TS - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

„A tohle je fontána ze čtvrteční noci...“

Přikývla jsem a skutečně jsem se snažila zajímat o fotografii na mámině telefonu, ale ona každou noc, kdy tam byli, vyfotila fontánu před Bellagio.

„To zní, jako že jste si oba užili nádherné chvíle,“ poznamenal Neil od sporáku. I když to byl pro mámu a Tonyho rušný týden, oba trvali na nedělní večeři tak, jako obvykle.

Pokud si Neil myslel, že by ji tím mohl zabránit od toho, aby dopodrobna popisovala každý detail z jejích čtyř set fotek a sto dvanáct krát nám odvyprávěla každý příběh, musel být bolestně zklamaný.

„Bylo to fantastické,“ odpověděl Tony nadšeně. „Ještě jednou vám oběma díky.“

„To je to nejmenší, co jsme mohli udělat,“ odpověděla a v duchu jsem dodala: abych vás dva z našich osobních důvodů udržela mimo dům.

„Hele, takže, co jste v době, kdy jsme byli pryč, dělali vy?“ zeptal se. Seděl na jedné z velké židle u ostrůvku a její desku používal jako bar, ačkoli v ruce držel jen bublinkovou vodu.

Neil po mě střelil postranním pohledem a na prkénku dál krájel červenou italskou čekanku. Rozhodli jsme se, že mámě řekneme o transplantaci ledviny, a čím dřív, tím lépe. Tohle byla skvělá příležitost vytáhnout to, ale ani jeden z nás nebyl úplně připravený.

„No, navštívil nás náš přítel, El-Mudad a...“ Zajela jsem pohledem mezi ty dva. „A také jsem se viděla se svou nevlastní sestrou, Susan.“

Máma odložila telefon. Fotky z Vegas byly zapomenuty. Cítila jsem se špatně. Měla jsem vědět, že to mám vytáhnout až po večeři. Vypadala šokovaně a překvapivě i smutně. „Co se stalo?“

„Když byl její manžel ve městě, kontaktovala Sophii,“ vysvětloval za mě Neil. „Pozvali jsme je na večeři.“

„Jak se ohledně toho cítíš, Sophie?“ zeptala se máma a v gestu podpory mi rukou přejela nahoru a dolů po paži.

Odtáhla jsem se od ní a až moc jsme se snažila, abych zněla naprosto v pohodě. „Dobře, skutečně. Prostě jsme si dali večeři a navzájem se poznali. A mluvili jsme o mé další sestře. Jedné z nich.“

„Ano?“ Výraz mámina tváře bych klidně mohla překládat, protože jsem prakticky slyšela, jak se její zvednuté obočí ptalo: takže teď je tak nazýváš?

Očima jsem vyzvala Neila, aby pokračoval on.

„Je jí… šestnáct, že Sophie?“ zeptal se a pak pokračoval dál. „Má nějaké onemocnění ledvin či něco takového, a Sophie má v plánu zjistit, zda je vhodným dárcem.“

Tak. Řekl to tak jednoduše, jako by to bylo tvrzení. Žádný důvod k hysterii. Prostě jen drama jako v mýdlové opeře v domě Elwoodových. Jako vždy. Nic k vidění.

„Tvá ledvina?“ zeptala se máma, a já se v duchu obrnila před výbuchem směsice nehorázného pobouření spojeného s úzkostí. Byla jsem si jistá, že mi řekne, že bych pro neznámého člověka neměla riskovat život, případně že mi začne popisovat všechny druhy problémů, kterými dárci později v životě trpěli. K mému překvapení se jí však v očích objevily slzy a skoro násilně mě objala. „Jsem na tebe tak pyšná.“

„Aha.“ Netušila jsem, jak to zpracovat. V duchu jsem si připravovala celý proslov ohledně toho, že se jednalo o mé tělo a mé rozhodnutí, a že mé svědomí trvalo na tom, abych to udělala. Dala jsem si s tím spoustu práce, a teď jsem to všechno mohla jen tak vyhodit z okna. „Myslela jsem si, že kvůli tomu budeš šílet?“

„Šílet?“ Odtáhla mě od sebe na délku paže. „Proč bych měla šílet?“

„Protože transplantace ledviny jsou, jako že velká operace. S riziky a tak?“ Teď jsem se začínala cítit skoro uraženě, že nebyla aspoň trochu znepokojená.“

Mávla rukou, jako by odháněla mouchu. „Ne. Teď už se dělají celou věčnost. Je to jako nic. Zvlášť pro tebe. Jsi mladá, zdravá, dáš se dobře zpátky do kupy.“

„Skutečně?“ Jen mi potvrdila to, co jsem už četla na internetu, ale bylo milé mít to potvrzené vlastní mámou. Bez ohledu na to, kolik mi bylo let, jsem jejímu slovu věřila víc, než čemukoli jinému.

„Ach, ano. Vzpomínáš si, když jsem pracovala v nemocnici?“ zeptala se.

„V Calumetu dělali transplantace ledvin?“ zeptal se Neil upřímně zmateně.

