CC - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Cara vyskočila z taxíku a pospíchala dozadu. Netrpělivě čekala na to, až jí taxíkář otevře kufr od auta. Když si ji ten mladík předtím, než ho otevřel, prohlédl od hlavy k patě, jen protočila oči. Coby metr sedmdesát pět centimetrů vysoká a vážící ani ne čtyřicet pět kilo, byla Cara zvyklá na to, že si ji lidé prohlíží. Měla krátké, husté, tmavě hnědé vlasy s fialovými pramínky, její malý nos byl posetý pihami a na rtech, které byly příliš plné, než aby byly elegantní, měla neustále přidrzlý úsměv. Nemluvě o skutečnosti, že i přes svých čtyři a dvacet let vypadala stále, jakoby jí bylo patnáct. Bohužel ten mladý řidič sám nevypadal o moc starší a prohlížel si ji ve zpětném zrcátku od té doby, co ji vyzvedl u jejího apartmánu.

„Takže, neměla bys chuť si někam vyrazit?“, zeptal se kluk poďobaným obličejem nervózně.

„To záleží na tom,“ odpověděla Cara a ušklíbla se. Rychle mladíka obešla a natáhla se pro malý batoh s oblečením na výměnu a těžkým pásem s nářadím. „Jistě je ti jasné, že musím nejdřív vědět, kdo jsi. Můj strýc je šéf Východopobřežní mafie, takže jako první musíš odevzdat vzorek krve,“ prohlásila Cara a podala mladíkovi dvacetidolarovku. „Samozřejmě, ne moc, jen jednu nebo dvě zkumavky.“

Klukovi poskočil ohryzek, jak nervózně polkl. „Krev? Kvůli rande?“

Cara se zašklebila a balancovala s extra velkou kávou v jedné ruce, zatímco druhou vytáhla svůj pás s nářadím. „Samozřejmě.“ Zamrkala na mladíka, předklonila se a zašeptala: „Však víš… pokud bys byl agent v utajení.“

„Agend v utajení…“, koktal kluk.

Cara vědoucně přikývla. „Agent v utajení. Musí se ujistit, že jsi čistý, takže kompletní vyšetření. Jestli jsi policajt, tak no… řekněme, že bys byl nerad, kdyby to zjistil. Nebo, a to by bylo ještě horší, kdybys byl trestanec. Ještě nikdy jsi nebyl zatčený, že ne? Doufám, že nemáš něco společného s drogami!“ Cara se pro větší efekt odmlčela. „To opravdu nesnáší. Jako kdyby to bylo obchodně, tak by to dokázal pochopit, pokud bys mu nezkřížil cestu, ale brát je? To je absolutní NE! Říká, že to vede k nepozornosti a on nenávidí všechny, co… no však víš.“

„No, snad někdy jindy,“ vykoktal ze sebe nervózně mladík a vypadal trochu zeleně. Když Cara sledovala, jak utíká ke dveřím řidiče, nasedá a snaží se co nejrychleji odjet, musela se zachichotat.

Och, jak milovala si z lidí utahovat. Nehrálo roli, co řekla, pokud to bylo dostatečně přesvědčivé. Východopobřežní mafie! Super vtip! Její strýček Wilfred, pokoj jeho duši, by se obrátil v hrobě, kdyby věděl, co na něj naložila. Přesto bylo zábavné sledovat, jak jí ten kluk všechno sežral.

Cara se postavila pod stříšku terminálu a vykoukla ven. Takto byla chráněna před největším náporem deště. Už od pěti hodin ráno pršelo. Před pár hodinami mluvila s Trishou; byla přesvědčená, že se to přežene a budou moci odletět.

Inženýři Boswellovy společnosti Caru požádali, aby letěla s Trishou Grove a Ariel Hamm, protože měly vyzkoušet nový typ obchodního letadla. Již dva roky patřila Cara k vedoucím mechanikům těchto typů letadel. Měla ty dvě doprovázet a dohlédnout na řadu testů a jejich výsledky a poté je zdokumentovat.

Cara se napila své kávy a vydala se na cestu do soukromé lóže malého letiště, které se staralo o letadla Boswellovy společnosti. Zamávala svým bezpečnostním průkazem na jednu z recepčních a prošla posuvnými dveřmi.

„Caro!“, vykřikla Ariel, která právě prováděla předletovou kontrolu a vykoukla zpoza křídla.

„Ariel!“, odpověděla na pozdrav Cara a objaly se. Ariel, Trisha a Cara pracovaly spolu u Boswellovy společnosti již pět let, a když byly všechny ve městě, tak se scházely často i o víkendu. Cara byla jedináček a Ariel s Trishou jakoby samozřejmě převzaly roli jejích starších sester.

„Kde je Trish?“, zeptala se Cara a nechala svůj batoh a pás s nářadím sklouznout na zem.

