UD - 11. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 11 – Gareth

             

            „Babička je tady,“ vykřikne Max, a December vyletí hlava nahoru.

            „Tvoje máma je tady?“ Otočí se, aby se na mě podívala, a já se chci smát, při jejím roztomile nervosním výrazu v její tváři, ale neudělám to.

            „Budu hned zpátky. Všechno je v pořádku.“ Ujistím ji a políbím ji na spánek, než projdu kolem konce ostrůvku, kde pracuje na svém učebním plánu na další týden. Je sobota, je to skoro týden, co ona a Max, pekli sušenky a skoro týden, co jsme mluvili o tom, mít jednou děti. Šest dní toho, že ji mám doma každý večer na večeři se mnou a kluky, a v mé posteli, každou noc.

            „Babičku si zamiluješ,“ slyším, jak jí řekne Mitchell, než vyjdu z domu, abych se potkal s mámou na cestě.

            „Je to jen pár dní, co jsem tě viděla, a vypadá to, jako bys vyrostl o celou stopu,“ řekne máma, objímajíc Maxe, pak ho pustí a zeptá se. „Kde je tvůj bratr?“

            „Uvnitř. Musí dneska ráno dělat nádobí,“ odpoví samolibě.

            „Ty ne?“

            „Ne, já a December, jsme ho dělali večer,“ řekne jí a zamyšlený úsměv, jí zkroutí rty.

            „Donutil jsi jí udělat všechno nádobí?“

            „Ne.“ Zasměje se a zavrtí hlavou. „Udělala z toho hru, takže to byla zábava a měli jsme to hotové super rychle.“

            „To je úžasné.“

            „Ona je naprosto úžasná,“ řekne jí, jak jdou směrem ke mně.

            Když jsou blízko, položím dlaň Maxovi na hlavu, abych zaujal jeho pozornost. „Běž se doobléknout a sbalit věci. Odjíždíme za půl hodiny,“ řeknu a on přikývne, pak se nakloní, aby políbil babičku na tvář, než se otočí a přeskočí oba schody, až nahoru na verandu.

            „Vypadá to, že Max má tu dívku opravdu rád,“ podotkne máma, a jakmile je Max uvnitř a zavřou se dveře, podívá se na mě.

            „To má. Oba kluci,“ souhlasím. „Co tady děláš?“

            „No, jelikož mě očividně nepozveš, abych ji poznala…“ Mávne rukou k domu. „… pozvala jsem se sama.“

            „Ty víš, že to tak není. Tenhle týden byl hektický a dneska bereme kluky do lanového centra v Nashvillu.“

            „Neviděla jsem svá vnoučata několik dní a vždycky jsem je vyzvedávala ze školy aspoň několikrát týdně.“

            Pokrčím rameny. „Přeorganizoval jsem si diář, abych je mohl vyzvedávat tento týden ze školy. Udělám nejspíš to samé i příští týden, ale potom, budou věci více méně zpátky v normálu.“

            „Tvoje teta mi řekla, že jsi odmítnul pár zakázek.“

            „Jo,“ souhlasím a zkřížím si ruce na hrudi, a začínám být naštvaný, jakým směrem se ubírá náš hovor.

            „Dělám si obavy, Garethe. Kluci si začínají zvykat na tu dívku, a ty odmítáš práci.“

            „Nedělej to,“ zavrčím a držím hlas nízko, aby to kluci a December, neslyšeli. „Nedávej se tímhle směrem. Já chci, aby k ní kluci přilnuli. Ona je druh ženy, ke které by měli mít blízko, a já nekašlu na práci, jen se prostě nehodlám zabít přesčasy.“

            „Zlato, já…“

            „Ježíši.“ Projedu si prsty skrz vlasy. „Ty jsi byla ta, kdo mi řekl, abych si někoho našel.“

            „Máš pravdu.“ Dá si ruce na hruď. „Já… myslím, že trochu žárlím.“

            „Nemáš na co, žárlit.“

            „Když jsem tuhle večer mluvila s kluky, Max mi řekl, že s ním pekla sušenky. Ani jsem si nemyslela, že by Max chtěl péct sušenky. A Mitchell stále mluví o tom, jak je skvělá. A ty. Ani jsem tě tento týden neviděla, ani s tebou nemluvila.“

            „Mami.“ Povzdechnu si.

