FM - 72. kapitola

Překlad: Mishacka

Sara

            Po snídani Peter odejde, aby na něčem pracoval s Esquerrou a jeho ruskou skupinou a tak se rozhodnu, že navštívím v hlavní budově Noru. Poprvé v tomto týdnu necítím žádnou úzkost či napětí. Žaludek se mi už úplně uklidnil a srdeční tep se taky vrátil k normálu.

            Během chůze si tiše pobrukuju a užívám si teplý a vlhký vzduch. Cítím se skoro tak dobře jako předtím, než se to všechno stalo, než moji rodiče-

            Najednou moji mysl zaplaví hrozivé vzpomínky a opět mě pohltí otupělost, když zazní třetí výstřel. Podívám se na svého manžela, který leží na zádech a krvácí, pak na agenta stojícího ve dveřích, tvář zkroucenou nenávistí, když zamíří na Peterovu hlavu. Pohledem pátrám po zbrani, kterou Peter upustil, zatímco bojoval s dalším agentem.

            Je ode mne pár metrů.

            Natáhnu se pro ni a zvednu ji. Je studená a v mojí ruce těžká, přidává se k otupělosti, kterou cítím ve svém srdci.

            Rodiče jsou mrtví.

            Peter bude zavražděn.

            Zamířím a zacílím, stisknu spoušť vteřinu předtím, než stihne vystřelit agent.

            Minu ho, ale výstřel způsobí, že se lekne a vystřelí mimo.

            Otočí se ke mně a já znovu vystřelím.

            Zasáhnu ho doprostřed vesty a to ho odmrští zpět.

            Bez váhání jdu k němu a znovu zvednu zbraň.

            „Nes-“ přiškrceně lapá po dechu, ale já znovu stisknu spoušť.

            Hlava se mu rozprskne, samá krev a kosti. Je to jako nějaká reálná videohra, která je téměř identická se zápachem a- „Do prdele! Sáro, co se stalo? Co se děje?“

            Vrátím se zpátky do přítomnosti a lapám po dechu. Ležím na zemi, skrčená do klubíčka a nade mnou stojí Lucas Kent. Tvrdé rysy jsou starostlivě napjaté, od hlavy až k patě si mě prohlíží světlýma očima. Když nezahlédne žádné viditelné zranění, tak mě chytne za ramena a postaví na nohy.

            Kolena se mi podlamují, celá se třesu a tričko mám propocené a přilepené k tělu. Je mi zima, takže se chvěju i přesto, že venku je teplo.

            „Jsi v pořádku?“ zeptá se Kent a drží mě za ramena. Automaticky přikývnu, tak mě pustí a pak požaduje, „Co se stalo? Něco tě vyděsilo? Bolí tě něco?“

            Zakroutím hlavou, pořád zběsile dýchám, takže nemůžu mluvit.

            „Dobře. Diego!“ Mávne na strážného, který jde kolem – ten stejný, který nás zavedl do domu, uvědomím si.

            „Zůstaň s ní,“ nařídí mu Kent, když přispěchá k nim. „Jdu sehnat Petera.“

            A než můžu něco namítnout, rozběhne se pryč.