CC - 13. kapitola

Překald: Mirus
Kor.: Evudar

Trelon otevřel oči a ztěžka si povzdechl. „Už je zase pryč, že ano?“, zeptal se svého draka tiše.

Jeho drak ze sebe vydal nespokojené, souhlasné odfrknutí. Jejich družka už zase zmizela. Trelon ležel bez hnutí a snažil se přimět svůj penis, aby se uklidnil. Měl tak krásné sny a právě chtěl některý z nich uskutečnit. Všiml si, že se pomalu stmívá. Brzy zapadne slunce. Zoran naplánoval na dnešek večer večeři pro všechny pozemské ženy, aby je představil pár lidem. Dokonce i jejich matka přijede. Když pohlédl na svůj stále tvrdý penis, znovu si povzdechl.

Opravdu musím zapracovat na tom, aby naše družka zůstala aspoň chvíli na jednom místě, pomyslel si v duchu Trelon pobouřeně. Byl bojovník. Kurizanští a Sarafinští vojáci se nejednou snažili k němu nepozorovaně připlížit a pokaždé je slyšel. Ale této malé lidské ženě se pokaždé podařilo od něj odejít, aniž by si toho všiml. Bude ji muset přivázat. Aspoň, dokud se nenaučí stále nemizet.

Svého symbionta nemohl využít, aby ji udržel na místě. Při jeho štěstí by jí pomohl k útěku. Něco takového ještě nikdy neviděl. Jeho symbiont by měl být věrný jemu, ať se dělo, co se dělo. Místo toho byl blázen do jeho malé družky. Stačilo, aby na něco jen pomyslela a on udělal všechno, jen aby byla šťastná.

Trelon vstal a protáhl se. Když pohlédl k místu, kde položil její oblečení, zamračil se. Kam se jeho malá družka vydala a co měla, k čertu, na sobě? Jestli se vrátila do paláce oblečená pouze do jeho trička… Při pomyšlení na svou družku v tričku, takže všichni uvidí její sexy nohy, zaskřípal zuby. Navíc, jak se blížila její první proměna, tak kolem sebe šířila vábivou vůni své dračice. Zuřil. Zabije každého muže, který se k ní přiblíží!

Došel ke kameni, na kterém leželo jeho oblečení, a zamračil se, protože sice viděl svou košili a boty, ale žádné kalhoty. Rozhlédl se, jestli někam nezapadly, a když je nemohl najít, zavrčel.

Zavřel oči a soustředil se na svého symbionta. Poslal mu obrázky Cary, oblečené do obrovského trička, sahající jí až po kolena a… jeho kalhot. Když sledoval, jak si je popotahuje, protože jí po úzkých bocích sklouzávaly dolů, musel se smát. Dotkla se svých boků a on ucítil teplo svého symbionta, když přikázal malému kousku zlata kolem jejího pasu, aby se stáhl trochu víc. Teprve poté kalhoty pustila. Už byla skoro u městských zdí.

Musel spát déle, než si myslel, když už došla tak daleko. Koneckonců byli od obezděného města několik mil. Teď, když věděl, že je v bezpečí, zvedl Trelon své tričko, oblékl se a obul. Poté povolal svého draka.

To bylo na proměně to nejlepší; ať už měl na sobě předtím cokoliv, měl to i po proměně. To byla část magie, kterou nikdo nechápal a prostě ji jen akceptovali. Bohužel byl jeho drak nejlepším způsobem, jak se dostat do paláce, aniž by musel vysvětlovat, jak ztratil kalhoty. Silným mávnutím křídel se dostal do vzduchu a vyrazil za svou svéhlavou malou družkou.

***

Cara se probudila na široké hrudi Trelona. Šlofíček byl přesně to, co potřebovala. Trelon spal dál, dokonce i když se opatrně vykroutila z jeho objetí. Protože vypadal tak sladce, rozhodla se ho nechat spát. Už před dlouhou dobou si všimla, že potřebuje mnohem méně spánku než většina ostatních. Když ještě bydlela doma, tak se snažila přinutit zůstat v posteli; a málem z toho onemocněla. Měla příliš mnoho energie a při pokusu ji potlačit dostala jen žaludeční vředy.

Na internátu přiváděla učitele a zaměstnance svými půlnočními procházkami k šílenství. Snažili se ji zamknout v pokoji, ale žádný zámek ji nedokázal zadržet. Snažili se ji unavit všelijakými fyzickými aktivitami, ale všechny je zvládla s bravurou, zatímco škola musela najmout víc lidí. Snažili se ji podat léky, a skončila na pohotovosti. Strýček Wilfred jim pohrozil, že je všechny dostane do vězení. Nakonec ji prostě ignorovali, což jí zcela vyhovovalo.

Cara se zašklebila na dva kluky, kterým mohlo být tak devět nebo deset let. Šli za ní, chichotali se a ukazovali si na ni. Otočila se a rozběhla se úzkou ulicí s řadou různých stánků. Ani nevěděla, kam běží, ale předpokládala, že je to správný směr, protože ji doprovázel Symba, který se proměnil do nějakého druhu kočky. Mnoho mužů na trhu muselo Symbu poznat, protože jak oni, tak i jejich symbionti se mu ukláněli, když procházeli kolem.

