BL - 15. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Evudar

Smutný princ

Bylo to nevyhnutelné. Musel jsem ji nechat jít. Ale já jsem nafoukaný tvrdohlavý parchant a nechat jít někoho, koho zbožňuji, je skoro nemožné.

Byl jsem tátou Katelyn vším kromě toho, že jsme spolu nesdíleli stejnou krev. Od samého začátku jsem nikdy nevynechal schůzku s lékařem, ultrazvuk nebo výlet do pohotovost… nic.

Stále bude mít kousek mého srdce.

„Ahoj. Hledala jsem tě. Proč jsi tady?“

„Promiň, potřeboval jsem…“

„Okamžik.“

„Jo, něco takového.“

„Mám odejít?“

„Ne, prosím ne.“ Poklepu rukou na přikrývku vedle sebe.

Lex si sedne.

Rukou přejede po přikrývce. „Je hezká. Kde jsi ji našel?“

„Na chalupě, zastrčenou vzadu.“

Zamračí se.

„Co?“

„Doufejme, že je čistá. Ti dva rádi… no, víš, venku na jejich terase.“

Zasměji se. „Ti dva rádi, ty víš co, kdekoli.“

Zasměje. „Proč sakra ne?“

„Touché.“

Lehne si vedle mě. „Je nádherná noc. Hvězdy vypadají, že jsou tak blízko, jako by stačilo natáhnout se a chytit je.“ Natáhne ruku nahoru, jednu chytí, políbí ji a pak ji nechá být. Něco, co jsem ji viděl dělat s chlapci.

„To tě naučila Karen?“

Usměje se. „Ne, má máma.“

Při těch slovech zvednu obočí.

„Co? Mám i pár dobrých vzpomínek. Není to tak, že bych ji nenáviděla.“

Zvednu i druhé obočí.

„Dobře, ne vždycky. Byla uzavřená, nikdy k sobě nikoho nevpustila.“

Při tom zvednu obočí ještě výš.

„Dobře, už mlčím.“

„Zlato?“

„Pane Ryane.“

„Díky za dnešní večer. Byl to dobrý nápad, ten večírek.“

„Myslela jsem, že by se nám mohl hodit. Raději vzpomínat na to, jak Katelyn odchází jako oslavenec, než myslet na truchlení.“

Přetočí se na břicho a opře se o lokty. „Můžu ti něco říct?“

Otočím hlavu a prohlížím si ji. „Zlato, můžeš mi říct cokoli. Všechno.“

Velký povzdech. „Když jsme Katelyn vysadili, řekl jsi, že vypadám, jako bych viděla ducha.“

„To ano.“

„To kvůli Marii.“

„A ty znovu přemýšlíš o tom, jak vychová Katelyn?“

„Ne, nic takového. Je to jen… nejsem si jistá, že jsem neviděla ducha.“

„Vysvětli mi to.“

„Maria vypadá jako moje máma. Kromě barvy vlasů by to mohly být dvojčaty.“

Zvednu se na lokty. „Jak? Mohly by být příbuznými?“

„Ne. No, nemyslím si to. Ale… máma byla sirotkem vychovávaným v pěstounské péči.“

„Takže je to možné?“

Kouše si spodní ret a přemýšlí. „Všechno je možné, ale já nevím jak.“

„Říká se, že každý má své dvojče.“

„Ano, slyšela jsem to. Ale je to…“

„Co, zlato?“

„Nejde jen o to, jak vypadá, ale má i stejné chování.“

„Jako co?“

„Jako když nakloní hlavu a zakoulí očima. A jak sedí, jako by v zádech měla ocelovou tyč. Prostě jsem věděla, že moje máma měla v zadku tyč.“

Mám chuť se zasmát, ale při pohledu na její smutnou tvář se ovládnu. „Dobře, paní Grant. Co máš v plánu?“

„Kdo říká, že mám plán?“

„Pravdu?“

„Dobře, dala jsem do pohybu plán. Lee dělá výzkum.“

„Ještě něco?“

„Do osmnácti nejsou žádné záznamy.“

„To je zvláštní. Mohla lhát?“

„Ale proč?“

„Nevím. Možná by mohla pomoci Lizbet?“

„Možná. Ale… chci to udělat sama. Alespoň prozatím.“

Lehnu si na záda a znovu se zadívám na hvězdy.

