TTWL - 23. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

Vyspat se s Cassidym nebyla chyba. Ne skutečně. Ani nebyla chyba souhlasit, že s ním půjde na brunch.

Chybou nebylo ani sníst tři úchvatné banánové palačinky, i když pravděpodobně měla mít jen jednu.

Nic z toho nepatřilo mezi její nejbystřejší chvilky, to jistě, ale nebyl to skutečný problém.

Skutečný problém přišel, když se rozhodla, že s ním stráví zbytek dne.

Jinými slovy, strávila celou svou sobotu s Alexem Cassidym.

A bylo to… úchvatné.

„Fajn, Emmo, já to prostě řeknu,“ pronesl Cassidy, jak vyšel ze Starbucksu s jejich svátečními horkými drinky v rukou.

„Lituješ toho, že sis nedal perníkové latte?“ Zeptala se a napila se svého úchvatného nápoje. „Protože z mého se-“

Zavrtěl hlavou a otočil se, aby šel před ní a couval, při čemž se mu nějak dařilo vyhýbat se lidem okolo, zatímco na se ni sžíravě díval. „Latte s vaječným koňakem jsou nejlepší. To ví všichni.“

Ema naznačila zvracení. „Proč by někdo ničil perfektní kávu vaječným koňakem?“

„Klid, ty Scrooge[1]. Nicméně, tvůj mizerný vkus pokud jde o sváteční pití není to, na co jsem si chtěl stěžovat…“

Emma protočila oči v sloup, a natáhla se, aby ho stáhla za loket a nevrazil tak přímo do teenagera, který měl minimálně tucet různých piercingů.

„Fajn, tak to vyklop,“ řekla a skryla svůj úsměv za pití. Měla v něm extra kofein, to proto, že se v noci moc nevyspala.

Zarazil se uprostřed chodníku a zvedl ruku tak, aby musela zastavit také.

Z tváře mu zmizelo veškeré škádlení a Emma cítila, jak jí ztuhla ústa. „Jsi si jistá, že to chceš slyšet?“ Zeptal se.

Přikývla, ačkoliv nebyla.

Cassidy se lehce naklonil. „Ta výstava v muzeu, o které jsi tak básnila a dotáhla mě tam?“ Dramaticky se pozastavil. „To byla nejspíš ta nejhorší věc, jakou jsem bohužel musel vidět. A do toho počítám i tu chvíli, kdy si Joe Falet a Chris Dorian dali hlavičku a viděli jsme rozšklebenou lebku Joea. Myslím, že byl vidět i mozek.“

Emma v duchu roztála úlevou. Z vnějšku nikdy neztratila vážný výraz, jak mu zabodla prst do hrudi. „Ta výstava byla zapůjčená z Vídně a zahrnovala nejlepší kousky umění z celého století!“

„Tohoto století? Protože tohle století je celkem mladé a myslím, že lidé velmi snadno předčí zlatého retrívra a nějaké mazance prsty, aby během dalších padesáti let nastavili nový standard.“

Emma protočila oči v sloup a šla dál. „Nikdy si neuměl ocenit umění.“

Ale souhlasil, že půjde s ní. Ne, navrhl to, poté, co byla až moc nadšená z nově otevřené exhibice během brunche.

„Mám rád umění,“ protestoval. „Vyvinul jsem se. Dokážu rozeznat obrazy impresionisty a mám respekt vůči Michelangelovu Davidovi, ale moderní umění? Ne. Stále zůstávám u své teorie o malbě prsty a zlatém retrívru.“

„Dohodneme se, že spolu nesouhlasíme?“ Řekla Emma a znovu se napila svého perníčkového latte.

„Jistě,“ řekl a pokrčil rameny. „Pokud ti nevadí, že se pleteš.“

Znovu se přesunul a kráčel pozpátku. Usmála se, protože v mikině a džínech vypadal tak chlapecky.

Málem klopýtla, když jí došlo, co viděla. Viděla starého Cassidyho. Zcela zastavila, čímž si vysloužila podrážděný pohled od muže za ní, ale stěží ho zaregistrovala.

Cassidy se také zastavil a zmateně na ni pohlédl. „Jsi v pohodě?“

„Jo,“ přinutila se říct. „Jo… jen jsem unavená.“

„Napij se,“ řekl a poklepal na víčko. „Pokud, samozřejmě, nechceš raději vaječný koňak.“

Emma ho strčila do ramene, jak pokračovali v chůzi.

„Kam teď, Sinclairová?“ Zeptal se.

Byla to tak prostá otázka. Ta, kterou by nejspíš položil milionkrát, kdyby byli spolu… kdyby se vzali.

