Player - 2. kapitola

Překlad: Lucie

#ProVašiInformaci

Místní pizzerie rozváží.

Použijte kód pro slevu: #AlphaPryč

na dvaceti procentní slevu.

#ZažeňteSvůjHladZatímcoOniČekají

…Alpha BuzzFeed

Romeo

Bylo to tady.

Cokoliv, co ten rentgen ukáže, definuje mou budoucnost.

Nikdy jsem si neuvědomil, jak jeden kus papíru mohl změnit můj život.

Zoufale jsem se držel Rimmeliny ruky a doufal jsem, že si toho nikdo nevšiml. Ale byla mým záchranným lanem, a kdybych nějaké potřeboval, byla přímo tady.

Doktor Craven vešel dál do místnosti a odkašlal si. Prolistoval několik papírů ve složce, kterou držel, jako kdyby si procházel své poznámky.

Otec stál nervózně za doktorem a čekal stejně jako já.

„Rentgen byl velmi jasný,“ začal. Celé tělo se mi napjalo.

„Počkejte.“ Přerušila ho Rimmel a všechny oči se stočily na ní. „Měla by tu být.“ Její oříškové oči hleděly ke dveřím.

V malém skleněném výřezu jsem uviděl matku, jak úzkostlivě přešlapuje z nohy na nohu.

„Rimmel,“ řekl jsem tvrdě, abych ji zastavil.

Jen při pohledu na mou matku jsem začínal být kurevsky nastranej.

„Romeo,“ řekla. V jejím hlase byl náznak odvahy. „Je to tvoje matka. Jsi vážně zraněný. Má o tebe starost a zaslouží si slyšet, co ti doktor řekne.“

Táta nečekal na mou odpověď. Přešel ke dveřím a pokynul mámě. Přispěchala do pokoje, jako kdyby na chodbě hořelo.

„Romane,“ řekla a přistoupila blíž. Já se však na ni chladně podíval, což ji zastavilo.

„Můžeš poděkovat Rimmel, že jsi tady,“ řekl jsem a podíval se zpět na doktora.

Při mém pohledu plného očekávání si doktor odkašlal. „Vaše ruka je opravdu zlomená,“ potvrdil.  „Dobrou zprávou je, že se jedná o uzavřenou zlomeninu, což znamená, že kost nepronikla skrz kůži na paži.“

Doktor vytáhl rentgenový snímek a zvedl ho ke světlu. „Tady to jde těžko vidět,“ začal a ukázal na obrázek mé ruky. „Zlomenina je tady, nad loktem. „Pravděpodobně se to stalo, jak jste spadl. Jak jste říkal, že jste slyšel prasknutí.“ Rimmel vedle mě ztuhla a já ji stiskl prsty. „Ten nepříjemný zvuk byl vlastně dobrá věc. Je to čistá zlomenina.“

Doktor Craven se odvrátil od snímku a usmál se na mě. Bylo to, jako kdyby mi předával nějaké skvělé zprávy.

Omlouvám se, že jsem to tak sakra necítil.

„Tady je ten bod zlomu. Je to příčné, což znamená, že jde přímo přes kost.“ řekl a ukázal znovu na snímek. Vypadalo to jako tmavá linie uvnitř bílé oblasti mojí kosti. „Ta kost není vysunutá, takže to narovnáme a nebude potřeba žádná operace.“

Matka si slyšitelně oddechla úlevou, když doktor zastrčil snímek zpět do složky.

„Co to pro něj všechno znamená?“ Zeptal se otec.

Byl jsem rád, že to udělal. Měl jsem potíže tu otázku položit.

Nebyl jsem si jistý, zda jsem připravený na odpověď.

„Tento typ zranění by někomu s vaší profesí mohl změnit život,“ řekl doktor a vědoucně na mě pohlédl. „Ale nevidím důvod k vážným obavám.“

Malá část mě se uvolnila. „Takže můžu stále hrát?“

„Nejsem úplně připravený vám dávat nějaké sliby,“ řekl a mé tělo se opět stáhlo. „Ale protože je to čistá zlomenina, jste mladý, evidentně i v dobrém zdravotním stavu a zdá se, že zde není žádné poškození tkáně ani nervů – v tuto chvíli – bych řekl, že je vysoká pravděpodobnost, že tím vaše kariéra neutrpí.“

Rimmel vydala zvuk, jak se odrazila od postele, a rozhodila mi ruce kolem krku. Vydal jsem se sebe slabé zasténání, protože z jejího náhlého pohybu mi narazila do ramene, čímž mi vystřelila bolest do paže.

