TTWL - 18. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

„Od jedničky po desítku, jak bolestivé to je?“ Zeptala se Riley, která se objevila vedle Emmy.

Emma pohlédla na svou kamarádku. „Nebolí to.“

Fajn, bolelo. Ne. Bolest to ani nebyla schopná popsat. Emma byla v agónii.

Riley se zakřenila, bílé zuby jí zářily pod siréní rudou rtěnkou, která vyzvedla její status dračice až do stratosféry. Krátké černé šaty také nebyly zas tak špatné.

„No tak, Ems. Vím, že se chceš někomu svěřit.“

Emma našpulila rty, jak vytáhla z malého baru v rohu soukromého pokoje, kde měli Julie a Mitchell svou nácvikovou večeři, sklenku na víno.

„Čekala jsem, že to bude zlé,“ přiznala Emma. „Psychicky jsem se na to připravovala celé dny.“

„Jo?“ Zeptala se Riley a také si vzala sklenku, než Emmu odtáhla do rohu, aby si mohly promluvit.

„Jo,“ řekla Emma. Napila se vína, očima sledovala plnou místnost, jak se úmyslně vyhýbaly Cassidymu.

„A?“ Pobídla ji Riley. „Bylo to tak zlé, jak sis myslela?“

Tentokrát Emma pohlédla na Cassidyho, který vypadal krásně a zcela spokojeně, jak si na druhém konci místnosti povídal s Juliinou tetou a strýcem.

„Bylo to horší, Ri.“

Její kamarádka si odfrkla a položila ruku Emmě kolem pasu. „Pro tenhle případ jsem si připevnila ke stehnu flašku s tvrdým.“

„Je tu otevřený bar,“ podotkla Emma.

Riley ji stiskla na rameni. „Zlatíčko, jsi na předsvatební večeři své nejlepší kamarádky s tvým bývalým snoubencem. Podle toho, co vím, tak to během vaší večeře šlo všechno do háje?“

Emma pozvedla obočí. „Do háje? I tak se to dá říct.“

„Však víš, co myslím. Vybuchlo to. Explodovalo?“

„To už je přesnější,“ souhlasila Emma a znovu se napila.

Riley na ni pohlédla. „Jsi dneska jiná. Naštvaná.“

Emma vsála vzduch do úst a zamyslela se. Byla naštvaná?

Rozhodně byla… něco.

Byl to týden, co ji Cassidy téměř políbil u ní v bytě, a, aby dostál svým slovům, dal jí odstup, který chtěla. Stále spolu pracovali. Stále se potkávali u schránek na poštu v jejich bytovce. Ale zatímco předtím mezi nimi byla úmyslná ignorace, teď jí přišlo, jako by už vůbec neexistovala.

Byla pro něj neviditelná.

To bylo přesně to, co chtěla.

Emma ho měla v úmyslu ignorovat, jako každý jiný den. A všichni věděli, že tyhle večeře jsou v podstatě jen formalita. Pokud jste byli na jedné svatbě, jako byste jich zažili milion.

Všechno bylo vždycky stejné. Nechoďte moc rychle. Vypněte si telefony. Stůjte rovně. Neztraťte prstýnky.

Ale dnes večer byla Emma zcela mimo.

Na rozdíl od ostatních svateb, kde muži doprovázely družičky uličkou před nevěstou, se Julie a Mitchel rozhodli, že družičky půjdou samy, zatímco muži na ně budou čekat vedle Mitchella na konci uličky.

Jinými slovy, Emma musela dojít k Cassidymu.

Stejně jako by to udělala před sedmi lety, kdyby jí neruply nervy noc před jejich svatbou. Kdyby nebyla tak zaměstnaná vlastní pýchou, že jí nebyl schopen odpustit, když se o pár hodin později omluvila.

Ani na něj nepohlédla, jak kráčela k připravené uličce v Plaze. Nemusela se na něj dívat, aby věděla, že na ni také nekouká. Nepohlédla k němu, jak Mitchellův kněz kecal dál a dál o zítřejší ceremonii a jejím uspořádání.

Bylo překvapivě snadné držet se momentu. Pamatovat na to, že je tu pro svou nejlepší kamarádku. Že je tenhle den o Julii, ne Emmě. A když bylo po zkoušce, přežije. Oni to přežijí.

