UCobi - 6. kapitola

Překlad: Lusesita
Kor.: Evička

Hadley

Strachy se mi sevře hrudník, když slyším Cobiho odejít a přední dveře se zavřou. Sedím uprostřed postele s divoce bijícím srdcem a bojuji s nutkáním vstát a běžet za ním. Prosit ho aby zůstal, nebo mě vzal sebou. Nikdy jsem nebyla slabá a nepotřebovala nikoho, aby mi říkal, že budu v pořádku, až do teď. Zavřu oči a potichu si připomenu, že tu nikdo, kromě mě není. Jsem doma, v posteli a v bezpečí, za silnými zdmi, zamčenými dveřmi a zavřenými okny. Otevřu oči, začnu se cítit o něco lépe a znovu si lehnu. Uvědomím si, že jsem stále oblečená.

V tu chvíli se to stane. Vzpomenu si, co jsme s Cobim dělali na pohovce. Na nejlepší orgasmus mého života, který mi přivodil on, jeho prsty a sprostá ústa.

Se strachem, který ovládl moji mysl poté, co odešel, jsem nepomyslela na to, co jsme dělali, nebo co jsem chtěla udělat předtím, než jsem usnula a on mě uložil. Zavřu oči a teplo se mi stoupá po tvářích. Předtím jsem myslela, že je těžké být v jeho přítomnosti, ale teď nemám ponětí, jak mu mám sakra ještě někdy čelit.

„Podle tvého chování, si pravděpodobně myslí, že jsi blázen a že takové věci děláš pořád – že se tě náhodný muž dotkne a přivede tě k orgasmu.“ Zasténám, lehnu si a zakryju obličej polštářem. Žádný muž mi nikdy nedal to, co on; nikdy mě nevzrušil tak, že jsem přestala racionálně myslet. Nepřivedl mě k orgasmu jen pár slovy a několika tahy prstů. A dále, žádný muž, se kterým jsem až do teď byla, se dokonce ani nepřiblížil Cobimu. Muži, který řekne, co chce, potřebuje a jedním obyčejným pohledem vyžaduje, aby mu bylo vyhověno. Jen při pomyšlení na to, co řekl a udělal, se mé tělo chvěje a svírají se mi patřičná místa. „Tohle není dobré, Hadley, opravdu ne,“ řeknu, zatímco si zvedám polštář z obličeje.

Stále cítím pozůstatky orgasmu mezi nohama, vstanu, rychle se osprchuju a obléknu si noční košili. Vím, že se Cobi vrátí, proto si vezmu župan a pevně si ho zavážu v pase, předtím, než si znova lehnu. Ležím snad věčnost a čekám, až se vrátí. Zkouším si promyslet, co mu řeknu, až ho uvidím, ale dříve, než přijdu s nějakým vysvětlením pro moji náhlou promiskuitu, usnu.

Cítím, jako by mé nohy byly zality v betonu, když se snažím utéct.

Otevřu ústa, abych křičela, ale nic z nich nevyjde.

Bojuji s dechem, slyším, jeho boty dopadat na lesní půdu a přibližovat se k mému úkrytu.

„Slyším tě dýchat.“

Zadržím dech, jakmile uslyším jeho hlas proniknout temnotou, jež mě obklopuje.

„Najdu si tě, čubko. Zkurveně si tě najdu a skončím s tebou.“

Zazní ohlušující výstřel, ozvěna se odráží v tichu, a třísky z jednoho ze tří stromů poblíž, mě poškrábou na kůži a zapíchnou se mi do těla.

Posadím se, lapám po dechu a držím si ruku na hrudi.

Vrhnu se po světle vedle postele, ve spěchu srazím lampičku a uslyším, jak se křehké sklo tříští o podlahu. Plíce prosí o kyslík. Odhodím přikrývku z přehřátého těla, přehodím nohy přes okraj postele a vstanu. Nevšímám si střepů, které se mi zapichují do bosých nohou, a klopýtám do koupelny. Rozsvítím světlo a pustím studenou vodu, stříkám si ji oběma rukama do obličeje a snažím se smýt pozůstatky noční můry. Jakmile se mi zklidní dech a zbavím se noční můry, padnu na kolena a stočím se na podlaze koupelny do klubíčka. Běhá mi mráz po zádech, chlad od podlahy mi proniká do těla, přehodím přes sebe jeden z ručníků a obejmu se.

