TTWL - 15. kapitola

Překlad: Kerris
Kor.: Tahiti

Z Emmina poměrně rozsáhlého seznamu ex-přítelů existovali jen dva, u kterých se obávala rozhovoru o jejich minulosti.

Jeden byl její velmi sexy soused/dočasný šéf/bývalý snoubenec.

Ani si nedovolila přemýšlet nad tím, jaké to bude, až vyslechne Cassidyho. S tím se vypořádá, až bude připravena. Což nejspíš nebude nikdy.

A tím druhým byl… byl Joel Lambert.

Potkali se, když jí bylo dvacet šest, chodili spolu dva roky, což byl její nejdelší vztah hned po Cassidym.

Joel byl naprosto nezbytnou součástí obrázku Emminých ex.

Také měla podezření, že to bude jeden z těch, co o ní nebudou mít žádná vlídná slova.

Emma a Joel se potkali na jednom z neprofláknutějších míst v New Yorku: při otevřené galerie umění. Emmin zaměstnavatel (před Stilettem) získal pro pár zaměstnanců exkluzivní lístky poté, co vyhráli poměrně důležitou cenu, a Joelova sestra byla kamarádkou umělce.

Měli spolu společnou jednu zásadní věc: byli v New Yorku noví, což znamenalo, že byli ochotni udělat prakticky cokoliv, aby si vyvinuli sociální život… i když to znamenalo strávit čtvrteční noc v galerii umění, kde umělcova specialita byla socha z usušených špaget. Vážně.

Nebyla to láska na první pohled. Ani touha. Spíš si našli společníka na baru, protože to byl jediný způsob, jak přežít ten večer.

Přistoupili k barmanovi ve stejnou chvíli a začali si přehazovat přednost: běžte první, ne, to vy.

O dvě sklenky chardonnay později Joel navrhl, aby si vzali taxík a najedli se v italské restauraci nedaleko.

O dva měsíce později spolu trávili většinu večerů i víkendů.

O dva roky později vzal Joel Emmu do moderního steakhousu v Rockefelleru. Někdy během předkrmu a crème brûlée, které si chtěli rozdělit, ji požádal o ruku.

O dvě minuty později se rozdělovala jen Emma a Joel. Crème brûlée dojedla sama.

Žádný prstýnek.

Žádný Joel.

Nevinila ho z toho, že byl naštvaný a zraněný. Ale tak trochu ho vinila z toho, jak vykřikl: „To si ze mě děláš prdel!“, čímž na ně upozornil celou restauraci. Ani si neužila, že jí na konci zbyl poměrně obří účet.

Ale chápala to. Vážně. Její stud byl ničím oproti jeho bolesti. Vsadila by se, že se její kreditka zotavila mnohem rychleji než jeho pýcha.

Ale nejhorší bylo, že Emma skutečně netušila, že si nechce Joela vzít. Věděla, že si myslel, že si jen zahrávala s jeho srdcem… tahala ho za nos, aby ho veřejně ponížila. Ale skutečně netušila, dokud neklečel na jednom koleni, že to nedokáže. Nemohla si ho vzít. Nechtěla si vzít nikoho.

Joel Lambert dodržel své slovo a už jí nikdy nezavolal.

Ale možná jeho zahořklost zmizela za ty tři roky, co se neviděli, protože na její zprávu odpověděl ihned a zdvořile.

Buď už se přenesl přes jejich rozchod, nebo se tu ukáže se sekyrou, odhodlaný získat svou pomstu.

Telefon zazvonil. Řekla recepčnímu, ať pošle Joela nahoru.

Kousla se do nehtu. Možná, že sem měla ještě někoho přizvat jako morální podporu. Ale Julie, Grace a Riley neznaly celý příběh o Joelovi, a nebyla si jistá, že je ochotna odpovídat na jejich nevyhnutelné otázky o tom, proč řekla ne někomu, kdo měl na svěřeneckém fondu miliony a vypadal jako mladý Brad Pitt. Byl také ochotný si prodloužit cestu domů přes květinářství, jen aby jí přinesl tulipány.