            „Cítím se, jako bych byla nahrazená,“ řekne s pohledem plným slz.

            „Nejsi nahrazená.“ Ušklíbnu se a uzavřu kolem ní paže.

            „Nesměj se mi.“

            „Mami, neblázni. Milujeme tě. To se nikdy nezmění.“

            „Já vím. Já prostě… hádám, že se mi líbila myšlenka na to, že si někoho najdeš, ale nikdy jsem nepřemýšlela, kam mě to zavede.“

            Zavrtím hlavou a pohladím ji po zádech. „Kluci nebudou rádi, když tě uvidí takhle rozhozenou.“

            „Už jsem skoro skončila.“ Popotáhne a já se usměju. „Já vím, že se tak nechovám, ale opravdu jsem za tebe šťastná.“

            Skloním hlavu, abych se na ni podíval, a pak jí upřímně řeknu, „Dělá mě šťastným. Je prostě přesně tak skvělá, jak si moji kluci myslí, že je, a zapadla sem, jako by tady s námi byla odjakživa.“

            „Zamilováváš se do ní.“

            Bez pochyby. „Ona je zvláštní, a když ji poznáš, uvidíš, co tím myslím.“

            Její výraz změkne. „Můžu ji poznat teď?“

            „Myslíš si, že tě pošlu pryč?“

            „Nevím. Prostě jsem se tady ukázala, aniž bych dala vědět, že přijdu.“

            „Ty jsi v mém domě vždycky vítaná. A vím, že ještě December neznáš, ale nejspíš by byla naštvanější, než ty, kdybych tě poslal pryč, aniž bych vás dvě představil.“

            „Vážně?“

            „Jo.“ Usměju se a ona se zasměje, otírajíc si to, co zbylo ze slz, pod jejíma očima. „Jsi připravená?“

            Zhluboka se nadechne, pak vydechne. „Myslím, že ano.“ Zakloní hlavu. „Mám poničený make-up?“

            „Ne.“

            „Vím, že nejspíš lžeš, ale budu předstírat, že ne,“ zamumlá a já hodím paži kolem jejích ramen, a vedu ji po schodech na verandu. Když otevřu dveře, December a Mitchell, kteří jsou v kuchyni, se k nám otočí.

            „Ahoj, babi.“ Zamává Mitchell.

            „Dítě, radši bys měl dostat ten svůj ne-tak-starý-zadek-na-mazlení sem, a obejmout svou babičku,“ nařídí máma a December se zahihňá, když si Mitchell povzdechne, zamumlá něco nesrozumitelného a vyjde z kuchyně, aby ji zdráhavě objal.

            „Jsi v pořádku?“ zeptám se a propletu své prsty s jejími, když se přiblíží. Přikývne, ale stále pozoruji, že se jí lehce třese ruka, když se máma otočí tváří k nám.

            „Ty musíš být December. Já jsem Lidia,“ máma se natáhne, vezme její volnou ruku a pak na mě rychle pohlédne. „Teď vidím, proč všichni moji chlapci vypadají, že jsou do tebe zamilovaní.“

            „Já…“ December mi sevře prsty. „Ráda vás poznávám. Kluci o vás neustále mluví.“

            „Jsou to hodní kluci.“ Usměje se máma.

            „To opravdu jsou,“ souhlasí December a máma pustí její ruku, když se k nám připojí Max.

            „Takže dneska jedete do lanového centra?“

            „To mi bylo ráno řečeno.“ December zlostně pohlédne na Maxe a Mitchella, když se začnou smát. „Ale já jsem těmto pánům řekla, že budu sedět u piknikového stolu a číst si, zatímco oni budou testovat sílu nylonu a polyesteru.“

            „To je moje holka.“

            „Musíš zkusit aspoň jízdu na laně. Dokonce i babička to jednou udělala,“ řekne Max.