Opře si hlavu o mé rameno a její vlasy, které zbožňuji, mě lechtají na nose.

„Je to hezké, že? Ležet na dece a dívat se na hvězdy.“

„Jak poetická slova,“ škádlím ji.

„Romantický realismus.“

„Tuším, že se nejedná, o Nicholase Sparkse?“

„Ne, jsem holka, co je na Edgara Allana Poe. Jeho próza je takovou romantikou,“ škádlí mě na oplátku.

„Mmm.“

„Co si to mumláš?“

„Vůně tvých vlasů. Je tak mmm. Víš, chyběla mi. Když jsem byl na zátahu (ale to slovo znamená i žihadlo, píchat a podobně) FBI – mohl jsem zavřít oči a představovat si tebe, tvůj dotek, ale tvoji vůni se mi nepodařilo vykouzlit. Ne úplně.“

„Tvoje žihadlo,“ zachichotá se.

„Hele.“ Dloubnutí.

„Au! Máš ostré klouby.“

„Bude lepší, když si nebudeš rýpat, má drahá.“

„Dávám přednost mumlání.“

„Aha, teď?“

„Ano.“

„Přemýšlel jsem o tom, že se vydáme do Paříže a navštívíme tvé… místo, kde dělají tvůj šampon a tyhle věci.“

„Proč?“

„Myslím, že jsem zvědavý na svůj podpis vůně. Dělají je muži?“

Zachichotá se. „Nevím? Jsem si jistá, že na pracovišti jeden či dva jsou.“

„Ha, ha.“

„Pokud ne, jsem si jistá, že budou.“

„Myslíš?“

„Tu společnost vlastníme.“

„Ano?“

„Tak jako tak Grant. Vydali se cestou byznysu. Nemohli to nemít.“

„Zkur-ve-ně-ne.“

„Když už mluvíme o Grantovi, řekla ti Gram, že urychlila změnu tvého jména?“

„Ano.“

„Nevypadáš z toho šťastně. Víš, že je to jen jméno. Vzala jsem si tvoje.“

„Jen mi to přijde divné. Já jsem Ryan.“

Rozepne mi knoflík šortek a zajede mi do nich. „Ano, to jsi.“

„Nemůžeme.“

„Co?“

„Máme dům plný hostů.“

„Nikdy dřív nás to nezastavilo. Dokonce ani to, že jsme se před šesti měsíci brali a ty jsi teď starý ženáč.“

„Cože! Ukážu ti starého.“

Přetočím ji, dostanu se nad ni a zvednu jí ruce nad hlavu.

„Hele.“

„Teď mi řekni, kdo je tu starý?“

„Drtíš své dítě.“

„Tentokrát to nebude fungovat, zlato.“

„Slitování?“

„Ani náhodou.“

„Prosím, zbožný muži?“

„Hezký pokus.“

„Sakra, ty jsi tvrdý oříšek.“

„K žádnému louskání ořechů nedojde.“

„Lízání?“

Zakoulím očima.

Zasměje se. „Moc jediného slova.“

„Ano… jako sání.“ Zuby (tak šikovnými) ji stáhnu top šatů ke straně, čímž obnažím její pravé prso a skousnu ho.

„Au. Řekl jste sá – aahh…“

Saju, jako by se jednalo o brčko, její bradavku, si přitom povaluji na jazyku. „Říkala jsi něco?“

„Nic… ani… jediné slovo… kurva…“

Tvrdě saji a skousnu ještě o trochu silněji.

„To se mi líbí.“

„Mmm, mě taky.“

Celý proces zopakuji s levou bradavkou a pak je postupně obě střídám, až se celá svíjí a nazývá mě svým pánem. Dobře, tak mi neříká pane, ale mohla by mě nazývat co-kapitánem. Přestanu se rty dotýkat jejích dokonalých pulzujících prsou, zanechám je mokré a vystavené. Jak se ty vrcholky tyčí nahoru a prodlužují se, zasténám. Objeví se na nich husí kůže.

„Studí, Jaxi. Zahřej je,“ s našpulenými rty žadoní.

Ignoruji její prosby, jednou rukou držím její obě dohromady a druhou se vydávám po její hladkých, nahých nohou, výš. Dávám si přitom pozor na to, aby ta cesta trvala dostatečně dlouho, abych její maso škádlil a rozpaloval.

