Mé pohyby se stanou línými, dokud mě neopustí napětí a neochabne mi pták.

            S pocitem uvolnění, zírám na strop, a přemýšlím o ženě, díky které jsem se právě udělal, a nenávidím skutečnost, že nebyla tím, co jsem si myslel. To ráno, když mě opustila, sledoval jsem, jak jde pryč, ačkoliv všechno ve mně nakazovalo, abych udělal něco, co by ji donutilo zůstat. Prostě jsem nemohl. Když jsem ji viděl plížit se pryč z mého pokoje, všechno na co jsem dokázal myslet, bylo, kolikrát jsem byl svědkem toho, jak Beth dělala to samé.

            Kolikrát jsem se pokoušel, aby tu zůstala? Kolikrát jsem ji prosil, aby zůstala, ne kvůli mně, ale kvůli našim klukům?

            Vím, že okolnosti nejsou ani zdaleka stejné, ale nemělo to vliv na zklamání, které se mi usadilo ve vnitřnostech, když se za December zavřely dveře.

            „Kurva,“ zasyčel jsem, vstal a zamířil do koupelny. Snažím se zablokovat myšlenky na December a na to, jak jsem možná podělal věci mezi námi, kvůli své minulosti, když se sprchuji a pak oblékám ve své šatně. Jenže když jsem oblečený a obutý, dojdu k závěru, že je to jedno; je po všem. Moje zpráva, po jejím vysvětlení, to ukončila.

            S touto myšlenkou, se zastavím v ložnici u dveří a udělám rozhodnutí na poslední chvíli. Stáhnu povlečení z postele, spolu s povlakem polštáře. Možná… zkurveně snad, pokud bude vůně December pryč, konečně budu schopný se probudit bez zkurvené erekce z jejího smyslného parfému, který se drží mého lůžka posledních pár dní. Možná budu schopný se probudit, aniž bych myslel na ni a na způsob, jakým jsem nejspíš posral věci kvůli své minulosti.

            Nacpu svůj náklad v náruči do pračky blízko kuchyně, vezmu prací prášek a nasypu ho dovnitř, a pak zapnu pračku. Když je hotovo, zapnu kávovar a jdu do chodby.

            Moji kluci, by mohli spát celý den, kdybych je nechal – něco, za co jsem vděčný o víkendech a v létě, ale co je trochu osina v zadku, během školního roku. Otevřu nejdřív dveře mého devítiletého, jelikož Maxovi to trvá déle, než vstane. Jeho budík zvoní, ale má polštář přetažený přes hlavu, aby blokoval ten hlasitý zvuk. Rozsvítím světlo a přejdu přes volný prostor, k jeho posteli a zatahám ho za nohu. „Čas vstávat, Maxi.“

            Zasténá a odtáhne nohu pryč. „Ještě není víkend?“

            „Kámo, je úterý.“

            „Uch, chci se učit doma.“

            „Vstávej a do sprchy,“ nařídím, nechám rozsvíceno a ignoruji jeho otrávené sténání.

            Minu jedny dveře, které jsou do chlapecké koupelny, a otevřu ty další. Když rozsvítím světlo, můj patnáctiletý syn, Mitchell, zvedne hlavu z polštáře. „Už?“

            Usměju se. „Pardon, mladíku.“

            „Nevypadáš omluvně,“ zamumlá, než sebou plácne zpátky a zakryje si tvář. „Můžeš zhasnout to světlo, abych neoslepnul?“

            „Ne.“

            Nechám ho a zamířím zpátky do kuchyně, kde si naliju šálek kávy a začnu dělat snídani. Jen ve dvaatřiceti letech, bych neměl mít dvě děti ve věku kluků. Ale tak, neměl jsem mít sex v šestnácti a zbouchnout svou středoškolskou přítelkyni před sedmnáctým rokem. A určitě jsem ji neměl zbouchnout znova, o šest let později, dávno potom, co věci mezi námi skončily. Ale jak byla moje rozhodnutí hloupá, nelituji ničeho. Miluju své kluky a nedovedu si představit život bez nich. Oni jsou důvodem, proč dělám dvě práce a mám důvod se dostat většinu rán z postele.