            „To, a závěsný most,“ skočí mu do řeči Mitchell.

            „Bude to zábava, bejby.“ Stisknu jí ruku.

            „Budu fotit, jak se bavíte, kluci, s oběma nohama pevně na zemi.“

            „Zbabělče.“ Mávne rukou Max.

            „Jop,“ přizná December a vypadá pobaveně.

            „Nedej se, zlato. Přísahám, že nevím, jak jsem nechala tyhle tři, aby mě přemluvili, abych vylezla na strom a skočila z podesty. Myslela jsem, že se počůrám, když jsem letěla vzduchem, jak jsem byla vystrašená,“ řekne máma a oba kluci se začnou smát, zatímco December se usmívá.

            „Měla bys jet s námi, babi,“ pozve ji Max.

            Máma zavrtí hlavou. „Ani náhodou. Jednou mi to bohatě stačilo. Vy čtyři se bavte, ale pokud to nebude tátovi vadit, můžete vy dva, přijít ke mně na noc. Můžeme jít večer do kina a pak brzo ráno vstát a jít si dát snídani do Pfunky Griddle,“ nabídne máma, s vědomím, že bude po jejím. Dodnes nevím, proč je to místo jedno u kluků oblíbené na snídaně. Je to trochu jako dělat si snídani doma. Všechny stoly jsou soustředěné kolem grilu, a člověk si objedná, co chce, pak dostane ingredience, aby si udělal svou vlastní snídani.

            „Můžeme, tati?“ zeptá se Max a sepne ruce, jako by se modlil.

            „Já jsem s tím v pohodě, ale je na Mitchellovi, jestli chce jít.“ Podívám se na svého staršího.

            „Jsem pro.“ Pokrčí rameny, ve snaze vypadat v pohodě.

            „Ano.“ Max vyhodí ruce do vzduchu. „Miluju Pfunky.“

            „My všichni víme, že jo.“ Mitchell protočí na svého malého bratra oči.

            „Nebyla jsem tam roky,“ řekne December, a já vidím, jak se máma chytla téhle malé zprávy, jakmile to opustilo její ústa.

            „Vy dva se tam s námi můžete ráno setkat.“

            „Jsem si jistý, že December si bude chtít zítra přispat,“ odpovím. December se na mě otočí a já se jí snažím beze slov říct, že nechci ráno vstát a jít ven na jídlo, abych si dělal vlastní snídani. Radši bych ráno jedl jí a potom odpočíval v posteli – něco, co jsem nebyl s ní schopen dělat, od té doby, co jsme spolu začali chodit.

            „Nevadí mi vstát brzo,“ řekne a já si povzdechnu.

            „Pak je to domluvené. Cestou domů z Nashvillu, můžete vysadit kluky u mě a uvidíme se ráno na snídani.“

            „Skvělé,“ souhlasím a vím, že zním stejně otráveně, jako se cítím. „Kluci, obejměte babičku a pak si jděte zabalit batohy na přespání. Musíme vyrazit.“ Oba udělají, co jsem nařídil a pak pospíchají do chodby.

            „Bavte se dneska,“ řekne máma, natáhne se, aby mě políbila na tvář, a pak se podívá na December. „Nenech se od nich přemluvit k čemukoliv, a uvidíme se na snídani.“ Usměje se, když se December zasměje.

            Jakmile je pryč, utáhnu své prsty na její ruce, kterou mě stále drží. „Musíme zapracovat na našich schopnostech nonverbální komunikace.“

            „Cože?“ zeptá se a otočí se tváří ke mně.

