CC - 17. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Přišlo mu, jakoby boj trval už celou věčnost, přitom ve skutečnosti neuběhlo víc než patnáct nebo dvacet minut, a uviděl Symbu, dva své bratry a tucet dalších bojovníků, jak přelétávají přes koruny stromů a přistávají vedle něj. Symba okamžitě pospíchal k němu, a když jeho oslabené tělo zahalilo léčivé teplo, poslal Trelon děkovnou modlitbu Bohům a Bohyním.

„Co se stalo?“, zeptal se Mandra. Poklekl vedle Trelona, zatímco Kreon ohledával škody.

„Kurizanské stíhačky,“ odpověděl Trelon slabě. „Víc než tucet.“

Kreon upřel na Trelona překvapený pohled. „Víc než tucet,“ zopakoval udiveně. „Tak to jsi odvedl skvělou práci, pokud jsi je všechny porazil.“

„To jsem nebyl jen já,“ vyrazil ze sebe Trelon. Cítil, jak symbiont pracuje na jeho plíci. „Cara…“, pokračoval a před očima mu tančily černé tečky. „Hledejte Caru… ještě ji pronásleduje… pět.“

Mandra sklonil svou safírově-stříbrnou hlavu blíž k Trelonovi a snažil se ho udržet při vědomí dostatečně dlouho na to, aby z něj dostal víc informací. „Trelone, kterým směrem letěla tvá družka? Trelone…“

Když Kreon uviděl, jak těžce byl jeho bratr zraněný, zaklel. „Dostaňte ho co nejrychleji zpátky do paláce. Postarám se o jeho družku,“ přikázal dvěma bojovníkům. Poté se odrazil a vznesl se do vzduchu. Zhluboka se nadechl, aby zjistil, kterým směrem Cara letěla. Spolu s dalšími třemi bojovníky jim nějakou dobu trvalo, než zachytili slabou stopu krve východním směrem. Při pomyšlení, že je ta malá žena zraněná, Kreonův drak zavrčel.

***

Caře bušilo srdce až v krku, když ji pronásledovaly tři zbylé stíhačky. Dvě z původních pěti nalákala do střechy z korun stromů. Nepodařilo se jim hustému porostu vyhnout a napálili to přímo do tlustých větví.

Ale ostatní už byly opatrnější a sledovaly ji seshora. Několikrát musela změnit směr, protože na ni střílely. Utržila nespočet řezných ran, škrábanců a popálenin. Pravá noha, ta, kterou zasáhl energetický paprsek, silně pálila.

Teprve když si všimla, že stromy pomalu řídnou, začala si dělat starosti. Byla tak unavená. Pod volným nebem neměla šanci přežít. Cara vyletěla z porostu a vykřikla překvapením, protože se před ní objevila kolmá stěna. Nepodařilo se jí dostatečně včas zabrzdit a plnou silou narazila do skály. Ostré kameny ji pořezaly přední i zadní tlapy a mohla být ráda, že stačila uhnout hlavou a nerozbila si ji o malý výčnělek.

Jeden z letounů ji zaměřil a vystřelil několik energetických salv. Když skála explodovala, zasáhl ji déšť drobných ostrých kamínků. Na Cařiných křídlech se objevily malé ranky a její dračice zařvala bolestí.

Musíme najít nějaký úkryt, pronesla Cara zoufale ke své dračici. Rozhlédni se a podívej se, jestli něco nenajdeš.

Cara se odrazila od skály, ignorovala své krvácející končetiny a sklouzla po skalní stěně dolů. Když se dostali dolů, její dračice vítězoslavně zařvala, protože uviděla ve skále malý otvor. Cara se tak soustředila na stíhačky, které nepřestávaly střílet, že nestačila nic namítnout, když její dračice provedla obrat, sklopila křídla a vlétla do úzké škvíry.

Cara i přes tmu docela dobře viděla. Úzký průchod vedl do jeskyně velké asi dvacet krát dvacet metrů. V rohu rozeznala malou kaluž. Cara cítila, jak se jí zmocňuje klaustrofobie, protože si uvědomila, že její dračice měla v úmyslu se v té malé, temné jeskyni schovat.