„Rozhodně bych navrhl omezený pohyb,“ varoval doktor a díval se přitom přímo na Rim.

Okamžitě se odtáhla a zůstala nehybná. Poplácal jsem jí po ruce.

„Jak dlouho?“ Zeptal jsem se. Musel jsem to vědět.

„Jak dlouho, než zase budete moci hrát?“ Zopakoval doktor. Zatřásl hlavou. „Je příliš brzy na to říct.“

Zavrčel jsem. „Jak dlouho?“

„Když budete postupovat podle pokynů, pokud na sebe nebudete tlačit a nebudete mít žádné komplikace, řekl bych, že byste mohl být uzdravený za osm týdnů.“

Dobře, to mě odstaví do dubna.

„Ale,“ řekl a přerušil mé myšlenky, „paže bývá obvykle velmi oslabená poté, co je v sádře.“

„Bude potřebovat sádru?“ Řekla matka.

„Sádra je jedna z možností,“ odpověděl a podíval se na ni. „Ale vzhledem k vašemu zdraví a vaší profesi, bych doporučil dlahu s ramenní opěrkou. Kompresní podpora dlahy by pomohla s otokem a zvýšila by pružnost svalů.“

„Co to znamená?“ Zeptala se Rimmel nervózně.

„To znamená, že po uzdravení může být potenciálně menší tuhost,“ odpověděl. „Závěs bude sloužit jak pro pohodlí, tak i pro udržení ruky v klidu. Budete muset navštívit ortopedického specialistu, který bude dohlížet na vaši péči, a také by mohl vypracovat jakýsi druh fyzické terapie, protože vím, že toho se obáváte.“

„Jo, díky,“ řekl jsem, zatímco jsem se to snažil všechno zprocesovat. Neznělo to, jako kdyby to měl být konec kariéry (která ještě ani nezačala) a ta úleva mě málem srazila do kolen.

„Za pár minut se vrátím s instrukcemi, dlahou a závěsem. Také vám předepíšu nějaké léky proti bolesti-“

„Ne,“ přerušil jsem ho. „Žádné prášky.“ Nechtěl jsem se nechat omámit léky. Nechtěl jsem tyhle sračky v mym systému. Snažil jsem se zůstat čistý.

Přikývl. „Pak vám doporučuji, abyste alespoň během pár dní užíval něco volně prodejného proti zánětu. Pomůže to proti otoku a nepohodlí. Za pár minut se vrátím,“ řekl a opustil místnost.

„Romane,“ vydechla matka, když byl pryč. „Díky Bohu, že to není nic horšího.“

Když jsem neodpověděl, místností se táhlo nepříjemné ticho.

„Romane,“ napomenul mě otec, ale já jen potřásl hlavou.

„Teď pro to není ten správný čas ani místo,“ řekl jsem. „Později.“

„Půjdu ven do haly a zavolám do Hopkinsovy nemocnice. Doufejme, že by tě jeden z ortopedů k nim mohl dostat,“ oznámila matka. „A také ti skočím pro nějaké prášky na bolest, balíčky s ledem a polštáře. Budeš se muset udržovat v pohodlí.“

„Díky,“ řekl jsem a povzdechl si. Sakra, bylo těžké být chladný k vlastní matce.

„Půjdu s ní,“ řekl otec. Než odešel, otočil se zpátky. „Rimmel, je něco, co ti můžeme přinést, zatímco budeme venku?“

Vzhlédla a na otce se usmála. Nechápal jsem, jak se mohla pořád usmívat. „Ne, děkuji. Jen se postarejte o vašeho syna.“

„Kdybys něco potřebovala, dej mi vědět,“odpověděl a mrkl.