„Hadley?“ Někdo zavolá mé jméno. Slzy mi stékají po tvářích, bez mrkání zírám na bílé kachličky ve sprše. „Hadley?“ Dveře mi narazí do zad. A než se stihnu znovu nadechnout, jsem zvednuta z podlahy a ocitám se v Cobiho silných rukách. Tisknu se mu k hrudi. „Do prdele, je mi to tak zatraceně líto,“ zašeptá mi proti spánku, pevně zavírám oči, cítím se v bezpečí a teplo se mi šíří každou buňkou v těle. Sedne si na postel a opře se zády o pelest, otevřu oči. Vidím modře ozářenou místnost a slyším tichý zvuk moře vycházející z přehrávače, cítím se jako ve snu.

„Pronásleduje mě,“ zašeptám, zakloním hlavu a podívám se do jeho ustaraných očí. „Nemůžu se dostat pryč, nebo křičet.“ Sklopím zrak a zabořím mu obličej do hrudníku. „Slyším, jak vystřelí, a cítím, jak se mi kůra ze stromů odírá kůži.“

„Teď už jsi v bezpečí, Hadley.“

„Já vím,“ řeknu a přitisknu se k němu ještě těsněji. „Já…“ roztřeseně se nadechnu. „Bylo to tak reálné, jako bych tam zase byla.“

Teplou rukou mě hladí po zádech a jeho tichá slova se mi vsakují do kůže. „Už tam nejsi. Jsi tady, se mnou. V bezpečí mé náruče, přesně tam, kde bys měla být. Jsi v bezpečí, Hadley.“

Oči mi naplní čerstvé slzy a upevním své objetí. Má pravdu, ale taky se zcela mýlí, protože stejně, jako se cítím v bezpečí v jeho náručí, také se bojím víc, než za celý život. Roztřeseně se nadechnu, nejsem si jistá, co říct, ale vím, že mu něco potřebuju říct. Ale dřív, než můžu otevřít ústa, ztuhne a až bolestivě mě sevře.

„Co je?“ Zeptám se ho.

„Krvácíš. Odkud krvácíš?“

„Co?“ Mrknu, když mě zatahá za paži a slyším, jak zakleje, jakmile si všimne lampičky, která už nestojí na nočním stolku, ale leží na podlaze vedle postele.

„Pořezala sis nohy?“ Nemám šanci odpovědět, opatrně mě položí a vstane. Sleduju ho, jak přejde k vypínači a rozsvítí světla. Dívá se mi na nohy a já se přikrčím při pohledu na zkrvavené přikrývky a prostěradlo. „Do prdele.“ Zavrčí, vrací se zpátky ke mně a zvedne mě z postele, jako bych nic nevážila. Jdeme do koupelny, rozsvítí světlo a položí mě na okraj toaletního stolku. „Máš lékárničku?“

„Ne, ale v jednom ze šuplíků mám nějaké náplasti.“ Chci seskočit dolů a najít je, ale zastaví mě a obejme kolem pasu. Zajíknu se, když se jeho tvář ocitne jen pár centimetrů od mé. „Zůstaň na místě, v autě mám lékárničku, hned se vrátím.“

„Já…“ olíznu si rty, snažím se potlačit touhu se předklonit a přitisknout ústa na jeho. „Myslím, že si jen potřebuju opláchnout nohy. Ranky nevypadají tak zle.“

„Zůstaň,“ nařídí, políbí mě na čelo a zmizí.

„Zůstaň? Co sakra jsem, pes?“

„Slyšel jsem to,“ slyším ho říct a protočím oči. Ani ne o dvě minuty později se vrací s velkým plastovým kufříkem, položí ho na stolek a otevře. Sleduju, jak vytahuje lahvičku s alkoholem, obvaz a pak pustí vodu. Vykulím oči, když mi ovine ruku pod koleny a zvedne mi nohy, tak, že je mám v umyvadle. Kousnu se do tváře, jakmile voda dopadne na otevřené ranky.

„Mohlo by to trochu pálit.“ Vypne vodu a nalije mi alkohol na rány, což mě přinutí nadskočit a vykřiknout.

„Trochu?“ Vykřiknu. „Jako bych měla nohy v ohni.“ Stisknu mu předloktí a zaryju nehty do kůže. „Och můj Bože, foukni na to, nebo něco takového, blbečku!“ Pokračuju v křiku a on se začne smát. „To není vtipné.“

„Dýchej, pálení se za chvíli zmírní.“

„Říká chlap, kterého tu nemučí,“ zašklebím se a sleduju, jak se usmívá. „Nesnáším tě.“ Opřu se o ruce, když zvedne jednu nohu a pak i druhou. Dotkne se jedné ranky a já sebou trhnu.

