Dirty - 36. kapitola

Překlad: Lucie

JULIUS

            Jsem na to připravený.

            Nejsem takový blázen, abych věřil, že Alejandra z toho bude mít radost. Spíš vím, že bude zuřit. Kdybych jí to mohl vysvětlit, přimět ji, aby pochopila, že je to životně důležité, změnila by názor. Popravdě, i kdyby to nepřijala, bylo by mi to u prdele.

            Pokud očekává, že se budu cítit špatně, nebo že se budu omlouvat za to, že jsem situaci zmanipuloval pro svůj prospěch, náš prospěch, tak ještě nic nezažila. Takhle to dělají dobří obchodníci. Z podělaný situace najdou způsob, jak z ní profitovat.

            Když se na ni dívám, jak zuří, uvědomím si, že s ní chci být o samotě. Otočím se na Antonia Falca staršího a zamumlám. „Měl byste jít.“

            Pohlédne od Alejandry na mě a souhlasně kývne. „Ano, to bych měl.“ Alejandra se ani nepohne, když Falco obtočí ruku kolem té její a přitiskne jí ústa na čelo. „Zavolám ti, abych dal vědět, kdy bude mít Manda čas.“ Znovu pohlédne na mě. „Vyprovodím se sám. Budeme v kontaktu.“

            Slyším, co říká, ale nemůžu odtrhnout pohled z Alejandry. Za chvíli ze sebe dostane ty sračky a já to nechci prošvihnout. Pod zipem se mi péro začíná kroutit.

            Něco na té ženě je, na jejím postoji, na ženě, která potřebuje být upokojena, zkrocená, a to je tak zatraceně sexy.

            V okamžiku, kdy uslyší přední dveře se otevřít a zase zavřít, hlava se jí zvedne ze submisivního postoje a v očích jí zableskne. „Jak dlouho?“

            Bylo by hloupé zrovna teď s ní hrát hry. Bez jediné špetky emoce pronesu, „Dva dny poté, co jsi mi spadla do klína.“

            Zamrká na mě, tvář jí změkne, ale jen trošku. Vsadím se, že takovou odpověď nečekala. „Já-“ zadrhne se. „Jak? Proč? Chci říct, že to není pravda, nebo něco takového.“

            Napřáhnu k ní ruce a doufám, že ke mně přijde. Jedna moje část přemýšlí nad tím, zda odejde a vydá se vlastní cestou. Ta stejná část přemýšlí, jestli je tak hloupá, že by věřila, že bych ji nechal jít.

            S jejím předchozím vztahem, jediným vztahem, který měla, vsázím na to, že je příliš vystrašená odejít, což rozhodně má své výhody. Nemusí se mi to nutně líbit, ale má to určitý vliv na to jak skutečná bude její reakce, když udělám to, co musím udělat.

            Střeva se mi zkroutí nad myšlenkou, že bych jí měl opustit, byť pouze na den, ale musím udělat, co je v mých silách, abych dostal tuhle situaci pod kontrolu a dostal všechny žraloky z vody. Některá rizika stojí za zisk. Doufám, že to tak bude i s tímto.

            Nepřejde ke mně a já neukážu, jak moc mě to štve. Spustím ruce s mírným povzdechem a řeknu jí, jak to bude. „Měl jsem pocit, že jsi měla důvody pro to, co jsi udělala. Nebudu ti lhát, Chtěl jsem tě, i po tom, co jsi mě předhodila vlkům. Rozhodl jsem se, že připravím plány od A do Z, kdybych tě měl udržet v bezpečí, zlato. Tak jednoduché. Šel jsem za chlápkem, kterého znám, co dělá tyhle věci rychle. Naúčtoval si neskutečnou částku, ale to razítko to dělá oficiální. Před tím, než řekneš, že to není skutečné,“ – Nespustím z ní oči – „v očích zákona jsi teď paní Carterová. Je to tak skutečné, jak jen to může být.“ Protože jsem miloval ty naštvané záblesky na jejích tvářích, dodám s vážnou tváří, „No, tak, Ano. Nemůžu být stejně tak spatný manžel, jako ten první.“

Pohled se jí zúží a rty se podrážděně stáhnou. Ale než si můžu vychutnat zlost, kterou jsem způsobil, hodí ručník do ringu tím, že smutně přikývne a v bolestné melancholii souhlasí. „Ne. Předpokládám, že máš pravdu.“

            Ne. Tuhle Alejandru nemám rád.

