Dirty - 46. kapitola

Překlad: Lucie

Alejandra

            Gio sedí za mnou, jeho nemotorné ruce svírají můj pas dostatečně pevně, aby mi udělal modřiny, a když natlačí své tělo do toho mého, bojuji, abych se neotřásla zhnusením, které chce být osvobozeno.

            Chce, abych pro něj křičela. Touží po mém strachu.

            Ale už mě nezná. Teď jsem jiná. Už nejsem ten stejný člověk, kterým jsem byla včera.

            Muž, který sedí v rohu místnosti, sleduje, jak Gio dělá svou věc, vysmívá se nedostatku mé důstojnosti a já ho za to nenávidím. Ale ten smích něco uvnitř mě pohání. Chce to hodně síly, ale vrhnu se hluboko do své mysli a schovám se tam, na svém šťastném místě.

            Jen pouhý okamžik od jeho napadení mu zazvoní telefon, a tak se s těžkým povzdechem ze mě vysune a přemístí se ke dřevěnému stolu, aby to zvedl.

            Nevím, co mu bylo řečeno, ale ať už byly zprávy jakékoliv, zmocní se ho slepá zuřivost. Uslyším, jak se telefon rozbíjí o podlahu. Vykřikne, sevře si po stranách hlavu a hruď se mu těžce zvedá.

            Srdce se mi na okamžik zadrhne, než se uklidní. Gio mě už možná nezná, ale já stále znám jeho. Ať už mu ublížilo cokoliv, tak za to potrestá mě.

            Vím, že to přichází, a psychicky se na to připravím. Přijmu to.

            S jasnýma, dychtivýma očima se přiblíží k místu, kde jsem nahá a svázaná s roztaženýma nohama rukama ke špatně vyrobenému kříží Svatého Ondřeje, který mě drží za kotníky a zápěstí. Těžce oddechuje, když se postaví přímo přede mě. V tuhle chvíli nedokážu zvednou svou těžkou hlavu, takže můj pohled padne na jeho rychle se scvrkávající erekci.

            Nasupeně pronese, „Všichni jsou mrtví. Všichni. Oni jsou zasraně mrtví.“ Hlas má protkaný zuřivostí, když mě popadne za krk a zmáčkne ho, tak zasyčí, „Co to na tobě sakra vidí?“

            Muž v rohu místnosti sleduje, jak mě Gio dusí, jak se jeho ruka na mém krku třese vztekem, a jeho oči svítí v tichém vzrušení. Sáhne dolů, aby se chytil v rozkroku, a já jen vím, že tahle scéna ho rozpaluje.

            Vidím toho muže a on vidí mě. Bez jediného mrknutí mi přes celou místnost pošle polibek, který ve mně zanechá díru, zející a syrovou.

            Jsem tak unavená z tohohle života.

            Chci jenom spát. Už věčně jenom spát.

            Gio uchopí můj krk pevněji a neobtěžuje se s tím, že moje mysl mu odporuje. Jaký to má smysl? Nemůžu vyhrát. Ani teď. Ani nikdy.

            Zanedlouho přijdu o přísun vzduchu, a tak s velkým potěšením jen zavřu oči. Zavřu oči a usnu. Ale než to udělám, zahledím se do chladných očí Maxima Nikulina.