„Jsi nějaké důležité zvíře, nebo tak něco, Symbo?“, zeptala se Cara a pohladila ho po hlavě. Symba se otřásl, jakoby se chichotal.

Když uviděla, že ji už sledují tři malí kluci, zastavila se. Uchopila do ruky nějaký druh ovoce a pohlédla na muže u stánku.

„Kolik stojí?“, zeptala se.

„Pro vás nic, Mylady,“ odvětil muž se širokým úsměvem. Jeho oči spočívaly na značce na Cařině krku. Cara cítila, jak zrudla. Značky si všimla, když se umývala v jezírku. Fascinovaně ji ohmatala, ale ve vodě ji moc dobře neviděla.

„Och, ale nemůžu si ho jen tak vzít,“ pronesla Cara váhavě. Neměla ponětí, jak tu fungoval obchod.

Symba poslala Caře obrázek. Ukazoval Trelona, který se o koupi dozvěděl a muže za ovoce odměnil. Cara se na svého zlatého kamaráda usmála. Jak to vypadalo, tak Symba komunikoval i se symbiontem obchodníka, který muži zprávu přetlumočil.

„Oukej. To je prostě šílené,“ zašklebila se Cara. „Děkuji,“ řekla muži, který jí podával ovoce.

„Chtěla byste košík?“, zeptal se.

„Ne, děkuji,“ odpověděla Cara se spokojeným úsměvem. Neměla v úmyslu se s ovocem tahat dlouho.

Cara mrkla na kluky za sebou a vyrazila ke studni uprostřed trhu. Posadila se a čekala, až se přiblíží. Poté opatrně uchopila ovoce do jedné ruky. Vyhodila ho do vzduchu, poté druhé a pak třetí. Po několikaletém procvičování byla v žonglování opravdu dobrá, takže teď znala všelijaké triky. Točila se v kruhu a prohazovala ovoce pod nohou. Když předvedla pár obzvlášť komplikovaných triků, kluci se chichotali a smáli. Po několika minutách hodila každému z nich jedno ovoce.

„Jak jsi to udělala?“, zeptal se největší kluk zvědavě.

„Člověk k tomu potřebuje jen čas, trénink a soustředění,“ odvětila Cara. Rozhodla se nezmiňovat, že jí to poradila její terapeutka na zlepšení své koncentrace. „Začni s jedním a házej ho nahoru a dolů, dokud nezískáš cit pro pohyb a nespusť z něj oči. Poté k tomu přidej druhé a házej oběma rukama. Když se budeš cítit jistý, můžeš k tomu přidat třetí. Jen to nesmíš vzdát,“ vysvětlovala Cara a pohladila chlapce po měkkých vlasech.

Zajímalo by ji, jaké by to bylo mít s Trelonem děti. Vypadaly by jako tento kluk? Tmavý a silně stavěný. Zavrtěla hlavou, aby se obrazu zbavila a potlačila představu, že bude s Trelonem dostatečně dlouho na to, aby měli spolu děti. Pro něho byla pravděpodobně pouhým milým zpestřením. Symba tiše zavrčel, a když ucítil její smutek, vyskočil na ni.

„Vraťme se do paláce,“ řekla Cara. „Musím vymyslet, co si vezmu dnes večer na sebe.“

***

Poté, co se ujistil, že se Caře daří dobře, odletěl Trelon zpět do paláce. Musel se postarat o mnoho věcí, které odložil. Kromě toho tu byla ještě ta večeře dnes večer, ale to byla jeho nejmenší starost. Zoranovo zajetí a mučení mu působilo mnohem větší bolest hlavy. Museli se co nejdřív postarat o Kurizany, kteří za to byli zodpovědní.

Trelon doufal, že po ukončení poslední války se sousední galaxií konečně zavládne mír. Už měl všech těch bojů dost. Ale jak zjistili, objevily se vojensky orientované kurizanské skupiny, o které se museli postarat co nejdříve.

Našli opuštěnou základnu, kde byl Zoran držen v zajetí. Bohužel tam nezůstaly žádné použitelné stopy. Všechny protokoly byly pryč a celé počítačové vybavení zničené. Dokonce zmizely i mrtvoly mužů, které Zoran při svém útěku zabil.

Jeho bratr Kreon pracoval s jedním informantem z řad Kurizanů. Ale nic dalšího k tomu neprozradil a to mu dělalo starosti. Jako bratři před sebou neměli nikdy tajnosti. Byli k sobě absolutně loajální. Teď, když měl Zoran družku, tak to bylo ještě důležitější. Pokud by se jí něco stalo, mohlo by to znamenat i ztrátu jejich vládce, který byl jak u jejich spojenců, tak i nepřátel, známý svou silou.

Kromě toho musel dokončit nový obranný systém pro jejich válečné lodě, na kterém pracoval. Pokud by fungoval, tak by jim to poskytlo nemalou výhodu vůči všem, kdo by se odvážili na ně zaútočit.

