CC - 22. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Cara prozkoumala mechanismus zámku cely, do které ji zavřeli, a když uviděla, že se podobá tomu v cele na V’agerovi, ze které se taky dostala, ušklíbla se. Něco zašeptala malému symbiontovi kolem svého pasu. Během sekundy měla v ruce lesklou, zrcadlovou plochu ve formě malého zlatého zrcátka.

Jedna z výhod, když je člověk malý, je, že ho všichni podceňují, pomyslela si Cara, když pomalu nakláněla zrcátko mezi energetickými paprsky sem a tam. Cara symbiontovi vysvětlila, co má v úmyslu. Byl příliš malý, než aby ji mohl ochránit, ale byl skvělým pomocníkem při útěku. Také zjistila, že posílá signály Symbovi, který letěl za nimi.

Cara se jen musela postarat, aby zůstala naživu dost dlouho na to, aby ji Trelon mohl zachránit. Pokud by se jí náhodou nabídla příležitost, jak přitom ugrilovat zloduchy, především N’taschu, to by také nebylo špatné.

Když Cara uslyšela syčení pálícího se ovládacího panelu, potlačila zachichotání. Položila si ruku na bříško a řekla: „Oukej, děvčata, lekce číslo jedna: Jak uprchnout z vězeňské cely.“

Tiše zatlačila na dveře. Na chvíli strnula a poslouchala, aby se ujistila, že je opravdu sama. Vězeňské cely byly rozmístěny v kruhu kolem ovládacího panelu. Cara nakoukla do každé cely, jestli v některé z nich není náhodou Trisha. Když zjistila, že jsou všechny prázdné, zmocnily se jí obavy. Kde ji mohou držet? Když strčili do cely Caru, tak by bylo logické, kdyby to samé provedli i s Trishou.

Cara obešla ovládací pult a pozorně si ho prohlédla. Věděla, jak fungoval. Byl úplně stejný jako ten, co rozmontovala na V’ageru. Potřebovala nářadí. Koukla na symbionta na svém zápěstí a v duchu si představila nářadí, které potřebovala, aby mohla otevřít konsolu. Kdyby se jí podařilo přeprogramovat ji tak, aby získala přístup k dalším systémům, mohla by zloduchy možná zadržet dost dlouho na to, aby ji Trelon našel. Cara se rychle pustila do práce a vytáhla mikro konsolu spojenou se systémem.

Začátečníci, pomyslela si Cara. Ano, pro servisní zásahy to bylo jednodušší, ale takhle mohl šikovný hacker jako ona získat přístup k celé lodi. Poté, co Jarak konečně přišel na to, jak se jí opakovaně podařilo dostat do systémů lodi, přikázal mechanikům, aby mikro konsoly, ukryté ve větších konsolách, odpojili. To ji sice zbrzdilo, ale neodradilo. Jen si musela dát pozor, aby měla u sebe neustále nějakou mikro konsolu.

Rychle se nabourala do systému komunikace. S pomocí konfigurací, které objevila při svém experimentu na Kelanově lodi, vyslala opakovaně určitý signál. Tento signál byl dostatečně silný na to, aby ho dokázali zachytit i z jiné galaxie. Když si vzpomněla, jak stejným způsobem rozeslala Trelonovy osobní porno nahrávky, zachichotala se. Páni, jak ten byl rudý, když jí konečně vysvětlil, co je to PVB. Musela uznat, že měl několik kreativních nápadů.

Jako další byly na řadě systémy lodi. Spustila restart různých konsol, které kontrolovaly chlazení, zásobování elektřinou a pohonné systémy a to opakovala po patnácti minutách v různém pořadí. Tohle je nějakou dobu zaměstná, než přijdou na to, co se dělo.

Nakonec našla schéma vnitřku lodi a objevila skvělý úkryt. To byla další výhoda, když byl člověk malý; vešel se i do míst, kde by ji nikoho nenapadlo hledat. Našla perfektní místo nedaleko přistávacího hangáru. Na konci chodby mimo vězeňské cely se nacházel vchod do spojovacího tunelu vedoucí přímo tam. Mohla se proplazit potrubím a sešplhat po servisním žebříku. Nejtěžší bude dostat se tam nepozorovaně.

