UJames - 4. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Wes

„OKEJ.“

Otočím hlavu, abych sledoval, jak moje žena kráčí ke mně, a po milionté přemýšlím, jak je kurva možné, že mám tak zatraceně štěstí. Nezasloužím si ji; Nikdy jsem si nezasloužil její lásku, její neochvějnou loajalitu nebo krásu, kterou mi přináší každý den. Ale nějak se stalo, že jsem jí byl obdarován a neuplyne den, kdy se nemodlím, abych ji nikdy neztratil. Tím chci říct, že mám pocit, že ji pomalu ztrácím už měsíce.

„Dobře?“ Zvednu jedno obočí a naléhám na ni, aby pokračovala.

„Vyplním je. Nebo je vyplníme společně. Je čas přestat doufat v to, co nikdy nebude, a soustředit se na to, co opravdu chci. Chci být máma. Chci, abys byl táta. Chci s tebou rodinu.“

„Bejby“ Bolí mě hrudník. Nesnáším, že to bolí, bolí něčím, co je mimo mou kontrolu.

„Vím, že to pro tebe nebylo snadné. Vím, že každý negativní test a každý měsíc, který nedostaneme to, co chceme, tě ovlivnil stejně jako mě. Jsem naštvaná, že jsem to neviděla.“

„Bejby.“ Chci jí říct, že je to v pořádku, ale dotkne se mých rtů, čímž mě zastaví.

„Miluji tě, a také chci, abys byl šťastný, a vím, že část tvého štěstí způsobuje to, když jsem šťastná já. Souhlasím, že je čas. Je čas, abychom se pohnuli dál. Je čas, abychom založili naši rodinu.“

Dívám se jí do tváře, nejsem si jistý, jestli je na to opravdu připravená. „Jsi si jistá, bejby?“

„Ano. Jsem připravená.“

Díky, kurva. Střílel jsem na slepo a přinesl jsem jí žádost o adopci. Nebyl jsem si jistý, co se jí honí v hlavě, ale po tom, co jsem většinu noci poslouchal její pláč, byl jsem si jistý, že jsem v prdeli. Přesto jsem nelhal. Nemůžu sledovat, jak mi proklouzává mezi prsty.

„Pojď sem bejby.“ Natáhnu ruce, přistoupí ke mně a ovine ruce kolem mého pasu. „Miluju tě.“

Zakloní hlavu a opře si bradu o mou hruď. „Já vím a taky tě miluju. Je mi líto, že ti lépe neukazuju, jak moc.“

„Ukazuješ mi to každý den, bejby.“ Přejedu ji rukou po zádech a chytím jí prsty kolem krku. „Vím, jak jsi byla vystresovaná a chápu proč, ale musíš vědět, že jsem na tebe zasraně hrdý, že jsi tak silná.“

„Nebyla jsem silná.“ Skloní hlavu a já ztratím její oči.

„Možná, ale nevzdala ses. Nikdy ses nezmínila vzdát, bez ohledu na to, jak tvrdé to pro tebe bylo.“ Přinutím ji, aby se na mě podívala, a vidím, jak se jí oči začaly naplňovat slzami.

„Chtěla jsem.“ Zavřela oči. „Chtěla jsem to vzdát milionkrát.“

„Ale nikdy jsi to neudělala.“ Skloním hlavu a dotknu se rty jejích. „Jsi jeden z nejsilnějších lidí, jaké jsem kdy potkal, a jsem rád, že naše děti budou svědky tvé síly a odhodlání. Budeš úžasná maminka.“

Roztřeseně se nadechne a pak zvedne ruce, aby je opřela o moji hruď. „Jsi si tou adopcí naprosto jistý?“

„Můžeš milovat dítě, které jsi neporodila?“ Odpovím otázkou.

„Ano.“ Její odpověď je okamžitá a pevná.

„Takže ano, bejby. Jsem si tou adopcí jistý.“

„Tak já jsem taky.“ Nakloní se a já skloním hlavu, abych ji políbil, díky bohu, že jsme přes tuto překážku dostali.