Nevěděla ani jak to objasnit sama sobě, kromě toho, že jí to nepřišlo správné.

Emma se zhluboka nadechla a otevřela dveře při tichém, ale rázném zaklepání.

Vypadal… stejně.

Lehce těžce. Vždy to byl velký chlap – neměl nadváhu, jen ten typ těla, který připomínal medvídka, co se rád tulí a objímá. Připadal jí teď jako hora, s těmi širokými rameny a úsměvem.

Ano, úsměvem.

Žádná sekera.

„Ahoj, Ems.“

„Joeli.“

Rozevřel náruč a ona k němu přistoupila a objala ho, protože to byl fajn pocit. Jako když jste na podzim vyhrabali teplejší peřinu a poprvé se do ní zachumlali.

Jeho objetí ji obklopilo, jak ji pevně stiskl. Také ho stiskla a lehce se zasmála, než se odklonila a pustila ho dovnitř.

Sundal si bundu a pověsil ji na věšák, zatímco se rozhlížel. „Takhle jsem si tvé místo nepředstavoval. Nenáviděla jsi přehnanou výzdobu.“

„Stále nenávidím,“ řekla. „Hledám nový domov. Tohle je byt mé šéfky, ale nechává mě tu v pokoji pro hosty, zatímco je na dovolené se svým novým chlapcem.“

„No, výhled je krásný, i když to tu vypadá jako v replice Versailles,“ řekl Joel a vyrazil k oknu, aby z něj vyhlédl.

„Přesně! Chceš něco k pití? Pivo? Whiskey?“

Joel nikdy neměl rád víno.

„Skotskou? Čistou. Pokud ji máš.“

„Mám.“ Tedy, Camille ji měla. Ale Camille řekla, ať se obslouží. Snad ta skotská nebude příšerně drahá. Ale i kdyby ano, hej… dalo se to odepsat jako pracovní výdaj. Tak trošku.

„Takže, Ems, příběh o ex?“ Řekl a děkovně se usmál, když mu podala sklenku. „To se ti nepodobá.“

„Podobá se to snad někomu?“ Zeptala se a sobě nalila ledový čaj. „Přiznám, že to není zrovna má ideální představa, ale to je součástí práce.“

„Jasně. Stiletto, co? To si psala v mailu? Když jsme byli spolu, byla si stále u toho módního plátku-“

„Runway,“ řekla a zvedla ze stolu poznámkový blok, který přenesla do obýváku.

„Jo.“

„A ty?“ Zeptala se. „Stále jsi u stejné firmy?“

„Ano. Během dalších pár let snad budu partnerem, pokud zahraji své karty správně.“

„Gratuluji,“ řekla, a myslela to vážně. Joel nepotřeboval pracovat. Jeho rodina byla zazobaná. Ale miloval svou práci firemního právníka.

Posadil se naproti ní a natočil si židli tak, jak to žádný z předchozích mužů neudělal. Naklonil se kupředu, se sklenkou v dlaních, a intenzivně si ji prohlížel. Zvědavě.

„Vypadáš stejně,“ řekl lehce okouzleně.

Zasmála se. „Říkáš to, jako by to byla špatná věc. Ujišťuji tě, že to ženy slýchají rády.“

„Myslím to vážně!“ Řekl. „Od chvíle, kdy jsem dostal tvůj mail, jsem přemýšlel, jak ses asi změnila. Jestli ses změnila. Ale jsi stále ta stejná žena, jakou si pamatuji.“

Pozvedla obočí. „Nevím, jestli mě to neurazilo vzhledem k tomu, jak jsme se rozešli.“

Jeho úsměv nezmizel, ale lehce zněžněl. „No, řekněme jen, že jedna mizerná noc nevymaže spoustu skvělých.“

Emma polkla knedlík v krku. Tohle bude těžké.