„Rány nejsou hluboké, ale v této máš střep, který musím vytáhnout.“

„Skvělé, ještě víc mučení. Užíváš si to?“

Očima se střetne s mými, a pohled v nich je tak intenzivní, až přestanu dýchat. „Nikdy si nebudu užívat tvoji bolest.“

Mé tiché ‚dobře‘ je sotva slyšitelné, když na sebe oba zíráme. Trhne bradou, přeruší oční kontakt, a z kufříku vytáhne pinzetu. Poskočí mu sval v tváři, když mi opatrně a bezbolestně vytahuje kousek roztříštěného skla z nohy. Zasténám, když znovu zvedne lahvičku s alkoholem. „Je to vážně nutné? Už jsi to jednou udělal.“

„Omlouvám se, bejby. Nemám jinou možnost.“ Bez varování mi nalije studenou tekutinu na kůži a já sebou trhnu. Když končí, pálení se už zmírňuje. Osuší mi obě nohy. Úlevou si vydechnu, otevře tubičku s mastí a nanese ji na nohy, než je obváže gázou.

„Díky bohu, že zítra mám volno. Kdybych musela do práce, vypadala bych jako mumie s obvázanýma nohama v botách na podpatku,“ řeknu, on vzhlédne a usměje se na mě. Při jeho úsměvu mi začne bít srdce dvakrát tak rychle a mé tělo se zahřívá od hlavy až po paty. Vím, že kdybych se otočila a podívala se na sebe do zrcadla, byla bych rudá, jako rajče. „Um… myslím, že bych ses měla vyjádřit k tomu, co se stalo předtím,“ řeknu, potřebuju vyplnit ticho v koupelně.

„Nemusíš, pokud nechceš,“ řekne, skončí s obvazováním jedné nohy, položí ji a zvedne druhou.

„Vážně o tom nechci mluvit, ale chci, abys věděl, že… já… umm.“ Kruci, jak mu mám říct, že nejsem děvka?

„Hadley, nemusíš nic říkat. Vím, že to, čím si procházíš je těžké, a dokud si s někým nepromluvíš, budeš mít v hlavě pořád zmatek.“

„Oh.“ Kousnu se do rtu, přemýšlím, jestli ho mám nechat, aby si myslel, že je to to, o čem jsem chtěla mluvit. Ne, nemůžu. Nemyslím, že bych byla schopná být v jeho přítomnosti, kdyby si o mě myslel něco míň, zvláště když se zdá, že ho tak moc potřebuju. „Tohle nemyslím.“

„Promiň?“ Ještě jednou se na mě podívá a přestane s obvazováním.

„Mluvím o tom, co se stalo na gauči. Já… no, jen chci, abys věděl, že normálně…“ Prohlíží si můj obličej a já zrudnu. „Něco takového já nedělám, jako že nikdy.“ Zavřu oči a pak je zase otevřu. „Chci říct, jasně že to dělám. Myslím tím, že ne… ale udělala jsem to.“ Přimhouřím oči. „Proč se směješ?“

„Z několika důvodů. Ale prosím, pokračuj.“

„Teď nevím, jestli se mi chce.“

„Můžu počkat.“ Pokrčí rameny a vrátí se k práci.

Dlouho na něj zírám, očekávám, že se mě zeptá, co jsem se chystala říct. Uvědomím si, že se nechystá pokračovat, tak pokračuju. „Fajn.“ Zafuním. „Jen jsem chtěla říct, že se normálně nechovám, jako běhna.“ Znovu přeruší obvazování a otočí ke mně hlavu. Naše pohledy se střetnou, dojde mi, co jsem právě řekla a vím, že jsem dosáhla nového vrcholu trapnosti.

