UJames - 6. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Wes

VKRÁČÍM DO NEMOCNIČNÍHO pokoje a zastavím se ve svých stopách, nejsem si jistý, jestli bych měl dát oběma ženám, které sedí na nemocničním lůžku, s Jamesem mezi nimi trochu času, nebo se je pokusit obě uklidnit.

Před týdnem jsme měli telefonický hovor s biologickými rodiči našeho syna a přede dvěma dny jsme s July letěli posledním letem na Floridu, když nám Jamesův biologický otec zavolal, aby nám dal vědět, že se jeho manželka chystá rodit.

Když jsme se dostali do nemocnice, nebyl jsem si jistý co očekávat, ale byl jsem rád, že jsme byli přivítáni ošetřovatelským personálem a umístěni do soukromého pokoje, než nám našeho syna přinesli. Připouštím, že jsem byl nervózní z toho, jak se budu cítit, když poprvé potkám svého syna, ale když jsem ho držel v náručí a podíval se na něj, celá moje existence se zaměřila na něj a já věděl, že má být můj, stejně jako jsem věděl u July.

„Hej, chlape.“ Ruka plácající mě po rameni mě vytáhne z mých myšlenek a já se podívám se na Jamesova biologického otce, muže, kterého jsem poznal poslední dny, muže, ke kterému nemám nic jiného než úctu. On a jeho manželka museli učinit nemožné rozhodnutí, ale nepochybuji, že to dělají, protože svého syna a ostatní děti milují a chtějí pro každého z nich to nejlepší. Rodiče Jack a Christen Jamesovi pracují na plný úvazek a přiznali nám, že si nemohou další dítě dovolit. Přijali preventivní opatření, aby zabránili opětnému otěhotnění, ale osud měl jiné plány. Po mnoha rozhovorech a modlitbách se rozhodli, že se podívají na adopci a zbytek je historie. „Držíš se dobře?“

Do prdele, jak se mě může ptát, že když jsme se jen před pár hodinami v této místnosti sešli s právníkem, abychom podepsali přenechání jejich práv na nás?

„Myslím, že tuto otázku bych měl položit já tobě,“ řeknu tiše, nechci přerušit dvě ženy, které stále mluví.

„Měl jsem na touto situaci devět měsíců, a po setkání s tebou a July nepochybuji, že ve všem co se stalo, sehrál bůh svou roli.“

„Ani nevím, jak ti mám za dar, který jsi nám dal poděkovat.“ Řeknu mu se stahujícím se žaludkem.

„Jediné, co chci, je pro toho chlapce –“ zvedne bradu k Jamesovi. „ – mít dobrý život, aby se vždy cítil milovaný a věděl, že jste ho vždycky chtěli.“

„To ti můžu slíbit,“ řeknu chraplavě, otočím se k němu, a jak se objímáme, cítím, jak mnou proniká jeho bolest. Když mě pustí, setřu si slzy z tváří, pak se podívám na mou ženu a nadechnu se. Vím, že je jako já smutná kvůli rodině v tomto pokoji, ale je tak zasraně šťastná, že máme našeho chlapce.

Miluji tě, dívám se na ústa July, když zvedne Jamese, aby si ho přitiskla k hrudi, bezpochyby vím, že je to pravda. Když sleduju s naším synem, vím, že všechno, co se stalo – bolest a zklamání, pocity ztráty – nás vedlo k tomuto okamžiku. Přesně tam, kde máme být.