Ne, vykřikla Cara důrazně. Začínala panikařit. Raději se postaví i zbývajícím stíhačkám, než aby zůstala v této malé, tmavé díře. Ne, křikla na svou dračici a bojovala s ní. To nedokážu. Nemohu dýchat. Musím odsud ven, žadonila Cara.

Cara přinutila svou dračici k návratu. Už byly skoro u východu, když se celá hora zachvěla. Ze stropu začaly padat kameny a vzduch byl tak prašný, že se tam skoro ani nedalo dýchat. Když Cara uviděla, jak se otvor uzavírá tunami padajících kamenů, zděšeně couvla.

Ne! Když ji zahalila temnota hustá jako temný hrob, zoufale vykřikla. Plazila se k zasypanému východu a začala hekticky hrabat. Tlapy ji bolely, jak se do otevřených ran dostala špína a ostré kamínky. Její dračice cítila, jak se Cary zmocňuje stále větší strach a snažila se ji uklidnit, ale Cara už nebyla schopna cokoliv vnímat.

Tenký zlatý řetízek na jejím krku se chvěl, jak se snažil hojit její dračí drápy, ale Cara si je trhala rychleji, než je malý symbiont dokázal léčit. Uložil se zpátky Caře na krk, příliš slabý, než aby něco zmohl. Cara opakovaně bušila do obrovského kamene, až se její dračice odmítla na tom podílet. Když si uvědomila, že se Cara už vůbec neovládá, převzala kontrolu ona.

Poté, co se Cařin křik proměnil ve vzlykot, až nakonec utichl úplně, doplazila se její dračice k malé kaluži. Lehla si vedle ní, takže mohla chlemtat vodu, aniž by musela vstávat. Poté, co uhasila nejhorší žízeň, začala si jemně olizovat rány a čistit, jak to jen šlo.

Cara se v duchu stočila do malého třesoucího se klubíčka. Houpala se sem a tam a stáhla se do sebe, aby unikla dusivé temnotě. Neslyšela nic, ani tiché kašlání své dračice, volající tak svého druha, ani vodu, kapající ze stropu, dokonce ani vlastní tlukot srdce. Stáhla se do sebe, aby neslyšela výkřiky děsu ve své hlavě, když její duši zaplavila temnota.

Trelon pomalu otevřel oči. Poprvé za poslední tři dny se probral s jasnou hlavou. Neustále upadal do bezvědomí, protože jeho rány byly mnohem horší, než se původně domníval. Když dopadl na záda, tak nejen, že si propíchl plíci, ale došlo i k poškození páteře a dalších orgánů. Jeho symbiont spolu s léčitelem na něm pracovali několik hodin.

Zamračil se. Kde byla Cara? Dotklo se ho, že nebyla u něj. Čekal by, že bude v jeho blízkosti, když věděla, že on k ní nemůže. Někdo zašoupal nohama a Trelon otočil hlavu směrem, ze kterého se zvuk ozval.

„Kde je Cara?“, zeptal se Trelon slabým hlasem. Snažil se odkašlat si, ale měl úplně vyschlé hrdlo.

V jeho zorném poli se objevil Kelan a nalil vodu do sklenice. Tu přidržel Trelonovi u úst a počkal, dokud sklenici skoro do poloviny nevypil. Poté odpověděl: „Kreon a Mandra ji stále ještě hledají. Zoran je s Abby pryč. Informovali jsme ho, ale zároveň mu řekli, aby zůstal se svou družkou. Nechtěli jsme riskovat, že by se jí něco stalo a shodli jsme se na tom, že momentálně stejně nemůže nic dělat.“

Trelon se s námahou posadil. „Co to znamená, že ji ještě stále hledají? Řekni mi, co se stalo,“ vyhrkl prudce.

Kelan se posadil na židli vedle postele. Rukama si prohrábl vlasy a ztěžka vzdychl. Nechtěl Trelona zneklidňovat, ale to, co mu teď řekne, ho zdrtí. Věděl, že on sám by bojoval třeba s celou kurizanskou jednotkou, kdyby šlo o Trishu.