„Ne, ale vybírali jsme peníze na to, abychom mohli poslat dvě ošetřovatelky do Ann Arboru, aby se staly součástí darovacího řetězce,“ vysvětlovala. „Jsi kompatibilní?“

„To ještě nevíme,“ přiznala jsem. „Ještě jsem nebyla na testech. A ještě jsem jim neřekla, že s tím souhlasím.“

Máma se zamračila. „Proč jsi jim to neřekla?“

„Potřebovala jsem čas na rozmyšlenou.“ Stále jsem měla pocit, že bych se za to měla omluvit. „Kvůli všem těm věcem s tím spojeným. Skoro by bylo snazší stát se dárcem pro naprosto cizího člověka. Nejsem si jistá, zda mezi mnou a nimi někdy vůbec vznikne nějaký rodinný vztah.“
„To je prostě pitomost,“ řekla máma. „Pokud jste dostatečně příbuzní, abyste měli kompatibilní orgány, pak jste dost příbuzní na to, abyste byli rodinou. To je tak, jak jsem tě vychovala.“

„Ten problém není o mě.“ Stále jsem cítila potřebu trochu Susan chránit. „Mé sestry“ - stále to bylo divné - „do nedávné doby ani netušily, že existuji. A nikdy neměly v plánu to, že se semnou setkají.“

„Ale jsou v pohodě s tím, že si vezmou tvojí ledvinu?“ Mámina podpora ohledně transplantace ledviny se vytratila a objevila se mateřská obranyschopnost. „“Prostě nejsi dost dobrá, aby ses stala součástí rodiny?“

„Nemyslím, že to tak je,“ řekla jsem. Neprotočit oči představovalo herkulovský úkol. „Je to složité.“

„A pravděpodobně to není nic, co by kdokoli z nás mohl úplně pochopit,“ vložil se do toho Neil. Z ramene si stáhl kuchyňskou utěrku, omotal si ji kolem ruky, vzal jednu pánev za rukojeť a sundal ji z hořáku. „Ne, pokud bychom tím sami neprošli.“

„Takže podle toho, co slyším, tak tahle věc s transplantací není vytesána do kamene?“ zeptal se Tony, čím zřetelně položil základy pro to, aby se má máma začala uklidňovat předtím, než v jejich ložnici vypustí tu nukleární bombu.

„Správně. Není to oficiální. Právě jsem se rozhodla. V tomhle bodě zatím ani netušíme s jistotou, zda jsem vhodným dárcem.“ A je to. Doufala jsem, že až za mě bude muset bojovat, mohlo by mu to pomoci.

„Ale Sophie nabídla, že jim zaplatí všechny náklady, které nepokryje pojištění,“ řekl jim Neil.

„Vidíš,“ řekl Tony, postavil se vedle mámy a položil ji ruku na rameno. „Tvoje dítě dělá správnou věc.“
Zazvonil zvonek u dveří. „To by měli být Valerie, Laurence a Olivia. Jen pár lidí mělo to privilegium dostat se přes vstupní bránu. Neil mrzutě ukázal ke sporáku. „Rebecco, mohla bys, prosím?“

„Samozřejmě. Běž si pro dítě,“ nařídila a když Neil spěchal pryč, vděčně se usmál.

„Jdu s ním,“ řekla jsem a kývla prstem ke dveřím, které stále ještě poletovaly. Poskytlo mi to výmluvu pro to, abych se zbavila jakékoli další diskuze s mou rodinou a tím, co jsem zjevně udělala špatně. Navíc mi Olivia skutečně chyběla.

Neila jsem dohonila v dlouhé chodbě plné oken, která vedla do haly, nicméně vzhledem k tomu, jak rychle šel, jsem musela trochu běžet.

„Hej, zpomal. Než tam dojdeš, budeš bez dechu.“ Předběhla jsem ho. „Je doma!“

„A Mariposa se až do pondělí nevrátí,“ připomněl mi. „Takže buď připravena.“
Ach bože. Čas v posteli. Když tu byla chůva, bylo mnohem jednodušší vychutnat si svou vlastní postel.

Ještě dřív, než jsme otevřeli dveře, jsme uslyšeli Olíviino zakvílení. Venku stála Valerie, na boku žonglovala s batoletem, které se kroutilo a svíjelo, a za ní stál její řidič, který vyndával dětská zavazadla.

Valerie si z obličeje odhrnula vlasy. „Potřebuješ dveřníka, Neile.“

„V našem domě a našich obchodech potřebujeme jen tak málo lidí, kolik je možné,“ opravila jsem ji a natáhla jsem se po Olivii. Zvedla jsem si ji do náruče a napomenula ji: „Přestaň s tím.“

Zvedla svoje uslzené oči a podívala se na mě. Blonďaté kudrlinky měla vzadu na hlavě zpocené. Snažila se trochu uklidnit, ale byla až příliš šťastná, že mě viděla. Ve velkém úsměvu ukázala pár svých malých, nerovnoměrně rozložených zubů a zabořila svou tvář do mého krku.

„Zjevně už bylo babičky až moc,“ řekla Valerie a zněla trochu smutně.

„Jsem si jistý, že tak to vůbec není,“ řekl Neil soucitně, i když v duchu pravděpodobně cítil hluboké vítězství. Chtěl být Olíviiným oblíbencem.

„Celou noc nespala… ach, už od okamžiku, kdy jsem ji v sobotu vyzvedla.“ Valerie obvykle vypadala naprosto dokonale a oblečena tak, že bych za to zabíjela, ale teď měla vlasy zplihlé a neupravené, a na sobě měla skutečně džíny. Myslím, že takhle jsem ji za celou dobu, kdy jsem ji znala, viděla jen jednou nebo dvakrát. Muselo to být drsné.

„To je kvůli dalším zubům?“ zeptala jsem se Neila. On tyhle věci sledoval.

„Myslím, že ano. Stoličky?“ Převzal si ode mě Olivii a políbil ji na zčervenalou tvářičku mokrou od slz. „Přijde mi trochu teplá.“ Pak se otočil k Olivii. „Chyběl ti Afi? Afimu jsi chyběla.“
„Dala jsem jí gel na zuby -“ začala Valerie.

Přerušila jsem ji. „Ne. Gel na zuby nefunguje. Nic nefunguje. Až do doby, než se zub prořízne, je to peklo. Neudělala jsi nic špatně.“

„Díky, Sophie, ale já už jsem to dělala dřív,“ vyštěkla Valerie.

Občas jsme se kvůli skutečnosti, že jsem nikdy tak jako ona, dítě nevychovala, mírně srazily. Pokud jsem však mohla soudit podle unavených linií jejího obličeje, tak tentokrát z ní mluvilo čisté vyčerpání.