Přemýšlela, jestli se má schovat v potrubí, ale bylo relativně velké, takže by tam mohl jít někdo za ní. Kromě toho by to bylo první místo, kde by začali hledat, až zjistí, že je pryč. A viděla, že jsou v potrubí senzory. Pravděpodobně proto, aby se zjistilo, jestli se tam někdo neukrývá. Mohla by je deaktivovat a poté opět aktivovat; tak by si jí nevšimli. Zjistili by to pouze při porovnání záznamu. To by stálo čas a někdo by ho musel vyhodnotit. Do té doby nebudou vědět, že se tam schovává. Cara zavřela kryt konsoly, strčila si mikro konsolu pod paži a vyrazila ke dveřím.

***

Když se Trelonovi na monitoru objevil obraz kurizanské válečné lodě, zaklel. Byl to starší model, ale i tak smrtící. Rozhodně potřeboval V’ager, pokud by na ni chtěl zaútočit. Symba dokázal střílet energetickými paprsky a poškodit motory, ale při válečné lodi takové velikosti by ho to stálo příliš mnoho síly a stal by se tak zranitelným. Právě chtěl kontaktovat Kelana, když se před ním objevila tvář jeho bratra.

„Senzory zachytily válečnou loď. Kromě toho neustále přijímáme z té lodi signál. Je podezřele podobný signálu, který tvá družka už jednou vyslala. Mám tušení, že se od nich nenechá zavírat stejně jako od nás,“ prohlásil Kelan s nuceným úsměvem. Poté pokračoval.

„Vydal jsem rozkaz vyslat impuls, který jim vypne motory. S novým systémem, který jsi nainstaloval, by mělo být možné na krátkou dobu jejich štíty obejít. Naštěstí funguje jejich maskování jen tehdy, když loď stojí. Přesto musíme zjistit, jak se jim podařilo oklamat naše obranné systémy. Mám podezření, že v tom měla prsty N’tascha. Buďto ona, nebo máme v našich řadách další špióny,“ uvažoval nahlas Kelan.

„O to se musíme postarat hned, jakmile bude po všem. Momentálně chci pouze zpátky svou družku. Nebude dlouho trvat a zjistí, že jsme tu. Doufám, že ti šílenci nezkřiví našim družkám ani vlas, jinak z té válečné lodi brzy nic nezbude,“ zasyčel Trelon.

Kelan se chladně usmál. „Jakmile budu mít svou družku u sebe, zničím je.“ Kelan se otočil, protože na něj zavolal jeden z mužů na můstku. Přikývl a obrátil se zpátky k Trelonovi. „Bez milosti.“

Trelon přikývl. „Bez milosti.“

Během pár sekund Trelon sledoval, jak silné paprsky z V’ageru zasáhly cíl. Byl přinejmenším pětkrát tak větší než malá kurizanská loď. Když na její povrch dopadly paprsky, na chvíli jakoby žhnula. Poté její světla krátce zablikala a zhasla. Z velké válečné lodi se vyrojily zlaté valdierské stíhačky. Zatímco se blížili, spojily se vždy dvě k sobě a tak vytvořily obrovské vozidlo pro své bojovníky. To mělo na jedné straně velkou rouru, kterou se přilepily na vstupní průzor lodi, a takto se mohla transportovat elitní jednotka bojovníků na palubu. Zneškodní nebo zabijí všechny v přistávacím hangáru a otevřou hlavní průzor.

Trelon se Symbou namířil přímo k nim, aby se připojil k první skupině. Symba se nechtěl spojit s ostatními symbionty. Trelon ho chápal, protože chtěl být na lodi co nejdřív, kdyby Cara potřebovala jeho pomoc. Věděl přesně, jak se cítí.

Ani nemohl pomyslet na to, že by mohla být Cara nějak zraněná. Z toho pomyšlení šílel. Už to zažil dokonce dvakrát. Tohle bylo naposledy, sliboval si v duchu. Cara už nikdy nesmí být v nebezpečí. Bylo mu jedno, jestli bude muset postavit palác z nejtvrdšího krystalu ve vesmíru, ale najde způsob, jak ji ochránit, nebo se úplně zblázní. Když jeho drak souhlasně zavrčel, Trelon se přidal.

I když, dodal jeho drak, by bylo jednodušší se zbláznit, než se snažit Caru udržet na jednom místě. Oba dva víme, že se v žádném případě nenechá nikam zavřít.

Děkuji, vyjel Trelon na svého draka. Mohl jsi mě nechat aspoň trochu snít. Za to si vysloužil jen ozvěnu potměšilého smíchu.