            „Souhlas s tím, jít na snídani.“

            „O nic nejde. Miluju Pfunky… nebo jsem milovala, když jsem tam byla před pár lety.“

            „Jo, a mě by se líbilo, mít tě pro sebe v noci a ráno, bez obav, že tě musím vzbudit včas, abys odešla dřív, než tě kluci najdou.“

            „Och.“ Vykulí oči. „O tom jsem nepřemýšlela.“

            „Jo, to mi došlo, když jsi souhlasila jít na snídani ráno, což bude brzy,“ řeknu, a ona odvrátí pohled a skousne si ret. „Za tohle mi dlužíš hodně, a jen abys věděla, už se těším, až tě přinutím zaplatit,“ zavrčím jí do ucha, takže jí zrůžoví tváře, díky čemuž se cítím trochu líp.

             

*****

            „Jak je možné, pro všechno na světě, že jsem se od vás nechala k tomuhle přemluvit?“ vykřikne December, a utáhne své paže kolem klády, která prochází plošinou, na které stojíme.

            „Bejby, mám tě. Prostě se uvolni a nadechni se.“

            „Neříkej mi, abych se uvolnila a nadechla se, Garethe,“ prosí, hlavu opřenou o kládu, s pevně sevřenýma očima.

            „Dokážeš to, December!“ křikne Max a ona otevře oči a otočí hlavu, aby se podívala tam, kde on a Mitchell, stojí na další plošině.

            „Rozhodně to zvládneš,“ zavolá Mitchell a usměje se na ni.

            „Vidíš? Kluci vědí, že to dokážeš. A já nedovolím, aby se ti cokoliv stalo,“ řeknu a pohladím jí po zádech.

            „Slibuješ?“ Pohne ke mně jen očima, a mé srdce se sevře.

            Kriste, ta žena nemá ani ponětí. „Slibuji, bejby. Prostě mi věř.“ Zakloním se a podám jí ruku. Dlouhou chvíli ji pozoruje, než do ní dá svou ruku, a když to udělá, vypustím zadržovaný vzduch, a podívám se na kluky.

            „Maxi, dostaň se na další plošinu. Mitchelli, pošlu December k tobě,“ zavolá a Max se rychle přehoupne na další plošinu, zatímco já upravuji její lano nad hlavou, aby bylo volné od mého. „Bejby, skočíš k Mitchellovi,“ dávám jí instrukce a ona se na mě ostražitě podívá. „Nenechám tě tu samotnou. Lepší bude, když skočíš k němu, on přeskočí na další plošinu a já přijdu potom.“

            „Ok.“

            „Ok.“ Dotknu se její tváře rukou v rukavici, a pak se zeptám, „Připravená?“

            „Ne úplně, ale ano.“

            „Zvládneš to. Připrav se a pak chci, abys skočila. Není to daleko.“

            „Myslíš, že to není daleko přes,“ zabručí, takže se mi zkroutí rty.

            „Na tři.“ Odpočítám jí to a ona skočí přes otevřený prostor, pak vyjekne, když přistane na široké plošině. Oba kluci se radují a Mitchell jí obejme, takže ona se zasměje. „Dobře, jdu na to. Mitchelli, jdi napřed,“ řeknu a on přeskočí ke svému bratrovi, a Max se pohne dál. Pokračujeme takto přes celou část vzdušných překážek, a já slyším, jak s úlevou vydechne, když skočí na velkou, dřevěnou plošinu.

            „Tohle je moje oblíbená část,“ řekne Mitchell, když skočím dolů a přistanu vedle ní.

            Když se otočí, aby viděla, o čem mluví, vidím, jak jí zbledne tvář.

            „Je to horší a horší,“ zasyčí a váhavě udělá krok k okraji, aby se podívala na kládový most ve vzduchu, což je prostě dlouhá řada klád, samostatně přivázaných, což ho dělá naprosto nestabilním.

            „Já půjdu první,“ řekne Max, připojí se k záchytnému lanu a rychle přes něj přejde, aniž by se jedinkrát zastavil. Mitchell je hned za ním a oba kluci si na druhé straně plácnou.

