CH - 35. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 35 – Michelle

„Mami. Mamí!“

Pootevřela jsem jedno oko, jen tak, abych viděla Matthewovu usmívající se tvář, ležící vedle mě na polštáři.

„Dobré ráno, bejby.“ Palcem jsem mu přejela po tváři a znovu zavřela oči.

„Mamí! Sluníčko už je vzhůru. Je čas vstávat.“

Zasténala jsem, přetočila se a vzala telefon, abych se podívala na čas. „Zlatíčko, ještě není ani sedm. Sluníčko vstává dřív, než lidi. Můžeme spát ještě chviličku?“

„Ok.“ Povzdechl si a pevně sevřel svoje malé oči, a přitulil se blíž ke mně.

Objala jsem ho paží, právě když jsem uslyšela hlasité zakručení. Prudce jsem otevřela oči. „To byl tvůj žaludek?“

S pevně zavřenýma očima, přikývl.

Páni, tady máš svůj pokus o matku roku.

„Promiň, zlato. Nevěděla jsem, že máš takový hlad. Půjdeme si dát něco k snídani, zatímco počkáme, než se vzbudí, Maura.“

Nepotřeboval to říkat dvakrát, vystřelil z postele, ve svém pyžamu s Želvami Ninja. Jak se můžou děti probudit a hned takhle vyrazit? Já prakticky potřebovala dva hrnky kafe, jen abych otevřela oči, a pak jsem stejně potřebovala po obědě šlofíka.

Tyhle dospělácké věci jsou na hovno. Chtěla jsem být znova čtyřletá.

Přešla jsem po špičkách kolem pokoje Maury a dolů po schodech v naději, že si ukradnu nějaký cenný čas o samotě s Matthewem, než se probudí naše Princezna Šéfka.

„Co chceš k snídani?“ zívla jsem.

„Um…“

Podívala jsem se na Matthewa, který seděl u konferenčního stolku v obýváku a už byl ponořený do své poslední kolekce Lega.

„Matthew!“ zasmála jsem se, když jeho hlava vystřelila ke mně. „Zůstaň se mnou, kámo. Co chceš jíst?“

„Um… míchaná vajíčka a toust s marmeládou.“ Otočil se zpátky k Legu.

Stála jsem tam, se zkříženýma rukama a dramaticky si odkašlala, takže se ohlédl znovu na mě. Zvedla jsem obočí, ale nic neřekla.“

„Prosím,“ dodal s úsměvem.

„Děkuji.“ Vrátila jsem mu úsměv, než jsem zamířila k lednici a vzala z ní vejce, mléko a sýr. Všechno jsem to přenesla a opatrně položil na ostrůvek.

„Mami.“ Matthew vylezl na stoličku a opřel si bradu o ruce. Milovala jsem, když takhle seděl. Dělalo mu to rozpláclé tváře, jako když byl maličký. „Může mi dát Viper taky lekce vaření, abych ti mohl příště udělat snídani?“

Jeho nevinná otázka, byla jako rána z pistole.

„No…“ povzdechla jsem si, nejistá, jak mu odpovědět. „Tím si nejsem tak jistá, zlato. Viper je právě teď moc zaneprázdněný hokejem a nemůže přijít.“

„A co až bude hotový? Dělá dobrá jídla.“

„Dělá dobrá jídla.“ Přikývla jsem, když jsem sáhla do skříňky a vzala mísu na míchání, zoufale doufajíc, že bude znuděný mými odpověďmi a vrátí se ke svému Legu, nebo aspoň změní téma.

Viper a já, jsme spolu nemluvili dva týdny, a upřímně, nebyla jsem si jistá, jestli ještě někdy budeme. Byla jsem tak zahanbená z toho, jak jsem se na něj vrhla po té svatbě, že jen pomyšlení na to, postavit se mu znovu tváří v tvář, mě nutilo se přikrčit. A… on se rozhodl. Pokud by mě chtěl, byť jen trošičku, měl ten večer volnou cestu, ale rozhodl se, že ne. Nejspíš to tak bylo nejlepší. Kdybychom spolu měli sex, nevyšlo by z toho nic dobrého.

Přestaň si něco nalhávat.

Pravda byla, že jsem byla zničená. Zahanbená. Líbat ho, byl úžasný pocit. Připadalo mi to jako obrovské uvolnění po těch měsících, kdy jsme se o sebe otírali rukama, po malých pohledech, které nás oba nechaly zčervenalé. Ta elektřina mezi námi, byla tak silná, že byly chvíle, kdy jsem se divila, že opravdu nebyla slyšet praskat ve vzduchu. Nějakým způsobem, se ten muž, kterého jsem tolerovala kvůli svému manželovi, změnil v někoho, na koho jsem myslela každých pět minut. Pro něj, jsem nebyla nic jiného, než povinnost.