Ale teď byli na večeři.

A Emma byla naštvaná. Protože poprvé po dlouhé době si opakovala ty chvíle, o kterých si dávno myslela, že v ní zemřely.

Riley ji sledovala, napůl s obavami, napůl pobaveně. „Jsi si jistá, že tu flašku nechceš? Jen pro jistotu? Protože tohle možná bude jedna z těch nocí, kde to sklenka dobrého vína nezachrání, víš?“

„Jsme v jedné z nejdražších restaurací v Manhattanu,“ odpověděla Emma. „Nebudu tu pít z flašky.“

„Pokud se budeš cítit líp, ta flaška je od Tiffany. Dárek k dvacátým prvním narozeninám od Liama. To bylo poprvé a naposledy, kdy můj velký bratr vešel do toho obchodu, takže je to prakticky posvátný předmět. Navíc, také je fakt moderní na flašku na whiskey.“

„Jsem v pohodě,“ řekla Emma a přinutila se k úsměvu. „Ale díky.“

Riley se také přinutila usmát, ale oči měla smutné, díky čemuž se Emma cítila o to hůř. Tohle měla být noc plná oslav a radosti, ne smutná procházka do vzpomínek, pro kterou se jí bude snažit její kamarádka nacpat whiskey.

V duchu se sebou zatřásla. „Víš co? Pojďme se bavit s ostatními,“ řekla Emma. „Vypadáš příliš dobře na to, aby ses skrývala v rohu. Ty šaty jsou-“

Riley se samolibě usmála a mrkla. „Samovi se taky líbily. Dvakrát.“

„Nepotřebuji víc detailů,“ zamumlala Emma a zvedla ruku. „Prosím.“

Nechala se Riley vtáhnout do konverzace s nějakou Juliinou kamarádkou ze střední z Californie, a všemožně se snažila ignorovat, že je Cassidy pár metrů od ní a baví se s nohatou brunetkou s pomuchlaně vypadajícími vlasy a šaty, které byly ještě kratší než ty na Riley.

Julie k nim přihopsala. V koktejlových šatech a vysokém culíku vypadala rozkošně. Celá zářila.

Byla šťastná. Naprosto a zoufale šťastná.

Emma si tohle štěstí pamatovala.

A to proto byla naštvaná. Ne proto, že by si pamatovala to špatné. Protože si začala vybavovat i to dobré.

Julie se všem omluvila, než odtáhla Emmu, Riley a Grace opodál. „Fajn, žádný tlak, holky, a tím samozřejmě myslím, že musíte být zcela zděšené tím, co se chystám říct. Mitchellovi rodiče trvají na přípitku.“

„A?“ Zeptala se Riley.

„A, protože za celou tuhle moderní věc platí, můžou mít, co chtějí, ale Bože pomoz mi, pokud se Mitchellova matka postaví na pódium a začne mluvit, všichni tady usneme a celá párty poté bude nicotná-“

„Nicotná?“ Přerušila ji Emma.

Julie na ni namířila prstem. „Zkus si žít s Mitchellem a nepoužívat taková slova.“

„Uklidni se, Jules,“ řekla Grace. „Kryjeme ti záda. Pokud se Mitchellovi rodiče pokusí zkazit náladu svým monologem, Riley bude předstírat, že je opilá a vyškubne jim mikrofon.“

Riley přikývla. „Zmínila jsem, že jsem přinesla flašku? Můžeme ji alespoň nějak využít, když tady Sinclairová nad ní ohrnula nos.“

Julie i Grace obě pohlédly na Emmu, a Julie se natáhla pro její ruku. „Jak se ti vede?“

Emma zasténala. „Jsem v pohodě. Budu se nenávidět, pokud strávíš jen vteřinu tím, že se o mě budeš strachovat.“

„Nestrachuji se,“ řekla Julie, „to jen… v tuhle chvíli se to stalo, že? Pohádali jste se na vaší večeři?“

„Kdysi dávno,“ řekla Emma a stiskla Julii ruku. „S Cassidym jsme se oba posunuli dál.“

Julie si začala kousat nehet, než si uvědomila, že si nechce zkazit svou novou manikúru. „Takže netrpíš vztahovým PTSD?“

„Jo, to neexistuje,“ řekla Emma lehce.