            „Víš, jak jsi říkal, že ti hodně dlužím za souhlas se snídaní s tvojí mámou?“ zeptá se December, když ji připojuji k záchytnému lanu, na vrcholu mostu. „Myslím, že jsme to dávno překonali. Vlastně, jsem si dost jistá, že teď dlužíš ty mě.“

            „To máš pravděpodobně pravdu,“ souhlasím. „To znamená, že to dáš.“

            „Nemám na výběr nic jiného, než že to musím dokázat, když nemůžu couvat a jsem si jistá, že odtud neskočím.“

            „Pravda.“ Políbím jí na špičku nosu, který má otráveně nakrčený, a vynechávám skutečnost, že je tu žebřík, po kterém se dá dostat dolů. Můžu říct, že i když je trochu vyděšená, začíná si užívat sama sebe. A k čemu by byl život, kdyby se nežil?

            „O nic nejde.“ Povzdechne si, pak se chytne obou stran mostu. Když vstoupí na první kládu, která se pohne pod její váhou, vykřikne a kluci se smějí. Zvedne hlavu a jsem si jistý, že na ně zlostně kouká. „Nevím ještě, jak vás donutím za tohle zaplatit, ale abyste věděli, vymyslím svou pomstu.“

            „Ale no tak, přiznej, že je to zábava,“ řekne Max, a stále se směje.

            „Jasně,“ zabručí pod vousy a opatrně se přesunuje z jedné klády na další. Když je bezpečně na druhé straně, začne se smát a kluci ji obejmou a začnou spolu s ní, nadšeně skákat nahoru a dolů.

            Zírám na ně tři, a cítím se naprosto ohromeně, směsicí hrdosti a štěstí, jako jsem se nikdy předtím necítil.

            „Je řada na tobě, tati,“ zlomí Max kouzlo, a já beze slova zaháknu svůj postroj na záchytné lano a přejdu přes most, s lehkostí zkušeného.

            „Teď je moje oblíbená část,“ řekne Max.

            „Co teď?“ zeptá se December sklesle. „Budeme skákat přes jámu plnou lidožravých aligátorů?“

            „Ne, prostě poletíme vzduchem.“

            „Och, super,“ zasténá a my se všichni zasmějeme, když míříme na plošinu, ze které se jezdí po laně.

            „Kdo první?“ zeptá se mladík, který řídí sjezdy, když k němu dojdeme a Max vystoupí dopředu. O chvíli později, zajásá, když skočí dolů a zmizí z dohledu.

            Jakmile je pryč Mitchell, mladík se podívá na mě a December, a já můžu říct, podle způsobu, jak se drží, že tohle ji znervosňuje víc, než cokoliv jiného, co jsme dnes dělali.

            „Dokážeš to,“ ujistím ji znovu, zkontroluji lano i potom, co je zavěšená a připravená jet. „Potkáme se na druhé straně.“ Rychle ji políbím a pak čekám, až sebere odvahu skočit. Když to udělá, její křik naplní vzduch a pak, o chvíli později, se ozve od stromů její smích.

            „Holky,“ řekne mladík, vrtíc hlavou, a pak se podívá na mě a vykulí oči. „Pardon.“

            „Není to lež.“ Usměju se a pak ho nechám mě zavěsit a o vteřinu později, skočím a sleduji, jak mě stromy míjí. Když se dostanu na druhou stranu, můj pohled se zamkne se šťastným pohledem December. Nečekám ani, až mě pracovník odhákne; udělám to sám a pak udělám tři kroky jejím směrem, zvednu ji ze země a políbím bez rozmýšlení, a slyším, jak si kluci odfrknou.

            „Garethe.“ Odtáhne se, zní nejistě, ale já ji nedám dolů.

            „Jsem na tebe hrdý.“

            Při mém prohlášení, má v očích vřelost a prsty se dotkne mé tváře, v tichém poděkování.

            „Můžeme se teď jíst najíst?“ zeptá se Max a žena v mé náruči se na mě usměje, pak se podívá na mé kluky a ozáří je svou krásou.