„Mamí!“

Matthew zavolal moje jméno a přitáhl mě zpátky odtamtud, kde jsem byla. „Ano, bejby?“

„Tvůj telefon.“ Natáhl svou malou paži a prstem ukazoval na můj telefon, na rohu ostrůvku.

„Děkuji.“ Usmála jsem se tak moc, jak to šlo, ačkoliv jsem se bála tu zprávu smazat, tak jako jsem to dělala každé ráno, poslední dva týdny. Bylo skoro jednodušší předpokládat, že na mě přestal myslet, ale jeho ranní zprávy mi dokazovaly, že to nebyla pravda.

Vzala jsem telefon a byla zároveň šťastná i smutná, když jsem viděla, že to byla zpráva od, Taylor, ne od Vipera.

T: Čau! Dneska má být nad nulou, tak jsem si myslela, že bych zašla Mikeovi na hrob, uklidit sníh a led. Chceš jít se mnou?

Odpověděla jsem tak rychle, jak mi prsty dovolily psát.

Ano! Maura je trochu nachlazená, tak napíšu hlídačce a uvidím, jestli by tady mohla chvíli zůstat, než se vrátíme. Kdy tak myslíš?

T: Vyzvednu tě v poledne?

Perfektní! Pokud se neozvu, platí to. Uvidíme se.

Poslala jsem rychlou zprávu Desi a během pár vteřin mi telefon pípnul. Doufala jsem, že nemá plány a nevadilo by jí sem na pár hodin přijít. Podívala jsem se na displej a ostře se nadechla.

V: Jak se máš? Je něco, co můžu udělat?

Věděla jsem, že ta zpráva nakonec přijde, ale byla jsem zastižena nepřipravená. Každý den, když napsal, jsem zprávu okamžitě vymazala, abych nebyla v pokušení odepsat. Znovu mi pípnul telefon.

D: Bez problému. Budu tam v 11:45

Celé dopoledne jsem makala, aby byly děti oblečené pro Desi, připravený oběd a vše nachystané dole. Než jsem se ohlédla, Taylor byla u předních dveří. Matthew a Maura, se samozřejmě pověsili na svou tetu, a prosili ji, aby si s nimi šla hrát.

„Mamka a já, jdeme zařídit nějaké věci, ale až ji přivezu, půjdu dovnitř a chvíli se zdržím, jo?“

Matthew souhlasil a neochotně ji pustil, a mohly jsme jít.

Hřbitov, kde byl Mike pohřbený, byl jen deset minut od domu. Taylor a já jsme tam v létě často zašly, zasadit květiny a udržovat jeho hrob čistý, jak to jen šlo. Byla to naše společná věc. Obě jsme se shodly, že se cítíme lépe, když máme pořád něco, kvůli čemu nás Mike potřebuje.

„Takže… chtěla jsem si s tebou promluvit,“ řekla Taylor vážně, jakmile jsme vyjely z příjezdové cesty.

Otočila jsem se k ní a lehce se zamračila. „Co se děje? Jsi v pořádku?“

„Já jsem v pohodě,“ – zavrtěla hlavou – „ale cítím se strašně a dlužím ti omluvu.“

„Omluvu? Za co?“

„Za to, že jsem ta nejhorší švagrová na světě.“ Hlas se jí zadrhnul.

Naklonila jsem hlavu na stranu a našpulila rty. „Ne, nejsi. O čem to mluvíš?“

„Celý důvod, proč jsem se sem přestěhovala, byl především proto, abych ti pomohla s dětmi a byla poblíž, a pak jsem potkala Isaaca…“ Žvýkala jsem si koutek úst, ve snaze se neusmát, ale když Taylor, mluvila o svém příteli, bylo to už nemožné.

„Taylor, chápu to. Nemusíš se omlouvat,“ ujistila jsem ji. „Jsi mladá a úžasná. Věděla jsem, že to nebude dlouho trvat, než tě nějaký chlap chytí.“

„Stěhujeme se k sobě,“ řekla váhavě a usmála se na mě.

Otevřela jsem pusu. „Vážně?“

Přikývla, když jsme odbočily na parkoviště hřbitova. „Jeho nájem končí příští měsíc, a když trávíme stejně všechen čas spolu, usoudili jsme, že nemá cenu platit dva nájmy.“

„No.“ Zahihňala jsem se. „Aspoň to nemá daleko, na to stěhování.“

Zaparkovala auto, vzaly jsme dvě lopatky z kufru a zavěsily se do sebe, když jsme vyrazily k Mikeovu místu. Díkybohu, nebylo na zemi tolik sněhu, což znamenalo, že čištění nebude těžké.