„Valerie, vypadáš příšerně,“ řekla jsem. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že to nebyl ten nejlepší začátek hovoru, takže jsem rychle dodala: „Vím, jak se cítíš. Proč tu s námi nezůstaneš na večeři? A pokud se budeš cítit na cestu zpátky do města příliš unavena, můžeš tu přespat.“

Protože jsem si jistá, že by se jí rozhodně líbilo přenocovat v domě svého bývalého milence, a tu nabídku dostala od jeho něco přes dvacet let staré manželky.

Možná to nebyl tak dobrý nápad, jak jsem si myslela.

Při zmínce o jídle Neil zavětřil. „Bože V kuchyni jsem nechal dozor tvé mámě.“

„Běž,“ řekla jsem mu, ale ještě dřív se zastavil, a dítě mi předal. Valerie jeho odchod sledovala s úzkostí, ale nevykřikla na něj tak, jak jsem očekávala.

„Radši bych jela domů a čtrnáct hodin spala,“ řekla Valerie a promnula si oči. „Vyřiď Neilovi mé sbohem.“

„Samozřejmě.“ Usadila jsem si Olivii na boku a opřela si jí o sebe. „Rozluč se s babičkou,“ řekla jsem jí.

Valerie vzala Oliviin obličej do dlaní a políbila ji na čelo, nos i tváře. „Brzy se uvidíme, má lásko.“

S dětmi to bylo tak, že i když jste je milovali, i tak jste od nich občas rádi odjeli. Ale bylo těžké být při odchodu šťastný. Valerie ještě rukou prohrábla Oliviiny vlásky a dlouze se na ní podívala. Věděla jsem, že jí zabíjelo to, že od ní žila tak daleko. Dokonce i její rezidence na Manhattanu byla mnohem dál, než se jí líbilo.

„Brzy byste se měli stavit na jídlo,“ nabídla jsem ji. „Ty a Laurence.“

„Musíme něco naplánovat,“ řekla nezávazně. Pokud bychom nebyly díky Olivii příbuzné, nikdy bychom spolu skutečně nevycházely.

Ne, že bych se snažila udělat z Valerii svoji nejlepší kamarádku či tak něco. Z nejrůznějších důvodů mě neměla ráda. Tím možná nejviditelnějším bylo to, že byla do Neila zamilovaná celé desítky let, a pak se musela dívat, jak jsem jí ho tak nějak ukradla. Či tak nějak.

Nebylo to fér. Teď měla dlouholetého přítele a nikdy mě krádeží Neila přímo neohrožovala. Mezi námi bylo prostě množství třecích ploch, a pravděpodobně to tak bude i v budoucnu. Ale byly tam i hezké věci.

„No, vánoce plánujeme strávit v Langhurst Court,“ řekla jsem. „Protože s Neilem tam chceme mít všechny. Jeho rodinu, mou rodinu. Naši rodinu.“ Kývla jsem gestem mezi sebou a já. „Chceme tě tam mít.“
„Nejsem si jistý, zda můžu,“ řekla vágně. Hned jsem věděla, že to nebylo kvůli žádnému z dramat, která se odehrála mezi námi. Když byla Emma malou holčičkou, strávili tam oslavami spoustu vánoc. Možná, že by pro ni mohl být návrat tam až příliš bolestivý.

Pak dodala: „Možná se budu vdávat?“

„Vdávat?“ radostně jsem vyjekla. Kývla na mě, ať laskavě ztiším hlas.

„Sophie, ještě jsme to neoznámili. Ne, že mě předběhneš a všem to vykecáš. Ale s Laurencem se snažíme rozhodnout mezi vánoční svatbou a vánočním útěkem.“

„Chcete utéct na vánoce?“ přemítala jsem nahlas. „Není Radnice uzavřena?“

„V Las Vegas jsou svatební kaple,“ připomněla mi. „Možná prostě zamíříme do jedné z nich.“

„Dobře. Podle mé mámy je tam nejlepší hotel the Bellagio. A jeho fontána představuje osmý div světa.“
„Budu to mít na paměti,“ řekla Valerie suše. „Musím běžet. Ale o vánocích Laurencovi řeknu. Nechystám se vás úplně ignorovat.“
„To prosím ne,“ řekla jsem a pak jsem zvedla Oliviinu ručičku. „Zamávej ahoj.“

Olivia shromáždila dost unaveného nadšení na tiché „ahoj“ a dokonale otevřela a zavřela ručičku.

Ustoupily jsme zpátky do domu. Zavřela jsem dveře a políbila ji na čelo. „Pojď. Jdeme se podívat, co nám Afi připravil k večeři.“

V kuchyni stál Neil u ostrůvku a krájel kuřecí maso na dokonalé drobné kousky. Máma s Tonym servírovali na stůl horké talíře. Když jsme vešly dovnitř, máma se otočila směrem k nám, aby si nárokovala Oliviinu pozornost. Varovným zvednutím ruky jsem jí odradila: „Zuby.“

„Ach, to nevadí.“ Máma nechala Olivii, aby se ke mně tulila jako malý medvídek. Společně jsme pokračovaly k vysoké židličce. Podařilo se mi do ní Olivii usadit, a pak jsem si sedla na židli vedle ní.

Neil se usadil z druhé strany a přitáhl před ní malý umělohmotný talířek s jídlem přímo pro ni.

„Tady, má drahá. Nevypadáš trochu vyčerpaně?“

„Pravděpodobně je možná i trochu ospalá z cesty autem,“ poznamenala jsem. Vypadala, že možná posledních deset minut cesty autem skutečně prospala, a z toho byla násilně probuzena. Pak jsem se podívala na máminu levou ruku. Stále měla jen zásnubní prsten. „Hele, když jste byli ve Vegas, tak jste neudělali nějakou pitomost, jako třeba svatební útěk?“

„Samozřejmě že ne, Sophie Ann!“ Máma zareagovala tak, jako bych se jí zeptala, zda v době, kdy byla ve Vegas, nezavraždila prezidenta. „Víš, že se budeme brát tady.“
„Co tě napadlo zeptat se na něco takového?“ zeptal se Neil se smíchem.