Riley ji sledovala s přimhouřenýma očima. „Uh-huh. Co je to s vámi dvěma poslední dobou?“

„Co tím chceš říct?“ Emma se napila vína.

Riley si odfrkla. „Myslíš si, že nevíme, když se mezi vámi něco jen o milimetr změní?“

„Vlastně jsme si toho vědomy hlavně proto, že ty změny jsou miniaturní,“ dodala Grace. „Bylo by vlastně méně podezřelé, kdybyste přeskakovali mezi hádkami a hraním si na to, že jste k sobě slušní. Ale místo toho se až moc snažíte se ignorovat.“

„Jo. Až moc.“ Řekla Julie s kývnutím.

Emma se rozhlédla po skupince. „Můžete mi to přeložit? Protože to znělo jako nějaký šílený proslov, při kterém bych měla ležet na gauči.“

Ty tři si vyměnily pohledy. Poté promluvila Grace. „Je to takhle: velmi dlouho jsme si myslely, že se s Cassidym jeden druhému vyhýbáte, protože jste měli příšerný rozchod, po kterém se nenávidíte.“

„A teď?“ Pobídla ji Emma, i když si nebyla zcela jistá, že to chce slyšet.

„Teď si myslíme, že se sobě vyhýbáte z mnohem nebezpečnějšího důvodu,“ řekla Grace tiše. „Je to proto, že máte moc zranit jeden druhého.“

Emma uhnula pohledem. Jo, rozhodně to nechtěla slyšet.

Sleduje tě, víš,“ řekla Riley. „Když si myslí, že se nedíváš.“

Emmino srdce při tom spokojeně poskočilo.

„Máš pro něj stále city?“ Zeptala se Julie. „Nikdo by tě nevinil, kdyby to, že ho máš na blízku, probudilo nějaké hluboce pohřbené city.“

Emma otevřela ústa, aby to popřela. Aby popřela všechno. Ale nemohla tu lež vyslovit.

Ale ani nedokázala posbírat energii na to, aby řekla pravdu, protože pravda byla, že netušila, co cítila. Ani co cítil on.

Věděla jen, že jediná věc bolestivější než žít s Cassidym byla žít bez něj.

A pak byla v bezpečí před odpovědí, protože Juliina noční můra přicházela k životu.

Mitchellův otec našel mikrofon.

Než se mohla zastavit, našla Cassidyho. Sledoval ji s těma nečitelnýma očima. A když Mitchellův otec začal mluvit, Emma zjistila, že ji čeká velmi nepříjemné překvapení. Vztahový PTSD skutečně existoval.

A Emma právě našla, co ho spouštělo.

 Před sedmi lety

„Tvůj úsměv je trochu napjatý,“ řekla Daisy Emmě do ucha, jak ji odtáhla od jejich otravných tetiček.

„To proto, že mě bolí tvář,“ řekla Emma a promnula si tváře. „Nemyslím si, že jsem se někdy musela takhle usmívat či si tolik povídat…“

Její dvojče na ni soucitně pohlédlo. „Zvykneš si. Ačkoliv… nejspíš to zabere pár let.“

„Ani náhodou,“ řekla Emma, ukradla své sestře šampaňské a napila se. Stěží měla čas popadnout taštičku se slaninou, natož si najít pití. „Celá ta maškaráda s jižanskou kráskou patří tobě.“

„No, až do zítřejšího večera i tobě,“ řekla Daisy a upravila Emminy nalakované kudrliny. „Víš, že lidé očekávají, že jižanské nevěsty budou veselé a usměvavé.“

„A hloupé,“ řekla Emma a odstrčila Daisynu ruku. „Nezapomeň na hloupost.“

Daisy byla příliš zaneprázdněná tím, že si Emmu prohlížela. „Slezla ti rtěnka. Je na čase si ji znovu nanést.“

Emma protočila oči v sloup, jak její sestra začala hledat v malé kabelce tubu. Sundala víčko, zatočila se spodkem a nabídla Emmě světlou, růžovou barvu.