Zírala jsem na zem, koncentrovaná na to, abych neuklouzla na kousku ledu, když Taylor, najednou zastavila, takže mě málem díky tomu srazila na zem.

„Co děláš?“ podívala jsem se na ni.

Měla hlavu nakloněnou na stranu a dívala se přímo dopředu. „Podívej se.“ Ukázala. Otočila jsem hlavu, následujíc její prst, směrem k Mikeovu hrobu.

Trochu jsme cukla hlavou. „Páni.“

Mikeovo celé místo bylo už očištěné.

„Vypadá to, že nás někdo předběhl. Možná fanoušek?“ zeptala se, když jsme došli zbytek cesty tam.

Jakmile jsme byli dost blízko, mohly jsme vidět, nejen že někdo odházel sníh z jeho místa, ale sníh a led byly odstraněné i z jeho náhrobku, a na vrchu, přímo uprostřed… Lemonheads.

Taylor, je zvedla a zamračila se na mě. „Kdo by to tady nechával? To je divné.“

Oči mě začaly pálit a skousla jsem si ret mezi zuby, ve snaze se nezhroutit přímo tam.

„Nemyslíš, že je to divné?“ Zvedla oči od krabičky ke mně a vykulila je. „Michelle, co se děje? Jsi v pořádku.“

„Jsem v pohodě.“ Popotáhla jsem a zavrtěla hlavou.

„O co jde? Co se děje?“ Taylor, těkala pohledem po hřbitově, jako by něco hledala.

„Nic. Jsem v pohodě.“ Odkašlala jsem si, dívajíc se na krabičku bonbonů. „Ty jsou od Vipera. Byla to taková jejich věc.“

Podívala se na Lemonheads a zpátky na mě. „Počkej, brečíš kvůli nim? Kvůli němu?“

„Ne, nebrečím.“ Brada se mi třásla. „Můžeme prostě o tom právě teď nemluvit, prosím?“

Její výraz změknul, přistoupila ke mně a položila mi ruku na paži. „Jsi do něj zamilovaná?“

„Tohle nemůžu. Ne tady!“ Spolkla jsem vzlyk, když jsem šla, sehnula se a položila rty na chladnou žulu Mikeova náhrobního kamene. „Miluju tě,“ zašeptala jsem, než jsem se postavila a spěchala zpátky k autu Taylor.

Taylor, šla několik kroků za mnou a neřekla ani slovo, když odemykala auto a obě jsme nastoupily.

Cesta domů byla strašná a divná, a já jen prostě chtěla být venku z auta. Břicho mi zachvátila panika, když místo aby zatočila doleva na můj pozemek, zatočila doprava a zamířila ke Starbucks.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se, dívala se z okna a vyhýbala se jejím očím.

Cítila jsem ruku na mé a otočila jsem k ní hlavu. „Tohle je možná pozdě,“ řekla s napjatým úsměvem.

Objednaly jsme si pití – černý ledový čaj pro mě a chai tea latte pro ni – a našly malý stolek v zadním rohu.

Ani jedna z nás nechtěla začít ten rozhovor. Bylo to zřejmé z toho, jak jsme obě zíraly mlčky z okna, ale nakonec jsem se musela dostat domů.

„Poslouchej, jsem pro, se s tebou někdy poflakovat, ale není to nutné právě teď. Opravdu o nic nejde, přísahám.“ Zkusila jsem se přesvědčivě usmát a pokrčila rameny.

„Michelle,“ – naklonila hlavu na stranu – „nejsem idiot. Lemonheads nenutí lidi plakat bez důvodu.“

Jen zmínka o těch bonbonech, mi stáhla tvář, když jsem se podívala na stůl a snažila se zastínit oči rukama.

„Zlato, o co jde?“ řekla jemným tónem, když se natáhla přes stůl a pohladila mě po něžně po předloktí. „Jsi zamilovaná do Vipera?“

Nemohla jsem zvednout hlavu, abych se jí podívala do očí, a kdybych otevřela pusu k odpovědi, začala bych vzlykat, takže jsem jen přikývla.

Zvedla se ze židle a přesunula se na mou stranu stolu, kde si sedla a objala mě paží kolem ramene. „Proč jsi mi to neřekla?“ Než jsem mohla odpovědět, zvedla ruku a praštila s ní do stolu. „Protože jsi tady měsíce pořádně nebyla, Taylor, ty idiote,“ odpověděla si sama.

„Nejsi idiot.“ Roztřeseně jsem se nadechla, když jsem si otřela oči ubrouskem.

