FM - 68. kapitola

Překlad: 16Terez

Sara

 

            Vím, že je hloupé se cítit nervózně kvůli večeře po tom všem, čím jsme si prošli, ale nemůžu si pomoct. Jednak kvůli toho, že jediné oblečení, které jsem ve skříni našla, jsou šortky a trička a ačkoli mě Peter ujišťoval, že se nemusíme vystrojit, určitě bych se cítila lépe, kdybych na sobě měla pěkné letní šaty.

            A také se po mém odpoledním spánku rozhodla probudit ranní těhotenská nevolnost. Pravděpodobně trpí časovým posunem, stejně jako já. Už jsem sice zvracela, ale stále se cítím nejistě, když mě Peter vede k hlavnímu domu. Připomínka jeho naléhání, abych měla cvokaře, taky nepomáhá. Mluvil už o tom s naším hostitelem? Doufám, že ne, ale jak znám svého manžela, už to určitě udělal.

            Otálení není něco, s čím je obeznámen.

            Ať je to čímkoli, můj žaludek se bouří, když Peter zaklepe na dveře. O chvíli později se otevřou a objeví se hispánská žena ve středních letech.

            „Seňor Sokolov,“ řekne rozjařeně. „Vítejte. A toto musí být vaše půvabná manželka.“

            Usměju se a natáhnu ruku. „Ahoj, já jsem Sara.“

            „Och, ahoj.“ Rázně mi potřese rukou. „Já jsem Ana, hospodyně seňora Esguerry. Prosím, pojďte dovnitř.“

            Následujeme ji do domu. Uvnitř Esguerrova panství to je úchvatný mix tradičních a moderních dekorací, s těžkým nábytkem v barokním stylu, doplněným zářícími podlahami z tvrdého dřeva a abstraktním uměním na stěnách. Poznávám několik maleb z hodin umění, které jsem měla na vysoké škole. Pokud to jsou originály – a já předpokládám, že ano – samotné stěny haly mají hodnotu miliónů dolarů.

            Ana nás vede do jídelny, kde je oválný stůl prostřený zlatem lemovanými talíři a zářícími stříbrnými příbory. Ani Nora ani její manžel tady zatím nejsou, ale poznávám dvojici, která sedí na jedné straně stolu.

            Lucas a Yulia Kentovi.

            Jejich bloňďaté hlavy jsou skloněné blízko k sobě, jejich ruce jsou propletené na stole, když se něčemu smějí. Když však vstoupíme, vzhlédnou a jejich úsměvy zmizí z tváří.

            Když Ana odejde a nechá nás o samotě, tak těžké napětí prostoupí pokojem.

            Peter je první, kdo prolomí ticho. „Lucasi.“ A chladně přikývne na toho muže s drsným obličejem. Pak se otočí na Kentovu manželku, která vypadá jako modelka. „Yulie, rád tě vidím.“

            „Také tě ráda vidím.“ Její modré oči střelí směrem ke mně, její výraz je odměřený.

            „A tebe taky, Saro.“

            Má nevolnost se okamžitě zintenzivňuje.

            Sakra. Začnu panikařit a rozhlížím se kolem po koupelně, ale žádnou nevidím.

            „Ptichka…“ Peter mě chytne za paži. „Co je špatně?“

            Pokud se pokusím mluvit, budu zvracet. Rukou si zakryju pusu, otočím se a sprintuju pryč z pokoje, zpátky ke vchodu.

            Sotva to stihnu ven. Hned se ohnu přes zábradlí verandy a můj žaludek vyhodí vše, co v něm je.

            Peter mě samozřejmě následuje a je svědkem celé té události – stejně tak jako Yulia, kterou vidím koutkem oka.

            S ponížením skončím s natahováním, když mi Peter drží vlasy a když vzhlédnu, tak je Yulia pryč.

            O chvíli později se však vrátí s mokrým papírovým ručníkem. „Tady máš,“ zamumlá, podá mi ho a já ho vděčně přijmu, aby si utřela ústa.