„Jaxi,“ zasténá.

„Co, zlato?“

„Žádné škádlení,“ žadoní.

„Kdo, já? Nikdy.“

„Jaxi,“ zavrčí.

Rukou mučivě putuji po jejím stehnu výš, až se dostanu tam, kam chci a pak to rozdělím.

Zasyčím. „Znovu jsi zapomněla na kalhotky, drahá,“ řeknu, potěšený a… ne.

„Doufala jsem, že bychom mohli… o zeď, ve spíži, v tom výklenku za schodištěm – opravdu kdekoli.“

„Dneska večer zírali na tvůj zadek všichni muži. Teď už vím proč.“

„Opravdu? Je obrovský, že? Kurva! Mám těhotenský zadek; na to je až příliš brzy. Víc Pilates, nemyslíš? Plavání? Jo, každé ráno s tebou, že? Tvůj zadek, tvoje tělo, mokré a šukatelné… Ne. Špatný nápad. Stále můžu běhat. Jo, budu prostě víc běhat. Nebo možná…“

„Lex. Klid. Nemáš těhotenský zadek. Tvůj zadek je dokonalý.“

„Je? Ty máš můj zadek rád.“

„Tvůj zadek zbožňuji.“

„Ach, Jaxi… miluji tě.“

„Ty brečíš?“

„Ne. Možná.“

„Zlato… omlouvám se. Zapomněl jsem, že když jsi těhotná, žádné řeči o zadku.“

Popotáhne. „Zapomněl jsi… vím, jak si to u mě můžeš vyžehlit.“

„Aha, hned?“

„Ano. Jistou část svého těla bys mohl přejet po jisté části mého těla.“

„Máš na mysli tuhle část?“ Prsten přejedu po jejím pohlaví.

„Ne. Ale to je začátek. Myslela jsem… větší.“

„Touhle?“

„Mnohem větší.“

Zastavím pohyb prostředníčku. „Počkej chvíli. Jak jsem tu ztratil kontrolu?“

„Stalo se to. Nech to být.“

„Zlato?“

„Co?“

„Doháníš mě k šílenství.“

„Já vím. Nech to být… a stáhni si šortky. Pak možná trochu jazyka… ne, hodně jazyka. Ale teprve až po tření.“

Uchechtnu se. Co jiného sakra můžu udělat?

„Tření, Jaxi? Potřebuju to tření,“ zakňučí.

„Ano, hned?“

„Ano, žádné škádlení.“

„Podívejme, kdo právě získal kontrolu zpět.“

„Jaaaaxi,“ zakřičí.

Zasměji se.

„Prosím,“ zakňučí. „Jsem blízko… k slzám. Podívej se. Vidíš ty slzy.“

Usměji se. „Žádné tu nejsou, zlato… Ach, zlato, prosím, nebreč. Zařídím to tření.“ Taková padavka.

Natáhnu se dolů, rozepnu knoflík, stáhnu zip a všechno dolů – jednou rukou. Podívejme, kdo má v pěti prstech víc talentu než většina mužů ve všech deseti.

„Jaxi?“

„Už budu.“

„Kurva! Už?“

„Ne. S třením.“

„Ach. Dobře.“

Tření.

„Ach, Jaxi,“ zasténá. „Miluji tě.“

„Já vím.“

„Možná jen trošku doprava a… můžeš… sakra, prostě dovnitř.“

„Taková romantička.“

„Já vím. Horké, že?“

„A teď sarkastická.“

„Hele.? Nejsem romantička,“ zavzlyká.

„Zlato. Zabíjíš mě tady.“

„Omlouvám se,“ zakřičí. „Prostě potřebuji…“

Vklouznutí dovnitř.

„Lepší?“

„Ach, ano. Miluji tě.“

„Já vím, zlato.“

„Mohl bys…?“

Kousnu ji a pak nasaju její bradavku do úst. „Lepší?“

„O hodně. Miluji tě, Jaxi.“

„Já vím, zlato.“

Lízání. Pohybování. Tření.

„Bože, Lex. Jsi cítit tak… skvěle. Už budu…“

„Noooo. Nech toho tření.“

„Příliš pozdě, zlato.“

„Budu brečet, Jaxi.“

„Dobře.“