Některé věci, které Cara udělala na palubě Kreonovy lodi, ho přivedly na obzvlášť zajímavé nápady. Neměl tušení, že určité zvukové vlny mohou zesílit výkon krystalů, které těžili v dolech. To by mohlo být přesně to, co potřeboval, pokud se mu ovšem podaří najít řešení, jak zabránit, aby se asistující symbiont při kombinaci zvukových vln a krystalů nechoval jako opilý.

Pak tu byla ještě ta věc s jeho vlastní družkou. Musel se postarat o to, aby byla v bezpečí. Trelon byl tak ponořen do svých myšlenek, že si postavy ležící v jeho posteli, vůbec nevšiml.

„Trelone, co je s tebou?“, zeptala se N’tascha.

Trelon sebou škubl a automaticky sáhl po meči. Když si uvědomil, že v tom chaosu si ho zapomněl připnout, zaklel. Přiletěl přímo k balkonu svého pokoje a proměnil se. Byl tak zamyšlený, že se ani neujistil, že byly jeho pokoje prázdné. Taková začátečnická chyba by mohla jeho družku i jeho samotného zabít, pokud by nedával pozor.

„N’tascho, co tu děláš?“, vyrazil ze sebe chraptivě.

N’taschiny oči se zalily slzami. „Řekl jsi, že si později promluvíme, tak jsem tu na tebe počkala.“ Sjela ho pohledem. Když k němu opět vzhlédla, místo slz měla v očích touhu.

Trelon neměl s nahotou nikdy problém. Také nikdy neměl problém se svlékáním, aby ženu potěšil. Jelikož byla o svobodné ženy nouze, nikdy žádnou, která byla ochotná uspokojit jeho potřeby, neodmítl. Dokonce poskytoval ostatním mužům rady pro intenzivnější potěšení. Ale nyní poprvé pocítil vlnu nevole, když ho viděla jiná žena. Nebylo mu to příjemné. Cítil, že je to špatné… naprosto špatné.

Trelon přešel ke své skříni a otevřel zásuvku. Zul se a vklouzl do kalhot. Po celou dobu na N’taschu ani nepohlédl. Její toužebný pohled se mu vůbec nelíbil. Ve skutečnosti byl jeho drak tak naštvaný, že ji chtěl vyhodit ven, nejlépe z balkonu.

Buď milý, napomenul Trelon svého draka.

Ty jsi milý příliš, zavrčel drak v odpověď. Chci naši družku.

Trelon potlačil frustrovaný povzdech. Souhlasil s ním. Také se mu nelíbila představa, že postel byla cítit cizí ženou. Chtěl tam pouze Cařinu vůni.

„N’tascho, já teď mám družku. Netoužím po tobě,“ řekl Trelon nakonec a otočil se k místu, kde se předtím N’tascha svůdně kroutila.

O krok ustoupil a narazil do otevřené zásuvky, protože zjistil, že se zatímco si oblékal kalhoty, přesunula se. Vypadá to, že opravdu pomalu ztrácím své bojové instinkty, pomyslel si nasupeně.

„Ale Trelone,“ řekla N’tascha a oči se jí znovu zalily slzami. „Myslela jsem si, že mě miluješ. Chtěl jsi přece ze mě udělat svou družku, až se vrátíš,“ zašeptala a rukou mu přejela po nahé hrudi.

Trelon se otřásl nechutí. Odtáhl její ruku pryč a pokračoval důrazněji: „N’tascho, je mi líto, pokud jsi získala tento dojem. Opravdu jsem měl v úmyslu prohlásit tě za svou družku, ale nyní jsem našel svou pravou družku. Jistě to chápeš.“

Neměl tušení, jak se dostal do takové situace. Měl dát na svého draka a svého symbionta. Jeden si jí nikdy nevšímal a ten druhý ji chtěl roztrhat na kusy. Proto svého symbionta vždycky poslal pryč, když byl v její společnosti. Teď už jeho odpor chápal. Při jeho doteku necítil nic než nechuť. Pochyboval, že by se mu někdy podařilo přesvědčit svůj penis, aby pro ni ztvrdl, dokonce, ani kdyby na tom závisel jeho život.

„Ale jak? Vždyť ses právě vrátil? Jak jsi mohl najít svou pravou družku? Neviděla jsem v paláci žádné nové ženy, kromě těch…“ N’tascha se zarazila, když si uvědomila, že to musela být jedna z těch mimovaldierských žen. „Je to jedna z těch žen z cizí planety?“, zeptala se N’tascha.

Trelon přikývl a snažil se skrýt úlevu, že to konečně akceptovala. Aspoň do té doby, než se mu vrhla kolem krku a přitiskla mu rty na ústa. Trelon ji od sebe odstrčil zrovna v tom momentě, kdy uslyšel, jak se otevírají dveře. N’tascha úlekem vykřikla, a když se otočila, a uviděla ve dveřích stát malou drobnou postavu, po tváři jí tekly slzy.

***

Cara těkala pohledem z jednoho na druhého. Žena vypadala extrémně nešťastně, zatímco Trelon tak nějak provinile. Otočila se k rozházené posteli. Poté jí pohled padl na Trelona. Všimla si jeho rozepnuté košile a bosých nohou. Poté upřela pohled do jeho tváře. Pokud to bylo možné, tak se tvářil dokonce ještě provinileji. Byla to jako repríza jejího příběhu s Darylem, jen mnohem horší.