Emma si poslušně nechala nanést čerstvou vrstvu. Nebyla cizí vůči makeupu – matka obě naučila umění „nenápadné sofistikace“ ve vteřině, kdy potřebovaly podprsenku. Nevadil jí makeup; ráda vypadala co nejlépe. Ale nebyla tak pečlivá jako její sestra. Emmina rutina byla scvrknuta na linky, řasenku a lesk na rty, když se chystala ven s kamarádkami, ale Daisy bez udělané tváře nevyšla ani do obchodu.

Většinou Daisy nechávala Emmu na pokoji. Ale když se zasnoubila, Daisy se rozhodla, že jí zaplní celou koupelnu. Lesk na vlasy, kulma, rtěnky, laky na nehty, zesvětlovač na vlasy, bronzer… všechno, co jižanská nevěsta potřebovala, aby přežila nekonečné množství oslav, svatebních večírků, rozlučky… a teď i večeře.

Už je skoro po všem, pomyslela si Emma. Zítra konečně přestane být budoucí nevěstou a začne být tím, na čem skutečně záleželo.

Ženou Alexe Cassidyho.

Bezmyšlenkovitě vrátila řasenku Daisy, jak očima hledala zaplněnou místnost, než našla toho, koho hledala. Netrvalo to dlouho. Alex Cassidy ji vždy přitahoval, jako kdyby byl magnetem pro její oči. I než věděl, kým byla, sledovala ho na kampusu. Ačkoliv aby byla fér, nebyla díky tomu jedinečná. Všechny holky po něm pokukovaly, když ještě hrál fotbal.

A z těch všech si vybral ji.

Jakoby vycítil její pohled, Alex se lehce otočil z místa, kde se bavil s jejím strýcem a mrknul na ni.

Oplatila mu to.

„Je to skutečné, že?“ Zeptala se Daisy. „Neprobudím se a nezjistím, že to byl jen krásný sen. Skutečně si ho zítra vezmu, že ano?“

Její sestra se zasmála a chytila ji za paži. „Děláš si srandu? Ten muž tě zbožňuje. Odtáhl by tě do Vegas a vzal si tě už dávno, kdyby mu to tatínek dovolil. A když už jsme u tatínka…“

Daisy kývla ke přední části místnosti, kde se jejich otec bavil se zaměstnancem a natahoval se pro mikrofon.

Dvojčata se na sebe podívala a protočila oči v sloup. Wiston Sinclair byl milující otec, občas trochu řídící, ale rád ukazoval své ego. Bylo jasné, že skočí po možnosti stát se středem pozornosti, i když tohle nebyla jeho oslava (pořádali ji Cassidyho rodiče, jako bylo zvykem). Nevadilo mu vzít pozornost od nevěsty.

Emmin otec nepotřeboval poklepat na mikrofon, aby měl pozornost všech. Měl jednoduše tak velkou, autoritativní auru, že snadno dominoval místnosti.

Emma se tolerantně usmála, jak se místnost utišila a pozornost otočila k jejímu otci, ačkoliv obezřetně pohlédla na jantarovou tekutinu v jeho ruce. Daisy zjevně měla stejnou myšlenku, protože si povzdechla.

Když přišlo na alkohol, měl Wiston Sinclair jen dva režimy; moc a nebo vůbec. Když pracoval, ani se ho nedotkl – říkal, že je pak jako v mlze. Ale když slavil, což bylo s jeho rostoucím věkem čím dál častěji, pil většinou moc.

Dnes byl rozhodně ve večírkovém režimu.

„Možná to bude rychlé,“ řekla Daisy a stiskla Emmě ruku.

Emma si odfrkla. Nebála se. Jasně, byl trochu opilý, ale když se rozhlédla, všichni se tu dobře bavili.

Rozhlédla se po Cassidym a viděla, jak k ní vyrazil, ale pak ho chytila za ruku jeho matka, něco mu zašeptala a hlasitě se rozesmála, než lehce zavrávorala na jejích fialových podpatcích.

Cassidy chytil svou matku za paži a omluvně pohlédl na Emmu. Usmála se a zvedla ruku. Zůstaň.

Budou mít spoustu času, až bude po tomhle svatebním cirkusu.

Její otec počkal, než místnost zcela utichne, než tiše cinknul do skleničky a začal mluvit.

