UCobi - 8. kapitola

Překlad: Lusesita
Kor.: Evička

Cobi

Otevřu oči a podívám se na hodiny vedle postele. Ještě nejsou ani tři ráno, je příliš brzo, abych byl vzhůru. Nevím, co mě vzbudilo. Skloním hlavu, abych se podíval na Hadley. Tvrdě spí s hlavou na mé hrudi, jednu nohu má přehozenou přes moji a ruku má položenou přes mé břicho. Znovu začnu zavírat oči, když něco uslyším. Ležím a čekám, jestli ten zvuk znovu nezaslechnu.

Zavrže dřevo a zaregistruju lehké kroky, opatrně odsunu Hadley a vstanu z postele. Sáhnu po pistoli na nočním stolku, zavřu oči a uvědomím si, že jsem ji nechal zamčenou v autě pod sedadlem. Nechtěl jsem vyděsit Hadley, že bych jí ji donesl do domu; nechtěl jsem, aby pohled na zbraň, v ní vyvolal špatné vzpomínky.

Doplížím se ke dveřím a pomalu je otevřu. Obývací pokoj a kuchyně tonou ve tmě, jediné světlo vyzařuje od hodin na mikrovlnce. Rozhlížím se po pokoji a můj pohled upoutá tmavý stín. Žilami mi začne proudit adrenalin, čekám a zadržuju dech. Když se stín znovu nepohne, otevřu dveře a přesunu se k vypínači světla u kuchyně. Rozsvítím a tmavá postava v kapuci vyrazí ke dveřím. Jdu po něm, ale než ho stihnu chytit, osoba otevře dveře a zmizí venku.

Jakmile se dostanu ke dveřím, zastavím. V žádném případě tady nenechám Hadley bez ochrany. Sleduju, jak utíká dolů ulicí a drží se ve stínu. Zavřu a zamknu dveře, pak jdu do ložnice a popadnu telefon. Zavolám na dispečink a informuju je o vloupání. Během telefonátu se Hadley probudí a sleduje mě s vytřeštěnýma očima, zatímco informuju, že byl někdo v domě a utekl dřív, než jsem ho stihl zatknout.

„Obleč se, bejby.“ Řeknu jí, jakmile zavěsím a rozsvítím světla. „Jede sem policie.“

„Někdo byl v domě?“ Zeptá se, vytáhne si deku přes klín a pohlédne k obývacímu pokoji se strachem v očích.

Přejdu k ní a položím jí ruku na tvář, abych k sobě přitáhl její pozornost. „Už jsou pryč, jsi v bezpečí.“

„Někdo byl v domě?“ Zopakuje a hledí mi do očí. „Viděl jsi, kdo to byl?“

„Ne.“ Zatnu čelist.

Zavře oči a skloní hlavu. „To by neudělal,“ zašeptá a zastihne mě nepřipraveného, zamračím se.

„Cože?“

„Chybí něco?“ Podívá se na mě.

„Neměl jsem šanci se porozhlédnout. Pokud něco vzali, bylo to dost malé, abych si toho všiml.“

Přikývne, odhodí přikrývku a vstane. Začnu otevírat ústa, abych se zeptal, co dělá, ale zase je zavřu, když ji vidím odcházet. Jdu za ní, pak se zastavím, když zvedne kabelku a vysype její obsah na ostrůvek. „Peněženka.“ Podívá se na mě. „Chybí mi peněženka.“

„Ještě něco?“ Rozhlédnu se a ona udělá to samé, obejde ostrůvek a prochází se po pokoji. Zdá se, že je všechno na svém místě, ale nebyl jsem tu dost dlouho, abych věděl, kde všechno je.

„Nemyslím, že zmizelo ještě něco.“ Zavrtí hlavou. „Já… já myslím, že vím, kdo to udělal.“

„Kdo?“ Zavrčím, kouše se do rtu a ovine si ruce kolem pasu.

„Můj táta.“

Překvapeně zamrkám. Musel jsem se přeslechnout. „Co prosím?“

„Můj otec. Myslím…“ Zavrtí hlavou a odvrátí pohled. „Včera mě požádal, jestli bych jemu a matce nepomohla s účtem za elektriku. Odmítla jsem.“

„Myslíš, že se tvůj táta vloupal do tvého domu uprostřed noci, aby tě okradl, i potom, co se ti před několika dny stalo?“ Drtím, přes zatnuté zuby a hněv začíná naplňovat každou buňku v mém těle. Jaký druh muže by tohle udělal svému dítěti, zvláště potom, čím si prošla?