Trelon uviděl, jak Cara zbledla. Na oba se zdvořile usmála, poté se otočila na podpatku a vyšla ze dveří. Trelon se chtěl za ní rozběhnout, když ho N’tascha zadržela.

„Omlouvám se,“ zašeptala. „To jsem neměla dělat.“

***

Trelon zavrčel na svého symbionta, který držel stráž před dveřmi ženy jménem Carmen. Všechny jeho zlaté náramky byly pryč – opět. Proměnily se ve zlaté dráčky a odletěly ke svému mateřskému symbiontovi, ale ne předtím, než ho dráčci pokousali. Celé jeho paže byly posety kousanci.

Poté, co se zbavil N’taschy, tak se snažil Caru najít, ale opět zmizela a bez jeho symbionta bylo skoro nemožné ji najít. Nakonec potkal sloužícího, který viděl malou lidskou ženu ve společnosti jiné ženy jménem Carmen. Když vyslovil její jméno, sloužící zbledl jako smrtka.

„Skvělé, prostě skvělé,“ zuřil jeho drak. Byl na Trelona naštvaný, protože jeho už i tak mizerný život ještě zhoršil. Trelon nevěděl, co bylo horší, jeho kňučení nebo mlčení. Bylo to, jakoby mu chyběla třetina jeho já. Ještě nikdy se necítil tak sám. Vždy měl své další dvě části. Jak mohly ostatní bytosti bez nich existovat? Jejich ztráta ho mučila. Ale ještě horší byla ztráta Cary.

Ne, takhle nesmím přemýšlet, napomenul sám sebe. Jen jí musím vysvětlit, že to všechno bylo jen nedorozumění. Přemýšlel, co by jí mohl říct. Žena, se kterou jsem měl sex před tebou, si myslela, že z ní udělám svou družku, až se vrátím. Ano, byla v naší posteli. Ano, byl jsem napůl nahý. Ano, políbila mě. A ano, jsem v prdeli, pomyslel si zoufale.

***

Cara zatřepala vlasy. Fialové prameny pomalu odrůstaly. Byla na sebe hrdá. Když Trelona překvapila při tom, jak líbá jinou ženu, byla tak překvapená, že prostě jen strnula. Bolest byla tak intenzivní, že se divila, že nepadla mrtvá k zemi. Pohled do jeho provinilé tváře a do utrápených očí ženy stačil, aby jí došlo, že spolu něco měli. Cítila, jak jí srdce obrůstá ledem. Stalo se tak rychleji než tenkrát, když zjistila Darylův podvod. Měla pocit, jakoby neměla žádné srdce. Kdyby netlouklo, tak by se mohla domnívat, že se proměnila ve Sněhovou královnu.

Omámeně klopýtala chodbami paláce. Nevnímala nic kolem sebe, ani osoby, ani krásu na stěnách. Když doběhla k řadě dveří s několika strážnými, zamračila se. Kdo byl tak silně hlídán? Před očima se jí promítl film plný podlitin a řezných ran a… Carmen. Och.

„Promiňte,“ řekla Cara a prošla kolem strážných, kteří ji obezřetně pozorovali. Ale když chtěla zaklepat na dveře, ustoupili. Když nikdo neotevřel, zaklepala znovu, tentokrát důrazněji. Cara si koutkem oka všimla, že strážní po každém zaklepání udělali krok dozadu. Jeden z nich se dokonce snažil schovat za velkým květináčem. Zrovna, když se k němu chtěla otočit, dveře se otevřely.

„Co, k čertu?“, křikla Carmen, ale poté si všimla Cary.

Cařin pohled padl nejdřív na velkou vázu, kterou Carmen držela v rukách, poté jí pohlédla do očí. Cara otevřela ústa a pak je zase sklapla. Oči se jí zalily slzami, ale neřekla ani slovo. Carmen upřela na strážce vražedný pohled, poté zatáhla Caru do pokoje a práskla dveřmi.

Carmen postavila vázu vedle dveří a Caru objala. Přitiskla ji pevně k sobě a mumlala jí do ucha, že bude všechno v pořádku. Cara jednoduše ovinula paže kolem jejího pasu a plakala, jakoby jí oznámili, že nastane konec světa. A také se tak cítila.

Carmen se jí na nic neptala. Prostě ji odvedla k malé pohovce v obývacím pokoji, držela ji, hladila po vlasech a šeptala uklidňující slova. Nakonec se Cara utišila, ale ledová vrstva kolem jejího srdce zesílila. Stáhla se za své obranné štíty a ven pustila jen tu osobu, kterou chtěli lidé vidět. Navenek byla veselé sluníčko, které lidé očekávali.

To fungovalo k potlačení bolesti, že její otec nebyl schopný jí ukázat, že ji opravdu miluje. Fungovalo to u jejího strýčka Wilfreda, když se ji neustále snažil přimět k tomu, aby byla ta sladká, malá holčička, kterou si její matka tolik přála. Pomohlo jí to na internátu, když ji ostatní šikanovali. A pomohlo jí to u Daryla, když jí vzal i tu poslední zbytek naivní nevinnosti.