„No,“ řekl hlasem, který by se rozléhal i bez mikrofonu. „Nejspíš se nemusím představovat, ale pro kohokoliv ze strany ženicha, koho jsem ještě nepotkal, jsem Wiston Sinclair, hrdý otec naší červenající se nevěsty, o které se všichni shodneme, že dnes večer vypadá neuvěřitelně krásně.“

Několik lidí se na ni obrátilo a jeden z Cassidyho bratránků hlasitě zahvízdal. Emma se usmála a nemotorně zamávala. Cassidy zachytil její pohled a usmál se. Jeho oči byly vřelé, jak ji sledoval, rozpalovaly ji i přes místnost.

Chvění, které Emma cítila z toho jediného pohledu, jí připomnělo, jaké má štěstí. Nepotřebovala jeho slova Ani hvízdání, aby jí řekl, jak je krásná. Stačil mu jediný pohled a cítila se tak.

Její otec dál mluvil a lidé se ze slušnosti smáli, ale ona měla oči jen pro Cassidyho.

Jeho někdy-modré a někdy-zelené oči byly dnes perfektním mixem.

Daisy ji lehce stiskla ruku, aby se znovu soustředila na proslov otce, ale Emma se o to pokusila, zatímco její otec vyprávěl nějakou dlouhou historku o tom, jak si s Daisy vždy hrály na svatbu, když byly malé. Ubohá Emma vždy skončila jako ženich, a někdy ani to ne, když se Daisy rozhodla, že je tlustá kočka lepším partnerem.

„Ale dnes večer Emma konečně získala svou chvilku,“ řekl její otec a zakřenil se na poslouchající publikum. „Má holčička se zítra vdá za muže, kterého bych sám lépe nevybral. Oh, počkat… ale já ho vybral,“ řekl Winston Sinclair a pořádně si loknul burbonu.

Emma se zasmála společně s ostatními, i když netušila, o čem to sakra mluvil.

„Myslíš, že se mu dá ten burbon nějak nenápadně vzít?“ Řekla Emma koutkem úst k Daisy.

Ale její sestra neodpověděla. Emma na ni pohlédla a zjistila, že Daisy sleduje Cassidyho s výrazem, který byl částečně nervózní a plný viny.

Emma pohlédla na Cassidyho zrovna ve chvíli, aby viděla, jak uhnul pohledem. Z ní?

Nebo z Daisy?

Emma se zamračila. O co tu šlo? Její sestra a snoubenec byli přátelé – vlastně, byli už přáteli, než vůbec začal chodit s Emmou. Ale tohle jí přišlo… divné.

Emma se znovu soustředila na otce, tentokrát pořádně.

„Jsem si jistý, že otcové zde budou souhlasit. Není nic horšího než sledovat, jak vaše holčička vyrůstá,“ říkal Wiston. „Ta chvíle, kdy si poprvé uvědomíte, že nosí makeup. První ples, na který jdou s chlapcem, kterého jste nikdy nepotkali. První auto, první přítel, první zlomené srdce… tím vším jsem si prošel s Daisy a málem mě to zabilo.“

Všichni se zdvořile usmáli.

„Ale Emma…“ Otec na ni pohlédl jen na okamžik, pozvedl k ní sklenku. „Emma byla má stydlivá malá holčička. Nikdy nešílela z chlapců. Na střední to bylo skvělé, ale na vysoké… no, otec se začne strachovat, víte?“

„O čem to mluví?“ Řekla Emma tiše své sestře.

Daisy neodpověděla.

„Takže si představte mou úlevu, když jeden z mých letních brigárdníků byl nejen spolužákem mých dcer, ale také skvělý hráč fotbalu, jeden z nejlepších studentů a perfektní gentleman. No, nemůžete otce vinit z toho, že se začal plést, že ne? Když vám zkříží cestu kluk jako Alex Cassidy, a rychle se ve dvaceti jedna letech stane vaší nepostradatelnou pravou ruku, začnete jednat. Nebo alespoň Winston Sinclair začne.“

Emmě začalo v hlavě zvonit na poplach, ačkoliv nebyla schopna říct proč. Pravda, Cassidy pracoval pro jejího otce, když byl ještě v prváku – brigáda, kterou získal díky Daisy. A ano, její otec ho hned začal mít rád… ale co znamenalo to, že začal jednat?