„Jak dlouho už to trvá?“

Pokrčila jsem rameny. „Já ani nevím. Jednoho dne to byl prostě… Viper. Pak nakonec, čím víc jsme byli spolu a viděla jsem ho, jak se chová s Matthewem, nevím, najednou to prostě bylo jiné. Neřekla jsem ti to, protože se stydím. Nechci, abys mě nenáviděla.“

„Proč myslíš, že bych tě nenáviděla?“

Spustila jsem ruce na stůl. „Proč bys neměla? Byla jsem vdaná za tvého bratra.“

„Správně, a byla jsi mu úžasnou manželkou spoustu let, Michelle. Není to, jako kdybys ho podváděla a zlomila mu srdce. Pak bych tě nejspíš nenáviděla, ale tohle je jiné. Naprosto jiné.“

„Já vím, ale Mike není po smrti ještě ani rok.“ Zírala jsem dolů na stůl, zahanbená slovy, která mi vyšla z pusy.

„Och.“ Přikývla. „Nevěděla jsem, že to je magické číslo.“

Zvedla jsem hlavu. „Cože?“

„Jeden rok. Tři sta šedesát pět dní. Nevěděla jsem, že je to oficiální čekací doba ´nemůžeš se zamilovat do někoho jiného´ po smrti tvého manžela,“ řekla sarkasticky a udělala ve vzduchu uvozovky. „Dej pokoj. Není žádný časový rámec. Nejsou žádná pravidla. A lidé, kteří říkají něco jiného, až jdou do prdele. Znáš Vipera roky. Kdybys potkala týden po pohřbu nějakého náhodného týpka, možná bych si myslela, že jsi trochu cvok, ale o to vůbec nejde.“

Slova Taylor mě málem přiměla se znovu rozsypat. Vědomí, že mě nesoudila, nebo si o mně nemyslí něco špatného, pro mě znamenala mnohem víc, než cokoliv jiného.

„Miluji tvého bratra.“ Popotáhla jsem a opravila se. „Milovala jsem tvého bratra.“

„Já vím, miluješ. Vím, že milovala.“ Zvedla obočí, když se usmála a přikývla. Položila si hlavu na mé rameno. „A já miluju tebe.“

„Na ničem z toho stejně nezáleží.“ Hodila jsem ubrousek na stůl a povzdechla si. „Stejně se nic mezi mnou a Viperem nestane. Tahle celá konverzace je bezpředmětná.“

„Počkej,“ – narovnala se a podíval se na mě – „proč se to nestane,“

„Před pár týdny jsme se pohádali a já mu řekla, aby odešel.“

„Ach.“ Skousla si spodní ret. „A on od té doby nezavolal?“

„Zavolal? Ne. On nikdy nevolal. To nebyla naše věc. Píše mi každé ráno, aby věděl, jak se mám a jestli něco nepotřebuju. Dělá to už měsíce a měsíce.“

„A dělá to stále i od vaší hádky?“ zvedla překvapeně hlas.

Přikývla jsem.

„Můžu se zeptat, proč jste se pohádali?“

Cítila jsem, jak mi hoří krk a tváře. „Moje sousedka se vdávala a on šel se mnou na svatbu. Zůstala jsem déle s pár kamarádkami, které jsem neviděla roky, zatímco on jel ke mně domů, propustit hlídačku. Každopádně, měla jsem pár drinků s holkami, jen dost na to, abych si dodala odvahu. Šla jsem domů a udělala krok, krok, o kterém jsem věděla, že je z něj příliš vystrašený, aby ho udělal sám. Myslel si, že jsme opilá a odmítl mě.“

„Ale nebyla jsi opilá?“ zeptala se.

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Pamatuji každou příšernou vteřinu naší hádky.“

„Ale proč tě odmítl? Co bylo jeho zdůvodnění?“

„Mike. Měl pocit, že ho zrazujeme.“

„Máš pravdu. Nejsem idiot, vy jste.“ Zavrtěla hlavou. „Znám Vipera taky roky, a on žádnou holku nevídal dvakrát za sebou, natož aby se scházel s jednou, noc za nocí a bez sexu. Je do tebe jasně blázen a ty jsi očividně blázen do něj, ale oba nebudete spolu, protože se oba bojíte stejné věci – že můj bratr, který zemřel, by na vás byl naštvaný? Chápu to všechno správně?“

Očima jsem bloudila po kavárně. Když to vyšlo, Taylor z pusy, znělo to hloupě. „Více méně.“

„Vy jste pitomci,“ řekla přísně. „Měli byste se dostat přes tu vinu, která mezi vámi stojí. Život je krátký, Michelle. Ty, víc než kdokoliv jiný, to víš moc dobře. Nenech si utéct další čas. On je trochu divoký, ale z toho, co Mike říkal, je to dobrý chlap. Ty a děti, si zasloužíte dobrého chlapa.“

Moje srdce, se při jejích slovech, vznášelo.

„Plus, je ochotný se smířit s tvým na hovno vařením, a každý chlap, který to udělá, má u mě zpečetěný souhlas.“ Mrkla na mě.