Když Cara vklouzla do kalhot a měkké halenky, kterou Carmen nějakým způsobem zorganizovala, bolestně se uvědomila, že porušila svůj vlastní slib, že už k sobě nikdy nikoho nepustí. Byla sama na vině, že se k ní Trelon mohl dostat tak blízko. Pokud by si od něj udržovala odstup, tak by se nic z toho nestalo. To jí teď bylo jasné.

Teď si bude dávat pozor, aby už ho k sobě nepustila. Udělá to samé, co tenkrát s Darylem. Prostě ho bude ignorovat. A jako Daryl jednoho dne zmizí. Cara cítila, jak si něco v jejím nitru ztěžka povzdychlo. Bylo to, jakoby nějaká její část umírala bolestí. Ta bolest byla tak silná, že Cara musela potlačit výkřik a přidržet se stěny, aby neupadla.

Carmen k ní přistoupila s obavou v očích. „Je všechno v pořádku?“, zeptala se.

Cara se zhluboka nadechla a přinutila se pustit se zdi. „Ano, myslím, že ano.“

„Poslouchej, nemusíš na tu večeři jít. Já také nejdu. Vypadáš hrozně bledě. Mohly bychom zůstat tady a spřádat plány, jak bychom se mohly dostat z této planety a vrátit se domů. Jelikož se ta idiotská dvojčata rozhodla, že bychom měly s Ariel trávit méně času, mám dost času přemýšlet o jiných věcech,“ prohlásila Carmen s úsměvem.

„Idiotská dvojčata?“, zeptala se Cara a cítila se trochu lépe.

„Ano, Mandra a Kreon. Domnívám se, že to jsou bratři toho chlápka, co s ním je Abby,“ odpověděla Carmen a trochu zrudla.

„Proč by tě chtěli držet dál od tvé sestry?“, zeptala se Cara překvapeně.

Carmen zrudla ještě trochu víc a poté odpověděla: „To je dlouhý příběh. Řekněme, že jsem podcenila nepřítele a to už se rozhodně nestane. Právě teď se soustředím na to, abych se dostala pryč z tohoto kusu šutru a vrátila se na Zem.“

Cara chtěla něco říct, když někdo zaklepal na dveře. Carmen zvedla vázu, kterou před chvílí odložila. Pevně ji svírala a se zavrčením otevřela dveře. Před nimi stál malý asi třináctiletý chlapec třesoucí se strachy.

Hluboce se uklonil a vykoktal: „Byl jsem pověřen, abych dámy doprovodil do jídelního sálu.“ Když se mu na konci věty hlas zlomil a vykvikl, škubl sebou.

Carmen zklamaně dala vázu dolů. „Já nejdu. Caro, pořád chceš jít?“

Cara zachmuřeně přikývla. Och, samozřejmě, že půjde. A až uvidí toho mizeru, jménem Trelon, tak bude dělat, jakoby to byl nejlepší večer jejího života. Nedopřeje mu to potěšení, aby viděl, jak moc ji zranil. Cara vyrazila ke dveřím a ještě jednou se obrátila, aby Carmen objala.

„Děkuji,“ zašeptala Cara.

„Žádný problém,“ odvětila Carmen. „Až se vrátíš, tak dvakrát zaklepej, krátce počkej a poté zaklepej ještě jednou, abych věděla, že to jsi ty a nezmlátila tě,“ pronesla Carmen se zlověstným úsměvem, který však nedosáhl k jejím očím.

Cara se zachichotala. „Provedu.“ Otočila se, a poté co zahnala Symbu ke Carmen, následovala chlapce. Jemné zlaté šperky měla na pažích, další na krku a v uších. Pokud by Symbu potřebovala, tak ho mohla zavolat. Cara byla tak ponořená do svých myšlenek, že si vůbec nevšimla, že chlapec najednou zrychlil a ona za ním zaostala několik kroků. Kluk byl skoro o půl metru vyšší než ona a se svými dlouhými nohami byl prostě mnohem rychlejší. Cara uviděla, jak mizí za rohem a pospíšila si.

„Hej…“, zavolala zadýchaně, když zabočila za rok.

Ale okamžitě zmlkla, když byla najednou přitisknuta ke zdi a horké, těžké rty se jí přilepily na ústa. Cara chtěla muže odstrčit, ale ten ji držel za obě zápěstí. Nohy jí bimbaly nad zemí a to jediné, co ji drželo ve vzduchu, byla zeď a horké tělo, které ji k ní tisklo.

Když Cara ucítila známou chuť Trelonova polibku, zasténala. Cítila, jak ji na zápěstích tlačí něco studeného, poté jí jeho ruka otočila obličej na stranu, aby jí mohl políbit na dračí značku na jejím krku. Cara cítila, jak se jí lůnem šíří horko. Jeho erekce se jí tlačila na břicho. Teprve až když promluvil, tak se vzpamatovala a přiměla se nasadit kamenný výraz.

„Je mi to tak líto, mi elila. Nechtěl jsem ti ublížit. N’tascha…“, pokračoval Trelon, ale Cara při vyslovení jména té ženy strnula. Bolest se vrátila plnou silou a Cara měla co dělat, aby ji opět uzavřela ve svém srdci.