Pohlédla zmateně na Cassidyho, ale ten jí pohled neoplatil. Oči měl uzamčené na Winstonovi a varovné zvonění v Emmině hlavě bylo čím dál hlasitější, jak spatřila obavy v jeho tváři.

Cassidy byl tím nejjistějším, nejsebejistějším člověkem, jakého znala. Dokonce i když mu doktoři řekli, že se bude muset vdát fotbalu či riskovat permanentní zranění, stěží sebou škubnul. Jednoduše přesunul svou pozornost a všechnu energii, kterou kdysi dával do fotbalu, dal…

Oh můj Bože.

Všechno to dal do firmy jejího otce.

Emma znovu pohlédla na tátu, jak pokračoval.

„No, většina z vás si neuvědomuje, že i když Sinclair Media Group vážně školí brigádníky, kde jich máme víc jak dva tucty každé léto, jen jednomu z nich pak nabídneme stálou pozici. Soutěživost je zuřivá; standardy neuvěřitelně vysoké. A i když si cením klasických vlastností každého uchazeče – pracant, ambiciózní, rychle se rozhodující – také oceňuji průbojné myšlení… kandidáta, který myslí jinak, nebojí se být vynalézavý.“

Její otec se zastavil na tak dlouho, aby kývnul na barmana svou téměř prázdnou sklenkou.

„Nicméně, omluvíte starého muže za to, že tak kecá, ale nejspíš vidíte, kam s tím směřuji.“

„Ó můj Bože,“ zašeptala Daisy.

„Cassidy byl na seznamu potencionálních pracovníků od začátku, ale pravdou je, že mi tenhle kluk dluží za víc než jen za svůj profesionální život, není to pravda, synu?“ Winston se zakřenil na Cassidyho.

Ten mu úsměv neoplatil.

„Víte, nabídnul jsem Cassidymu práci. Ale s jednou poněkud zvláštní podmínkou,“ pokračoval Emmin otec, který na Emmu konečně pohlédl. „Emmo, zlatíčko, vsadím se, že si neměla ani tušení, že je tvůj otec tak schopný dohazovač.“

O čem to sakra mluví?

Daisy byla najednou vedle otce, a když k ní natáhl skleničku, vzala si ji, ale rozhodně ji nepodala barmanovi, který stál opodál s flaškou.

Daisy se nikdy nepřestala usmívat, jak něco zašeptala k jejich otci. Buď ji neslyšel a nebo nechtěl, protože dál pokračoval.

„Cassidy velmi rád vyhověl starému muži tím, že vzal jeho dceru na rande výměnou za práci po státnicích, že ano, synu?“ Zakřičel Winston Sinclair jako nějaký benevolentní dohazovač, a co bylo fascinující, všichni se na něj zářivě usmáli.

Bez pochyby jim došlo, že Emma už věděla o tomhle „okouzlujícím“ aspektu jejich historie – milující, vlezlý otec, který své dceři našel pravou lásku.

Až na to, že tohle bylo poprvé, kdy to Emma slyšela. Nebyla překvapená, že jí o tom neřekl její otec. Věděl, že nenáviděla, když jim vstupoval do života.

Ale Cassidy… jak to nemohl zmínit její snoubenec?

Překvapeně zírala na Cassidyho, v uších jí zvonilo. Pozval ji ven jen proto, že mu to řekl její otec?

Jejich setkání v knihovně kampusu to léto přes začátkem školy…

To bylo naplánované?

Vážně?

Zavrtěla hlavou. To nemohla být pravda. Její otec se pletl. Všimla bych si, že je něco špatně, nebo ne?

Neznepokojilo by ji to tolik, kdyby se na ni Cassidy alespoň podíval. Ale ten měl pohled stále upřený na jejího otce.

Emma nemohla být takhle slepá. Nebo ano?

Nakonec pohlédl na Daisy. Která mu pohled oplatila, zcela plný paniky.

Ó můj bože.

Emma se instinktivně obrnila s vědomím, že tu ještě nebyla poslední puzzle příběhu.