             

*****

            Ležíc na zádech na posteli u December, zvednu hlavu, když vyjde z koupelny. Sleduji ji, jak jde přes místnost, obličej odlíčený, vlasy rozpuštěné a přiléhavá noční košilka, jí obepíná tělo. Tak sexy, jak vypadá, nevím, jestli se mi to líbí víc, než moje tričko, které mi obvykle konfiskuje, když spí u mě. Očekávám, že obejde postel a vleze do ní z druhé strany, takže jsem překvapený, když jde přímo ke mně, dá jedno koleno na matraci a pak přehodí druhou nohu tak, aby si na mě obkročmo sedla na klín.

            „Dneska to byla zábava.“ Usměje se, opře si ruce o mou hruď a já jsem na okamžik ohromený světlem štěstí v jejích očích, světlem, o kterém vím, že jsem ho částečně způsobil.

            „To byla.“ Sklouznu jí rukama nahoru po stehnech, pak přes boky a sleduji, jak se jí rozšíří zorničky.

            „Miluju trávit čas s kluky.“

            „Oni taky milují trávit čas s tebou, bejby.“ Řeknu a její tvář se zjihne.

            „A děkuji za to, že jsi souhlasil spát tady.“ Pohne boky, když vklouznu rukama k jejímu pasu, pod jemnou látkou, odhalím jí břicho a ona zatne nehty do mého masa, což způsobí, že mi cukne v ptákovi, když vyhrnu látku ještě výš. Když zvedne paže, stáhnu ji a hodím na podlahu a sleduji, jak jí vlasy spadnou přes ramena a zakryjí vrcholky ňader. Nasávám ji pohledem, jednou rukou obejmu její bok a oči se zachytí na jejím tetování, a prsty sleduji loď, a vlny vytvořené ze slov.

            Žila jsem tisíc životů a cestovala do neznámých zemí, na vlnách kurzívy, na lodi z potisknutého papíru.

            Čtu ta slova, vytetovaná na její kůži, podél žeber a stisknu ji pevněji. „Proč tohle?“

            „Protože je to pravda. Vždycky jsem žila skrz knihy,“ řekne tiše, dívajíc se dolů na svou ruku, když zakryje moji na svém boku a pak ji zvedne a setká se s mým pohledem. „Už ne.“

            „Ježíši.“ Zvednu hlavu z polštáře a políbím ji. Když otevře ústa a její jazyk se dotkne mého, přetočím ji na záda a cítím, jak se její horkost otře o špičku mého ptáka, když se jí usadím mezi stehny.

            „Garethe,“ vydechne, zatne mi nehty do ramen a zvedne nohy z postele, a zahákne je za má stehna.

            S mým jménem na jejích horkých rtech, do ní pomalu vklouznu, cítím její kluzké stěny, jak se stahují a každý její výdech, se mísí s mým. Vůbec se to nepodobá šílenému tempu, které normálně sdílíme; tohle je něco víc, něco, co jsem nikdy s nikým nezažil. Její touha a vzrušení, pohání to mé.

            Chytnu obě její ruce do mých, vytáhnu jí je nad hlavu – držím ji, mám ji pod kontrolou, spojený s ní. Její smyslná vůně a vlhké horko, mě vtahuje hlouběji do neznáma. Odtrhnu ústa od jejích a naše pohledy se zamknou, můj vlastní užaslý výraz, se odráží zpátky ke mně. Ponořuji se do zvuků výkřiků její touhy a vstřebávám pocit její jemné kůže a těla pode mnou. Všechno co se týká jí a téhle chvíle, je mou zkázou.

            Ztratím se v ní a společně padáme přes okraj. Dva kousky puzzle, perfektně do sebe zapadající. Dýchám ztěžka, překulím se na bok, s ní v mé náruči, pevně ji držím a vím v tuhle chvíli, že ona je přesně to, co jsem postrádal.

            „Nepoužili jsme kondom,“ zašeptá a já pevně zavřu na okamžik oči a sevřu zuby. „Nemůžeme…“

            „Ember,“ přeruším ji a sevřu v dlaních její obličej. „Šance na to, že otěhotníš, je malá.“

            „Šance je možná malá, ale pořád je tu šance, že se to může stát.“

            „Jo.“ Souhlasím a odhrnu jí vlasy z tváře.