Shlédla na svůj bloček. „Fajn, takže… ptala jsem se mužů na-“

„Všech?“

Obezřetně vzhlédla, ale jen na ni hravě mrknul a opřel se o židli. „Promiň, pokračuj. Ptala ses nás všech na…“

Emma se usmála. „Tři stejné otázky. Odpověz upřímně. Slibuji, že ve článku nezazní tvé jméno.“

„Jo, ale slibuješ, že nebudeš plakat?“

Otevřela ústa a on se při jejím výrazu rozesmál. „Jen si dělám srandu. Nemám tě v úmyslu rozbrečet svou krutostí, a i kdybych měl, neumím si představit, že by Emma Sinclairová uronila slzičku.“

Shlédla dolů. Ne. Jsou vyschlé.

„Fajn, Lamberte, první otázka,“ řekla falešně žoviálně. Poté vzhlédla a setkala se s jeho pohledem. „A pamatuj, buď upřímný.“

Naznačil jí sklenkou, aby pokračovala. „Když si dostal můj mail s pozvánkou… co byla tvá první reakce?“

Joel se jí podíval přímo do očí. „Naděje.“

Emma byla připravena dělat si poznámky, ale pero jí vypadlo z prstů. Tohle bylo to, čeho se obávala.

„Promiň. Vím, že to nechceš slyšet,“ řekl tiše. „Ale jsi jedna z těch holek, na kterou muž nezapomene, Ems. Zvlášť muž, co si tě chtěl vzít.“

Na okamžik zavřela oči a znovu je otevřela, přinutila se napsat jeho odpověď, i když věděla, že na tenhle nepříjemný moment dlouho nezapomene. K čertu s Cassidym za to, že ji uvrhl do téhle pozice.

„Fajn, další otázka,“ vyhrkla, ačkoliv si jeho prohlášení zasloužilo odpověď. Odpověď, kterou mu nemohla dát. „Když se zamyslíš nad naším vztahem, časem, který jsme strávili spolu, na co si pamatuješ? Může to být moment, pocit-“

Napil se skotské, výraz měl zamyšlený. „Pochybuji, že to bude nejchytřejší odpověď, jakou jsi na tuto otázku slyšela, ale je to, jako bych měl navěky vyrytou vzpomínku na to, jak jsme se poprvé potkali. Věděl jsem, že si ta pravá. Vím, že to bylo jednostranné. Věděl jsem, že u tebe neexistuje něco jako láska na první pohled. Ale to je v pohodě, namlouval jsem si. Namlouval jsem si, že tě přiměju mě milovat. Nepsychopaticky, samozřejmě,“ dodal s úsměvem.

„Jistě,“ zamumlala a prsty se jí třásly, jak psala.

A pak se přiměla vzhlédnout. „Joeli…“

Zavrtěl hlavou. „Nemusíš nic říkat. Jen polož svou poslední otázku.“

Vydechla, nejistá si tím, zda cítí úlevu z toho, že ji nenutí do konverzace, či je rozhozená z těch bomb, co po ní házel, zatímco tu jen seděla jako hromádka bez emocí.

Proti němu si připadala… chladná. No, vlastně proti komukoliv. Jako kdyby uvnitř ní všechna ta láska a city, co pro ostatní byly samozřejmé, uvnitř ní zemřely. A Joelova slova ten pocit jen desetkrát zhoršila.

„Fajn, poslední otázka.“ Hlas měla tak chraplavý, že to zkusila znovu. „Poslední otázka. Proč jsme se rozešli?“

Jeho úsměv byl tentokrát nucený. „No… to je jednoduché. Chtěl jsem se oženit. Ty ses nechtěla vdávat. Chlap rozhodně nezapomene na odmítnutí na veřejnosti, když klečí na jednom koleni.“

Emmě se povedlo nezašklebit. Stěží.