Vzhledem k tomu, že jsem mu nemohla prozradit, o čem jsme se bavily s Valerií, pokrčila jsem rameny. „Lidé to dělávají.“ Když se Olivia zabořila rukou do svého rizota, změnila jsem téma hovoru. „Mimochodem, řekla jsem Valerii o vánocích.“

„Co je s vánocemi?“ zeptala se máma.

„Sophie by chtěla strávit letošní vánoce v Langhurst Court,“ řekl Neil a natáhl se pro kuře.

„Ach, Strašidelné Bradavice?“ řekl Tonny. Pak najednou smrtelně zbledl.

„Tak tomu říká Sophie,“ vysvětlila máma Neilovi.

Se zvednutým obočím přikývl. „Ano, to důvěrně znám. Já dávám přednost názvu Panství Abbey.“

„Mysleli jsme, že bychom mohli pozvat všechny. Myslím tím, že pokud by chtěli přijet, mohla by přiletět rodina -“ začala jsem a máma vytřeštila oči.

„Děláš si srandu? Zlato, myslíš si, že babička a teta Marie by se chtěli táhnout celou tu cestu do Anglie a ještě v té nejrušnější části roku?“ zeptala se máma, jako bych se zbláznila. „A co rodina, která by nechtěla nebo nemohla přijet?“

„Byl to prostě jen nápad.“ Sklonila jsem oči ke svému talíři a odkašlala jsem si. „Chtěla jsem jen udělat něco milého.“
„Neříkala jsem, že to není hezké,“ řekla rychle. „Tony, vsadím se, že tvoje máma by zbožňovala výlet zdarma do Anglie.“

Na slovo „zdarma“ dala mírný důraz. Věděla jsem, že si moje máma myslela, že Tonyho máma byla škrt nejvyššího řádu. O její obrovské posedlosti slevovými kupony a nesčetných hádkách s pracovníky obchodních domů jsem slyšela všechno.

Tony jen mírně přikývl. „Pokud je pozvána. A doklady má.“

„Samozřejmě, že je zvaná,“ řekl Neil lehce. „Ty jsi teď rodina, Tony.“

Oliviina nespokojenost vyžadovalo, abychom si s Neilem pospíšili. Rychle jsme dojedli a pak se omluvili.

„Omlouvám se. Nechci být nezdvořilá, mami, ale je u konce se svou trpělivostí.“ Odsunula jsem svou židli od stolu a popadla pár talířů.

„Nech to být. Postaráme se o to,“ řekla. „Dostaňte tu malou do postele.“

Neil vzal Olivii a vyrazili jsme z kuchyně směrem k dětskému pokoji. Zarazila jsem ho. „Počkej. Mariposa se ještě nevrátila a Olivia bude celou noc řádit. Proč ji prostě nevezmeme k sobě do postele?“

„Říkala jsi, že spát s ní v posteli je jako spát s buldozerem stvořeným z lávy,“ připomněl mi.

Měl pravdu. Olivia byla v naší posteli jako tank a produkovala víc horka než slunce. Ale bylo rozmrzelá a byla dlouho pryč. „Potřebuje mazlení.“

Neil předstíral, že to zvažoval. „Mohl bych se stát nějakým mazlíčkem.“

„Pokud to nepůjde, vždycky ji můžeme odnést,“ navrhla jsem. „Já ji vezmu a ty přines její plenky a pyžamo.“

„Nočník,“ připomněla nám Olivia vážně. Ještě se bez plen úplně neobešla, ale před spaním měla ráda nočník. Prostě jen ze zvyku. Když jsme došli do dětského pokoje, Neil jí vzal do koupelny a trpělivě ji pomohl usednout na její nočník ve tvaru zelené žáby. Prošla jsem její skříňku s věcmi, vyndala z ní tenkou noční košili a pár plenek.“

Když jsem z koupelny uslyšela Neilovo prohlášení „Skvěle!“, zamířila jsem ke dveřím.

„Povedla se ti práce s nočníkem?“ zeptala jsem se jí s obrovským úsměvem.

„Ta-Da!“ oznámila a zatleskala ručičkami.

Přes její hlavu Neil naznačil ústy: „A co teď?“

Z pultu jsem vzala pár dětských ubrousků a hodila mu je. „Teď ji, Afi, otři.“ Dřív, než se mohl začít dohadovat, jsem popadla zásoby na noc a zmizela.

V ložnici jsem rychle odložila Oliviiny věci a pak jsem se vrátila do kuchyně. Máma s Tonym ještě jedli.

„Už jste jí uložili?“ zeptala se překvapeně. O bojích se spaním slyšela spoustu epických příběhů.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Bude spát v naší posteli. Nechtěla jsem, abyste si mysleli, že jsme se na vás vykašlali.“

„To v žádném případě,“ ujistil mě Tony. „Děláte to, co potřebuje ta malá holčička. Možná, že mi nepřísluší říct to, Sophie, ale jsem na tebe skutečně pyšný.“

Dostat takový kompliment od mého budoucího nevlastního otce bylo až příliš divné, abych se s tím dokázala vyrovnat, takže jsem to zlehčila. „Nezapomínej na to, že mám chůvu na plný úvazek.“

„Jo, to máš,“ připustil. „Aby ses ujistila, že je o ní postaráno a nic jí nechybí. To je dobré rodičovství.“

„No, já nejsem rodič.“ Nemohla jsem to lidem dost připomínat. Už tak mi přišlo, že se mi až moc líbilo předstírat, že jsem Oliviinou mámou. „Ale tvé důvěry si vážím.“

„Jen to tu uklidím a vyrazíme,“ řekla máma.