„Ale celé se to proti Cassidymu tak trochu obrátilo,“ říkal její otec. „Zjevně netušil, že mám dvě dcery. Když nadšeně přijal mou nabídku, myslel si, že vezme ven Daisy.“

Svět se natočil.

Cassidy chtěl jít na rande s… Daisy?

Ani netušil, že existovala?

Emma slepě zírala na svého otce a čekala, až se dostane k tomu vtipu.

Když se jen zakřenil a jeho publikum zasmálo, aniž by na ni pohlédli, Emma kouknula na svou sestru, která ji bezmocně sledovala. Její výraz byl zničený… ale ne překvapený.

Daisy to věděla.

Konečně, konečně pohlédla na Cassidyho, tiše ho prosila, aby to popřel.

Aby popřel, že nejen že byl podplacen, aby ji pozval ven, ale že byla jeho druhá volba.

Prosím, kdokoliv, popřete to!

Ale když pohlédla na muže, kterého si zítra chtěla vzít, nevypadal zmateně ani vztekle.

Vypadal… rezignovaně. Jako kdyby věděl, že ho takhle část jejich minulosti jednou kousne do zadku.

Až na to… že ji o tom nikdy neřekl.

Chodili spolu víc jak dva roky. To bylo dost času na to, aby řekl: „Oh, a mimochodem, víš, co je vtipné? Tvůj táta nás dal dohromady, akorát jsem si v té době neuvědomil, že má Daisy dvojče.“

Ale neřekl. Nikdy v ní ani neprobudil myšlenku, že jejich náhodné setkání v knihovně bylo něčím jiným.

Sledovala, jak provinile zavřel oči, a zavrtěla hlavou. Stěží si uvědomovala, že si ostatní lidé začali uvědomovat, že nejde o žádný pěkný příběh, a začali si šeptat.

Daisy něco zasyčela na jejich otce, než zamířila zpátky k Emmě s zuřivě ochranným výrazem. Ale Winston Winclair byl příliš nalitý burbonem. Příliš si užíval mikrofon a šanci zářit.

Tentokrát, když kývnul na barmana o další drink, Daisy ho nezastavila. Napil se, a stále mu bylo ukradené, že právě zničil svou dceru.

Daisy k ní dorazila, a Emmin výraz musel odhalovat ty příšerné emoce, protože ji pevně chytila za biceps a začala ji táhnout k východu.

„Pojďme na záchody,“ řekla tiše a široce se usmála na zbytek lidí, jako by tu nebylo nic k vidění.

Emma se nechala odtáhnout a nikdy neuhnula pohledem od Cassidyho. Konečně jako by se dostal z toho oparu, protože na ni pohlédl a vyrazil k ní se zoufalým výrazem.

A pak Emmin otec začal znovu mluvit.

„K čertu, to sakra nezmlkne,“ zasyčela Daisy neslyšně.

To Emmu přimělo zastavit se. Daisy nikdy neklela. Pokud její sestra řekla sakra na veřejnosti, znamenalo to, že tahle katastrofa nebyla u konce.

„Vědělas to,“ řekla Emma roztřeseně.

Daisy vypadala zděšeně. „Emmo, přísahám bohu, že jsem Cassidyho nikdy nechtěla.“

„Ale vědělas, že tě chce pozvat na rande.“

Daisy zavřela oči. „Táta mi to řekl, když tě Cassidy vyzvedl na první rande. Byla jsem zděšená, Emmo, ale přísahám Bohu, že se na mě nikdy ani nepodíval, co tě potkal. A já ho nikdy nechtěla. Musíš mi věřit.“

Emma si prohlédla tvář své sestry. Věřila jí. A přesto…

„Nikdy si mi to neřekla.“ Emmě se zlomil hlas.

Daisy vypadala zničeně. „Nechtěla jsem ti ublížit. Měla jsi ho tak ráda a-“

Emma se jí vyškubla ve chvíli, kdy se vedle ní objevil Cassidy. Natáhl se pro ni, ale uskočila. Od obou.

Otočila se na svého otce, odhodlaná slyšet poslední slova.