***

Když se průzor otevřel, Trelon sebou škubl. První, co uviděl, byl Kelan. Stačil pohled do tváře jeho bratra a věděl, že k žádné diskuzi nedojde. Kelanův výraz a šupiny, zobrazující se mu na kůži, jasně ukazovaly, že všechnu svou sílu používal na to, aby udržel svého draka pod kontrolou. Jejich draci byli nemilosrdní bojovníci, ale nebyli určeni k tomu, aby bojovali na vesmírných válečných lodích. Na vnitřní prostory byli příliš velcí a dračí oheň nepředstavoval ve vesmíru pro nikoho nic dobrého, což se týkalo i draků samotných.

„Tvá družka byla velmi pilná. Náš tým zjistil na lodi náhodné vypínání různých systémů. Jelikož pokračují i nadále, můžeme předpokládat, že ji ještě nechytili,“ pronesl Kelan úsečně a jeho hlas se prohluboval, jak se jeho drak snažil prodrat na povrch.

Trelon si těžce povzdechl. Z části pocítil úlevu, z části by jí nejraději naplácal na zadek, jak doporučoval jeho drak. Jako první musí dostat pod kontrolu loď. Poté ji, pokud to bude nutné, klidně rozebere na šroubky, aby našel svou malou družku.

N’tascha byla zoufalá. Raffvin se s ní měl spojit, aby převzal zajaté ženy, ale na smluveném místě se neukázal. Právě chtěla vydat mužstvu příkaz, aby zamířili k jejich základně v blízkosti kurizanského měsíce, když vypadly motory.

Krátce na to ji hlavní inženýr informoval, že dochází k výpadkům ve strojovně a v dalších systémech. Nevěděl přesně, co se dělo, protože výpadky se objevovaly v nepravidelných intervalech a v různých lodních systémech.

N’tascha na něj ječela, aby problémy co nejdříve odstranil. Měla zvláštní pocit, že se tu nejedná o náhodu, protože první potíže se objevily krátce poté, co se nalodili s tou lidskou ženou.

Slyšela historky o lidské ženě, a co všechno natropila na V’ageru. N’tascha zbledla. Slyšela dokonce, že unikla z vězeňské cely lodi. Podle ní byly ty historky přitažené za vlasy, ale teď už si nebyla tak jistá.

„Zkontroluj tu lidskou ženu,“ vyrazila ze sebe. „Ujisti se, že je ještě stále zavřená.“

Během pár minut měla svou odpověď. Ty historky byly pravdivé. Jeden člen posádky šel zkontrolovat celu a zjistil, že zámek byl zničen. Po lidské ženě nebyla široko daleko ani stopa.

„Najděte ji! Okamžitě ji najděte!“, křičela N’tascha na komunikačního důstojníka. „Najděte ji a přiveďte ji ke mně! Já tu malou děvku zabiju!“

Bylo jí jedno, co tomu řekne Raffvin. Celý rok pro něj dělala děvku, aby z Trelona dostala nějaké informace. Měla zůstat u Ben’qumaina. Než se do toho zamíchal Raffvin, tak byla jeho milenkou. Byl to Raffvin, kdo Ben’qumaina přesvědčil, aby zaútočil na valdierského krále a řekl mu, že to on, Raffvin, je pravým králem. Když Raffvin Ben’qumainovi navrhl, že by mohli využít N’taschiny krásy, aby infiltrovali královskou rodinu a využili jejich slabiny, Ben’qumain se jen zasmál a klidně mu ji přenechal.

Měla ho zabít, protože ji jen tak předal jinému, ale příliš ho milovala. Místo toho vymýšlela plány, jak zničit Raffvina i královskou rodinu Valdierů, aby Ben’qumainovi ukázala, že je silná žena, která osobně Valdiery vydá Kurizanům.

Nyní se její plány bortily kvůli malé, cizí ženě, která měla nejen jednou, ale už dvakrát zemřít. Jed, který jí tenkrát nalila do nápoje, ji měl okamžitě zabít. Když to neklaplo, tak se ujistila, že ta děvka leží pohřbená pod tunami kamenů. Dokonce seděla osobně v jednom z letounů, které ženu pronásledovaly. To ona vydala rozkaz, aby přerušily útok na Trelona a soustředily se na to, aby zabily jeho družku. Ale ta malá žena opět unikla a ukryla se v jedné z jeskyň.