„Dobře. Pak zavolej bezpečnostní službě a řekni jim, aby zapnuli noční alarmy.“

Když jsem se dostala do ložnice, Olivia ležela uprostřed naší postele a přetáčela se tam a zpět. Na sobě neměla nic jiného, než plentu, rukama se držela za nohy a stále křičela: „Ne, ne, ne.“ U toho zvyšovala hlasitost projevu.

Neil seděl vedle ní a v rukou bezmocně držel její noční košilku. „Jak jí Mariposa oblékne?“

„Předpokládám, že pomocí hrubé síly.“ Vzala jsem si od něj noční košili a odhodila ji stranou. „I bez ní bude dost v teple.“

Vytáhl pokrývky znovu nahoru. Olivia se přetočila na břicho, aby mohla zamířit k polštářům. Když jí hlavě přejel rohem povlečení přes hlavičku, nadšením vypískla.

„Nerozdráždi ji!“ varovala jsem ho. „Jinak za sebe nezodpovídám.“
Neil zamířil do koupelny, aby si z očí vyndal kontaktní čočky, ale já v osm večer nebyla ještě připravena jít spát. On pravděpodobně také ne, ale stejně by si s Olivií lehl. Přemýšlela jsem, kolikrát dělal to samé s Emmou, když byla nemocná, smutná nebo ho potřebovala z nějakého jiného důvodu.“

Tou nejtěžší věcí na péči o Olivii nebyla ta každodenní rutina. Výměna plenek byla příšerná, její záchvaty vzteku na veřejnosti na zabití, a nevím proč nebo jak si myslela, že tím nejlepším nápadem bylo strkat si mé náušnice do nosu, ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo vidět, jak Neil porovnával každý její pohyb, každé její zachvění a chování se svými vzpomínkami na Emmu. Nikdy jsem nevěděla, zda by jí v tom mohl vidět, nebo ne.

„Afi?“ zavolala Olivia a vypadala, jako by snažila dostat na konec postele.

„Ne.“ Zvedla jsem ji a znovu jsem ji položila doprostřed. „Prostě na Afiho počkej tady. Povídej mi o tom, co jsi dělala v domě babičky Valerie.“

„Dům Varee?“ Olivia ukázala směrem ke dveřím. „Támhle.“

„Jo, není to tady, že?“ Zlehka jsem jí pomazlila po tvářičce. Drobná oční víčka se jí zavřely. Přetočila se na břicho.

„Šáb zadu,“ ospale si poručila. V její batolecí řeči to znamenalo „poškrábat na zádech“.

„Vynechala jsi sedm spánků,“ informovala jsem ji a prsty jsem jemně po její nemožně jemné pokožce na zádech přejížděla v malých kroužcích.

„Unavená. Musím jít pát.“

„Jo,“ souhlasila jsem a zívla. „Možná bych měla jít spát.“

„Ne...“ Oliviin hlas zvadl a ozvalo se drobné zachrápání.

Dveře koupelny se otevřely a já zvedla prst, abych Neila ještě dřív, než vyšel ven, umlčela.

„Už spí?“ zašeptal a přešel k posteli.

Otestovala jsem to tím, že jsem se na matraci lehce pohnula. Zachrápala a jedna ruka vylétla nahoru. Zadržela jsem dech. Pak se její tělo znovu uklidnilo.

„Jo,“ zašeptala jsem s úlevou. Pomalu, jako bych v ruce držela odjištěný granát, jsem se posadila a pak jsem přehodila nohy přes bočnici postele. „Takže pokud chceme, máme volno.“

„Ne.“ Neil si přes hlavu sundal tričko a zamířil k šatně. „Nechci jí tu nechat o samotě.“

Počkala jsem, až se vrátil – oblečený v bílo modrých pruhovaných kalhotách na spaní. Ach, bez ohledu na to, co měl na sobě, vypadal tak dobře. A když vklouzl pod přikrývky vedle Oliviina malého, naprosto vyčerpaného tělíčka, vypadal naprosto rozkošně.

„Je, kolik? Osm? Skutečně půjdeš už právě teď do postele?“ škádlila jsem ho.

„Nebude navždy tak malá. Dny mazlení s dítětem nám tak rychle utečou,“ přemítal.

Držela jsem jazyk za zuby a nepřipomněla mu, že zatímco mu ty dny možná uniknou, já unikala jim. „Dobře, užij si to. Jdu se podívat, zda máma nepotřebuje pomoc s nádobím. A pak pravděpodobně budu dělat některou z běžných lidských činností, které dělají lidé, co nejdou v devět večer do postele.“

Ještě jsem se na ně naposledy podívala a cestou ven jsem zhasla. Ať už jsem byla rodičem či ne, tahle malá holčička vlastnila celé mé srdce. Při pomyšlení na jakékoli utrpení nebo zklamání, které by mohla zažít, jsem v mozku cítila podivně panické pocity. Jednoho dne by se možná mohlo stát něco, co bych nemohla zvládnout nebo čemu bych nemohla zabránit. Byla jsem naprosto bezmocná.

Bylo to děsivé.

A Neil znal ty pocity bezmocnosti toho nejhoršího rázu.

Pomyslela jsem na svou sestru, další dceru Joeye Tangena. Když se necítila dobře, pravděpodobně si k ní lehl do postele. Když se dozvěděl o její diagnóze, pravděpodobně si připadal naprosto bezmocně.

To, že jsem tohle nikdy neměla, mě bolelo. Bolelo mě za něj, že to musel snášet.

Zamířila jsem do kuchyně a věděla jsem, že bych tam mohla najít mámu. Od doby, kdy byl náš hovor o ledvině přerušený, neuplynulo moc času.

