TS - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Irenka

Můj obojek. Platinový kroužek, ne tlustší, než můj palec, který je posetý kolem dokola kulatými diamanty a dokonale sedí na mém krku. Když se zavřel, tvořil naprosto dokonalý třpytivý kruh, který měl cenu tři celých šest milionů dolarů. Ale jeho nejcennější část představovala slova vyrytá dovnitř.

Majetek Neila Elwooda.

Nebyl to obojek, který vlastnil. Byla jsem to já.

Klekla jsem si na měkký koberec a se skloněnýma očima jsem čekala, zatímco Neil se pohyboval po naší ložnici. Chtěla jsem se na něj dívat. Bože, chtěla jsem se na něj dívat. Ale tohle nucené čekání mi poskytovalo čas představit si, co mělo přijít, a jen zvyšovalo moje očekávání.

Před Neilem jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla na totální dominanci. Líbilo se mi, když mě kluci zatahali za vlasy nebo mě přišpendlili ruce, ale Neil byl tím jediným, s nímž jsem se při submisi cítila skutečně pohodlně. Dokonce ještě dřív, než jsme se spolu romanticky zapletli, jsem mu věřila dost na to, že jsem si s ním dovolila prozkoumat a objevovat své touhy, o kterých mě nikdy dřív nenapadlo, že bych si je naplnila. Naše pouto Doma a subinky naše manželství posílilo a ta důvěra rostla každým dnem ještě víc a víc. Jeho přísné příkazy a chtíč nabízely mé bolesti bezpečí, pohodlí a lásku.

Obojek, který mě tížil na krku, představoval připomínku té lásky.

„Sophie, zvedni oči.“

Pomalu jsem je zvedla. Můj Pán stál přímo přede mnou, bosý a s nahou hrudí. Na sobě měl jen své černé kalhoty s opaskem, který si pomalu rozepínal.

Moje ústa se poslušně otevřela a on se usmál. „Ještě ne.“

Místo toho, aby si rozepnul kalhoty a ukázal mi penis, vytáhl pásek z poutek a přeložil ho na polovinu. Širokým koženým pruhem si udeřil do dlaně. Ten zvuk mnou otřásl.

„Ohni se přes postel.“

Postavila jsem se a přešla přes pokoj. Mnohdy jsme používali spoustu nástrojů – pádla, provazy, pouta. Dneska večer, po dlouhém únavném dni, Pán využil jen minimum. Ale mohlo by to stačit.

Když jsem zaujala svou pozici, přistoupil za mě. „Dneska večer žádné stopy. Nechci, aby ti to bylo zítra nepohodlné.“

Skousla jsem si spodní ret a přemýšlela o tom, že použití pásku jeho tvrzení odporovalo, nicméně Pán neměl rád hubaté subinky. To, že mi nechtěl nechat známky, neznamenalo, že by mě nemohl potrestat a odpírání mohlo být mnohem horší než fyzická bolest.

Povlak pokrývky byl ze surového hedvábí ve zlatě zelené barvě, které jsem koupila kvůli tomu, že mi připomínalo barvu Neilových očí. Tkanina byla vyšitá zlatým vzorem, který na první pohled vypadal naprosto neškodně, nicméně když jsem na něm ležela, tak mi dráždil bradavky. Místo jeho rukou mě po nahé kůži hladil vzduch a ze tří stran mě lechtal.

Při náhlém doteku jeho dlaně na mém holém zadečku jsem nadskočila. Přejížděl po mém masu, jemně ho hnětl. Vyklenula jsem záda, a když prohloubil svůj tlak, prakticky jsem předla. Díky masáži se krev dostala krev k povrchu kůže a snížila riziko modřin. Kochala jsem se každým pohybem jeho dlouhých prstů.

Spustil ruku níž a její hranou mě uvnitř roztáhl. Zajel hruběji a po mé štěrbině přejel prsty nahoru a dolů. Zabořila jsem obličej do toho hladkého hedvábí. Moje tělo se mu za to otevření odměnilo mlaskavými, mokrými zvuky. Dlaní ruky mě promnul maso. Pak jí bez varování zvedl a spustil dolů přímo na mou kočičku.