„Už budu ticho.“

„Nejsi běhna a nikdy by sis to neměla myslet. To, co se mezi námi odehrálo, bylo dobré, takže se ani nepokoušej to ve své hlavě obrátit v něco špatného, protože bych se nasral,“ zavrčí, v očích se mu objeví něco, co jsem nikdy předtím neviděla. „Máme mezi sebou chemii. Muselo se to stát. Že je moc brzy? Možná. Stane se to znovu? Kurva, jasně že jo.“

„Já…“ Do prdele. Proč jsem krucinál otvírala ústa? „Nevím, jestli je to chytré, Cobi.“

„Nemusíš to vědět, protože já to vím.“

„Vypadáš… umm… přesvědčeně.“

„Nikdy jsem si ve svém životě nebyl ničím jistější.“ Přeruší oční kontakt a obváže mi nohu, netušila jsem, jaký dopad na mě jeho slova budou mít. Jakmile skončí, nechá vše na pultu, zvedne mě a nese k posteli. Když k ní dojde, drží mě v náručí, potom zamumlá něco, čemu nerozumím, než mě odnese do obývacího pokoje a položí na pohovku. „Zůstaň tady, uklidím ty střepy. Máš někde náhradní povlečení?“

Ohromeně přikývnu a ukážu směrem k šatní skříni na chodbě, kde mám ručníky a povlečení. Poslouchám, jak se pohybuje po domě a zapne vysavač. Dívám se na hodiny na zdi a čekám, až skončí, chci vstát a pomoct, ale jsem si jistá, že kdybych to jen zkusila, odnesl by mě nazpátek. Jakmile skončí, vrátí se, aby mě vzal do postele, kde mě posadí. Překvapí mě, jak ustlal postel; většina mužů, které znám, se neobtěžuje zastrčit prostěradlo, nebo ustlat deku.

„Ještě jednou děkuju.“

„Bez problému.“ Pokrčí rameny, sundá si odznak, odloží ho na noční stolek a to samé udělá s telefonem.

Dívám se na obě věci a pak vzhlédnu, rozepíná si opasek a vyndá ho z kalhot. „Ty zůstaneš tady?“

„Jo.“ No, dobře. Co teď krucinál budu dělat? Měla bych si zahrát na slušnou holku a říct mu, aby se vyspal na gauči a nabídnout mu deku a polštář, když byl tak milý, ale neudělám to. Protože ve skutečnosti ho chci mít blízko. Cítím se líp, když je v mé blízkosti, dokonce v bezpečí před vlastní hlavou.

„Dobře.“ Přesunu se doprostřed postele, něžně se na mě usměje, než se otočí a zhasne světlo.

Vrátí se zpět, lehne si a přitáhne si mě k sobě, nedá mi na výběr, tak se stočím po jeho boku. Pak zvedne telefon a nastaví budíka.

„To je od teď za čtyři hodiny,“ řeknu. Položí telefon zpět na noční stolek.

„Jo, ale ráno musím do práce. A to se ještě předtím musím stavit doma, abych se převlékl a vysprchoval.

„Vážně ti narušuju život.“

„To ano,“ souhlasí, rychle a tvrdě mě zasáhne vina. Vím, že má rodiče; sestřenici, strejdu a tetu. A také vím, že má svůj vlastní dům. I tak strávil poslední tři noci se mnou, staral se o mě, nosil mi večeře. „Nepřekrucuj to, Hadley.“ Jeho paže se pod mými rameny napne. „Nechtěl bych to jinak. Nechci být nikde jinde.“

Mám zvláštní pocit v hrudi, zasípu „tak trochu mě děsíš.“

„Já vím,“ vydechne. „Na to si zvykneš.“

„Jo?“

„Nakonec ano.“ V jeho hlasu rozpoznám úsměv, chci se na něj podívat a vidět jeho výraz, ale neudělám to. „Spi.“

„Víš, že jsi panovačný?“

„Na to si taky zvykneš.“

Neodfrknu si ani neprotočím oči, i když vážně chci. A rozhodně mu neřeknu, že si nebudu zvykat, protože to mezi námi nebude fungovat. Stejně jako je to dobrý pocit, musím proti němu bojovat. Musím si připomenout, odkud pocházím a kdo jsem. Vím, že jakmile by se Cobi dozvěděl o mé rodině, změnil by ohledně mě názor a díval by se na mě, jako každý muž, kterému jsem řekla o mé minulosti – s pohrdáním a zděšením.

„Jsi v bezpečí, Hadley.“ Díky mému napjatému tělu si myslí, že jsem vystrašená. Pevně zavřu oči. Je vážně milý.

Ústy mi přejede po temeni, beze slov se k němu přitisknu a namlouvám si, že se zítra od něj odtáhnu a postavím kolem sebe zdi. Ale dnes večer budu spát v jeho náručí a předstírat, že by to mohlo fungovat, jako by se dozvěděl o mé minulosti a bylo mu to jedno.