„Já…“ začne, ale ztichne, když někdo zaklepe na dveře.

„Obleč se,“ řeknu něžně a otočím se. Nechci, aby se cítila ještě hůř, než se teď cítí. A aby mě viděla naštvaného.

„Cobi.“

Naše pohledy se střetnou, hněv se ještě umocní. Její oči se lesknou a to je má zkáza, přísahám Bohu, že jejího otce zabiju, pokud zjistím, že se sem vloupal on. Přejdu k ní a na policajty za dveřmi zavolám. „Vydržte.“ Jakmile se dostanu dost blízko, obejmu ji rukou kolem krku a něžným hlasem řeknu. „Obleč se a vrať se ke mně. Všechno bude v pořádku, miláčku.“

„Cobi.“

„Slibuju ti zlatíčko, že všechno bude v pořádku.“ Skloním hlavu a políbím ji na roztřesený spodní ret, pak se odtáhnu a ještě jednou se jí podívám do očí. „Udělej, co jsem ti řekl, a pak se za mnou vrať.“

„Dobře,“ zašeptá. Propustím ji a sleduju, jak mizí v ložnici.

Několikrát se nadechnu, než přejdu ke dveřím a otevřu je. Pustím dovnitř dva strážníky, Hawse a Tracy, které znám a potřesu si s nimi rukou. V minulosti jsem s oběma párkrát pracoval, jsou to dobří lidé a policisté a jsou na zdejším policejním oddělení už několik let. Zatímco se Hadley obléká, řeknu jim, co se stalo, jak jsem se probudil a něco slyšel, že jsem se šel podívat a uviděl někoho, jak utíká z domu. Neviděl jsem ho nebo ji, ale podle mého odhadu ta osoba byl muž, podle výšky. Musel mít alespoň sto osmdesát centimetrů a málokterá žena je tak vysoká. Řekl jsem jim, že se Hadley zmínila, že to mohl být její otec a jakmile se Hadley vrátí z ložnice oblečená, zeptají se jí na jméno otce. Jsem šokovaný, že ho znám. Osobně jsem se s Derricem Emersonem nikdy nezabýval, ale jeho jméno a jméno jeho manželky se pravidelně objevují na schůzkách od chvíle, kdy jsem nastoupil.

„Nevím jistě, že to byl on,“ řekne Hadley, přitáhnu si ji k sobě a třu ji paži, zatímco se její hlas třese. „Ale včera po mě chtěl peníze a ví, že mám vždy v peněžence minimálně sto dolarů.“ Zavrtí hlavou. „Je jedinou osobou, která mě napadá, že by se sem mohla vloupat.“

Nelíbí se mi představa, že věří, že by to její otec mohl udělat. „Nevíte, jestli v této oblasti nedošlo k dalším vloupáním?“ Hledím na oba strážníky, sleduju, jak sdílejí pohled, než oba zavrtí hlavou.

„Nikdo v této čtvrti, ale s příchodem svátků se dny zkracují. V tento čas jsou lidé zoufalí,“ řekne Tracy a já přikývnu. Hadleyino sousedství je jedno z nejbezpečnějších, ale Tracy má pravdu. Rychle se blíží svátky a tím přibývá i vloupání. Většina lidí si hledá druhou práci, aby zajistili rodinu, ale někteří prostě jdou ven a vezmou věci ostatním, aby dali svým milovaným to, co si myslí, že potřebují. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsem byl přivolaný v prosinci k majitelům domů, kteří mi sdělili, že jim byly ukradeny všechny dárky, pod stromečkem. O Vánocích se lidi zblázní a míra kriminality během svátků je toho důkazem.

„Víš, jak se dostali dovnitř?“ Zeptá se Haws.

„Ještě jsem se nedíval. Nechtěl jsem jít ven beze zbraně, kterou mám zamčenou v autě.“

„Půjdu se porozhlídnout kolem domu, jestli nenajdu místo, kudy se sem mohl dostat.“ Zamumlá a zvedne bradu, než zamíří ven.

„Všiml sis něčeho na pachateli, než zmizel?“ Zeptá se Tracy.