            Tahle Alejandra je žena, kterou Dino přetvořil, žena, která byla zbita do tvaru, který nastavil.

            Mám rád svoji Alejandru rozčílenou, podrážděnou a skutečnou, s emocemi v očích a se zatracenou odvahou.

            Zatřesu hlavou a zavřu oči. „Takhle to nepůjde, Ano.“ Když se na mě podívá, její pěkné oči postrádají tu svou jiskru. „Poslouchej mě, vrabčáčku. Nejsem jako on. Neublížím ti za to, že řekneš něco špatného. Asi se naštvu a asi se občas budeme hádat, ale to jen znamená, že později v noci budu drsnější víc, než bych měl. Když je hotovo, tak je hotovo. Se vším všudy. Mám jen dvě pravidla. Nebudeme spát odděleně a v tomhle domě nepůjdeme naštvaní do postele. Políbíme se a rozdáme si to, kdykoliv budeme chtít.“ Oči se jí nevěřícně rozšíří a já dodám, „Není mi líto, že jsem se tak rozhodl, zlato. Jsi moje žena. Jsme tým. A jsi přesně tam, kde tě chci mít. Po mém boku.“

            Udělá směrem ke mně ostražitý krok a něco z té vřelosti v jejích očích se vrátí, když zamumlá, „Nemyslím si, že jsem od tebe kdy slyšela tolik souvislých vět za sebou.“  Koutek rtů se jí zvedne a je nebezpečně blízko k úsměvu. „Tak nějak se mi to líbí, celé tohle mluvení.“

            Tvář mi poklesne, potlačím úlevné vydechnutí, a místo toho se tiše zasměju. Nečekal jsem, že to půjde tak snadno. Zvednu ruku k obličeji, pak si s ní promnu zadní část krku, když prozradím, „Jo, no, měla by sis na to zvyknout, protože mluvím jen s lidmi, kteří za to stojí.“ Závěr je jasný a zcela pravdivý. Od této chvíle bude tahle žena mým světem.

            Nemyslím si, že chápe, co to znamená, nebo kam až jsem schopný zajít, abych ji udržel v bezpečí. Ještě ne, ale pochopí.

            Rychle se na ni podívám, abych ji našel stát přede mnou s jemným pohledem zahaleným v myšlenkách. „Dobře.“ Udělá ještě jeden krok, aby se ke mně mohla natáhnout, vzít mě za ruku a pevně ji stisknout. „Dobře. Tak jaký je plán? Co budeme dělat s Giem?“

            Kdybych jí řekl svůj plán, zničila by ho – ne vědomě, ale zničila.

            Řeknu jí všechno, co můžu, takže vynechám všechny detaily. „Muž, který zabil Raula, Maxim Nikulin, moje zdroje ho našli. Chystám se ho doručit tvému otci.“

            „Juliusi,“ Alejandra se zamračí, „to nestačí. Můj otec udělá cokoliv, aby si pojistil svou alianci s Vitem.“ Její ruka stiskne tu mou. „A Vito chce mě.“ Zvednu obličej a ona mi přejede prsty po tváři. „Nemůžeš zastavit to, co přichází. Spáchala jsem tu největší urážku. Vito bude chtít pro svého syna spravedlnost.“

            Napřímím se, natáhnu se, abych ji chytil za boky, a přitáhnu si ji k sobě. Ví, co chci, a protočí oči, když mi vleze na klín, dívá se mi z očí do očí, a stehna přehodí přes ty moje. Ruce mi obtočí kolem krku a přitiskne se mi k hrudníku, prakticky nos k nosu. „Začínám si myslet, že tahle věc s lezením na klín je něco tvého.“