Nadskočila jsem a ze rtů mi uniklo bolestivé vyjeknutí. Při dalším úderu jsem ze sebe vydala ještě silnější vyjeknutí. Rukou na kříži si mě přidržel na místě. „Nehýbej se.“

„Omlouvám se, Pane,“ vydechla jsem. Zapřela jsem se nohama do koberce, abych neklouzala. Ale to nebyl ten problém. Něco mi bránilo v plném poddání se mysli, které bylo nezbytné pro to, aby se bolest mohla změnit v drogu, po které moje tělo toužilo.

„Jsi napjatá,“ upozornil mě. „Co potřebuješ?“

„Hudbu,“ řekla jsem bez zaváhání.

„Sophie?“ zeptal se vyčkávavě.

„Hudbu, Pane,“ zrevidovala jsem svou odpověď. „Omlouvám se, Pane.“

„Je ti odpuštěno. Zůstaň tak, jak jsi.“

Ustoupil dozadu, aby zapnul nějakou hudbu. Mě tu nechal vystavenou a těžce dýchají, zoufale toužící třít se o roh matrace. S výběrem hudby si dal načas. Podle mé nadrženosti a netrpělivosti až příliš dlouho. Vybral si Lanu Del Rey: „Freak“. Hudba naplnila místnost. Pokud vám právě sexy starší muž naplácá, tak je Lana tím dokonalým zvukovým doprovodem.

S malým dítětem v době pro mě bylo těžké dostat se v tiché místnosti do nálady. Věděla jsem, že jsem byla hloupá, protože Oliva nás ve svém křídle v dětském pokoji v žádném případě nemohla slyšet. Navíc její chůva jí téměř vždycky v ložnici zapnula tichý šum, takže to nebylo ani o tom, že by nás mohla náhodou zaslechnout. Navíc nám poskytovala krytí i samotná vzdálenost. Ale i tak jsem pro to, abych se v sobě mohla úplně ztratit, potřebovala jistý zvukový plášť soukromí.

Neil se vrátil ke mně a jednou dlaní přejel po mém zadku.

„Připravena?“

„Ano, Pane,“ zašeptala jsem.
S hlasitým prásknutím přistál na celém mém zadku pásek. Znělo to mnohem hůř, než jak to bylo cítit, ale bože, ten zvuk vždy zážitek jen zvýšil.

„Pokud dostanou zdvořilé dívky dárek, vždy poděkují,“ připomněl mi.

„Děkuji, Pane.“

„Kolik bys jich ráda?“

„Všechny,“ nebylo vhodnou odpovědí. „Tolik, kolik byste měl rád, Pane.“

„Hodná holka.“
Ta jednoduchá pochvala nastartovala spirálu. Pomalu jsem v duchu dostávala pryč, do místa, kde vnější svět zmizel. Žádná zodpovědnost, žádný tlak, jen já a můj Pán a má zoufalá potřeba až do morku kostí potěšit ho.

Na mou kůži znovu dopadl pásek. Zabořila jsem prsty do přikrývky. Nebyla to nejhorší bolest, kterou mi kdy způsobil – ani zdaleka ne. Ale nešlo o samotnou bolest. Šlo o tu akci za tím. Vědomí, že to nedělal jen proto, aby mě odvedl pryč, ale proto, aby se dostal pryč i on sám. Cítila jsem se… využitá. Špinavá. Zahanbená.

Uctívaná.

Při dalším dopadu pásku mi ze rtů uniklo vyjeknutí překvapené bolesti.

„Příliš tvrdé?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Pane.“

„Sophie, myslím to vážně. Tentokrát ti nechci způsobit trvalou bolest. Pokud nejsi upřímná, budu velice zklamaný.“

Přitiskla jsem čelo na chladnou látku. „Možná trochu tvrdé, Pane.“
Když políbil ten dlouhý hořící pruh, který jsem měla přes zadek, po kůži mi přejel svými rty. „Budu mnohem opatrnější.“

Při dalším úderu se mi zkroutily palce u nohou na koberci.