„Kromě toho, co jsem ti už řekl, ničeho dalšího jsem si nevšiml. Nevím, jestli na sobě měl masku, ale neviděl jsem mu do obličeje. Dokonce ani nemůžu říct, jestli to byl běloch.“

„Jakým směrem mířil?“

„K páté ulici. Na konci ulice jsem ho ztratil z dohledu.“ Frustrovaně zatnu ruku do pěstí. „Nepronásledoval jsem ho. Nechtěl jsem tu nechat Hadley samotnou, a jak už jsem řekl, neměl jsem zbraň.“

„Pravděpodobně bylo chytré, že jsi ho nechal jít,“ Řekne Tracy, zatímco se mi Hadley tulí tváří k hrudníku. Políbím jí na vršek hlavy a snažím se sám sebe přinutit, abych se uvolnil. Cítím, jak je napjatá. Nechci, aby cítila můj hněv, zvláště uprostřed noci. Stále může ještě pár hodin spát a já nechci, aby se jí zdály noční můry.

„Potřebuješ od Hadley ještě něco jiného?“ Zeptám se jí, ona přesune pohled k ní a zjemní výraz.

„Jen ještě jednu věc,“ řekne Tracy, a já se duševně připravím, když vidím její pohled. „Za normálních okolností bych se neptala, ale pokud zjistíme, že se sem vloupal tvůj otec, jak chceš, abychom postupovali?“

Kurva.

Hadleyino tělo ztuhne a cítím, jak se každý sval napne a roztřeseně dýchá.

„Tracy,“ varuju jí a naše oči se střetnou.

„Musím se zeptat, Maysone, kvůli okolnostem.“

„Pokud to udělal otec, chci, abyste postupovali tak, jako vždy.“ Řekne Hadley tiše, a já přeruším oční kontakt s Tracy.

„Jsi si tím jistá, bejby?“ Zeptám se a zvednu jí bradu, aby se na mě podívala. Z našich předchozích rozhovorů vím, že její rodiče jsou pro ni bolestivé téma, ale neměl jsem tušení o jejich současném vztahu.

„Jsem,“ zašeptá.

Zahlédnu v jejích očích slzy, položím jí ruku do vlasů a otočím hlavu, tak abych měl její obličej přitisknutý ke krku. „Už jsme skončili?“ Zeptám se Tracy.

„Jo, pokud budeme ještě něco potřebovat, zítra ti zavoláme.“

„Díky,“ jdu za ní ke dveřím, s Hadley stále přitisknutou ke mně, Tracy mi věnuje omluvný pohled, než odejde. Jakmile je pryč, zamknu dveře a vedu Hadley do ložnice. Lehnu si s ní do postele a spolknu zaklení, když mi její slzy smáčí tričko.

„Mluv se mnou Hadley. Řekni mi, o čem přemýšlíš.“

„Byl to on, já vím, že ano.“ Naříká a tiskne se ke mně.

„Bejby,“ přetočím se a zpevním objetí jejího malého těla. Okamžitě ztuhne a snaží se odtáhnout. „Tohle se nemůže stát.“

„Co?“

„Pusť mě.“ Bojuje proti mně, aniž by odpověděla.

Nepustím ji, místo toho ji k sobě přitisknu ještě víc a přiblížím ústa k jejímu uchu. „Nepustím tě, Hadley.“

„Musíš.“ Snaží se osvobodit, ale proti mně nemá žádnou šanci. Jsem silnější a odhodlanější, než ona. „Musíš mě pustit. Prostě mě nech jít,“ žadoní, zatímco bojuje proti mému tělu.

„Nikdy,“ řeknu a držím rty u vrcholku její hlavy. „Nikdy tě nenechám jít.“ To je slib. Nemohl bych ji nechat jít, i kdybych chtěl. S každým okamžikem, který s ní strávím, vím, že je pro mě stvořená. Znehybní a nakonec vydechne, podívám se jí do tváře. Má zavřené oči, ale vím, že nespí. „Jsi moje Hadley, dokud naposledy nevydechnu.“

Ztuhne v odpověď na má slova, to mi jen dokáže, že je vzhůru, ale neotevře ústa, aby mi odpověděla.

Jednu věc vím jistě – toto je poslední noc, co tu stráví. I kdybych ji musel přivázat k posteli, zůstane u mě doma, abych ji mohl chránit, dokud nebudu s určitostí vědět, že je v bezpečí.

Čekám, dokud neusne, než zavřu oči, ale ani potom neusnu. Nemůžu. Slunce vyjde, jako vždy a až se tak stane, budu muset čelit dalšímu boji.