            Dokončím snídani – míchaná vejce a toust – pak čekám. Jako hodinky, oba kluci se objeví v dohledu, každý vypadá téměř stejně, jako já v jejich věku. Vysocí a v kondici, aniž by pro to museli něco dělat. Maxovy vlasy jsou špinavě blond a je hubenější, než jeho bratr, ale nemám pochyb o tom, že se to během pár let změní. Posadí se na barové stoličky naproti mně a já každému podám talíř, a sleduji, jak spolknou své jídlo v několika soustech. S tím, jak jedí, možná budu potřebovat sehnat třetí práci. Přísahám, že nedokážu udržet dostatek jídla pro oba, ani s členstvím v Samově Klubu a nakupováním ve velkém.

            „Vezmu vás do školy a babička vás vyzvedne. Měl bych být doma chvíli potom, co se sem dostanete.“

            „Mám běhání, po škole,“ připomíná mi Mitchell, než hodí do pusy poslední kousek toustu z talíře. Tohle je první rok, co Mitchell chodí běhat, protože ho středoškolský atletický trenér přesvědčil, aby to zkusil, potom co ho viděl běhat. A po nějakém dohadování, se Mitchell rozhodnul, dát tomu rok, aby viděl, jestli ho to bude bavit. Zatím dobré, ale kdo ví, co bude za rok.

            „Vyzvedne teda Maxe a pak počká na tebe.“

            „Nevím, proč se musím poflakovat s babičkou. Zvlášť, když jsem už dost starý na to, abych vydržel sám doma pár hodin. Není to ani, jako bych ho sledoval hrát baseball,“ durdil se Max.

            Podívám se na svého nejmladšího a obrním se trpělivostí. Mitchell vždycky udělal, co se mu řeklo, bez odmlouvání, zatímco jeho bratr zpochybňuje všechno, od té doby, co se naučil dávat slova do vět. Moji kluci nemohli být víc odlišní, i kdyby chtěli. Jediná věc, kterou mají společnou, je baseball. Kde vzali lásku pro tuhle hru, nevím, protože já neměl žádný zájem o sport, když jsem vyrůstal a jediný důvod nyní, je kvůli nim.

            „Až ti bude deset, promluvíme si o tom, být tady sám pár hodin.“

            „Zatraceně skvělý. Musím počkat už jen další zatracený rok.“

            „Nebuď blbej,“ hubuje ho Mitchell a Max se na něj zlostně podívá.

            Jelikož vím, co se stane, když nechám tyhle sračky pokračovat, utnu to. „Přestaň, Maxi. Víš, že tě tady nemůžu nechat samotného, a Mitchi, nepotřebuji tvoji pomoc.“

            Oba kluci se na mě podívají, s pocitem viny. Kurva, miluju své kluky. Jsou to hodné děti, dokonce i potom, co se museli ve svém věku vypořádávat se všemi těmi sračkami. Jako všechny děti, posouvají hranice, ale mají tendenci poslouchat bez velkého boje.

            „Dnes je donáškový den, takže vymyslete, co chcete jíst a pošlete mi zprávu. Vyzvednu to, než pojedu domů.“

            „Pizzu,“ řekne Max.

            „Čína,“ poznamená Mitchell.

            „Dobře, změna plánů. Dám vám vědět, až půjdu z práce a vy dva si můžete zavolat a objednat. Vyzvednu pak ty srajdy.“

            Oba se na mě usmějí a pak se vrátí k jídlu. Když jsou hotoví, dají své talíře do myčky a jdou se připravit a vzít batohy. Loknu si kávy a podívám se prosklenými dveřmi z kuchyně. Máme skvělý dvorek. Velkou, betonovou terasu s křesly a grilem a spoustu zeleného prostoru – ne dost perfektní na hraní baseballu, ale rozhodně perfektní pro psa.

            Kluci mě už v minulosti o jednoho žádali, ale nikdy jsem žádného nechtěl, dokud nebudou dost staří na to, aby převzali nějakou odpovědnost. Teď už dost staří jsou, a je to něco, o čem bych si s nimi měl promluvit.

            S touto myšlenkou, se přesunu do kuchyně, vyliju zbytek své kávy do odpadu a dám hrnek do myčky, když slyším, že kluci jsou v obýváku. Setkám se s nimi u vchodových dveří a oba míří dolů z verandy, zatímco já zamykám. Jakmile jsme nalodění v SUV, vezmu každého do školy a jdu do práce. Jako každý den, pracuji, dokud nejsem vyčerpaný, s přáním, abych byl víc, než jen automechanik a tatér na částečný úvazek. Přeju si, abych měl víc, ne pro sebe, ale pro mé kluky.