„Příště nechci být,“ pokračoval. „Možná, že až se vrátíme, bychom měli strávit noc venku.“

„Strávit noc venku“ bylo naše kódové označení toho, že jsme strávili noc v našem tajném útočišti, zdobné reprodukci Pavillonu Français ve Versailles, který bývalí majitelé našeho domu vybudovali v rohu, mimo hlavní cestu. Jako svatební dar pro nás oba ho Neil přeměnil na skutečně dekadentní palác zkaženosti.

„Mám chuť přehnout tě přes lavici a dávat ti rákoskou na zadek tak dlouho, až bys žadonila, abych přestal.“ Když promluvil, jeho hlas rachotil. Jeho výhrůžky ho rozparádily přesně tak, jako mě.

„Prosím, Pane,“ zasténala jsem, když mi zadku přistála další rána.

„Možná ti nasadím roubík. Když se s roubíkem rozpláčeš a slzy ti stékají po tváři, vypadáš tak úžasně.“ Další úder pásku. „Snažíš se žadonit, i když nemůžeš mluvit.“

Po páteři mi přejelo zachvění. Ne z bolesti, ale z očekávání. Ve svých slibech uměl být velice dobrý.

„Pak bych tě možná připoutal k Sybianu. Nechal tě s ním trochu bojovat.“ Odhodil pásek stranou a poslední ránu na zadek mi uštědřil rukou. Pak zaryl prsty do mého masa, svým sevřením si ho přivlastňoval.

Sybian, kterým mě vyhrožoval, byl tím nejsilnějším vibrátorem, který jsem kdy vyzkoušela. Kvůli svému tvaru se na něm muselo sedět, což mu dávalo možnost spoutat mi kotníky a díky tomu mě tak držet v zajetí. Jednou mě na něm nechal, a zatímco jsem se na něm svíjela a křičela, on si u toho četl knihu. Možná, že to čtení jen předstíral. Když mě mučil, byl v předstírání nezájmu skutečně dobrý.

Ale dneska v noci ne. Bylo to naprosto jasné z naléhavosti jeho doteků, když si klekl a škubl mými boky. Svými ústy se popásal na mé kundičce. Nevychutnával si ji labužnicky, ale jazykem zajel přímo k mému klitorisu a rychle na něm zakroužil. Vzpínala jsem se vůči jeho obličeji, ale on mi přišpendlil boky k okraji postele a držel je tam, díky čemuž mi nedával vůbec žádný prostor k pohybu.

„Nehýbej se,“ varoval mě, jednu ruku mi položil na kříž a druhou zajel mezi moje nohy. Jedním prstem vklouzl přímo do mě. Oční víčka se mi s chvěním zavřely. „Líbí se ti to?“

„Mmhm,“ podařilo se mi ze sebe dostat, zatímco jsem bojovala s pokušením, abych se pokusila vyklenout boky a dostat ho do sebe o něco hlouběji.

„Sophie, položil jsem ti otázku a očekávám řádnou reakci.“

„Ano, Pane. Omlouvám se, Pane.“ Končetiny se mi třásly snahou zůstat v klidu.

„Tím jsem si jistý.“ Tvrdě zajel prstem hlouběji. Zalapala jsem po dechu a překvapeně vyjekla.

„Mluv jen, když jsi tázána. Pokud ne, zůstaň mlčet. Jsou to dostatečně jednoduchá pravidla k pochopení, že?“

„Ano, Pane.
„A bez mého svolení se neuděláš, že?“

„Ano, Pane.“ Polkla jsem. „Mám svolení udělat se, Pane?“

„Ne.“

Vrátil se zpátky k jemnému dráždění klitorisu svým jazykem a pevně zatlačil na můj bod G. Přesto se mi podařilo zůstat v klidu. Možná řekl, že to bylo snadné, ale moje tělo znal tak, jako by napsal dizertační práci o tom, jak mě přimět vyvrcholit. Volnou ruku teď zvedl z mého kříže, prsty rozložil na mých zadních stehnech a já zatnula zuby. Snažila jsem se ten pocit ignorovat.