N’tascha se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit. Nemohla prohrát, ne teď. Měla v úmyslu předat ženy Raffvinovi, který ženy zabije a nechá jejich těla na místě, kde je jejich druzi najdou. Až budou jejich družky mrtvé, muži je dlouho nepřežijí. Dokonce ani touhu po pomstě nebude dost silná, aby je udržela při životě. Poté, když s tím Raffvin nebude počítat, tak ho zabije a převezme vládu jako královna Valdieru. Dokázala by, že i žena je dostatečně silná a chytrá, aby mohla vládnout planetě bojovníků.

Když sebou celá loď škubla, N’tascha zavrávorala. Na můstku krátce zablikala světla a poté zhasla úplně. Naskočilo nouzové osvětlení a ponořilo můstek do rudé mlhy.

„Co ta děvka udělala teď?“, vykřikla N’tascha.

„To nebylo tady na lodi. Byli jsme zasaženi několika energetickými paprsky, které vypnuly motory. Blíží se k nám velká valdierská bitevní loď a několik bojových letounů,“ hlásil muž obsluhující vnější senzory.

Jeden ze starších mužů zaklel a začal vydávat rozkazy. Když na něj N’tascha vyštěkla, že tu velí ona, vrhl na ni pohled plný pohrdání a připojil se k ostatním mužům na můstku. Nechtěl tu být ani jeden z nich. Byli tu jen proto, že Raffvin unesl jejich rodinné příslušníky a někde je ukryl. Nikdo z nich nebyl ochoten pro něho nebo pro tuto ženu zemřít. Když muži opustili můstek a přenechali jí velení, přesně jak chtěla, N’tascha začala ječet.

***

Caru probudilo nenadálé trhnutí lodi a zvuky alarmu. Podivila se, že vůbec dokázala usnout. No páni, pomyslela si pobaveně, očividně stačí jedno těhotenství, aby mě konečně něco unavilo. Rozhlédla se kolem sebe a s překvapením zjistila, že už se vůbec nebojí. Možná proto, že nejsem sama, došlo jí. Se svými dvojčaty, svou dračicí – která naštěstí ve tmě perfektně viděla – a malými zlatými symbionty, které v temném prostoru zářily, měla dobrou společnost.

Ne, že by byla komora se smetákem a mopem zrovna pozitivní místnost. Naštěstí tu bylo k dispozici malé umyvadlo, které Cara zneužila k jinému účelu, když ji přemohlo nutkání vyprázdnit močový měchýř. To byl další vedlejší účinek těhotenství, o kterém si nebyla jistá, jestli si jí líbí, pomyslela si nepřítomně. Spolu s neustálým běháním na toaletu a zvracením by ji zajímalo, co ji ještě v tomto těhotenství čeká.

Cara uslyšela blížící se kroky a hlasy. Stáhla se co nejdál do komory a před sebe postavila hradbu z uklízecích prostředků. Poté si kolem zápěstí ovinula symbionta, který kolem ní poletoval ve formě malých světlušek. Okamžitě ucítila Symbovo teplo. Právě chtěla zase všechno odsunout stranou, když se rozlétly dveře od komory a před ní se zjevila obrovská temná postava se žhnoucíma očima. Cara pohlédla do páru intenzivních zlatých očí a zašklebila se. „Tentokrát za ty alarmy asi opravdu mohu já.“

***

Trelon ještě nikdy neviděl nic tak krásného jako Cařin šelmovský úsměv. Sklonil se dolů a uchopil její drobné ruce do svých. Poté si ji přitáhl do náruče. Trelon zabořil svou tvář do Cařina krku a držel ji několik centimetrů nad zemí.

„Ne, tentokrát z toho můžeme obvinit Kelana,“ zachraptěl Trelon a políbil dračí značku na jejím krku.

Cara ho objala pevně kolem krku a nohama kolem pasu. Jak se snažila neplakat, popotáhla. Oukej, pomyslela si, to bylo taky něco, co se jí na těhotenství nelíbilo. Hned byla ze všeho strašně dojatá.

Když ji Trelon uslyšel plakat, sevřel ji v objetí. „To je v pořádku, mi Elilo. Mám tě. Držím tě,“ šeptal Trelon.

„Nebyla to moje vina, že jsme nezůstaly v Abbyině pokojích. Je v pořádku? Už jste našli Trishu?“, zeptala se Cara a odtáhla se od něj, aby se mu mohla podívat do jeho překrásných očí.