Sledoval, jak se Trelon namáhavě vytáhl do sedu. Na čele mu vyrazil pot a byl extrémně bledý. Trelonův symbiont a léčitel vykonali doslova zázrak. Trelon ani nemohl uvěřit, jaké měl štěstí, že nezemřel. Nevzpomínal si, jestli byl někdy tak blízko smrti, dokonce ani během Velké války.

„Vzpomínáš si, že jsi byl před třemi dny napaden?“, zeptal se Kelan klidným hlasem.

Trelon se zamračil. Ano, samozřejmě, že si vzpomínal. Byl tam tucet kurizanských stíhaček. Většinu z nich zneškodnil, ale jedna se k němu dostala nepozorovaně zezadu a vystřelila mu díru do zad. Když si vzpomněl, jak se Cařina dračice objevila jakoby z ničeho a zaútočila na zbývající stíhačky, zalapal po dechu. Většinu z nich zničila, ale zbývalo jich ještě pět.

„Kde je? Kde je Cara?“, vyrazil ze sebe vyděšeně Trelon. Nemohla být mrtvá. Kdyby byla mrtvá, to by věděl. Jeho drak by věděl okamžitě, kdyby jeho družka zemřela.

„Kreon a dva bojovníci sledovali její stopu až k východnímu pohoří. Tam našli zbytky dvou stíhaček. Ale piloti nebyli Kurizané, nýbrž Valdierové. Mandra zjistil, že se jedná o členy Raffvinovy elitní gardy. Na jednom skalisku našli Cařinu krev. Bylo jí docela dost,“ vyprávěl Kelan. „Vypadá to tak, že tam na ni stříleli. Část skály je úplně zničená. Kreon s Mandrou sestavili tým a prohledávají celou oblast. Myslíme si, že je tam někde zasypaná.“

Trelon pomalu zavrtěl hlavou. „Není mrtvá. To bych věděl. Můj drak svou družku cítí. Není mrtvá!“, opakoval Trelon zoufale. Zavřel oči a soustředil se na své smysly. Kdyby byla mrtvá, poznal by to.

Nemohl na Caru dosáhnout, ale jeho drak ji dokázal cítit. Bylo to, jakoby byla jedna její část naživu a druhá mrtvá – ale to bylo nemožné. Teď byli dvě půlky jednoho celku. Ani jeden z nich nedokázal bez toho druhého přežít. Zlatý náramek na jeho paži zachytil kousek obrazu. Byl velmi slabý a rozmazaný, ale stačilo to, aby věděl, že byla naživu.

„Je v nějaké jeskyni poblíž základny. Víc jsem neviděl,“ vydechl Trelon slabě a opřel se zády o čelo postele. Museli je vyměnit, pomyslel si nepřítomně, když pohlédl balkonovými dveřmi ven. „Pomoz mi.“

Kelan zavrtěl hlavou, ale když Trelon trval tvrdohlavě na svém a snažil se narovnat se i bez pomoci, přikývl. Vstal a sklonil se ke svému bratrovi.

Chytil ho kolem pasu a protentokrát si odpustil komentář na adresu Trelonovy váhy, protože cítil, jak se mu zesláble opírá o rameno. Pomohl mu do koupelny a pustil vodu. Trelon ji nechal dopadat na své unavené svaly. Zavolal na Symbu. Pokud se vydá hledat svou družku, bude potřebovat pomoc. Na chvíli obrátil své smyslu dovnitř, protože si dělal starosti o svého draka, který schytal pár bolestivých úderů. Kdyby se tak nebál, tak by se musel zasmát tomu, jak jeho drak protočil oči.

Jeho drak byl připravený vyrazit hledat svou malou družku. Stále byl toho názoru, že by se jí mělo naplácat na zadek, protože ho neposlechla. Jen doufám, že k tomu dostaneme příležitost, řekl Trelon svému drakovi. A nezapomeň, co se stalo naposledy, když jsme se ji snažili usměrnit, připomněl Trelon svému drakovi. Jeho tichý smích mu trochu zvedl náladu.