            „Kdykoliv jsi poblíž mě, chci tě mít co nejblíž to jde, a tohle je nejblíž, aniž bych byl uvnitř tebe. Takže jo.“ Políbím ji na její plný spodní ret, lehce ho skousnu, a ruce jí utáhnu za zády. „Můžeš tomu říkat moje věc. Zvykej si to. Strávíš na něm spoustu času.“

            Rty se jí stáhnou, aby přijaly můj polibek, když i nadále a pomalu útočím na její rty. Proti mým rtům zašeptá, „Bojím se, Juliusi.“ Když se odtáhnu, abych se jí podíval do očí, přiznává, „Nechci umřít. Ne takovým způsobem, jakým chce Gio. Dá si na čas. Udělá to pomalu.“

            „Řekla jsi, že Vito bude chtít spravedlnost pro svého syna. A co spravedlnost tvého otce pro tebe? Myslím si, že tvému tátovi by se příliš nelíbilo, kdyby věděl, co dělá Vitův syn s jeho holčičkou.“

            Ona ale už vrtí hlavou. „Ne. I kdybych měla důkaz ohledně toho, co se dělo, otec mě vždy učil, že se musíme obětovat pro větší dobro. Kdyby to věděl, řekl by si, že manželstvím s Dinem byla mou obětí, kterou jsem v tomto životě přinesla. Kromě toho, nemám žádné důkazy, které by mé tvrzení mohly podpořit.“

            Můj hněv vyvrcholí nad jejím chladným prohlášením. „Tvoje celé tělo je zasraným důkazem, Ano.“

            Její výraz je nehybný. „Neznáš mého otce. Stará se, ale je to obchodník. Nebude se starat dost.“

            Můj tchán vypadá jako sólista. Pokud se někdy někdo odváží vztáhnout ruce na mé dítě, Bůh jim pomáhej. Až bych s nimi skončil, prosili by o smrt, a protože jsem milosrdný chlap, dal bych jim to, oč by si žádali.

            „Do prdele s tvým otcem. Něco vymyslíme.“ Sevřu ji pevněji, posunu svou tvář proti její hrudi se zavřenýma očima. Vjede mi prsty do vlasů na zátylku, položí si tvář na mou hlavu a odpočívá v ospalé blaženosti, sotva ji slyším, když začne, „Takže můj manželi.“ Zvednu se a zachytím její podivný výraz s rozšířenýma očima. „Kolik ti vlastně je?“

            Mrknu na ni, než zakloním hlavu a vypustím burácivý smích. Když se skloní, aby mě políbila na rty, zachichotám se do jejích usmívajících se úst.

            Manželství se nečekaně nezdá tak špatné.

            Ne, když je to s tímhle krásným vrabčáčkem.

            Moje sestra otevře dveře a když spatří mou ruku obtočenou kolem té Alejandřiny, ústa se jí pootevřou, zatímco v očích se objeví podezíravost. „Uh,“ začne Tonya, když se opře bokem o dřevěný rám dveří a uznale nakloní hlavu, „Toho jsem si vůbec nevšimla.“

            Zakřením se. „Pustíš nás dovnitř nebo co?“

            S trhnutím se narovná. „Ano, samozřejmě.“ Usměje se na Alejandru, ustoupí na stranu a rukou nám pokyne dovnitř. Když nás vede chodbou, sbírá u toho boty, školní tašku, a náhodné kusy oblečení, než prohlásí, „Prosím, omluvte věci mé dcery. Dospívající holky jsou bordelářky, i když nechtějí.“ Nos se jí nakrčí v upřímné náklonnosti. „Jsou prostě příliš zaneprázdněné, aby si pamatovaly, kam ty věci patří. Přísahám, že kdyby tu svou hlavu neměla přišroubovanou…“ Usměje se sama pro sebe. „No, chápete, co tím myslím.“