            Ana přijde jako další – Yulia jí musela říct, co se stalo. S péčí mě vezme do koupelny, kde mi podá úplně nový kartáček a zubní pastu. Během toho, co si umyji tvář a důkladně vyčistím zuby, můj žaludek mi připadá podstatně uklidněnější.

            „Jsi v pořádku, má lásko?“ zeptá se mě Peter hned, jak vyjdu z koupelny a já přikývnu a odvrátím pohled.

            „Omlouvám se za to.“

            „Není za co se omlouvat,“ řekne a chytne mou ruku. „Považuj to za oficiální oznámení tvého těhotenství.“

            Políbí mě na čelo, když si proplete svoje prsty s mými a vede mě zpátky do jídelny.

xxx

            Když se vrátíme, tak Esguerrovi už jsou tady a sedí naproti Kentovým. Okamžitě poznávám našeho hostitele: je to opravdu krásný muž, kterého jsem potkala v nemocnici. Jeho vlasy jsou delší než tenkrát, ale jeho nápadné smyslené rysy jsou stále stejné. A na rozdíl od setkání v nemocnici nevyzařuje smutek a vztek, ale je klidný a pod kontrolou, jako král sedící na svém trůně.

            Krutý, tyranský král, vzhledem k tomu, co o něm vím.

            Poprvé mě napadne, co se stalo s muži, kteří napadli Noru a její přítelkyni. Zabil je Nořin manžel?

            Beru zpět. Samozřejmě, že je zabil.

            Jedinou otázkou je, jak moc je předtím donutil trpět.

            „Tady jste,“ řekne Nora a podívá se na mě. „Pojď si sednout ke mně.“ Ukáže na židli vedle sebe a já jdu za ní.

            „Juliane, toto je Sara,“ řekne, když se zastavím vedle ní. „Můžeš si ji pamatovat z nemocnice v Chicagu.“

            „Samozřejmě, rád tě zase vidím.“ Podívá se na mě pronikavě modrýma očima a já si poprvé všimnu něčeho divného na jeho levém oku, stejně tak jako tenké jizvy, která jde přes jeho lícní kost až k obočí.

            Přejel někdo nožem přes jeho oko, a pokud ano, jak to mohlo jeho oko zvládnout?

            Jedině…je to umělé oko?

            „Děkuji, taky tě ráda znovu vidím – a děkuji za tvou pohostinnost,“ řeknu a s potlačenou zvědavostí. Nebylo by vhodné zírat na našeho nelítostného hostitele.

            Chladně přikývne, já si sednu vedle Nory a Peter si sedne naproti vedle Yulie.

            „Děkuji za papírové ubrousky,“ řeknu Yulii a ona beze slova přikývne a odvrátí tvář. Stejně jako její manžel musí být stále naštvaná kvůli toho, co se stalo na Kypru. Zpětně se cítím hrozně, že jsem jí lhala ohledně našeho vztahu s Peterem, abych mohla utéct. Neměla jsem ji zapojovat do mé poslední snahy se vyhnout zamilování do mého mučitele.

            Musím s ní dnes večer mluvit o samotě a pořádně se jí omluvit.

            „Jak se cítíš?“ zeptá se Nora jemně a nakloní se, usměju se na ni a mé rozpaky se pomalu rozpouští nad jejím zájmem v tváři.

            „Mnohem lépe, děkuji.“

            „Taky jsem měla docela velké ranní nevolnosti s Lizzie,“ přiznává se smutným úsměvem. „Blila jsem všude takovým způsobem, že sebou Julian všude nosil takové ty papírové sáčky na nevolnost, co bývají v letadle, kdekoli jsme šli.“

            „Myslím, že to tak taky budu muset dělat,“ řeknu a ona se začne smát, když nás Peter sleduje nečitelným výrazem.

            Neschvaluje mé nově vznikající kamarádství s Esguerrovou ženou? Pokud ano, proč?

            Když nad tím přemýšlím, vejde Ana s vozíkem s miskami polévek.