Trelon si setřásl vlasy z čela. „Pojďme pro naši družku,“ zavrčel a vylezl ze sprchy.

„Možná by sis měl něco obléknout. Nic ve zlém, ale tohle je opravdu víc, než bych chtěl vidět,“ ušklíbl se Kelan. Byl rád, že má svého bratra zpátky.

***

Trelon mrčel a stěžoval si, ale Kelan si nakonec prosadil svou. Buďto poletí v jeho symbiontovi nebo přiváže Trelonův zadek k posteli. Teprve až když si Trelon uvědomil, jak vyčerpaný a slabý je jeho symbiont, souhlasil. Symba spotřeboval neskutečné množství energie na to, aby ho udržel na životě a vyléčil ho.

Nepřítomně hladil Symbu po velké hlavě a sledoval, jak se pod nimi krajina mění. Přeletěli nad mýtinou. Jediné, co tu ještě připomínalo bitvu před třemi dny, byla spálená tráva a obrovský kráter, který tam zanechal jeho pád. Les škody rychle opravil.

„Posbírali jsme všechno, co zbylo z letounů a pilotů. Jednalo se o směs kurizanských a valdierských bojovníků. Všichni valdierští bojovníci měli vazbu na Raffvinovu elitní gardu. Měl jsem jeho žádost o vlastní gardu zamítnout. Nikdy jsem si neuvědomil, jak byla velká,“ vysvětloval Kelan, když zamířili na východ směrem k horám.

„Zjistil Kreon ještě něco?“, zeptal se Trelon.¨

„Ano,“ pronesl Kelan tiše. „Obávám se, že to, co jsme zjistili, by mohlo vést k další válce se Sarafiny. Od špiona jsme se dozvěděli, že to vypadá, jakoby měl Raffvin něco společného se zmizením krále Voxe.“

Trelon si hlasitě povzdechl. Pokud budou Sarafinové podezírat Valdiery z únosu jejich krále, zaútočí, a nebudou se na nic ptát. „Co to hraje Raffvin za hru? Myslel jsem, že je na cestě k nim?“

„To je, ale máme podezření, že to slouží pouze k odlákání pozornosti. Nemáme tušení, co tam má v úmyslu. Kreon říkal, že Ha’ven je také na cestě k nim. Přátelí se s jedním z bratrů. Myslím, že mu ve válce zachránil život. Je mu do smrti zavázán. Ha’ven doufá, že se mu podaří zabránit krveprolití, než zjistíme, s kým Raffvin spolupracuje. Teď, když je Ben’qumain mrtvý, musí kontrolovat kurizanskou část této akce někdo jiný,“ pokračoval Kelan. „Podívej, tam končí stopa tvé družky.“

Trelon zděšeně hleděl na oblast pod nimi. Přes sto bojovníků systematicky odklízelo tuny kamenů. Podle ohořelých částí skalní stěny, ji museli stíhačky nějakou dobu ostřelovat, dokonce i poté, co se vchod do jeskyně, ve které našla Cara úkryt, zasypal. Bylo to, jakoby se chtěl ten, co to všechno nařídil, pojistit, že se k jeho družce nedostanou včas.

Kelan přistál se svým symbiontem na malé mýtině, nedaleko trosek. Trelon se pomalu vyškrábal ven. Ještě byl slabý. Symba vyskočil také a kolem zápěstí mu ovinul nové náramky.

„Ne, Symbo,“ pronesl Trelon jemně. „Šetři energií. Možná ji budeme potřebovat pro naši družku.“

Zlaté náramky se blýskaly všemi barvami. Symba udělá cokoliv, aby Trelona a jeho družku ochránil. Symbiont cítil vinu, protože je před třemi dny nechal samotné. Kdyby to neudělal…

„Ne, Symbo,“ zašeptal Trelon a zavrtěl hlavou. „Je to má vina. Měl jsem na ni dávat pozor. Bez tebe bych byl dávno mrtvý.“ Trelon poslal Symbovi vlnu tepla a sledoval, jak se barvy pomalu uklidňují.