            Alejandra se usměje na mou sestru a přiznává, „Já ano. Když jsem bydlela doma, moje sestry, Veronica, Carmen a Patricia, všechny dospívaly, a já po nich neustále něco uklízela. Mé nejmladší sestře, Rose, je teď třináct“ – oči se jí komicky rozšíří – „a ten její postoj, to je něco, s čím se musí počítat.“

            Tonya se tiše zasměje. „Ach ano. Třináct je hrozný věk. Všechny ty hormony se uvolňují, a v jednu chvíli křičí, a v další zase brečí, a i když to uznají nebo ne, občas prostě potřebují obejmout a ubezpečit, že všechno bude v pořádku.“

            Ten čirý obdiv v Alejadřiných očích je mi něčím známý. Cítím ho pokaždé, když se dívám na svou sestru, jak je matkou své dceři.

            „Když už mluvíme o dospívajících dívkách,“ začnu. „Kde je moje holčička?“

            Tonya protočí oči. „V jeskyni, kterou nazývá svým pokojem. Dojdu pro ni. Bude tak šťastná, že uvidí strejdu Jaye a seznámí se s jeho…“ Nejistá tím, jak ji má oslovit, se podívá na Alejadru a trochu se začervená. „Prostě dojdu pro Keeru.“

            Posadíme se k jídelnímu stolu v kuchyni a já se podívám na svou ženu. „Jsi v pohodě?“

            Nejsem připravený na její usměvavou odpověď. Položí svou malou ručku na mé koleno a zmáčkne ho. „Jsem s tebou, ne?“

            Kurva.

            Jak je možné, že díky názoru téhle malé ženy, se cítím jako lepší člověk? A co jsem to za idiota, že jsem jí dal tuhle moc?

            Bez mrknutí tvrdě zamumlám, „Jo, zlato.“

            Možná jsem jí právě řekl, že jsem její.

            Její úsměv se krásně rozšíří a plné rty se jí spokojeně roztáhnou. „Tak potom ano, jsem v pohodě.“

            K čertu.

            Do prdele.

            Jsem její. Právě to udělala.

            Když uslyším rychlé kroky, které se nesou chodbou, postavím se a v ujištění položím ruku Alejandře na rameno. Tvář mladé ženy se objeví v otevřených dveřích a unikne z ní lehké zaječení.   Rychleji než letící kulka, je Keera v mé náruči, a já ji držím stejně pevně, jako ona mě, a kývám s ní ze stranu na stranu.

            Chytne mě za košili a zatřese mnou s výrazem předstíraného vzteku. „Už za mnou vůbec nechodíš.“

            „Práce, holčičko,“ vysvětluju.

            Znovu mnou zatřese, její velké hnědé oči jsou doširoka otevřené, a její dlouhé zvlněné vlasy se kymácejí stejně jako ona. „Ty se víc staráš o práci, než o svou rodinu, strejdo Jayi?“

            Tonya za námi vypustí hrdelní zachichotání, vykoukne za Keerou a podívá se na Alejandru. „Nikdy nepodceňuj pocit viny, který dokáže vnést šestnácti létá na svého strejdu.“

            Alejandra se otevřeně usměje na mladou ženu. Jemně stáhnu Keeřiny prsty z košile a stáhnu ji vedle sebe, kde ji obejmu. „Víš, že tě miluju, ale člověk musí vydělávat peníze.“

            Keera našpulí pusu. „Už máš spoustu peněz. Nepotřebuješ žádné další zatracené peníze.“

            „Pozor na jazyk,“ varuju ji se zvednutým obočím. Roztaju, když se začervená.

            Nemůžu to popřít. Je to hodná holka.

            „Keke, chci ti někoho představit,“ řeknu jí, když ji stáhnu blíž k Alejandře, která se postaví.

            Keera opatrně pozoruje Alejandru, pak nahlas zauvažuje, „Mamka mi řekla, že jsi sem přivedl ženskou. Říkala, že je hezká. Zajímalo by mě, jestli je to tvoje přítelkyně.“

            „Není to moje přítelkyně. Tohle je Alejandra,“ vysvětlím, než opatrně dodám s pozorným pohledem na svou sestru, „moje manželka.“

            Obě ženy strnou, Keera zůstane omráčená nevírou, zatímco mojí sestře se zastaví srdce s výrazem naprostého zmatení.