„Tohle je tvůj nový plán?“ Opřu se o kuchyňský ostrůvek naproti Hadley a schovávám úsměv za hrnečkem kafe, když neodpoví, dokonce mě nebere ani v potaz. Ignoruje mě celé ráno. Jakmile se probudila, vysoukala se z mého náručí, a vstala z postele, aniž by se ohlédla. Od té doby předstírá, že neexistuju. „Večer musím pracovat, ale ujistím se, že se u mě zabydlíš, než budu muset jít.“ To ji přiměje reagovat a přimhouří oči. „Nenechám tě tu samotnou.“ Pokrčím rameny. „Alespoň do doby, než zjistím, jestli se sem vloupal tvůj otec.“ Dopiju kafe a odložím hrneček do dřezu. Pořád na mě zírá a já skoro vidím, jak se jí otáčí kolečka v hlavě a snaží se přijít na to, co by měla dělat. „Musím jít.“

V jejím výrazu zahlédnu úlevu, téměř se rozesměju. Projdu kolem ostrůvku, kde sedí a se skřípěním zvednu její zadek ze židle, a posadím ji na ostrůvek. Roztáhnu jí nohy, chytnu za zadek a přitáhnu si ji k sobě. Zalapá po dechu a já pocítím bolest ve slabinách. Jakmile ruce přesune na moji hruď, vjedu ji rukou do vlasů, zakloním jí hlavu a políbím.

Nebojuje se mnou ani se mi nesnaží odepřít vstup. Otevře ústa a zasténá, když se naše jazyky dotknou. Do prdele, miluju, jak chutná, zvuky, které vydává, a to, že se ke mně nemůže dostat dost blízko. Nechci, ale vím, že musím náš polibek přerušit. „Promiň bejby, musím jít.“

„Dobře,“ lapá po dechu proti mým ústům.

„Abych to mohl udělat, potřebuju, abys mě pustila,“ řeknu, skloní hlavu, uvolní nohy z mých boků a pustí moje tričko. Stále drží hlavu dole, tak ji přinutím se vzhlédnout a zakřením se. „Uvidíme se večer.“

„Cobi.“

„Vím, že máš na večeři plány s Brie, ale zavolej mi, až budeš na cestě domů. Sejdeme se tady, než pojedeme ke mně a mohla se tam zabydlet.“

„Nezůstanu u tebe.“

„Nezůstaneš tady. Tvůj dům už není bezpečný. Až budu v práci, tak se musím soustředit a nebudu toho schopný, když budu pořád přemýšlet o tom, že tu nejsem, abych tě mohl chránit. Můj dům má nejmodernější bezpečnostní systém a s Maximem, který tě upozorní, když někdo nezvaný bude v domě, a zaútočí na onu osobu.“

„Tak potom bych mohla zůstat s Brie a Kenyonem.“

„A co když budeš mít noční můru?“ Zahledí se mi přes rameno a stiskne rty. Nechce si to připustit, ale ví, že nikdo jiný než já její noční můry nezažene. „No vím, proč se mě zase snažíš odehnat. Nicméně bychom si o tom promluvit, pak bys to mohla vzdát a zůstat se mnou.“

„Říkal jsi, že v noci pracuješ. Dokonce ani nebudeš doma.“

„Mluv se mnou.“

„Není o čem.“

„Tak zasraně tvrdohlavá.“ Vezmu její tváře do rukou, aby mi věnovala pozornost. „Pokud se jedná o tvého otce, je mi u prdele, kdo jsou tví rodiče.“

„Mí rodiče?“ zašeptá a já ji pohladím palci po čelisti.

„Bejby, vím přesně kdo tvá máma a otec jsou. Nikdy jsem se s nimi osobně nesetkal, ale vím, co za lidi to je. A také vím, že to, kdo jsou, nemá s tebou nic společného. Nejsi jako oni.“

„Tohle nemůžeme.“

„Už to děláme. Jednou už jsem ti to řekl, a budu ti to stále opakovat, dokud to nepochopíš. Jsi moje a já tě nenechám odejít.“

„Nejsem tvoje.“

„Ale jsi.“

„Nejsem věc, kterou můžeš vlastnit, Cobi, a já nechci být vlastněna, jako že nikdy.“

„Cokoliv.“ Předkloním se a políbím ji na nos. „Musím jít, uvidíme se večer.“

„Právě jsem ti řekla, že ne –“

Políbím ji na rty a rychle ji tak přeruším, než zvednu tašku. „Zavolám Brie, jakmile odjedu a dám ji vědět, jaký je plán.“

„Nemůžeš jen tak zavolat mé kámošce,“ odsekne, seskočí z ostrůvku a jde za mnou ke dveřím.

