FM - 77. kapitola

Překlad: Mishacka

            Peter

            Vejdu do výslechové místnosti, kde je na židli připoutána mladá žena. Její obličej je zdobený modřinami, spodní ret je natržený a to jí dodává zranitelný výraz. Pohled má však pevný a vzdorovitý.

            Tahle pěkná ostřelovačka není žádná měkkota. Zajímalo by mě, jestli k těm modřinám přišla během Yanova výslechu anebo je utržila ve včerejší rvačce při jejím zajetí.

            Uslyším kroky, otočím se a vidím, jak dovnitř vejdou Yan a Ilya.

            „Právě jsme dostali soubory ohledně mužů, jejíž jména nám dala,“ řekne Ilya a ukáže telefon. „Naši dvojníci mají slušný životopis. Všichni čtyři jsou bývalými členy Delta Force, stejná jednotka. Oni a pár jejich kamarádů se před patnácti lety ocitli před vojenským soudem, za znásilnění šestnáctileté dívky v Pákistánu. Šest z nich bylo odsouzeno, ale ostatní byli propuštěni a skrývají se před zákonem. Pak brali tu a tam nějaké náhodné nabídky, od drobných atentátů až po plánování bombového útoku pro teroristickou organizaci.“

            Když mluví, tak procházím fotky na telefonu. Měli dobré maskování, když předstírali, že jsou my. Obličeje, na které se dívám, se nám moc nepodobají; z dálky ten člověk může vypadat jako já – má dokonce i vlasy barvy špinavé blond.

            Něco mě napadne. „Kdo dělal jejich make-up a maskování?“ zeptám se ostřelovačky a přiblížím se k její židli. „Vypadá to, že to byl někdo velmi zkušený.“

            Tvrdí, že neví, kde se ukrývá Henderson a protože ten kus sraček nepřišel do jeskyně a místo toho nechal svoje blízké a příbuzné zemřít, tak se k němu musíme dostat nějak jinak…. Možná prostřednictvím týmu, který plánoval podstrčit.

            Chvilku mlčí a pak mrzutě řekne, „Já. Já jsem to udělala.“

            Skepticky nadzvednu obočí. „Opravdu?“

            Rozšíří se jí nozdry. „Proč bych lhala? Už jsem vám dala všechna jména. Co by jedna lež v tomhle ohledu změnila?“

            Její angličtina je stejně čistá, jako u rodilého Američana. Zajímalo by mě, kdy a jak se tahle česká holka naučila tak dobře mluvit.

            „To se dá snadno ověřit,“ řekne Yan a přesune se ke mně. „Může na mně dneska večer předvést svoje umění.“

            „I na mně.“ Ilyovy ruce se na bocích sevřou v pěst, když se zadívá na svého bratra.

            Skvělé. Stále si jdou jeden druhému po krku ohledně toho, kdo ji dostane do postele.

            Odsunu stranou svoje podráždění, položím té holce několik dalších otázek a ona na všechny odpovídá, i když neochotně. Jelikož pracuje soukromě, k nikomu ji neváže žádná loajalita, tak se moudře rozhodne, že bude s námi spolupracovat výměnou za svůj život a případně svobodu.

            Přesto ji plánuju odstranit – kvůli ní jsou rodiče Sáry mrtví – ale pro teď mi nevadí, že uvěří tomu, že odsud může odejít.

            Ať tak nebo onak, není tolik užitečná, jak jsem doufal. Řekla, že s Hendersonem se osobně setkala jenom jednou a nemá tušení, kde se teď může skrývat. Ani neví, kde jsou naši dvojníci i přesto, že v minulosti s nimi často spolupracovala.

            Další slepá ulička, ale neztrácím naději.

            Teď máme další jména, která musíme vystopovat, a jedno z nich nás musí dovést k cíli.

xxx

            Jakmile vejdu do domu, uleví se mi, když zjistím, že Sara ještě spí, což dělá každé odpoledne poslední dva dny. I když si to nechce připustit, tak těhotenství a ranní nevolnosti, si na ní vybírají svou daň.

            A to ani nezmiňuju doktorku Wessexovou. Ať už na terapii dělá se Sarou cokoliv, tak se vždycky vrátí domů úplně vyčerpaná.

            „Jakou terapii s tebou používá?“ zeptal jsem se minulou noc Sary a ona mi vysvětlovala něco ohledně sledování pohybu rukou, který má pomoct se oprostit od vzpomínek a lépe je zpracovat. Nejsem si jistý, že jsem tomu správně porozuměl, ale od zahájení terapie došlo jen k jednomu malému incidentu, který způsobila vzpomínka na tu událost – alespoň co vím. Je možné, že ty stavy přede mnou skrývá. Ještě ani neplakala, ani se mnou nemluvila o tom, co se stalo, takže vím, že někde v sobě drží veškerý smutek a bolest, zaplňující prázdnotu, která se v ní otevřela po smrti rodičů.

            Zvláštní je, že všechny ty emoce taky cítím – nejen ozvěny její bolesti, ale i ten pocit ztráty jako by to byla moje ztráta. Během těch čtyř měsíců, které následovaly po svatbě, jsem měl možnost Chucka s Lornou poznat, oba jsem si oblíbil a respektoval je. Byli to dobří lidé, milující rodiče, a i když měli spoustu důvodů pro to, aby mě nenáviděli, tak se mi začali pomalu otevírat a dovolili mi, abych byl součástí jejich života.

            Součástí jejich rodiny – rodinu, kterou jsem zase nedokázal ochránit.

            Tiše se vytratím z ložnice, bolestivě mě píchá na hrudi. Nevím, jestli kdy dokážu odpustit sám sobě, že můžu za to, co se stalo. Protože jsem nepředvídal to, že nepříteli, kterého jsem lovil, nestačilo jen vystoupit ze stínů, ve kterých se schovával a žít dál vlastní život.

            Za to, že jsem nedomyslel, jak zrádnou podobu bude mít jeho pomsta.

            Pořád mám hlavu plnou temných myšlenek, když vejdu do obýváku a otevřu si svůj notebook, abych zkontroloval zašifrovaný email, který jsem použil k tomu, abych kontaktoval prostřednictvím CIA Hendersona.

            Všech devatenáct vězňů je teď po smrti, takže neočekávám, že bych tam na něco narazil, spíše to kontroluju ze zvyku.

            A to je důvod, proč mě email od neznámého odesílatele tak překvapí.

            Otevřu email a přečtu ho – a pak ho přečtu ještě jednou, protože nevěřím svým očím.

            Jestli chcete dostat Wallyho, tak přijďte za mnou na schůzku ve středu v 9 hodin do Marison Café v Londýně. Přijďte sám.

 - Bonnie Hendersonová