Maria - 9. kapitola

Překlad: Clarissa

JSI OPILÁ

Když zaslechla střelbu, šla k lítacím dveřím, protože se chtěla ujistit, že byla její rodina v pořádku.

„Zbláznila ses, kurva?“ Dominic kolem ní obmotal paže a přitáhl ji k sobě, než mohla otevřít dveře k hromadné hysterii v druhé místnosti.

„Nemůžeme jenom“ - snažila se ho od sebe odstrčit - „zůstat tady a nic nedělat!“

Zvedl ji od těch dveří a začal ji táhnout bezpečnou kuchyní. „Pokud nechám dceru bosse, aby tam šla a zranila se, pak já a moje rodina budeme tak jako tak mrtví.“

Nemusel se nutně mýlit, ale podle ní se mýlil. Strach v jejím slovníku neexistoval, a myslela si, že stejně tak ani v jeho.

Maria s ním zabojovala ještě tvrději, když otevřel hluboký mrazák v zadní části místnosti. Nemohla uvěřit, jak moc se v něm zmýlila.

„Prosím, Mario.“ Postavil ji v té mrazivé kovové krabici zpátky na její vysoké podpatky. Aby zastavil její opětovný pokus o útěk, uchopil ji pevně za obličej, protože chtěl, aby se na něj podívala. „Jsi opilá.“

„Ne, to ne – nejsem.“ No, do prdele.

„Jsi,“ uvedl, co bylo zřejmé a také důvodem toho, že ji přiměl k tomu, aby s ním tancovala. „A pokud tě neochráním -“

„Nepotřebuju ochranu, Dominicu. Proč to sakra nikdo nechápe!“

Prohlížel si tu hebkou, dokonalou tvář ve svých dlaních. Od jejích jiskřivých očí až k jejím našpuleným rtům. „Nemyslím, že jo, princezno, ale oba víme, že pokud tě tam nechám takhle jít, jsem já, mí bratři a Kat mrtví.“

Maria zírala do jeho prosících očí a pochopila, že to ona by mohla být polapena v tomto okamžiku, ale také že držela jeho osud ve svých rukách. „Fajn.“

Pouštěl ji pomalu, prst po prstu, a Maria přemýšlela, kdo toho litoval víc. Až dokud ji nepustil, neuvědomila si, že byl o pár čísel vyšší než ona i s podpatky. V této chvíli si tento typ drobných děvčat všiml, že se jim někdo líbil.

„Tady.“ Dominic si rychle sundal své sako. „Vem si to, já se hned vrátím.“

„Ty mě tady necháš samotnou?“

„Nemůžu tady sedět, když je tam moje rodina a mí muži,“ řekl jí a přehodil jí ten teplý materiál přes ramena.

Takže Dominic byl takový, jaký si myslela, i když ji donutil, aby tady zůstala. Ale jestli tady měla zůstat, potřebovala něco na oplátku.

„Ujistíš se, že je Leo v pořádku?“

Dívala se, jak kývl hlavou, zatímco se stále pevně držel saka kolem jejích ramen. Podle jeho prakticky bílých kloubů si myslela, že se ji chystal zvednout a políbit ji, ale on ji jenom pustil.

Otočil se k ní zády a šel ke dveřím. „Ujistím se, aby sem pro tebe někdo došel, až to bude bezpečné.“

Zasáhl ji děsivý pocit. „Neopovažuj se mě tady zamknout, Dominicu.“

Otevřel dveře, aniž by se ohlédl nebo řekl jediné slovo.

„Přísahám Bohu, Dominicu, že jestli půjdu ke dveřím, až si budu myslet, že je to bezpečné, a najdu je zamčené,“ varovala ho s příslibem, který bude trvat celý život, „nikdy ti to neodpustím.“

Tohle bylo ono – její ultimátum. Už nikdy se na něj nepodívá a ani nebude stát v jeho blízkosti. Dominic musel prokázat, že nebyla drahocenná malba v muzeu, jak si myslel její otec, a že se k ní nebude tak chovat.

Přestože se na ni v tom chaosu naposledy podíval, zůstala Maria stát ze dvou důvodů: nechtěla mít prsty v Katině smrti, a chtěla zjistit, co si on vybral. Počká, až to zjistí, dokud nebude připravena k odchodu, protože chtěla předstírat, že by nikdy neudělal takovou věc, i když každý chlap byl zatraceně stejný, když došlo na ni.

Zdálo se, že uplynuly už minuty, když alkohol, který vypila, už déle nezahříval její tělo. A žár, který cítila v břiše z Dominicovy přítomnosti, byl také pryč. Jedinou věcí, která ho připomínala, bylo jeho sako a jeho vůně na něm.

