Dirty - EPILOGY

Překlad: Lucie

1. část

Julius

            Ve chvíli, kdy otevřu dveře, mi slunce zahřeje kůži. Ještě než jsem stihl pomoct Aně z auta a do invalidního vozíku, už otevírá dveře a shlíží na nás.

            Má na sobě modré džíny a volné bílé tričko a dlouhé hnědé vlasy se jí táhnou po zádech, když míří k nám, aby se s námi setkala. Naboso a s úsměvem od ucha k uchu. Když k nám dorazí, naprosto mě ignoruje a usměje se na Anu, která se na ní snaží co nejlépe usmát, jak ji jen ovázaná část obličeje dovoluje.

            Lexi se bez dovolení natáhne a vezme do svých rukou ty Aniny. Zdravou ruku pevně stiskne, zatímco tu druhou jen lehce drží. „Ach, Ano, moc ráda tě poznávám. Nemůžu se dočkat, až ti to tu budu moct ukázat.“ Propustí její ruce, přejde kolem vozíku a bokem do mě strčí. Lstivě na mě mrkne, pak se natáhne, aby mi stiskla ruku v tichém, ale všeříkajícím pozdravu.

            Jsme tady vítáni.

            Ana toho moc za posledních pár dní nenamluvila, ale něco mi říká, že jí Lexi v téhle záležitosti pomůže.

            Pracuju na tom, abych vyndal naše kufry z luxusního černého sedanu a poslouchám, jak Lexi vymlouvá Aně díru do hlavy. „Můj syn, AJ, jsou mu čtyři a, když dostane šanci, tak ti vymluví díru do hlavy, takže je v pořádku, když mu řekneš, že potřebuješ prostor.  Bude v pohodě, pochopí to. Jo a nainstalovala jsem rampy po celém domě.“ Vydá ze sebe lehký smích. „Je dobré znát lidi ve zdravotnictví. Byla jsem sociální pracovnice, víš? Takže cokoliv budeš potřebovat, stačí jen říct, dobře?“ Lexi tlačí vozík do domu, když sebevědomě prohlásí, „Budeš to tady milovat. Vítej v Sydney.“

            Zasměju se sám pro sebe nad tím tornádem, které Lexi představuje. Začínám mít dobrý pocit z toho, že jsme s Anou odešli i přes doktorská nařízení.

            Lexi bude pro Anu dobrá. Cítím to v kostech.

            Věci se odteď můžou jen zlepšit.

            Bože…

            Oni kurva musí.

2. část

Ling

            V chladném nočním vzduchu bojuji se zachvěním. Sevřu kabát a jdu rychleji.

            Nezpomalím, když se blížím k vietnamské restauraci. Oběma rukama otevřu dvojité dveře a lehce se uvolním, když mě zasáhne teplo.

            Projdu kuchyní až do dlouhé chodby, do které bych neměla mít přístup. Předpokládám, že to je jedna z výhod, být dcerou Ba Sang Nguyena. A když už mluvíme o drahém tatínkovi…

            Odhodlám se, otevřu dveře do konferenční místnosti a vejdu dovnitř. Podpatky mi klapou, když spatřím v čele stolu sedět malého, šedovlasého muže.

            Zamračí se, když mě spatří. „Nejsi tady vítána, Ling.“

            S mým jménem se otočí muži kolem stolu, ale ignoruje. Místo toho těkám pohledem mezi otcem a mými pěti bratry, než se zaměřím na toho nejstaršího, Vana. „Nejsem tady, abych mluvila s tebou, otče. Potřebuji jen na slovíčko s Vanem.“

            Otec zbrunátní a vyprskne, „Jak se opovažuješ?“

            Shlédnu na bratrovu ruku, která se stále hojí z toho, jak jsem ho před měsícem přišpendlila v klubu ke zdi. „Potřebuji vědět, jak ses rozhodl, a potřebuji to vědět teď.“

            Van zírá na své bratry, když všichni komunikují v naprostém tichu. Uplyne okamžik a Van skloní hlavu.

            Ano.

            Jdeme do toho.

            Podívám se z bratra na otce a pasivně prohlásím, „Přišla jsem si sem nárokovat svoje místo.“

            Otec na mě nevěřícně vzhlédne, než se podívá na muže kolem stolu. Když se zasměje, tak se všichni zasmějí s ním. Dlouho dobu se směje sám pro sebe, než vystřízlivý. „Nedal bych ti místo u tohohle stolu, ani kdybys mě prosila.“

            No, do prdele.

            Co bych teď měla udělat?

            Ach, ano. Už vím.

            „Och, neprosím se o místo, otče.“ Vytasím pistoli z vnitřní kapsy kabátu a střelím svého otce do hlavy. Sklouzne v židli, já k němu přistoupím a odstrčím ho. Přistane na zemi s tupým žuchnutím. „Já si beru zasraný trůn.“

            Zaujmu místo, kde předtím seděl, v čele stolu. Bratři se postaví za mě.

            Jediným pohledem přejedu místnost, abych posoudila nastalou situaci.

            „Má s tím někdo problém?“

            Nikdo nepromluví. Ani jedna zatracená duše.

            „To jsem si myslela.“

            Na rtech se mi rozlije samolibý úsměv.

            Oficiálně jsem nedotknutelná.

            Jo. Jak moc mě teď máte rádi, kluci?

3. část

Twitch

            Jak slunce klesá, obloha se vybarví do intenzivní oranžové barvy a připravuje se na večer. Švitoření ptáků začne utichat a vzduchem se rozlévá poklidný šum.

            Nox sedí vedle mě a rukou pevně drží svou spící dceru. Potichu se zeptá, „Takže, co teď?“

            Podívám se na spící dítě na jeho hrudi a srdce mě zabolí. Dlouze si přihnu ze svého piva, a pak ho odložím na stůl před námi. Naposledy se podívám na zářivý západ slunce, než odpovím.

            Co teď?

            „Půjdu domů.“