TTWL - 16. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

Existovalo jen pár věcí, které Alexe děsily víc než jeho týdenní schůzky s týmem Stiletto. Ne proto, že by to nebyla skupina kompetentních, schopných a bystrých žen. V mnoha ohledech se ty diskuse moc nelišily od těch, co vedl s Oxfordem.

Ale témata těch diskusí?

Bolestivá. Neprosto bolestivá.

„Pane Cassidy?“ Zeptala se jedna ze stydlivějších dívek z druhé strany stolu. Kristen? Kirsten? „Jakým směrem tedy máme jít?“

Do prdele. Nedával pozor. A to ne proto, že by se nechal rozptýlit, ale jeho mozek jednoduše někam odplul, protože neměl žádný názor na tampóny, typy jogurtů ani námořnicky modrý lak na nehty.

„Věřím vašemu úsudku,“ řekl a sebevědomě se na tu blondýnu usmál.

Byl si celkem jistý, že ze sekce Vztahů zaslechl smích. Většina ze Stiletta byla buď okouzlena jeho přítomností, nebo se styděly, ale Grace, Riley a Julie se doslova bavily. Jím.

Pokud šlo o Emmu… těžko poznat. Měla svůj obvyklý kamenný výraz.

Tak to bylo od noci, kdy viděl, jak se líbala s jejím ex. Alex sevřel prsty na peru a přesunul svou pozornost na konec stolu.

„A co vy čtyři? Jak se připravujete na prosincové číslo?“

„Skvěle!“ Řekla Grace. „Co můžete nacpat do ponožky tak, aby to využil, je skoro napsáno, ačkoliv bylo pěkně naprd psát to v říjnu.“

Alex nepozorně přikývnul. Bylo podivné bavit se o Vánocích v říjnu, ale tak to v časopisech chodilo.

„Ri?“

„No, protože jsem nesměla napsat logistika sexu pod vánočním stromkem, psala jsem o svátečním spodním prádle. Našla jsem podprsenku, na které byly perníčky přes bradavky.“

Alex sebou škubl.

„Ono potřebuješ manuál na sex pod stromečkem?“ Zeptala se Emma. „Nejde to prostě udělat?“

Riley na ni trpělivě pohlédla. „Tři slova slov: jehlice zastrčené v zadku.“

„Ježíši,“ zamumlal Alex. „Julie, co tvůj příběh?“

„Ještě jsem nezačala,“ řekla s drzým úsměvem. „Za dva týdny se vdávám. Mám své priority. Ale napíšu ho.“

Cvaknul propiskou. „Opraš mi paměť?“

„Jak přežít tchýni a tchána.“

„Mluvíš z osobní zkušenosti?“ Zeptala se Riley.

Julie si povzdechla. „Mitchellova máma plánuje dopředu a trvá na pózovaném rodinném fotu před vánočním stromkem. Koupila mně červenou čelenku. Se třpytkami.“

„Pěkné,“ řekla Emma. „Vezmeš si k tomu i svetřík?“

Alex si promnul spánky. Rozhodně ho začne bolet hlava. „Emmo? Tvůj příběh?“

Pohlédla mu do očí. „Je v pohodě.“

Všichni na ni pohlédli a čekali, až bude pokračovat.

Ale nepokračovala.

A pak všichni pohlédli na něj, a čekali, že bude chtít vědět víc.

Nechtěl.

Alex od ní ujel pohledem, jako kdyby mu byl její příběh ukradený. Jako by nechtěl vědět každý drobný detail o chlapovi, co ji líbal ten večer na chodbě.

Chtěl to vědět.

Ale nevěřil své vlastní reakci. Ne s celou konferenční místností plnou žen, co ho sledovaly.

„Fajn, fitness teame, jste na řadě.“

Přísahal by, že viděl, jak se Emma samolibě usmála, a zatnul zuby. Pokud si myslela, že mu nebude muset hlásit svůj pokrok, myslela si to špatně!

Jakmile byla schůzka u konce, Alex vyběhl jako první ze dveří, ale tam se zastavil a nechal všechny projít. Udělal to pod záminkou toho, že je všechny oslovil jménem a dal jim tak najevo, že je tu, kdyby ho potřebovali, nehledě na fakt, že ženským blbinám nerozuměl.

Ale hlavně čekal na ni.

Vycházela jako poslední. Úmyslně, pokud ji ještě znal dobře. Což znal.

Také se pokusila projít rovnou kolem něj, když řekl její jméno: „Emmo.“

Zastavila se, ani na něj nepohlédla, a on se téměř usmál. Začínal si užívat tu hru, co hráli. Před pár měsíci se ignorovali zcela vzájemně a upřímně. Ale teď mu její ignorace, poté, co spolu sdíleli víno a burger, připadala podivně intimní. Jako kdyby měli společné tajemství.

„Můžeš se později zastavit u mě v kanceláři?“

Pohlédla na něj s vykulenýma očima. „Chceš tím říct, že mám vážně schůzku se svým nastrčeným šéfem? Doufám, že mě necháš pro tebe něco napsat. Možná bych ti mohla přinést kafe? Potřebuješ, abych ti nejprve skočila do čistírny pro sako?“

Protočil oči v sloup. „Prostě přijď. Ve dvě?“

Také protočila oči v sloup a bez odpovědi vyšla z místnosti.

Řekl si, že má padesát na padesát šanci, že se ukáže. To překvapení si užíval.