Trelon držel Caru jednou rukou a druhou jí otřel z tváře slzy. „Abby se daří dobře. Je s ní Zoran. Doufali jsme, že Trisha bude s tebou. Kelan a jeho symbiont nedokázali její stopu zachytit. Mysleli jsme, že také musela odstranit Kelanovy symbionty, stejně jako Abby, ale na mateřském symbiontovi chybí přesně ty části, které odpovídají těm, co měla Trisha před svým únosem. Nevíš, kam ji mohli odvést?“

Cara zavrtěla hlavou a právě se chtěla Trelona zeptat, co se stalo po jejím únosu, když uslyšela křičet N’taschu. Kelan ji držel jednou rukou za krk a druhou jí svíral paže. Vypadal, že je připraven ji zabít.

„Kde je?“, vrčel Kelan. Zatahal N’taschu za paže, a ta zase zaječela. „Budu nemilosrdný, jestli mi neřekneš, kde je.“

N’tascha pohlédla s nenávistí na Caru s Trelonem. Vyrazila ze sebe bláznivé kejhání a až poté odpověděla: „Je mrtvá! Je mrtvá a ty také! Aspoň jednoho z vás se mi podařilo zabít. Chceš vědět, jak jsem ji zabila? Dala jsem si záležet, aby zatímco jsem ji krájela na kousíčky, křičela,“ zasyčela N’tascha.

Kelan bolestí zařval a jedním pohybem jí zlomil krk. Cara zabořila obličej Trelonovi do hrudi a vzlykala. Kelan pustil N’taschino bezvládné tělo na zem. Udělal ještě dva kroky a poté padl na kolena. Hlava mu klesla na prsa a zhroutil se na zem.

Trelon objímal Cařino třesoucí se tělo a snažil se ji uklidnit. Vrhl na svého staršího bratra pohled plný obav. Byli od sebe jen jeden rok a byli si blízcí jako dvojčata v Cařině břiše. Vidět svého bratra takhle trpět, bylo víc, než mohl snést.

Jeden ze starších mužů se protlačil dopředu. Přemoci posádku lodi bylo jednoduché. Válečná loď potřebovala nejméně stovku mužů, aby mohla pracovat na plný výkon. Na palubě nebyla ani polovina. Z padesáti mužů se jich třicet vzdalo bez boje.

Dulce s mužem postoupil před ostatní. „Mylorde, tento muž říká, že má informace o té druhé ženě, kterou zajali.“

Trelon kývl na Dulceho a pohlédl na muže přimhouřenýma očima. „Mluv.“

„Jmenuji se Dantor. Spolu s ostatními muži jsme byli dopraveni na loď, abychom…“ Dantor s odporem ve tváři pohlédl směrem k N’taschinu tělu na zemi. „…proti naší vůli sloužili této ženě. Raffvin unesl členy našich rodin a vyhrožoval nám, že je zabije, jestli neuděláme to, co chtěl. Nemohli jsme mu odporovat, protože se na palubě nacházeli i muži z jeho elitní gardy. Chci, abyste věděli, že je nám líto, co se stalo vaší družce, ale neměli jsme na výběr.“ Muži, co stáli za ním, jak Kurizané, tak Valdierové, souhlasně přikyvovali.

Trelon mávl rukou. „Omluvy mne nezajímají. Řekl jsi, že máte informace ohledně další lidské ženy, která byla unesena,“ řekl příkře.

Dantor si odkašlal. „Není mrtvá,“ začal.

Při těchto slovech Kelan zvedl prudce hlavu. Pomalu vstal ze země. „Co tím myslíš, že není mrtvá?“, zeptal se a chytil Dantora za košili. „Co tím myslíš, že není mrtvá?“, opakoval Kelan a zatřepal Dantorem, až mu hlava lítala sem a tam.

Trelon položil Kelanovi ruku na rameno. „Nejdřív ho vyslechni, než z něj vytřeseš duši.“

Kelan sebou cukl a Dantora pustil. „Mluv.“

Dantor prkenně přikývl. „Má ji druhá skupina na menším typu lodi na cestě k primitivnímu měsíci za Quitaxem. Dostali pokyny, aby ji tam drželi, dokud ji nevyzvedneme. Původně jsme měli letět z Valdieru přímo na místo setkání.“