            Tonyin hlas nedokáže skrýt bolest. „Vzali jste se…“ Její hnědé oči jasně září. „…a nepozvaly jste nás?“

            „Tonyo, zlatíčko,“ začnu, aniž bych věděl, co mám udělat nebo říct, abych ospravedlnil tu zradu.

            Keera ustoupí a zamrká na mě. Její oči jsou chladné. „Tys nás tam nechtěl, strejdo Jayi?“ Slova jsou vyřčena v naprostém klidu.

            „Ne, tak to vůbec není,“ řeknu jim oběma, aniž bych skryl svou mírnou mrzutost.

            Má sestra zatřese hlavou, tvář má ztuhlou, není si jistá, co mi říct.

            Ale Alejandra si pročistí krk a promluví, a když to udělá, krásně lže, „Ve skutečnosti to byl můj nápad vzít se na radnici.“ Jednoduše řekne, „Víte, už jednou jsem byla vdaná, a to manželství bylo…“ Dá si načas, zatímco hledá správná slova. „Hrozné. Měla jsem velkou svatbu a bylo to příšerné a stresující.“ Přistoupí dopředu, svou ruku vloží do mé v tiché ukázce podpory, a pak se na mě smutně usměje. „Nechtěla jsem Juliuse tomuhle vystavit. Nezdálo se, že by to bylo něco pro něj, tak jsem navrhla tohle.“ Podívá se na Tonyu, a pak na Keeru. „Vzali jsme se na radnici, a pak jsme šli rovnou sem, abychom to oslavili.“ Usměje se, a pak dodá, „Jste první lidé, kterým jsme to řekli. Věděla jsem, že by to chtěl Julius sdílet s vámi, se svou rodinou.“

            Tonyin smutek trochu ustoupí, zatímco Keera si překříží ruce na prsou a zírá na Alejandru. „A co tvoje rodina, Alejando?“

            Skrz zaťaté zuby pronesu, „Já jsem její rodina,“ v ten samý okamžik, kdy Alejandra prohlásí, „Julius je moje rodina.“

            Odmlčíme se, abychom se na sebe podívali nad naším dokonale načasovaným prohlášením.

            Má sestra, vždycky romantička, nad tím povzdechne a usměje se na nás, „No, podívejte se na nás, jak jsme byli sobecké, když bych vám oběma měla pogratulovat a přivítat novou sestru v rodině.“          Tonya udělá krok k Alejandře a podá jí ruce. Alejandra je zdvořile přijme, když Tonya laskavě vysvětluje, „Nejsme zrovna rodina, a za to se omlouvám, ale jsme vše, co máme.“

            „Mockrát děkuju. Jsem ráda, že toho můžu být součástí,“ zaštěbetá můj malý vrabčáček.

            Podívám se z Tonyi na Keeru.

            Je zmatená a zraněná.

            „Keero,“ zamumlá Tonya a zamračí se na svou dceru. „Jsi hrubá.“

            Ale Keera ignoruje matčino nevyslovené varování, a prohlédne si Alejandru odshora dolů. „Ani tě neznám.“

            Bez mrknutí oka Alejandra prohlásí, „Poznáš mě,“ čímž jí neustoupí.

            Nad Alejandřinou ukázkou síly, Keera zvedne obočí, téměř ohromeně. „A dělá tě štastným?“

            Zvednu ruku, abych se poškrábal na čele, zatímco bojuju s úsměvem. „Neuvěřitelné, já vím.“

            „Hej.“ Alejandra mě bouchne loktem do žeber, a já se dlouze nadechnu, nad tím nečekaným pohybem, zatímco se Tonya směje a Keeřiny rty se chvějí.

            V tom momentě vím, že všechno bude v pořádku.

            Ani jsem si neuvědomil, že hledám ujištění.

            Ne, dokud jsem ho nenašel.