Přesně podle očekávání máma pomalu domývala poslední talíře. „Tony šel domů. Já už končím.“

„A čekáš, abys zjistila, zda jsem v pořádku.“ Přitiskla jsem se k ní.

Povzdechla si. „Prostě je nechápu. Jsi úspěšná. Vlastníš časopis, napsala jsi knihy, máš miliardy dolarů. Proč na to nebýt pyšný? Proč tě nechtějí poznat?“

„Možná proto, že mám miliardy dolarů?“ Čekala jsem, že máma dospěje k tomu samému závěru, co já. Že mě peníze změnily, že mé srdce nebylo tak dobré, jako srdce ostatních lidí. Že na mě bylo něco vadného.

A samozřejmě, že to nebyl závěr, který ona udělala. „Nemyslíš, že nechtějí vypadat tak, jako by šly po tvých penězích?“

„Ta myšlenka mě napadla.“ Vzala jsem si papírovou utěrku a začala utírat pult. „Možná, že jsem jim vůbec ty peníze neměla nabízet.“

„Možná mohli cítit rozpaky,“ řekla máma s hlavou nakloněnou na stranu. Pak ji naklonila na druhou stranu. „Nebo jsou možná rozrušeni, že jsi to nabídla dřív, než mohli chtít víc?“

„Ne, nemyslím si, že by to byl tenhle případ.“ A ani jsem tomu nechtěla věřit.

„Sophie Ann,“ začala máma tiše. „Neděláš to kvůli tomu, že si myslíš, že tě díky tomu budou mít rádi?“

„Ne.“ Vehementně jsem zavrtěla hlavou. „Se Susan jsme byly upřímně šokovány tím, jak je to divné. Ani jedna z nás ve skutečnosti neví, jak se s tím vyrovnat.“

„Je to velice divná situace.“ Máma se opřela rukama o okraj dřezu. V rukou stále ještě držela houbu. „Moc se omlouvám. Neměla jsem ani ponětí, jak to pro tebe bude těžké.“

„Co? Když ses před dvaceti osmi lety zapletla na večírku s nějakým cizím teenagerem?“ Podívala jsem se ni s úšklebkem. „Kde tehdy zůstal tvůj dobrý úsudek?“

„Kde zůstal tvůj dobrý úsudek, když jsi šla se starším mužem do hotelového pokoje?“ vrátila mi to.

Zvedla jsem ruce a gestem přejela po obrovském prostoru rozlehlé kuchyně. „Tady.“

„Víš, že ty nejsi na peníze. Nikdy jsi nebyla.“ Máma se znovu vrátila k umývání pánvičky. „Co si o tom myslí Neil? Vím, že umí být velkou oporou, ale co si skutečně myslí?“

„Nevím.“ Vzala jsem si pánev od ní a opláchla ji. „Když jsem mu o tom poprvé řekla, svým způsobem vyletěl. Ale myslím, že skutečnost, že je to o dítě, které někoho je, a že by ji možná mohli ztratit...“
„Bože.“ Vypadala provinile. Stejně jako skoro vždy, kdy jsme se dostaly k Emmě, dokonce byť i jen obrazně. Bylo to, jako by cítila nějakou vinu přeživších či něco takového. Nechtěla mu připomínat, že on přišel o své dítě, a ona ne.

„To je velká část toho, proč to dělám,“ připustila jsem. „Viděla jsem, čím Neil prošel. Nechci, aby se to stalo komukoli, i když se jedná o Joeya Tangena. Vím, že jim nic nedlužím. A vím, že oni mi nebudou na oplátku nic dlužit. Ale je to správná věc.“
„Jen, pokud ti to neublíží, zlato.“

Kdybych byla tak dobrá, jak dokázala být má máma, brala bych to.

Poté, co odešla do noci, jsem zamířila zpátky do ložnice. Zůstala jsem stát ve dveřích a sledovala Neila s Olivií. On spal na boku, s rukou nad hlavou, a nechybělo mnoho, aby spadl z okraje postele. Olivia byla položena přes celý prostředek postele a zabírala mnohem víc prostoru, než jsem si kdy myslela, že by mohlo batole zvládnout.

Rozhodla jsem se. Nemělo smysl, aby se k nim přidával někdo další.

Podkroví nad domem jsem prohlásila za svou domácí kancelář. V domě byla spousta místností, ale tam, vedle komína, který vedl od obrovského ohniště, jsem měla pocit, jako bych byla v podkroví nějakého domku. Díky paroží a dřevěným trámům, které křižovaly strop, to bylo spíš rustikální, než elegantní, ale já se tam cítila jako doma a v bezpečí. Zatímco mi nabíhal počítač, snažila jsem si v hlavě srovnat, co jsem chtěla napsat. „Jo, dám ti svou ledvinu,“ mi přišlo až příliš chladné, ale co jiného by ode mě chtěla slyšet? Všechny důvody, proč to dělám, které pro mě byly tak důležité, tak kritické, pro mé rozhodnutí, by pro ně nemusely znamenat vůbec nic. Jediná část, na které jim záleželo, byla ta část, kdy jsem mohla dát jejich sestře svou ledvinu.

Než jsem se vůbec pokusila něco napsat, snad patnáct minut jsem se dívala na otevřené e-mailové okno. Chtěla jsem, aby věděli, že jsem to nedělala kvůli tomu, abych jim něco dokázala. Že jsem nečekala nic na oplátku, ale ani bych je neodmítla. Chtěla jsem všechno vyřešit a dnes to urovnat. Pokud bych jim mohla zaslat svou zatracenou ledvinu v příloze, udělala bych to.

Místo toho jsem naťukala její e-mailovou adresu a do předmětu napsala: „Rozhodnutí“. Pak jsem v těle e-mailu napsala jen „Dobře. Jsem pro“ a stiskla tlačítko odeslat.