„No,“ řekl Winston a polkl svůj drink. „Ukončím to… vím, že se všichni těší na tu úchvatnou večeři, kterou pro nás Cassidyovi naplánovali, ale řeknu ještě něco.“

Její otec se rozhlédl po místnosti, a na okamžik ji napadlo, že konečně prozřel. Že si možná uvědomil, že se k němu nevěsta nehrne s nadšením z jeho řeči.

Ale nehledal ji. Místo toho našel očima Cassidyho a zakřenil se, než zvedl sklenku. „Kdybyste si všichni vzali vaše pití, rád bych připil svému budoucímu zeti, který je nejspíš tím nejprohnanějším bastardem, s jakým jsem kdy měl to štěstí pracovat.“

„Ne,“ řekl Cassidy drsně, vedle ní, ale ne dost nahlas na to, aby to její otec slyšel. Jako kdyby ho to zastavilo.

V tu chvíli si nebyla Emma jistá, že by chtěla, aby přestal. Chtěla – potřebovbala – to slyšet.

„Na Cassidyho,“ řekl Winston s kývnutím. „Za to, že měl dost velké koule na to, aby se mi postavil. Víte, když byl ještě brigádník, byl jsem jeden krok před ním, ale zhruba před rokem mě předběhl. Ani ne dvacet čtyři hodin poté, co jsem Cassidymu řekl, že Sinclair Media Group odkážu jedině rodině, vletěla má drahá Emma do domu s oznámením: byla zasnoubena. Skvěle zahráno, synu. Opravdu skvěle.“

Winston se zasmál, ačkoliv se k němu nikdo jiný nepřidal. Konečně si uvědomili, co její otec ne: tohle nebyl příběh vhodný na večeři před svatbou.

Vlastně nebyl vhodný vůbec.

Emma se pomalu otočila na svého snoubence. „Bereš si mě pro firmu mého otce?“

Cassidy zkřivil tvář a náhle vypadal o deset let starší. „Emmo. Ne. Ne. Já jen-“

„A pozval si mě na rande jen proto, že sis myslel, že jsem Daisy?“ Řekla Emma bolestivě chraplavým hlasem. Nezněla jako obvykle. Zjevně se jeden ze střepů jejího srdce usídlil v hlasových chrupavkách.

Daisy se dotkla její ruky, a Emma uskočila, stěží si vědoma faktu, že je všichni sledují.

Cassidy ji spaloval pohledem, prosil ji, ale ona se zmohla jen na zavrtění hlavou.

První setkání bylo lež. To, že ji požádal o ruku, bylo o byznysu.

Celý jejich vztah byl jen lež.

„Emmo, prosím-“

Otočila se na patě a udělala tu jedinou věc, co ji napadla: odešla. Odešla ze soukromého sálu v hlavní části restaurace. Slepě prošla kolem stolů, až dorazila k recepci, a pak šla dál.

Jen když byla před restaurací se zastavila, aby vdechla vlhký letní vzduch, který jí nijak nepročistil hlavu, ani ji nezbavil bolesti v srdci. Rozhodně jí nepomohl zbavit se pocitu na zvracení.

Slyšela, jak se za ní zavřely dveře restaurace a někdo se k ní přidal. Věděla, že je to Cassidy.

A pak se k němu otočila.

Otočila se, aby to ukončila.

 ***

O sedm let později

„Emmo, jsi v pohodě?“ Zeptala se Grace a lehce se dotkla její ruky.

Emma si položila ruku na krk a zamrkala, aby se vzpamatovala, než sjela rukou na své bušící srdce.

Mitchellův otec dál mluvil, něco o tom, že nemají nikdy chodit do postele naštvaní, zatímco Julie a Mitchell stáli vedle něj, kývali a falešně se usmívali.

Tohle nebyl proslov jejího otce.

A byla v New Yorku, ne v Severní Karolíně.

Bylo jí třicet jedna, ne dvacet čtyři. A nebyla nevěstou.

Tohle není ta noc.

Emma se usmála na strachující se Grace. „Jsem v pohodě,“ zašeptala. „Jen… jen pár špatných vzpomínek.“

A poté, protože musela, se otočila a našla pohledem Cassidyho. Našla ho, jak ji sleduje, přesně jako před těmi lety.

A dle prázdného výrazu v jeho tváře nebyla jediná, kdo se vrátil k těm mizerným vzpomínkám.

Byl v nich s ní.