Kreon se otočil a uviděl přicházet své bratry. Proměnil se a seběhl po úzké cestičce mezi skalami. Pozorně si Trelona prohlížel. Poté přikývl, jakoby byl s tím, co viděl, spokojený.

„Už jsme skoro u vchodu do jeskyně. Ještě hodinu a měli bychom prorazit,“ oznámil Kreon místo pozdravu. Věděl, že Trelon touží jen po tom, najít svou družku. Pomyslel na Carmen a soustředil se na chvíli na symbionta, kterého u ní pro ochranu zanechal. Když uviděl obraz, který mu jeho symbiont poslal, potlačil úsměv. Carmen neměla zrovna dobrou náladu. Znovu obrátil svou pozornost na své bratry.

Následující hodinu postával Trelon jen bezmocně kolem a sledoval bojovníky při práci. Ani Kelan ani Kreon mu nechtěli dovolit, aby se proměnil a pomáhal. Řekli mu, aby šetřil svou energii pro okamžik, až se dostanou k jeho družce; poté ji bude potřebovat. Když byl z cesty odstraněn poslední kus skály, ozval se hlasitý jásot.

Trelon ještě nikdy nebyl na své muže tak hrdý, jako teď, kdy mu pomáhali chránit jeho rodinu. Ve skutečnosti se mnozí z nich do té malé ženy, která neustále pobíhala po paláci, zamilovali. Historky o jejích činech na Kreonově vesmírné lodi se rozšířily po celém městě.

Trelon pospíchal se Symbou po stezce nahoru. Když se protáhl úzkým vchodem, oči se mu přizpůsobily, takže v tmavé jeskyni dobře viděl. Poté spatřil Cařinu zesláblou dračici a zalapal po dechu. Ležela bez hnutí vedle malé kaluže. Trelon se k ní rozběhl a měl skoro strach z toho, co najde.

„Caro, mi elila,“ zamumlal Trelon láskyplně. „Caro, jsem u tebe, suma mi mador.“

Trelon pohladil dračici po hlavě. Trelonův drak na něj tlačil a chtěl se dotknout své družky. Zavřel oči a drakovo přání splnil. Velký drak poklekl vedle své družky a začal ji olizovat.

Dlouhým jazykem jí očistil tvář. Poté přešel na její krk a cítil, že se trochu pohnula.

Lehce naklonila hlavu a dotkla se ho čumákem na krku. Přitiskl se k jejímu chladnému tělu a pokračoval v olizování. Když se přitulila k jeho teplu, začal vrnět a vibrovat. Zatímco se jeho drak staral o svou družku, snažil se Trelon dosáhnout na Caru.

„Caro, mi mador, prosím, odpověz mi,“ volal na ni Trelon zoufale.

Necítil ji. Neustále ji volal a říkal jí, že ji miluje, a že se má probudit, aby ho mohla přivádět k šílenství. Slíbil jí, že bude moci rozmontovat všechno, co bude chtít. Dokonce ji nechá úplnou volnost… no ne úplnou, protože nechtěl, aby mu zase zmizela z dohledu… ale nechá ji dělat ve své dílně, co bude chtít. Sliboval jí dlouhé lety nad oceánem a nekonečné milování, a že už se nikdy nebude zlobit, když nebude ležet vedle něj, když se probudí.

Přesto se stále nehýbala. Přikázal Symbovi, aby se spojil s jejími zlatými náramky, aby mohl cítit to, co cítil, zatímco ji vyšetřoval. Symba ji celou prohlédl a opatrně jí vyléčil všechny řezné rány a popáleniny. Přesto se mu za celou dobu nepodařilo dosáhnout na jiskřičku, kterou byla Cara. Hledal a hledal, ale Cara jakoby v malé dračici zmizela a nebyla tam ani jiskřička její lidské osobnosti.

Pokud by ji nenašel a nepřivedl zpátky, tak se nebude moci proměnit a zbytek života by strávila ve své dračí podobě. Už nikdy nebude úplně sama sebou, a protože jí bude chybět velká část jejího já, dlouho nepřežije.