Provlékla sakem paže a správně si ho oblékla, aby se pokusila zahřát. Přiblížila ke svému obličeji pytlovité rukávy, které jí dobře pasovaly kolem rukou, aby se zhluboka nadechla té divoké vůně. Již dříve byla obklopena muži, kteří používali silnou kolínskou, ale tuhle nikdy necítila. Dominic voněl přírodně a zemitě, jako by ta vůně pocházela z jeho okolí a ne z flakonu. Jeho vůně byla opojná, z čehož měla Maria pocit jako kočka, která poprvé očichá šantu. (*tzv. kočičí kokain, který má pro kočky přitažlivou vůni)

Když opojení z alkoholu konečně opadlo, vzpomněla si na to, co se jí chystal říct. Ani kdyby na to vsadila svůj život, netušila, co by ji zbavilo jejího bezcitného srdce. Vzpomínala si na všechno z pohřbu své matky, ale také kupodivu vůbec na nic. Nejvíc si pamatovala na svou matku v jejích oblíbených světle růžových šatech, uloženou v její ostře bílé rakvi.

V té době si Maria myslela, že to tělo moc jako její matka nevypadalo. Smrt jí neslušela, a ani nánosy make-upu to nezakryly. Dokonce i patnáctiletá Maria věděla, co se pod ním skrývalo – krev, střelné rány a šedá, neživá pokožka. Mohli se jakkoliv snažit, aby ji udělali zase krásnou, ale její matka by nikdy nevypadala tak nádherně jako když byla naživu.

Čemu teď nemohla uvěřit, byl ale fakt, že to bylo naposledy, kdy viděla Dominica, než je osud znovu svedl dohromady, oba pravděpodobně starší, než byl jejich skutečný věk. Maria si byla jistá, že si ho nepamatovala proto, že smrt její matky přiměla polovinu města, aby vzdali hold zesnulé manželce bosse Carusů. Ten den se setkala s mnoha muži – hodně z nich ji děsilo tím, že jí říkali, jakou nádhernou ženou se stávala. Dominic už byl dospělý, mladý, asi těsně pod dvacítce. S jejich věkovým rozdílem a smrtí její matky nebylo překvapením, že mu její mladší já nevěnovalo pozornost.

Pamatovala si jen, jak pevně ji její otec zezadu držel kolem ramen, když jim Lucifer a Dominic přišli vyjádřit soustrast. Nejsmutnější vyjádření lítosti té noci bylo od Lucifera. Za těma černýma očima viděla – spokojenost.

Maria věděla, že to její otec musel také vidět. Ale mír, který udržovali mezi svými rodinami, byl tehdy silný a nevykazoval žádné náznaky trhlin, až dokud Lucifera jeho chamtivost a chorobná mysl neužírala každý den skoro osm let. 

Po Luciferově smrti byl znovu s pomocí Dominicových obětí nastolen mír a dnes se začaly psát dějiny jejich spojených rodin.

Tedy … skoro.

Někdo z jejich středu, člověk zvaný ,Ostrostřelec´, vykonal své životní poslání, aby si rodiny znovu vyhlásily válku.

Maria se rozhodla, že čekala už dlouho a přešla ke dveřím mrazáku. Už byl čas.

Když byla její ruka skoro na klice, dveře se otevřely – než měla šanci zjistit, jestli ji tam Dominic zamkl nebo ne.

Dokud se dveře úplně neotevřely, a ona nezahlédla špinavé blond vlasy a roztomilou tvářičku, myslela si, že se pro ni vrátil Dominic.

„Leo! Díky Bohu.“

Když ho přitáhla do pevného objetí, zeptal se jí, zatímco se trochu dusil, „Co tady děláš?“

„To je dlouhý příběh.“

„A čí je tohle sako …?“ zeptal se ještě víc zmatený.

„To je ještě delší,“ řekla mu, když ho konečně pustila. Potřebovala rozptýlit jeho pozornost a zaměstnat jeho mysl. „Byl někdo zraněný?“

„Jo … Hm … Ohledně toho … Asi tam radši ani necho--“ 

Maria si nadzvedla šaty, aby mohla utíkat z kuchyně do tanečního sálu. Měla Lea, takže ať už byl zraněn nebo zabit kdokoliv, dokázala s tím žít. Její děsivý vždycky-správný pocit se vrátil, což ji přimělo modlit se k Bohu, aby ženich, nebo ještě hůř, nevěsta nebyli mrtví. Katina smrt by pro ni byla zničující, protože tu holku měla opravdu ráda, což bylo víc, než mohla říct o Dragovi. A stejně jako v případě, že by byl zraněn Leo, zabilo by to Dominica, kdyby jeho sestra …

Vyschlo jí v ústech, jak se prodírala davem, který obklopoval tělo bez života. Marii byla větší zima, než tam vzadu v mrazáku.

Odstrčila posledního člověka, aby uviděla louži krve a hlavu, ze které tekla, a která měla černou díru přímo mezi očima.

Ach, do prdele.

Co bylo špatného na tom, že se jí ulevilo?

Ubohý Todd.