„Je v kabině a provádí první zkoušky. Nové řízení vypadá, jakoby pocházelo z nějakého sci-fi filmu. Minulý týden jsme strávily v simulátoru víc času než doma,“ odpověděla Ariel a rukou přejela po křídle.

„Ano, to jsem si všimla. Podívala jsem se na technická data simulátoru a podle testů, které jste obě provedly, jsem analyzovala stresové faktory,“ odvětila Cara, přelezla ze schůdků na křídlo a došla až k motoru, aby si ho prohlídla.

Ariel se snažila Caru následovat, ale brzy to vzdala, protože to bylo, jako sledovat jojo. Zavrtěla hlavou a zeptala se: „Kdys to stihla? Slyšela jsem, že máš další dva projekty? Nebyla jsi ještě včera v Detroitu? A předtím ve Filadelfii?“

Cara pokrčila svými hubenými rameny a znovu se napila kávy. „Ano. Už jsme nespala skoro sedmdesát dva hodin! Podívala jsem se na to včera, když jsem se vrátila. Byla jsem v kanceláři, abych všechno dodělala a měla jsem ještě dost času na sprchu, než jsem vyrazila sem. Taxikář chtěl se mnou na rande, ale nakecala jsem mu, že můj strýc je šéfem Východopobřežní mafie a nejdřív si musí nechat otestovat krev. Věděla jsi, že tady ten mazlík dokáže zkrátit většinu vnitrostátních letů až o čtyřicet dva minut? Možná to nevypadá jako moc, ale během jednoho roku se to pěkně nasbírá. Na zpáteční cestě chci zjistit, jak je to letadlo rychlé. Prý vezete do Kalifornie pasažéra? Slyšela jsi v poslední době něco o Carmen? Zajímalo by mě, jestli by se dal ten nový design motoru, na kterém pracují v Detroitu, napasovat na TX-11.“

„Počkej, počkej!“, vykřikla Ariel zoufale. „Ztratila jsem se už u té historky s taxikářem. Od kdy má tvůj strýc něco společného s mafií? Myslela jsem, že byl soudce nebo tak něco.“

Cara zlehka seskočila z křídla, ale opatrně, aby si nerozlila kafe. „Byl. Tomu klukovi jsem navykládala, že byl strýček Wilfred zlý chlapec jen proto, abych se ho zbavila.“

Ariel zasténala. „Proč ses ho chtěla zbavit? To děláš pokaždé! Jak chceš najít toho pravého, když nedáš nikomu šanci?“

„Důvěřuj mi. Tenhle nebyl ten pravý,“ ušklíbla se Cara. „Připomínal mi strašáka z Čaroděje ze země Oz. Kromě toho byla nejméně o šest let mladší než já! Cítila bych se, jako bych nějakému chudákovi holce sebrala kluka z maturitního večírku.“

Cara proběhla pod podvozkem malého jetu, aby si prohlédla i druhou stranu. Slyšela, jak si Ariel mumlá něco pro sebe. Nebyla to její vina, že ji žádný z mužů, které jí neustále Ariel s Trishou představovaly, nezajímal. Zatraceně, jen jednou mezi byl někdo, kdo ji opravdu zaujal, a podívejme, co jí to přineslo. Cara jen zřídkakdy myslela na negativní věci, které se jí v životě staly. Proč taky? Takový byl život. Buď člověk zemřel, nebo se přes to dostal.

A přesně to Cara udělala. Prostě se rozhodla, že už se nikdy do nikoho nezamiluje. Všichni lidé, které milovala, buďto zemřeli nebo ji opustili. No, s výjimkou Ariel a Trishy, a Cara jen čekala na to, že se jedna z těch věcí stane i jim. Proboha, vždyť byly testovacími pilotkami. Ty se dlouhého života nedožívaly!

Ó, jé, pomyslela si Cara, jestli si nedám pozor, tak budu nakonec ještě mrzutá.

Co si o ní mysleli ostatní, to ji normálně nezajímalo. Brzy přišla na to, že se může spolehnout jen na sebe. Proboha, vždyť její matka zemřela dřív, než jí byl jeden rok a její otec to s ní vydržel jen čtrnáct let. Samozřejmě, že to s ní nebylo jednoduché. Koneckonců byla nadprůměrně inteligentní.

Byla příšerně rozzuřená, když ji její kmotr a náhradní strýc Wilfred poslal na internát pro vysoce nadané děti. Takto musela většinu roku strávit na škole, která se specializovala na to, aby pomáhala rozvíjet kreativní schopnosti nadprůměrně talentovaných dětí.

Překonala všechna očekávání jednoduše proto, že tam nepatřila. Většina dětí pocházela z příšerně noblesních rodin a všichni měli před a za svým jménem nějaké tituly. Ona sama pocházela z malého zaostalého městečka v horách Tennessee, o kterém ještě nikdy nikdo neslyšel. Její jedinou záchranou bylo její nadání pro všechny druhy motorů nebo počítačů. S nimi dokázala komunikovat na úrovni, na které se jí to s ostatními lidmi nedařilo. Dokonce i Trish s Ariel ji dokázaly snášet pouze po malých dávkách.