Usmála se, ale jakmile byl pryč, klesla zpět do polštáře. „Ublížila jsem ti?“ Dělala si starosti. „Když jsem tě objala?

„Ne, zlato, neublížila jsi mi.“

„Jsem ráda, že na tom tvoje ruka není hůř,“ řekla, ale její hlas se zadrhl.

„Bude potřeba mnohem víc, než sekačka na trávu, abys mě odrovnala,“ vtipkoval jsem.

Nesmála se.

Na vtipy asi bylo zatím příliš brzy. Ale bylo to zatraceně srandovní.

Než jsem mohl říct cokoliv jiného, do pokoje vstoupil další lékař v bílém plášti. Tentokrát to byla žena.

„Slečno Hudsonová, sestry mi řekly, že jste tady.“ Její pohled se upřel na mě a já se na ní líně usmál. Začervenala se a odvrátila pohled. „Nechtěla byste poodstoupit, abychom si promluvily?“

Rim zavrtěla hlavou. „Může to slyšet.“

Doktorka přikývla. „Zdá se, že vaše zranění jsou povrchová. Nenašla jsem žádné známky vnitřního zranění nebo podchlazení. I tak bych vám chtěla doporučit, abyste následujících pár dní zůstala doma v teple.“

„To nebude problém,“ zamumlala Rimmel.

„Také se zdá, že na vašem obličeji není vlasová fraktura, jak jsem si původně myslela.“

Trhl jsem s sebou do vzpřímené polohy. „Cože?“ Vyhrkl jsem ze sebe.

Doktorka se zdála překvapená mým náhlým výbuchem, ale Rimmel se stěží pohnula. Jen se natáhla a poplácala mě po hrudi, jako kdyby mě chlácholila. „To je v pohodě.“

Věděl jsem, že jí Zach uhodil, ta modřina na jejím obličeji byla důkazem – ale jen zmínka o zlomené kosti na její tváři mě doháněla k tomu, že jsem ho chtěl najít a znovu zmlátit.

„Uklidni se,“ řekla Rimmel jen koutkem úst a otočila se zpátky na doktorku. „Pokračujte.“

„Otok by měl rychle opadnout a modřiny brzy zmizí. Popáleniny od provazu na vašem trupu a břiše...“ Doktorka se podívala na mě, než zase odvrátila pohled. Zhluboka jsem se nadechl. „Také zmizí, ale doporučila bych vám léčivý krém na místa, kde máte sedřenou kůži.“

V mém těle se budovalo napětí natolik, že bylo těžké sedět. Chtěl jsem vstát a přecházet. Křičet.

„To zvládnu,“ řekla Rimmel, jako kdyby právě mluvila o pomerančích a ne o stavu svého tělo.

„Nezaznamenala jsem žádné známky otřesu, takže není důvod vás tu držet přes noc. Chtěla bych si ještě zkontrolovat váš trup, než odejdete, ale kromě toho už mám připravené vaše propouštěcí papíry.“

Rimmel vstala z postele a ta jediná věc, která mě držela v klidu, tu najednou nebyla. Takže jsem taky vstal a začal přecházet.

Rimmel se na mě podívala a povzdechla se. Otočila se k doktorce. „Můžete mě zkontrolovat tady.“ Přešla ke své posteli a doktorka ji následovala. Zamířil jsem za nimi, ale Rimmel zavrtěla hlavou. „Jsem v pořádku, už tak jsi dost naštvaný.“

Pak zatáhla závěs a zablokovala mi pohled na její stranu pokoje.

Bylo roztomilé, že si myslela, že mi ten závěs zabrání v tom, abych viděl, co jí ta lana udělala.

Vyrazil jsem vpřed, a když jsem se chystal strhnout závěs, do pokoje věšel můj lékař a několik sester.

„Pokud byste se sem mohl posadit, pane Andersone,“ řekl doktor, „znehybněli bychom vám tu paži.“

Podíval jsem se zpátky na závěs, než jsem si povzdechl a šel se posadit. Rimmel se možná pro teď podařilo vyhnout odhalení toho, co jí Zach udělal, ale nedokáže se tomu vyhýbat věčně.