*************

Druhý den mě Deja cestou na oběd odchytila přímo u výtahů.

„Pryč na schůzku s mou láááásku?“ zeptala se a to poslední slovo protáhla tak, aby znělo tak hrubě, jak jen to bylo možné.“

„Fuj,“ odfrkla jsem si. „Ano. Jdeš se mnou?“

„Ne. Dostala jsem Účty.“ Bolestně se zašklebila a rukou si projela své přerůstající vlasy.

„Účty“ byly naše účetní. Společnost se vlastně nejmenovala Účty. Její pravé jméno bylo Williams & Williams. Musely jsme si udělat svou vlastní zábavu.

„Chceš, abych tu zůstala?“ Účetnictví bylo skoro jistě něco, do čeho bych se měla zapojovat, že?

Mávla rukou. „Ne. Ani to na ni nezkoušej. Tak moc se celý týden těšila, až tě po tvé nekomunikaci uvidí.“

Deja věděla, proč jsem „nekomunikovala“, a obě jsme věděli, že to, na co Holli těšila, byly všechny ty špinavé detaily.

„Dobře, tak uděláš poznámky či tak něco?“ Znělo to tak podivně nadějně, a to mi na mě nesedělo. Neměla bych žádat, abych byla zahrnuta do obchodů podnikání, kterého jsem byla spoluvlastníkem. Ale pokud si Deja myslela, že bylo mnohem důležitější, abych se sešla s Holli, možná se prostě jen snažila být milou manželkou, která to všechno zařídí sama.

Před budovou na mě čekalo auto s Tonym. Když jsem vyšla ze dveří, mávla jsem mu na pozdrav. „Dobré odpoledne, pane.“

„Tohle mám říct já,“ řekl a pak dodal: „Dobře, kromě toho ,pane´.“ Otevřel mi dveře u spolujezdce. Jakmile jsem nastoupila dovnitř, okamžitě jsem sáhla po svém telefonu.

Přepážka v autě byla dole, což bylo zvláštní. Obvykle ji nechával vytaženou. A jen stěží jsme spolu mluvily bez ní – obvykle v Maybachu používal interkom. Takže když nasedl na své místo a promluvil, pekelně mě to šokovalo. „Můžeme si cestou k… byla to Public Kitchen, že, Promluvit?“

Zamrkala jsem. „Jo. Bez problémů. A ehm, jo. Public Kitchen.“

Zadal do GPS nějaká data a ještě dřív, než se auto odlepilo od obrubníku, promluvil. „Přemýšlel jsem, že si promluvím s Neilem. O tom, že odejdu z práce.“
„Ano?“ Díky tomu by se Neilovi, který byl ve stresu z toho, že by měl svého budoucího nevlastního otce vyhodit, výrazně ulevilo.

„Jo. Já vím, jsem jeho řidičem už hodně dlouho. Najala mě jeho bývalá manželka. Pracuji pro něj už hodně dlouho.“ Tony si odkašlal, jako by si myslel, že od něj nebylo nejlepším nápadem mluvit o předchozí paní Elwoodové. „Vy dva jste dobrými zaměstnavateli. Plat je dobrý, benefity fajn. Nejsem na vás naštvaný či tak něco -“

„Je to prostě jen divné, být součástí rodiny a zároveň pro ni pracovat,“ dokončila jsem za něj. „Chápeme to. Ve skutečnosti jsme mluvili o tom, jak se k tomu dostat.“

„Nejsi nadšená z představy toho, jak tvůj nevlastní otec vozí tebe a tvé zlato na schůzky?“ zavtipkoval.

„Nějak tak,“ řekla jsem a cítila se nepříjemně. Protože to představovalo jednu z mých největších obav. Místa, kam nás v minulosti vezl, věci, které jsem dělali…

Jako třeba v době, kdy jsme s Neilem oficiálně chodili a kdy přiměl Neila, aby kroužil kolem bloku, aby mě Neil zatím přivedl k vyvrcholení.

Fuj, co bych dala za možnost mít stroj času.

„Všechno, co se stalo, když jsem pro vás pracoval, je důvěrné, víš?“ zeptal se a ve zpětném zrcátku se krátce setkal s mým pohledem.

Ne poprvé jsem si přála, aby tahle auta měla evakuační sedadla, která by mě vystřelila ven.

„Ne, chápu. Nemyslím si, že bys… myslím tím, že jsem si jistá, že máma nechce vědět -“

„Vůbec ne,“ souhlasil. „Ne, že bych cokoli řekl. Myslím tím – kdo by chtěl slyšet o tom, jak to dělají jejich děti? A proč by o tom vůbec měla chtít se mnou mluvit?“

„Přesně.“ Připadalo mi to, jako bychom byli v nějakém mafiánském filmu, kde jsme se oba snažili zdůraznit to, že nikdo nic neviděl a že všichni budeme držet zavřená ústa. „Oceňuji tvoji diskrétnost.“

„Dobře. A já oceňuji vaši,“ řekl a tentokrát mi nemohl uniknout ten vědoucí tón v jeho hlase.

„Prosím?“

„No tak. Vím, proč jste nás poslali do Vegas, zatímco tu byl váš přítel,“ řekl Tony, skoro neochotně. „Nechtěla jsi, aby tvoje máma věděla o něm nebo o tom místečku tam venku v lesích.“

Obličej mi zrudl. O naší svatební noci nás Tony vezl k Pavillonu Français, takže věděl, že tam je. Tuším, že ode mě bylo naivní neuvědomit si, že věděl o tom všem. Ale nikdy jsem neměla podezření, že by mohl vědět o El-Mudadovi nebo o tom, co jsme s ním dělali.

„Já ne -“ začala jsem, i když jsem se nemusela bránit.