            „Mám pro tebe jednu speciální, lehký vývar připravený jen pro tebe,“ řekne Nora a Ana přede mě postaví čistou polévku, oproti krémové verzi, kterou vidím u ostatních. „Usoudila jsem, že by to pro tvůj žaludek bylo vhodnější. Dej mi ale vědět, pokud by sis raději dala houbový krém. Těžké jídlo u mě bylo v prvním trimestru hlavním spouštěčem, takže jsem si myslela, že to máš stejně.“

            „Tohle je perfektní, děkuji,“ řeknu, potěšena její ohleduplností. „Ještě jsem si nevšimla žádné souvislosti s konkrétním jídlem a nevolností, ale jsem vděčná za něco lehčího, potom co…však víš.“

            „Ano, dovedu si to představit.“ Zakření se. „A dej mi vědět, pokud by ti vadila vůně jakéhokoli jídla na stole, Ana by ho odnesla. Vůně byl pro mě další velký problém s Lizzie.“

            „Děkuji, jsi tak milá.“ Ponořím lžičku do polévky a opatrně ji ochutnávám. K mé úlevě je opravdu lehká, tak jak Nora říkala, jen s náznakem hub. „Tvoje dcera spinká?“ zeptám se, když polknu polévku.

            „Spala, když jsem je nechala samotné s Rosou před pár minutami,“ říká Nora. S povzdechem se podívá na východ z jídelny. „Je to špatné, že mi opravdu chybí?“

            Usměju se. „Vůbec ne. Vypadá jako velmi sladké dítě.“

            Nora protočí oči. „Kéž by. Je to malá příšerka, to je to, co je. Nenech její roztomilý zevnějšek, aby tě zmátl. Je dcerou svého otce ve všech směrech.“

            Esguerra si vybere tento okamžik, aby se na nás všechny podíval.

            „Copak jsi říkala, můj mazlíčku?“

            „Nic.“ Řekne s úsměvem Nora. „Jen říkám Saře, jaká je naše dcera učiněný andílek.“

            Jeho obočí se skepticky zvedne a Nora mu dá přehnaný nevinný pohled a rychlé zamrká svými dlouhými řasami.

            Přimhouří víčka, jeho ústa se smyslně zvednou a pohledy, které mezi nimi probíhají, jsou tak intimní a žhavé, že jsem nažhavená i já.

            Cítím se jako zvrhlík a podívám se pryč – jen proto, abych se setkala s očima mého manžela přes stůl.

            „Nejíš,“ poznamená tiše a já si uvědomím, že mé potencionální přátelství s Norou mu nedělá starosti.

            Jsem to já.

            Sleduje mě, jako bych mohla znovu zvracet – nebo začít bláznit – každou vteřinou.

            Moje nálada potemní. Tolik k mému rannímu ujišťování ho prostřednictvím sexu.

            Naberu si opět polévku a snažím se dojíst celou misku, abych jeho mysl uklidnila aspoň tímhle. Chvíli mě pozoruje a pak se vrátí ke své vlastní polévce, očividně ujištěn, že netrpím hlady.

            Každý rychle dojedl svou polévku, pak se muži vrhnu do rozhovoru ohledně bezpečnostních opatření na pozemku. Poslouchám jen na půl, protože mi Nora vykládá o klubech a restauracích v Chicagu.

            Očividně jsme v průběhu let byly na stejných místech.

            Na druhý chod Ana přinesla salát a nádherně vonící paellu.

            Nora mi nabídla čistou rýži a kuře, ale já jsem odmítla, vděčná za její ochotu. Můj žaludek se uklidnil a já opravdu chci tuhle paellu.

            Během jídla si všimnu divné atmosféry.

            Ačkoli Nora a Yulia sedí přímo naproti sobě, ani se na sebe nepodívají a ani spolu nemluví. Ve skutečnosti Yulia, kromě poděkování Aně a chválení jejího jídla mluví jedině se svým manželem, jinak zůstává potichu.

            Nemají ji Esguerrovi rádi z nějakého důvodu? Když nad tím přemýšlím, když jsme byli na Kypru, Peter říkal něco o tom, že ji moc nemusí.

            Musím se Petera zeptat, co se tam stalo.