Alex se vrátil do své kanceláře v Oxfordu, kde musel hasit několik požárů. Nejnovější obálka byla katastrofa, protože filmová hvězda byla zhulená. Další kreslíř skončil. Dva z jeho designerů šli na nemocenskou. Jedna z Coleových naštvaných žen přišla hledat pomstu. Dvě z Lincolnových žen přišly, aby si užily v kanceláři.

Dvě hodiny tu byly cobydup a on se nenáviděl za to, že koukal na hodinky i dveře každých třicet vteřin.

Dorazila ve dvě deset.

„Nečekal jsem, že tě uvidím,“ řekl a pozval ji dovnitř.

Položila si ruku na hruď a její pěkné oči se rozšířily, jak vklouzla do svého jižanského přízvuku. „Ale, božíčku, pane Cassidy, nikdy bych přeci nemohla odmítnout muže, který na mě čeká – jen jste nikdy neřekl, zda vám mám přinést kávu či oblečení-“

„Fajn, fajn, rozumím,“ zamumlal. „Omlouvám se, že jsem ti to tak poručil. Nebylo to ode mě milé.“

Prohlížela si ho a poté vešla do kanceláře a sedla si naproti němu. Měla na sobě tmavě zelené šaty až ke krku, s širokým páskem. Podpatky měly alespoň pět centimetrů, vlasy měla stočené do jakéhosi drdolu, a vypadala… nedotknutelně.

Což byla škoda, protože jeho ruce jí toužily rozplést ty vlasy, pomuchlat ty příliš dokonalé šaty, připomenout jí, jaké to bylo-

Odkašlal si.

Přehodila si nohu přes rohu a probodla ho tím kamenným pohledem.

Oplatil jí ho. „No tak, Emmo, dej mi chvilku oraz. Myslíš, že snad chci být tvým šéfem?“

„Nezaváhal jsi a využil příležitost, když jsi mi dal příběh, o kterém jsi věděl, že mě bude štvát.“

„Nevypadala jsi tak naštvaně, když ti nějaký chlap strkal jazyk do krku.“

Zvedla bradu. „Víš, kdyby tu byla Camille, řekla by mi, že ten polibek můj příběh okoření.“

Alex cvaknul propiskou a hledal klid. Měla pravdu, no jistě. Měl by na ni mluvit jako šéfredaktor. Ne osobně.

Ale každý uběhlý den si byl Alex víc a víc vědom jejich historie. Ale hlavně toho rozhovoru, který nikdy nedokončili.

Víc si byl vědom Emmy.

Jako ženy.

Jako jeho ženy.

Tedy. Bývalé.

Sakra!

„Fajn,“ řekl a opřel se do křesla, roztáhl ruce. „Pověz mi o něm tedy. Jako šéfovi.“

Složila si ruce do klína. „Joel Lambert. Chodili jsme spolu dva roky.“

Pozvedl obočí. „Dva roky. To není moc významné.“

Pokrčila rameny. „My jsme spolu byli tři.“

„A vidíš, jak skvěle to dopadlo.“

Usmála se. „Přesně.“

„Tak proč jste se rozešli?“

„Budeš si muset přečíst článek.“

„No, to udělám, pokud ho dokončíš,“ řekl.

„Ještě není hotový, odsekla. „Je to časově nejnáročnější příběh ze všech, co jsem psala za poslední měsíce.“

Lež. Naklonil se kupředu. „Jsi si jistá, že pravý důvod nemá něco společného s faktem, že sis to nejdůležitější interview schovávala nakonec?“

„Lichotíš si,“ řekla a shlédla si na nehty.

„Požádal jsem tě o ruku,“ zavrčel. „Myslím, že tím jsem si vysloužil místo mezi tvými ex.“

Znuděně povzdechla a setkala se s jeho pohledem. „To i Joel.“

Alexovo otravné cvakání propiskou okamžitě ustalo, a z nějakého důvodu si připadal, jako by se mu žaludek propadl při pomyšlení na to, že by byla Emma zasnoubena s jiným mužem.

Chtěl se ptát.

Kdy ji Joel požádal. Zda řekla Emma ano jen, aby mu později vyrvala srdce, když vycouvala.

Zda ho milovala.

Ale příliš se bál, co by tím prozradil. A tak ji místo toho popíchnul. „Kdy to dokončíme, Emmo?“

Uhnula pohledem. „Už víš, jaké tři otázky pokládám. Nemůžeš mi je… prostě poslat mailem, nebo tak něco?“

Přimhouřil oči. „Bojíš se, zlatíčko?“

Znovu na něj pohlédla. „Jen nemám zájem.“

Alex se zakřenil. „To si nemyslím. Existuje důvod, proč uhýbáš před jakoukoliv diskusí o naší minulosti. Jsi vyděšená.“

„Ani ty se do těch debat nehrneš.“

Jeho úsměv se rozšířil. „Což je přesně důvod, proč tu diskusi musíme mít. Dvanáct dní s ex… kolik jsi už vyslechla?“

„Deset,“ řekla neochotně. „Jedenáctka přijde dnes večer.“

„Perfektní,“ řekl. „Dvanáct tedy přijde pozítří večer.“

Emma slabě přikývla, než se postavila a vyrazila ke dveřím. Zjevně se rozhodla, že je jejich schůzka u konce, ale on se ji nepokusil zastavit. Řekl, co potřeboval říct.

„Přines víno,“ řekla, aniž by se obtěžovala otočit se. „Něco dobrého. Bůh ví, že ho budeme potřebovat.“