Přerušil mě. „Hele, jak jsem říkal, jsem u pana Elwooda řidičem už tak dlouho, že vím, na jaké je věci. Obrazně. A nemám nic proti tomu, když mají lidé rádi dobrodružství. Ale tvoje máma je svým způsobem nevinná, víš? Není jako my.“

My? Ach bože, ne. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že by moje máma byla s Tonym „dobrodružná“. „Nejsem si jistá, co myslíš tím ,jako my´, ale -“

„Hele, pocházíš ze stejného prostředí, jako ona. Maloměstská dívka, kde není moc divokých věcí. Ale ty, já, pan El- Neil, my jsme lidi ze světa. Žiješ ve městě, vídáš určité věci. Máš skutečné vzdělání. Ale Rebeccu spoustu věcí stále šokuje.“

Nepotřebovala jsem specifikovat, o čem mluví, zvlášť čím přesně jí šokoval.

Naštěstí to nerozebíral dál. „Vím, že jsi ji tam v době, kdy byl váš přítel na návštěvě, nechtěla. A ona neví, že já vím, o co jde. Ale pokud pro vás budu pracovat, co se stane, když se mě na to zeptá? Pokud řekne: ,Hele, Sophie Neila s tím chlápkem podvádí?´ Copak jí mám lhát?“

„Ne, to nemůžeš. Není to vůči tobě fér.“ Byla bych mnohem raději, kdyby tenhle hovor vedl s Neilem, ale plně jsem ho chápala. „Takže to mám brát jako tvou dvoutýdenní výpověď?“

„Je to moje varování ,najděte si brzy jiného řidiče´“. Přejel autem do druhého jízdního pruhu. „Nechci vás nechat na holičkách, ale musím se poohlédnout po jiné práci.“

„Jiné práci?“ Dřív, než mě stihla dohnat moje logická stránka, překvapeně jsem to ze sebe vyhrkla.

„No jo. Potřebuji práci. Musím držet krok s Beckyinými účty za nákupy online. Nemůže žít věčně na tvůj účet.“

„Správně, ale...“ Nechtěla jsem na to pomyslet. Tohle začínalo zajíždět jinam, než se mi extra líbilo. „Nebude se stěhovat, že?“

„Ona ti neřekla, že už jsme se dívali po jiném bydlení?“ zeptal se se zvednutým obočím.

„Ne!“ Nabídla bych jim, že jim něco koupím, případně pomůžu s nájmem.

Možná to byl přesně ten důvod, proč se o tom nezmínili.

„Chceme zůstat na Long Island,“ pokračoval. „Takže to nebude tak daleko od vás, abyste se nemohli stavit na nedělní večeři či být pro vás osinou v zadku. Ale skutečně se chystáme jít někam, kde by Becky mohla získat práci.“

Máma už nějakou dobu žila v našem domě pro hosty, zadarmo a bez starostí. Vůbec jsem nepomyslela na to, že by se mohla vrátit do práce, zvlášť když jsme si z dětství pamatovala na to, jak snila o tom, že jednou vyhraje v loterii a už nikdy nebude muset pracovat.

„Nevěděla jsem, že se chce vrátit zpátky do práce,“ přemítala jsem nahlas.

Tony pokrčil rameny. „Nemůžu říct, že bych chtěl. Zvlášť pokud by mě má dcera byla ochotna nechat bydlet v pevnosti zdarma. Ale každý má o svém životě svou vlastní představu, že?“

„Tuším, že ano.“ Dokonce ještě dřív, než jsem byla s Neilem, mi přišlo pomyšlení na to, že bych měla spoustu peněz a žádné účty k placení, naprosto pitomé. Takže pak, když jsem se dala s Neilem dohromady, jsem nechtěla, aby na mě bylo pohlíženo jako na zlatokopku, takže jsem dělala vše pro to, abych mohla pracovat na svou vlastní pěst. A dokonce i když ne všechny věci plodily své ovoce a nebyly naprosto úžasné, potřebovala jsem je, abych se nenudila a nezůstala bezradná.

Možná, že to bylo přesně to, čím procházela máma. Pocity neužitečnosti a skutečné opotřebovanosti člověka srážely.

„Neměla jsem ani ponětí, že se tohle děje,“ přiznala jsem se. „Pokud nebyla šťastná, tak proč mi to neřekla.“

„Ona není nešťastná.“ Tony zněl zmatený z toho, jak jsem dospěla k takovému závěru. „Prostě jen chce dělat něco jiného.“

Přikývla jsem, ale pořád jsem tomu skutečně nerozuměla. „Takže si chystáš práci, máma se chystá získat práci, odstěhujete se, a...“

„A možná, že se vrátným stane někdo jiný,“ navrhl a věnoval mi významný pohled.

Řekl „někdo jiný“. Ne „Nějaký jiný řidič.“

Skutečně jsem nechtěla s ním ani s nikým jiným kromě sebe, Neila a El-Mudada o El-Mudadovi mluvit. „Možná. Ale bude těžké najít jiného řidič, který bude splňovat vysoké standardy, které jsi nastavil.“

„Nastavil jsem vysoké standardy?“ zeptal se se smíchem. „Myslel jsem, že když se řidič ožení se členem rodiny, tak to byl skandál.“

Protočila jsem oči. „Ty nejsi Tom Branson, Tony.“

Auto zatočilo. Znovu zkontroloval adresu na GPS. „Jsme na místě. Chceš, abych ti podržel dveře?“

„Ne, zvládnu to.“ S rukou na klice jsem se zarazila. „Díky za to, že jsi tak v pohodě a nezmínil se mámě o našem… životním stylu.“

„Díky za to, že jsi tak v pohodě a nevytáhla, že jsem porušil pravidla Panství Abbey,“ odpověděl a udělal rukou šokující pohyb. „Užij si svou schůzku. Až budeš potřebovat vyzvednout, zavolej mi.“

Jo, nechat se odvézt svým budoucím nevlastním otcem, fakt znělo trochu divně.