            „Ok, ale jak bys reagoval, kdybych skončila těhotná?“ zeptá se a pozorně mě sleduje.

            „Reagoval bych jako každý jiný muž na téhle planetě, který zjistí, že žena, kterou miluje, nosí jejich dítě. Byl bych vyděšený, ale nadšený.“

            „Nemiluješ mě,“ řekne, dá ruce na mou hruď a zatlačí.

            „Cože?“ zeptám se a pak si uvědomím, co přesně jsem řekl. A vím, že je to pravda. Miluju ji.

            „Ty ne…“

            „Ano,“ přeruším ji. „Nevím ani, kdy se to stalo, ale je to pravda.“

            „Ty… ty…“ Sklapne pusu, když se usměju.

            „Jo, já.“

            „Jak?“ Zamračí se.

            „Nevím.“ Začnu se smát. „Měl jsem si psát seznam?“

            „Nebuď pitomec.“

            „Nejsem pitomec. Ptala ses mě na otázku a já odpověděl. Nevím, jak jsem se do tebe zamiloval; prostě se to stalo. Chci říct, opravdu jsem neměl šanci, ne? Ty jsi ty – krásná, milá, skvělá v posteli, skvělá v kuchyni, skvělá s mými kluky, kteří tě zbožňují. Miluješ čtení víc, než televizi, jsi trochu nerd, a jediná žena, kterou znám, která může nosit kabelku, pokrytou ovocem.“ Opřu si svoje čelo o její. „Ale nejdůležitější je, že mě děláš šťastným, a já chci udělat všechno proto, aby ses cítila stejně,“ řeknu a sleduji, jak se jí oči začínají plnit slzami.

            Mňau.

            „Musíš si ze mě dělat srandu,“ vykřikne a zavrtí hlavou.

            „Taky máš úžasnou kočku.“

            Mňau.

            „Nesnáším ho,“ zašeptá a použije deku, aby si osušila oči. „Právě zničil perfektní okamžik.“

            Mňau.

            „Bejby.“ Ušklíbnu se, když se začne smát nahlas, když Melbourne znovu hlasitě zamňouká a zaškrábe na dveře. „Půjdu ho pustit.“

            „Fajn.“ Povzdechne si a padne poraženě zpátky na záda.

            Nakloním se přes ni, přiblížím tvář k její a ztiším svůj hlas. „Pokud skončíš těhotná, bejby, vyřešíme to společně, dobře?“

            „Jo.“ Dotkne se mé tváře a pak se zvedne, aby přitiskla své rty na mé, a zasténá o vteřinu později, když Melbourne upozorní na svou přítomnost dalším hlasitým mňouknutím.

            S úsměvem vstanu, a jakmile otevřu dveře, přijde a krouží mi kolem nohou, a začíná vrnět. „Já opravdu nevím, proč tě má tak rád. Není to tak, že bys to byl ty, kdo ho zachránil z útulku, koupil mu nejlepší krmení, nebo mu dal teplé místo na spaní.“

            „Bejby, zníš, jako když trochu žárlíš.“ Usměju se, jdu zpátky k posteli a zvednu ji.

            „Nežárlím na to, že tě má rád. Jsem naštvaná, že má rád tebe a kluky víc, než mě.“

            „Chlapi musí držet spolu.“

            „Cokoliv,“ zamumlá a pak se rozhlédne. „Co budeme dělat?“

            „Dáme si sprchu.“

            „Sprchovala jsem se předtím.“

            „Jo, ale chci si na tobě pochutnat, takže si dáš další.“

            „Och… no tak hádám, že se můžu osprchovat znova.“

            „Myslel jsem si, že bys mohla vidět věci mým způsobem.“ Ušklíbnu se a pak zapnu sprchu.

            O hodinu později, ji pojídám, dokud se neudělá a potom, co to dokončím uvnitř ní, usnu s ní v náručí, a uvažuji, jak brzo je pro ni příliš brzo, aby se nastěhovala ke mně a já mohl s ní mít tohle každý večer.