„Přeji ti hezký den, bejby.“ Otevřu dveře a vejdu na verandu a směju se, když za mnou křičí, jaká jsem osina v zadku. Sednu si do auta a usměju se na ni, protože na mě zírá.

Pak se otočí a třískne za sebou dveřmi, vím, že už jsem na půli cesty se do ní zamilovat.

***

Otevřu dveře od auta, vystoupím a Maxim vyskočí za mnou.

Vím, že je Hadley doma; na cestě stojí její auto ještě s jedním. Předpokládám, že je Brie uvnitř, zamířím k předním dveřím a odemknu si mým klíčem. Obě ženy se otočí a podívají se na mě – Brie se zářivým úsměvem a Hadley zamračeně.

„Vidím, že si potřebujeme znovu promluvit o mých klíčích,“ prohlásí, ušklíbnu se a pak sleduju, jak se jí na tváři objeví úsměv, když spatří Maxima vedle mě. Sklouzne ze stoličky, na které sedí, přiblíží se k Maximovi a natáhne ruku.

„Ahoj krasavče,“ sedne si na zem, aby byla na jeho úrovni, podrbe ho na hlavě a pak se rozesměje, když jí začne olizovat obličej.

„Můžu dostat pusu na přivítanou?“ Zeptám se jí a ona se na mě podívá.

„Ne.“

„Opravdu to nebyla otázka.“ Usměju se a přitáhnu si ji k sobě, poslouchám, jak piští, než zajmu její ústa.

Odtáhnu se, její „Brie je tady,“ vyslovené bez dechu mě rozesměje.

„Prosím, nevšímejte si mě,“ řekne Brie, podívám se na ní, jak drbe Maxima na břiše.

„Jaká byla večeře?“

„Jsem si jistá, že ti stále zvoní v uších.“

Po jejích slovech se podívám na Hadley, která je hezky zrůžovělá. „Už máš sbalenou tašku?“

„Zůstanu u Brie.“

„Ne nezůstaneš,“ zamítnu.

„Ví, že u nás nezůstane.“ Brie přimhouří oči na Hadley. „Už jsme o tom mluvili. Ví, že je pro ni lepší zůstat s tebou; je jen tvrdohlavá.“

„Myslíš, že ty jsi o tom mluvila,“ řekne Hadley, ustoupí ode mě a otočí hlavu ke kamarádce.

„Dobře, já jsem to říkala, ale i když jsi moc tvrdohlavá, abys to připustila, víš, že mám pravdu. Potřebuješ mě, abych ti pomohla zabalit?“

„Ne.“ Hadley vypadá otráveně.

„Dobře, tak potom zamířím domů.“ Brie popadne kabelku, mrkne na mě a Hadley obejme.

Jakmile je pryč, podívám se na Hadley. „Dnes jsem šel za tvým otcem a promluvil si s ním.“ Po mém prohlášení ztuhne. „Prý nemá nic společného s tím, co se včera v noci stalo a je neoblomný. Prý byl doma s tvojí matkou a ona jeho alibi potvrdila.“ Nadechnu se, vezmu ji za ruku a přitáhnu k sobě. „Měl o tebe starost. Nelíbí se mu, že tu žiješ sama, dokonce i poté, co jsem mu řekl, že jsme spolu.“

„Jsem si jistá, že se bál,“ zamumlá a protočí oči.

Nechtěl jsem ji rozrušit mícháním do jejího vztahu k rodičům, tak změním téma. „Volala jsi do banky kvůli kreditním kartám?“

„Jo, všechny zrušily, ale pořád musím na dopravku pro nový řidičák, ale bude to muset počkat do zítřka, poté, co se sejdu s jedním klientem.“

„Můžu s něčím pomoct?“

Zněžní ji tvář, ale zavrtí hlavou. „Ne, ale děkuju.“

Políbím ji do vlasů a pustím ji. „Jdi balit, chci mít čas na prohlídku domu, než budu muset do práce.“

„Cobi –“

„Nebudu se o tom s tebou znovu hádat. Jdi si zabalit.“

„Možná si potřebuju nechat vyšetřit hlavu,“ zafuní, než se otočí a zamíří do ložnice.

Poslouchám, jak mluví sama se sebou a bouchá s věcmi, pak se podívám na Maxima, který leží na podlaze blízko pohovky. „Tak co myslíš, kámo?“ Štěkne na mě, zvedne se z podlahy a zamíří do ložnice a já se usměju.