Cara byla už skoro hotová, když po schodech vyšla Trish. „Ahoj, Trish.“

Trish se otočila a usmála se. „Čau, Caro. Vítej na palubě! To je tvůj první let s novou sérií Fantom?“

„Ano. Už se těším, jak tu potvůrku vyzkouším,“ prohlásila Cara a natáhla se po svém pásu s nářadím. Obrátila se, když ze dveří kanceláře vyšla kompletně černě oblečená postava. Překvapením zvedla obočí a koukla na Trish. „Carmen letí taky?“

„Ano,“ odpověděla Trish a sledovala, jak jde Ariel sestře naproti. „Ariel dostala povolení vzít Carmen s sebou. Poletíme do Kalifornie, abychom odvezly domů jednu umělkyni. Boswellovi si u ní objednali nějaký kousek a Carmen hledala možnost, jak se dostat do Kalifornie,“ pokračovala Trish. Ještě jednou se ohlédla a poté se otočila, aby vystoupala po schodech do letadla. „Ještě stále na tom není moc dobře.“

Cara se také otočila. Carmen něco řekla své sestře, což muselo Ariel děsně naštvat, protože prudce zrudla a zoufalstvím přivřela oči. Cara se zašklebila, protože to vypadalo, že má na Ariel dost často podobný účinek. Aspoň, že tentokrát to s ní nemělo nic společného.

Carmen na obě krátce kývla, poté se odebrala do zadní části letadla a připoutala se. Vytáhla mobil a tiše do něj něco říkala.

Oukej, pomyslela si Cara, s ní si teda během letu moc nepopovídám. Cara uložila svůj pás s nářadím tak, aby byl zajištěný a posadila se. Vypadalo to na dlouhý let. Zasténala a v duchu se modlila, aby většinu letu prospala. To byl také jeden z důvodů, proč byla tak dlouho vzhůru. Měla štěstí, když spala čtyři až pět hodin. Sedmihodinový nebo osmihodinový let v bdělém stavu by ji přiměl k tomu, aby chtěla otevřít nouzový východ! Trpěla klaustrofobií a věděla, že malá kabina ji dostane až na hranici jejích možností i přes dechová cvičení, která jí naučila její terapeutka.

„Ahoj, já jsem Abby,“ ozval se hlas od vstupu do letadla.

„Cara,“ odvětila Cara s širokým úsměvem. „Já jsem ta mechanička.“

Aby se zašklebila. „Já jsem ta umělkyně.“

Caře okamžitě padl zrak na jemné zlaté náramky na Abbyiných štíhlých zápěstích. Úplně cítila sílu, která z nich vycházela! Většina lidí by si toho jemného víru, který se ve zlatě pohyboval, nevšimla, ale Cara ho nejen, že mohla vidět, ale i chápala, co se jí snažil říct. Neschopná odvrátit od zlatých náramků pohled, se instinktivně natáhla a dotkla se nejdřív jednoho a poté druhého.

„Jak se máte, drobečkové?“ zašeptala Cara jemně. „Dáváte na ni pozor, že? Ach, ještě nikdy jsem neviděla něco tak rozkošného jako jste vy dva.“

Cara cítila teplo, které z náramků vycházelo, a sledovala, jak se při jejím doteku víření změnilo. Byly to živé a dýchající bytosti. Tím si byla jistá. Bylo to, jakoby ji prosily, aby jejich tajemství nevyzrazovala.

„Já vím, drobečkové. Já vím,“ zašeptala Cara. „Vaše tajemství je u mě v bezpečí.“

Abby vrhla na Caru udivený pohled, ale Cara se jen usmála. Z nějakého důvodu byla klidná, jako už dlouho ne. Když se z reproduktoru ozval Arielin hlas, připoutala se. Počasí se uklidnilo, takže konečně dostaly povolení ke startu.

Cara ještě chvíli pozorovala zlaté náramky na Abbyiných zápěstích a zatímco sledovala, jak se vzory na nich proplétají, zachichotala se a zamrkala na ně. Jakmile byli ve vzduchu, Carmen usnula a Cara využila příležitosti k prohlídce letadla. Oukej, prohlídla si ho tak třikrát až čtyřikrát, aby se přesvědčila, že se při letu nerozpadne. To by bylo fakt na hovno, pomyslela si její ne zrovna pozitivní stránka osobnosti.

Když byla hotová, tak vypila extra velké kafe a i přes to množství kofeinu se cítila trochu unavená. Sedmdesát dva hodin byl její limit, pomyslela si ospale a poté se propadla do snu o zlatých náramcích, které se proměnily v ptáčky.