Dirty - 48. kapitola

Překlad: Lucie

Alejandra

            Dlaně mám zpocené, hlava mi plave, vlasy mám přilepené k vlhkým zádům, což má za následek svědění, které mi způsobuje vetší znepokojení, než by mělo, protože vím, že se tam nedokážu se svázanýma rukama natáhnout.

            Gio mi během těch několika dní, co jsem tady, nenabídl jídlo. Nevím, jak dlouho tu jsem, ale když přede mnou dnes ráno jedl, v žaludku mi hlasitě kručelo, nad čímž se zasmál. „Žádné plýtvání jídla pro mrtvou ženskou.“

            A tady to bylo.

            Plánoval mě mučit až do mého posledního dechu.

            Žaludek se mi při mé myšlence prudce otočil. Místo v mé hlavě, bezpečné místo, kam jsem utíkala, moje šťastné místo teď jen tmavlo a tmavlo, dokud už nesvítilo žádné světlo a nezbylo tam žádné štěstí.

            Vyhrála jsem bitvu nad Dinem, ale Gio vyhraje válku.

            Nakonec ta spokojenost nad malými vítězstvími byla jen krátkotrvající. Hladovění mě zanechalo slabou, jak na těle, tak i na mysli. Mučení zlomilo mého ducha. A jsem připravená zemřít.

            Abych byla přesnější, prahnu po tom.

            Tiše si přeji, abych mohla naposledy spatřit Juliuse, cítit jeho polibek na mých rtech až budu odcházet.

            Byl by to pro mě ten nejšťastnější konec.

            Ale lidem, jako jsem já, se nesplňují jejich přání. Lidé, jako jsem já, umírají v chladném tichu noci, nazí a osamělí, aniž by je hledala jediná duše.

            Lidé, jako jsem já, jsou postradatelní.

            Nejsme nic, nic v proužku kouře, uneseni stínem měsíčního světla.

            Oči mám zavřené a dýchá se mi namáhavě, když mě tvrdě za bradu chytí velká ruka a zvedne ji výš, než je mi příjemné. Snažím se otevřít oči, ale nemůžu, a vzpomínka na výprask, který mi dal Gio jen před několika hodinami, mi připomene, že mám oči až příliš oteklé. Když se mi do spánku zaryje něco studeného, na těle mi naskočí husí kůže.

            „Takhle, co?“ Rozpoznám ten hlas. Pokusím se vytrhnout bradu z jeho držení, ale uchopí ji ještě pevněji. „Uklidni se. Jsem tady, abych ti pomohl. Ukaž trochu vděčnosti.“

            Rty mám popraskané, snažím se je olíznout, ale v puse mám stejně sucho. Krk mám až bolestně stažený, takže jen zasípám, „Zabij mě.“

            Uslyším jeho smích. „Zabiju, zlato. Gambino je teď mimo, a já ti podříznu to tvoje malý pěkný hrdlo. Jediným řezem rozliju všechnu tvou krev.“ Přitiskne mi nedbalé rty na tvář a jeho dech mě zahřeje, když omluvně zašeptá, „Vím, že jsem řekl, že to neudělám, ale nemůžu si pomoct. Nejsem… Nejsem normální. Miluju smrt, miluju ji sledovat, muluju ji způsobovat. Takový prostě jsem.“

            Právě teď je mi úplně jedno, jaký je, pokud mi  poskytne tuhle laskavost.

            „Prosím,“ žadoním.

           Ruka na mé bradě se třese, když mi Maxim Nikulin stiskne čelist. „Omlouvám se.“ Jeho chtivý hlas se chvěje. „Musím to udělat. Potřebuju to.“

            Na stranu čela, těsně nad spánkem, se mi přitlačí špička chladné čepele. Nic moc necítím, jen tupý tlak. Za pár vteřin rychle následuje i bolest. Ústa se mi oddělí a já z ní vypustím tiché sténavé zaúpění.

            Maxim Nikulin na mě sykne. „Brzy to skončí, ale musíš být zticha. Jen ještě chvilku.“ Jeho třesoucí se ruka udělá na mém obličeji svinčík. Jeho tiché zasténání je sotva slyšitelné, když utrousí evidentně vzrušeně, „Kurva, jo.“ Ostrá čepel se zakrajuje do mé kůže kolem spánku, dolů po čelisti, přes rty a skončí na bradě.

            Dá si na čas, aby se podíval na svou ruční práci, než si spokojeně povzdychne, a jednou rukou vrátí čepel na místo, kde se se mi hlava spojuje s krkem, zatímco druhou ruku mi zvedá bradu nahoru.

            „Už je skoro konec,“ slibuje s hlubokými nádechy, tak se naposledy nadechnu.

            Ztracená v mé hlavě se připravuji na to, co má přijít, a tak mi unikne začátek toho pozdvižení. Hlasité mužské hlasy křičí a následuje boj. Nábytek se rozbíjí o podlahu, zatímco vzduchem pronikají zvuky bolesti.

            Na tom nezáleží.

            Mé rozhodnutí bylo učiněno, mysl se nade mnou smilovala a já přestala dýchat.

            Uplynou bolestivé minuty a mě pálí plíce.

            Ukazuje se, že umírání trvá opravdu dlouho.

            Země pode mnou se rozpadá. Hvězdy nade mnou padají a s nárazem se rozbíjejí. Moře zuří a cítím, jak se moje loď převrací, pomalu se potápí do temných hlubin zuřivého oceánu.

            Ale pak do tmy zazní neznámý hlas a světlo mě vede domů, když jsem položena na chladnou zem. „Ano? Ano, kurva! Zůstaň vzhůru. Do prdele, probuď se. Žij, zatraceně!“

            Hlas znovu zazní, ale přestože je tlumený, jak mé vědomí mizí v černotě, jeho slova pronikají do mého zmrzlého srdce. „Žij. No tak, holka, dýchej. Dělej.“ Drží mě pevně, svírá mé ochablé tělo a šeptá mi prosebná slova přímo do ucha. „Jestli to nemůžeš udělat pro Juliuse, udělej to, abys ty zkurvysyny naštvala.“

            Probíhá ve mně vnitřní boj, mysl bojuje proti tělo, když se mi ta slova odráží v hlavě snad celou věčnost.

            „Žij, zatraceně!“

            Pak se stane něco zvláštního.

            „No tak, holka, dýchej.“

            Něco tvrdě dopadne na moji hruď, znovu a znovu, dokud se moje oči konečně neotevřou. Pusa se mi v tichém výkřiku rozšíří a plíce se otevřou.

            „Udělej to, abys naštvala ty zkurvysyny.“

            Udeří blesk.

            A já znovu dýchám.