Znovu se napila kávy a na špičce jazyku jí visela otázka co to sakra dělají, když spolu chodí po městě, i když sotva před týdnem souhlasili, že se od sebe budou držet dál.

Shlížel na její profil s vědoucím výrazem. „Nedělej to.“

„Nedělej co?“

Smutně se usmál. „Neber nás tam. Ještě ne. Nechme si jeden den jako přátelé. Pro Julii a Mitchella.“

„Julie a Mitchell tady ani nejsou,“ řekla s pozvednutým obočím. „A jsem si celkem jistá, že na nás zrovna teď vážně nemyslí.“

Byl pár minut ticho. „Jsem za ně šťastný.“

Pohlédla na něj. „Zníš překvapeně.“

Chytil kelímek oběma rukama a shlédl na něj, jak šli dál. „Nenechala si mě to dokončit. Chtěl jsem říct… jsem za ně šťastný, ale žárlím. Pořádně.“

„Ah,“ řekla s pochopením.

„Ty ne?“ Zeptal se.

Emma lehce zaváhala. „Julie je má nejlepší kamarádka. Mitchell taky.“

Došli na západní stranu Central parku, a v tichém souhlasu si sedli na jednu z volných laviček.

„Ale jo,“ řekla Emma, jakmile se uvelebili. „Občas taky žárlím. Ne závistivě tak, že bych jim nepřála štěstí, ale-“

„Jen si přeješ, aby něco zbylo i pro tebe,“ dokončil tiše.

Emma zvedla rameno. „Asi. Ale občas si nejsem jistá. Už jsme o tom mluvili, když jsem začala se svým článkem o ex. V minulosti jsem se chtěla vdát. Chtěla jsem manžela a děti a šťastně až do smrti. Ale teď-“

„Pořád to chceš, Emmo,“ řekl a otočil k ní hlavu. „Vím, že ano.“

Emma vzhlédla k nebi. „Možná. A ty?“

Otočil hlavu na stranu a zíral do svého kelímku, zatímco si pohrával s papírovým okrajem. „To záleží.“

„Na?“

Neodpověděl a Emma čekala. A čekala.

Ale po pár minutách, co zjevně přemýšlel, se na ni znovu podíval a ten ustrašený výraz, co měl před pár minutami ,zmizel.

„Jsi připravena mi to vynahradit?“

Emma přimhouřila oči. „Vynahradit co?“

„Tu příšernou prohlídku umění. Co jiného?“ Zeptal se a široce se usmál.

„Dobrá otázka,“ řekla pomalu. „Co jiného bys myslel? Protože oba víme, že z nás dvou jsem já ta svatá, zatímco ty-“

Cassidy se postavil, odhodil svůj prázdný kelímek do koše a natáhl k ní ruku. „Pojď. Dlužíš mi za to, že jsem musel zírat třicet minut na modrou skvrnu a poté se další půl hodiny bavit o tom, zda autora inspirovala smrt jeho ženy či ranní sraní.“

„Um, to byl tvůj pohled na věc, ne můj,“ řekla Emma a přijala jeho nataženou ruku. „Kdyby sis přečetl plaketu, bylo tam jasně napsáno-“

Cassidy jí položil prst na rty. „Děsivé umění je za námi. Teď nás čeká něco zábavnějšího.“

„Sex?“ Zeptala se Emma a vrhla po něm pohledem ala: ty si takový chlap!

Zakýval obočím. „Líbí se mi, na co myslíš, Sinclairová, to skutečně, ale myslel jsem spíš na italskou zmrzlinu u Eataly.“

„Gelato? Vždyť jsme zrovna snědli snídani.“

„Skvělá připomínka,“ řekl a nijak se nehádal. „Půjdeme s tvým nápadem. Takže tedy sex. Ke mně nebo k tobě? Počkej… ke mně. Protože tvůj byt vlastně patří Camille a já se odmítám odhalovat v takovém prostředí.“

„Nebudeš se odhalovat nikde,“ řekla Emma a vztekle rozhodila rukama. „Souhlasili jsme, že půjde jen o jednu noc. Pamatuješ?“

„Jasně,“ řekl a chytil ji za ruku, zatímco ji táhl k jejich budově. „Ale to bylo před tím.“

„Před čím?“ Zeptala se a vzhlédla k němu.

Lehce se zamračil, jako by to bylo naprosto jasné. „Palačinkami, Emmo. Zjevně. Proč, na co jsi myslela?“

Emma neodpověděla, ale usmála se.

Když nad tím tak přemýšlela, za dnešek se smála víc než za velmi dlouhou dobu.

---

[1]Protagonista z Vánoční koledy od Ch. Diskense