„Musela jsem se zeptat,“ řekla a cítila se hloupě. „Chci tím říct, snažím se neměnit otázky v interview, takže jsem tě nechtěla popíchnout-“

„Ems.“ Naklonil se kupředu a usmál. „Bylo to pár let. Řekl jsem, že jsem nezapomněl, to ale neznamená, že jsem se z toho nevzpamatoval. Slibuji, že neskočím z okna z téhle extrémně vysoké budovy, ve které žiješ.“

Kývnula k jeho téměř prázdné skotské. „Chceš dolít?“

„Ne, jsem v pohodě. Co ještě ode mě potřebuješ?“

Zavrtěla hlavou. „Nic. Jak jsem slíbila, bylo to krátké a milé. Potřebovala jsem jen pět minut. Ale pokud chceš cokoliv dodat…“

Držel její pohled. „Chci toho dodat spoustu. Nic z toho však nechceš slyšet.“

A pak se postavil, dopil své pití a přešel do kuchyně, kde opatrně položil sklenku do dřezu. Nepamatovala si, že by byl tak pořádný, když byli spolu.

„Díky, že jsi přišel, Joeli,“ řekla a odložila své poznámky na konferenční stolek, než se postavila. „Vím, že to nebylo lehké.“

Pokrčil rameny. „No, přiznávám, že mou první reakcí bylo říct ne, ale pak jsem si uvědomil, že ti potřebuji něco povědět.“

Emma polkla.

Promnul si rukou zátylek a vzhlédl ke stropu, jako by hledal vhodná slova. „Chtěl jsem říct, že se omlouvám,“ řekl.

Zamrkala. To nečekala.

„Za to, že jsem tu noc udělal takovou scénu. Za to, že jsem tě tam nechal s účtem, samozřejmě. Ale hlavně… je mi líto, že jsem tě požádal o ruku. Myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že jsem díky tobě ten nejšťastnější muž na světě, ale věděl jsem – věděl – že nejsem tím, kdo tě udělá šťastnou. Ale stejně jsem se zeptal.“ Shlédl na linku. „Bylo to ode mě sobecké. A je mi to líto.“

Emma zasténala. „Joeli, jsi až neuvěřitelně hodný. To víš, že ano? A otravně krásný. Nemáš se za co omlouvat.“

„Ani za ten účet?“ Zeptal se s úsměvem.

„No, fajn, dvou set dolarové šampaňské nebylo zrovna v mé cenové relaci.“

„Fajn, řekl bych, že ti dlužím, ale byl jsem schopen získat jen padesát procent z prstýnku, taaaakže…“ Mrknul.

„Jsme si kvit?“ Zeptala se Emma a doprovodila ho ke dveřím.

Sundal si bundu a přehodil si ji přes paži, jak otevřela dveře.

Vstoupil do chodby a poté se otočil, jeho široké tělo zaplnilo celý prostor.

Joelovy usměvavé oči najednou vypadaly smutně, když na ni shlédl. Úsměv mu však nepovadl, jako by věděl, že je to naposledy, co se vidí, a byl s tím smířený.

Dvěma prsty jí zvedl bradu a lehce přitiskl své rty na její, něžně. Zdržel se jen na vteřinu, než se odtáhl. „Měj se hezky, Emmo. Doufám, že najdeš to, co hledáš. Nebo se zbavíš toho, co tě straší.“

Joel se otočil a tiše kývnul na muže, který zrovna vyšel ze sousedních dveří.

Cassidy.

Cassidy letmo kývnul na odcházejícího Joela, ale  neuhl pohledem z Emmy. Jeho výraz nic neprozrazoval, ale Emma věděla, že to viděl. Viděl ten polibek.

Zvedla bradu, odmítala se cítit zostuzeně či vinně.

Odemkl si dveře a vešel do bytu. Zavřel za sebou, aniž by jí řekl jediné slovo.

Emma také zavřela dveře a poté tam několik chvil bez hnutí stála.

Pak se opřela čelem o dveře a zavřela oči. Joelova slova na rozloučenou jí zněla v hlavě.

Doufám, že najdeš to, co hledáš. Nebo se zbavíš toho, co tě straší.

Byla to dobrá rada.

Ale co když to, co chtěla a co ji strašilo, bylo tou samou věcí?