„No. To je pěkné, že jsi mi to vysvětlil. Mohl bys mě teď, prosím, pustit?“, pronesla Cara klidným hlasem bez jakýchkoliv emocí.

Trelon pocítil úlevu. Odpustila mu. Dělal si takové starosti, že nepochopí, že pro něj N’tascha nic neznamená. Pokryl její krk polibky, pevně rozhodnut, pokračovat tak dlouho, dokud se nebude chtít vrátiti zpět do jejich pokojů, místo účasti na večeři. Chtěl s ní strávit celou noc a ukázat jí, jak je mu líto, že ji zranil. Znovu si přitáhl její tvář ke své a přikryl její ústa svými rty. Ale jedno, jak pevně ji líbal, nebo jak moc se ji snažil vzrušit, odmítala ústa otevřít. Místo toho mu jen visela naprosto bezvládně v náruči.

Trelon se odtáhl a zamračil. „Co se děje, suma mi mador?“

Cara na něj pohlédla se zdviženým obočím. „Už jsi s tím slintáním skončil? Mám hlad a ráda bych se teď najedla,“ prohlásila nezúčastněným hlasem.

„Slintání? Co to znamená?“, zeptal se Trelon opatrně. Měl nepříjemný pocit a podle bručení jeho draka, nebyl jediný.

„To znamená, když se tvé odporné rty lepí na ty mé a pak jsou mokré,“ vysvětlila mu Cara a ignorovala jeho zachmuřený pohled.

„Dnes ráno jsi mě za odporného nepovažovala,“ zavrčel Trelon tiše.

„No, ano, můj vkus se od té doby změnil,“ odvětila Cara. „Teď bych ráda něco snědla, pokud nemáš v úmyslu mě i nadále bez dovolení osahávat. Celý den jsem nic nejedla.“

Trelon na Caru varovně zavrčel. Kdyby najednou tak prudce nezbledla, tak by s ní pokračoval v diskuzi o jeho „slintání“ a „osahávání.“

Nechal ji sklouznout na zem a dával pozor, aby přitom cítila důkaz jeho touhy. Poté o krok ustoupil. Neušlo mu lehké chvění jejího těla, když zareagovala na jeho vášeň.

Nezáleželo na tom, co řekla, stále ho chtěla. Také mu neušel ten okamžik, kdy si uvědomila, že je teď k němu připoutána tenkým, ale extrémně pevným řetězem z jednoho z jejich nejsilnějších kovů. Byl to neživý kov, který nemohla ovlivnit.

„Ty zatracený mizero,“ zamumlala Cara a zatahala za řetěz, který jí Trelon upevnil na zápěstí. Zjistila, že druhý konec je připevněn k jeho paži.

„Už mi jednoduše nezmizíš, Caro. Budu tě mít přivázanou tak dlouho, dokud si neuvědomíš, že patříš ke mně. Nemám rád, když se probouzím sám a zjistím, že jsi zmizela jak z mé náruče, tak z mé postele,“ zavrčel Trelon hlubokým hlasem. Udělal krok směrem k ní. „Vím, že mě stále chceš, i když se tváříš odmítavě. Tvé tělo volá po tom mém a já tě dostanu.“

„No, nebudeš tomu věřit, Romeo. Tvůj čas právě vypršel. Už nikdy s tebou do postele nepůjdu a už vůbec ne do té, ve které ještě před pár hodinami ležela jiná žena. Na můj vkus by tam bylo trochu moc přeplněno,“ pronesla Cara, obešla Trelona a vyrazila chodbou, zatímco ho táhla za sebou.

Klidně ať o tom přemýšlí, pomyslela si Cara zuřivě.

***

„Abby!“, vykvikla Cara potěšeně. Byla opravdu ráda, že vidí svou přítelkyni a nemohla přestat si stěžovat, jak moc je jí líto, že byli uneseni. Ne, ve skutečnosti toho nelitovala. Jen měla zlomené srdce, protože to u ní nedopadlo tak dobře jako u Abby. Ta doslova zářila!

Abby Caru rychle objala. „Jsi v pořádku?“, zašeptala starostlivě a pohlédla Caře do očí. Cara si všimla jejího udiveného pohledu, když uviděla stříbrný řetěz na její ruce. Co ovšem nevěděla a Trelon to pozná na vlastní kůži, bylo, že pokud byla Cara rozhodnuta odejít, tak ji žádný zámek nemohl zadržet.

Cara se zasmála a vrhla na Trelona zákeřný pohled. Och, ano, brzy se dozví, jak moc dobrá je v otvírání zámků, pomyslela si. „Všechno je v pořádku,“ odpověděla Cara s předstíranou veselostí. „Tady milovník je toho názoru, že mě konečně chytil a myslí si, že mě tady ten malý řetízek u něj udrží.“

Cara se předklonila, vrhla na Trelona žhavý pohled a zašeptala Abby: „Zábava teprve začala.“ Cara se škodolibě usmála a ignorovala Trelonovo vrčení. Krátce Abby zamávala a poté tanečním krokem táhla bojovníka za sebou, aby se všem představila.

Když Abby ucítila, jak se jí kolem pasu ovíjí silná paže, lehce sebou škubla. „Myslím, že můj bratr konečně našel tu pravou,“ poznamenal Zoran pobaveně.