            Je tady taky napětí mezi Peterem a Lucasem, ale není tak zřetelné. Možná, že Kentova pomoc při naší záchraně vymazala jeho vinu v mém útoku v Peterových očích a oba muži to nyní považují za smazané.

            Jsme v půlce dezertu – vynikající domácí tiramisu – když se konverzace dostane k tématu, kvůli kterého tady všichni jsme.

            Henderson.

            „Vypadá to, že to bude dnes večer,“ řekne Esguerra Peterovi. „Budu to jistě vědět za hodinu – náš chlápek v Severní Karolíně je nervózní.“

            Můj manžel se zamračí. „Nabídni mu více peněz.“

            „Udělal jsem to,“ řekne Kent. „A řekl jsem mu, že pokud nebude spolupracovat, tak ho přidáme na náš seznam. Takže předpokládám, že to bude v pohodě.“

            „Co se stane dnes večer?“ zeptám se a dívám se kolem stolu. „Už jste našli Hendersona?“

            Esguerra a Kent se podívají na Petera, který zavrtí hlavou – zamítne jim povolení mě do všeho zasvětit. Můj manžel se potom zaměří na mě. „Není to nic, čeho by ses měla obávat, ptichka,“ řekne jemně a natáhne se přes stůl, aby chytil mou ruku. „Ještě jsme ho nenašli, ale najdeme – a dnešek je jen další krok jeho směrem.“

            Sevřu zuby a odtáhnu se zpod jeho ruky.

            A je to tady zase, jeho předpoklad, že nezvládnu nic, co by mě mohlo rozrušit. Předtím než dokážu něco říct, slyším dětský pláč. Zní to, jako by se blížil k naší místnosti. O chvíli později vtrhne do místnosti Rosa s brečící Lizzie v náručí.

            „Omlouvám se, že vyrušuji, ale nechce přestat plakat,“ řekne. „Nakrmila jsem ji a přebalila, takže nevím, kde je problém.“

            K mému překvapení vstane Esguerra místo Nory.

            „Vezmu si ji,“ řekne klidně, jde k Rose, vezme si od ní dítě, zvládá to s překvapující jemností a zkušeností. Jeho rysy se zjemní, když se dívá dolů na malou podrážděnou tvář a k mému údivu se dítě ztiší, když ji jemně houpe a mumlá nějaké nesmysly hlubokým hlasem. Vypadá to, že se nestará, že ho pozorujeme v tento něžný moment, je úplně ztracen v tom malým tvorečkovi v náručí.

            „Vidíš, co jsem tím myslela? Úplná tatínkova holčička,“ Nora zašeptá do mého ucha a já zavřu pusu, když si uvědomím, že zírám na jejího manžela, jako by mu narostl ocas.

            Nečekala jsem, že uvidím mocného dealera zbraní tak osobního s miminkem.

            „On je jediný, kdo se s ní dokáže vypořádat, když je v takové náladě,“ pokračuje Nora jemně, když se podívám zpátky na ni a vidím, jak se dívá na svého manžela a dítě s očividným zbožňováním.

            Zjevně je do něj zamilovaná.

            Do muže, který ji unesl, když sotva vyšla střední školu. Předpokládám, že bych neměla být překvapená, vzhledem k mému vztahu s Peterem, ale je to stále trochu zvláštní vidět je takto. Část mě jí chce říct, aby navštívila cvokaře, že jde o Stockholmský syndrom, zatímco druhá část, ta větší je potěšená jejich netradičním milostným příběhem.

            Když jim to dokáže fungovat tak dlouhodobě, tak já a Peter to dokážeme taky.

            Možná, že za pár let budeme taky sedět u jídelního stolu takhle, ale bude to naše dítě v Peterovém náručí.

            Naše nejmladší, samozřejmě. Naše starší už bude běhat samo.

            Jsem tak chycena ve snění, že málem propásnu svůj moment s Yulií. Zrovna se omluvila a odchází z jídelny, když si uvědomím, že míří na toaletu.

            „Omluvte mě, budu hnedka zpátky,“ řeknu Noře a Peterovi, aniž bych čekala na odpověď, tak vstanu a spěchám za Yulií.