„Obávám se, že bys mohl mít pravdu,“ zamumlala Abby.

Cara se prodírala davem. Její drobná postava jí umožňovala protáhnout se mezi obry, kteří zřejmě zaplnili celou místnost. Z kalhot vytáhla špendlík, kterým si na bocích zúžila kalhoty. Když se Trelon snažil udržet s ní krok, tiše zanadával. Tu a tam za řetěz zatáhla, aby věděl, že je stále tam.

Její chvíle přišla, když ho krátce zastavilo několik vysokých, krásných žen a další bojovník. Cara došla k bufetu a vzala do ruky talíř. Zamávala na Trelona a položila si na talíř pár jednohubek. Trelon na ni vrhl nedůvěřivý pohled a poté se otočil, aby odpověděl na otázku, kterou mu položila jedna z žen. Jakmile byl bojovník rozptýlený, mohla Cara talíř odložit a začít zpracovávat zámek na řetězu. Když ho otevřela, rozhlédla se, k čemu by ho mohla připevnit. Zatímco se rozhlížela, přistoupilo k ní přímo perfektní řešení.

„Haló, malá ženo,“ ozval se jemný ženský hlas.

Cara přimhouřila oči, ale zadržela odpověď, kterou měla na jazyku. „N’tascho.“

„Och,“ N’tascha vykulila oči. „Trelon ti o mě povídal.“

„Ano, ale očividně ne dost,“ odvětila Cara klidně a přistoupila blíž k ženě, která jen před pár hodinami ležela v Trelonově posteli a v jeho náruči.

N’tascha se natáhla po talíři, který Cara odložila a po sklenici a obojí podala Caře. Sama si vzala další talíř.

„Trelon mi vyprávěl, že jsi jeho pravá družka,“ řekla N’tascha tiše, zatímco si nakládala na talíř jednohubky.

„No, asi to trochu uspěchal. Nejsem jeho pravá družka a nikdy nebudu,“ odpověděla Cara a zatnula zuby, protože ji zasáhl šíp bolesti. Ať už bylo v jejím nitru cokoliv, nemělo to rádo, když popírala, že by byla Trelonovou družkou! Pomalu jí to začínalo lézt na nervy.

N’tascha vypadala překvapeně. Pohled upřela na značku jasně viditelnou na Cařině krku. „Neseš jeho značku.“

„No, ano. Ale to se dá lehce odstranit,“ odvětila Cara lhostejně. Lidi si často nechávají odstraňovat tetování. Takže by to neměl být problém, doufala Cara.

Cara se zhluboka nadechla. Už ji unavovalo být milá na ženu, které by nejraději vyškrábala oči, pokud možno bez umrtvení.

Rychle vypila nápoj a odložila talíř. Už neměla hlad. „No, bylo milé tě poznat.“

„Ano. Možná bychom se mohly někdy sejít,“ pronesla N’tascha.

***

Cara obešla stůl a tiše proklouzla dvojitými dveřmi vedoucí na terasu. Pohltila ji temnota hustá jako deka. Sešla pár schodů dolů a z pravé strany uslyšela hlasy, jak se k ní blíží. Poznala Abbyin a Zoranův hlas.

Cara chtěla být sama, takže vyrazila doleva po cestičce vedoucí k vysokým útesům, které lemovaly jednu stranu paláce. Cítila, jak se jí stahuje žaludek a na chvíli se zastavila, dokud ten pocit nepominul. Možná, že měla přece jen něco sníst, ale po té konfrontaci s Trelonovou milenkou… Cara se hořce zasmála. Jeho druhou milenkou.

Cara pokračovala v cestě a vzdalovala se tak od hluku vycházejícího z jídelního sálu, dokud ji neobklopovalo noční ticho. Opřela se o nízkou zídku, která chránila návštěvníky před hlubokou propastí a vysokými vlnami.

Když jí tělem projela znovu bodavá bolest, zkřivila tvář. Možná se o ni pokoušela nějaká chřipka, nebo tak něco. Cara se při představě, jak malý virus s Trelonovou hlavou plave jejím tělem, zachichotala. Och, ano, poštve na něj své bílé krvinky.

Cara se posadila na malou lavičku v blízkosti zídky, když ji najednou roztřásla zimnice a přemohl pocit slabosti. Možná by se cítila lépe, kdyby si na pár minut lehla. Vytáhla nohy nahoru, položila se na záda a hleděla na noční hvězdy. Jak jinak vypadaly, teď když věděla, že je na nich život. Někde tam venku byla Země. Nevěděla, kde a tak nějak ji to rozesmutnilo.

Najednou se jí začalo stýskat po domově, po jejím malém apartmánu a po těch pár dobrých vzpomínkách, které měla uložené v krabici od bot. Obrázek jejích rodičů, jeden její a jejího strýčka Wilfreda na rybách a jeden z jejího prvního dne u Boswellů, když tam začala pracovat jako mechanička. Dokonce tam byla i její stará dětská deka a fajfka jejího otce; věci, které měly cenu jen pro ni.

Po tváři jí sklouzla jedna slza a v tom okamžiku jí břichem znovu projela bolest. Zasáhla ji tak silně, že nedokázala potlačit výkřik. Otočila se na stranu a spadla z lavičky na tvrdou zem.

Bolest z dopadu nebyl nic ve srovnání s bolestí břicha. Tělem se jí začal šířit chlad, polil ji studený pot a současně začala drkotat zuby. Cara zatnula čelist, takže když přišla další vlna bolesti, mohla jen tiše sténat. Caře se ještě včas podařilo vzepřít na loktech, protože začala zvracet.

Chvějící se rukou si přejela přes ústa a zděšeně vykvikla, když uviděla, že je od krve. Cara se snažila vstát, ale přemohla ji další vlna bolesti. Krátce se pomodlila a poté upadla do bezvědomí.

***

Trelon potlačoval vztek tak silně, že ho bolely čelisti a ptal se sám sebe, jestli bude ještě někdy schopen mluvit. Pocítil Cařin malý akt rebelie na vlastním těle… Když se N’tascha vzdálila od stolu, táhlo ho to jejím směrem. Udiveně hleděla na stříbrný řetěz na svém zápěstí.

Výraz na jejím a Trelonově obličeji by byl zábavný, kdyby Trelon nevypadal, že je připravený někoho zabít. N’tascha jen omluvně zamumlala, že gratulovala Caře, že je jeho pravou družkou, takže si řetězu nebo zámku nevšimla.

To mohla být pravda, protože N’tascha měla na sobě tuniku s dlouhými rukávy, které jí sahaly až ke špičkám prstů. Když se jí Trelon zeptal, kterým směrem Cara odešla, jen odpověděla, že se nedívala.

Trelon musel s pár lidmi vést společenský hovor, než se mohl vydat ke Carmeniným pokojům. Bylo mu jedno, že ta žena byla známá svou násilnou povahou. Byl více než připravený pustit se s ní do křížku.

Přehodí si Cařino drobné tělo přes rameno a odnese ji do svých pokojů. Prohlédne každičké místečko na jejím těle, aby se ujistil, že na sobě nemá nic, s čím by mohla otevřít zámek řetězu, kterým ji míní připoutat. Poté ji bude milovat tak vášnivě, že už o něm nebude nikdy pochybovat, nikdy ho neopustí a ani nikdy nezmizí.

Trelon odstrčil strážce z cesty a zabouchal pěstí na dveře. „Otevřít, okamžitě!“, zařval Trelon.

Sotva Carmen otevřela dveře, vyběhl ven Trelonův symbiont. Trelon narazil na bojovníka stojícího vedle dveří. Na jeho zápěstích se zlatě zablýsklo a Trelon okamžitě uslyšel volání o pomoc malého symbionta na Caře.

„Co, k čertu…“, začala Carmen, ale Trelon už byl pryč.

***

Trelon proběhl palácem a bočními dveřmi se vyřítil ven. Jakmile měl dost místa, proměnil se v draka. Jeho symbiont už byl ve vzduchu. Vyletěl ven tak rychle, že prorazil okenní tabulky. Zvuk rozbitého skla upoutal pozornost skupiny strážných.

Trelon letěl k útesům v zadní části paláce. Jeho srdce tlouklo tak rychle jako srdce jeho draka. Obě srdce strnula strachem, když tam, kde byla bolest, ucítili pouze prázdnotu. Trelon zařval tak hlasitě, že se stromy otřásly. Jeho symbiont dorazil ke Caře jako první a už se ji snažil vyléčit. Trelon se proměnil zpátky, ještě než přistál na zemi. Rychle se vrhl ke svému symbiontovi, který byl ovinutý kolem Cařina nehybného těla.

„Co se děje? Co je s ní?“, ptal se Trelon a natáhl se po Cařině chladných rukách. Třel je mezi svými, teplými dlaněmi a zavřel oči, aby se soustředil na to, co dělal jeho symbiont.

Cařino srdce tlouklo nepravidelně. Chvíli tlouklo, poté tam byla pauza, další slabý úder, další pauza a poté nic. Trelonovy ruce se chvěly a zoufale čekal na to, až se její srdce opět rozbuší. Pohlédl na její ruce ve svých a všiml si rozmazané krve. Začichal. Byla její, tmavá a sytá. Rozhlédl se kolem a uviděl místo, kde se vyzvracela. Uviděl, že plivala krev a… Pustil její ruce a znovu začichal. Jed.

Trelon sdělil symbiontovi svůj objev. Pohyboval se Cařiným tělem a čistil a hojil poškozené orgány. Tenké zlaté vlákno jí ovinul kolem srdce a posílal skrz něj malé elektrošoky, aby ho udržel v chodu. Již brzy začalo tlouct samo, nejdřív pomalu a poté znovu normálně.

Trelon sledoval, jak se jeho symbiont od Cary oddělil a postavil na vratké nohy. Příšerně se třásl a vyzvracel něco z jedu, který vytáhl z Cařina těla. Cara ještě stále nenabyla vědomí, ale dýchala samostatně a její barva pokožky se blížila normálu.

„Děkuji, můj příteli,“ zašeptal Trelon svému symbiontovi a opatrně zvedl Caru do náruče.