Přiměla jsem se uvolnit a nereagovat. Připomínala jsem sama sobě, že jsem to dělala už dřív, a mohla bych to udělat znovu. Protože o to požádal. Protože to po mě chtěl. To proto jsem tam mohla nehybně ležet, zatímco on zkoušel vše možné, aby mě rozrajcoval. Byla to zkouška – aby viděl, zda bych místo požadavků svého těla poslechla jeho příkazy.

Donutila jsem se zpomalit své roztřesené nádechy. Kolem mé kundičky i klitorisu se stahovala spirála čiré potřeby, a dřív, než jsem je mohla ovládnout, jsem byla skoro tam. „Jsem blízko, Pane.“

Okamžitě se zastavil. „Jak blízko?“

Dost blízko, abych chtěla přirazit na Vaši ruku a udělat se dřív, než byste mě mohl zastavit. Tu myšlenku jsem násilím potlačila. V poslední době jsem se tak moc snažila být dobrá. „Velice blízko, Pane. Možná… nehýbejte rukou. Vůbec.“

„Dej mi vědět, až se vzpamatuješ.“ Jeho hlas byl nízký, s ocelovým soustředěním. „A neuděláš se. Rozumíš?“

Byl to příkaz, takže jsem ho musela poslechnout. Ten ostrý osten mé touhy mi to značně stěžoval. Musela jsem počkat ještě několik nadechnutí, abych si byla jistá, a pak jsem roztřeseně řekla. „Teď jsem v pořádku, Pane.“

„Dobře.“ Opatrně vyndal svou ruku. „Běž na postel. Na ruce a kolena.“

Vylezla jsem na postel. Byla jsem vděčná, že jsem se měla jak opřít. Opřela jsem se o dlaně na šířku ramen a jen trochu rozevřela kolena. Tady nebyl žádný prostor pro jakýkoli umělecký výklad. Kdyby chtěl, abych měla vyklenutá záda, řekl by mi to. Kdyby chtěl, abych byla opřená o lokty, řekl by mi to. A když to neudělal, udělala jsem jen to, o co požádal.

Zaslechla jsem, jak si rozepnul kalhoty. Pak se ozvalo zašustění toho, jak si kalhoty sundal a následně se postel za mnou prohnula. Chtěla jsem ho vidět. Zbožňovala jsem to, jak vypadal, když si držel svého obrovského ptáka tak, aby ho do mě navedl. Zbožňovala jsem ten hlad v jeho očích v okamžiku, kdy do mě poprvé vstoupil. Bez ohledu na to, jak hluboce zapadl do své role, to nikdy nedokázal skrýt.

Ale nedal mi svolení, abych se na něj podívala.

Při prvním doteku jsem se obrnila. Neil byl tak extrémně dobře vybavený, že jsem občas měla pochybnosti o tom, že se do mě skutečně vejde. Vždy tu byla možnost, že by si mě vzal hrubě od samého počátku, bez jakéhokoli varování nebo času na to, abych se sama připravila. Ne, že bych potřebovala spoustu přípravy. Byla jsem tak mokrá, až se mi stehna leskly. Zajel dovnitř, jen hlavičkou a já zasténala.

„Chceš toho kohouta, Sophie?“ zeptal se, vytáhl se a znovu se zasunul, ale ne dále, než předtím.

„Ano, Pane.“ Všechno ve mně mě nutilo natáhnout se a vzít si ho tak hluboko, jak jen bych mohla.

„Tak o to požádej.“

Jedním roztřeseným dechem jsem se nadechla. Má kočička se nedobrovolně kolem něho natahovala. Byl tak tvrdý, že se moje svaly, které se chvěly, o něj prakticky třely. „Prosím, Pane. Prosím, ošukejte mě. Prosím, dovolte mi mít Váš penis.“

„Jak jsi dychtivá,“ škádlil mě. „Nestydíš se za to?“

„Ne, Pane.“

„A proč ne?“

V duchu jsem se vrátila zpátky k naší první noci, kterou jsme společně strávili. K tomu až příliš krátkému setkání, které celých šest let, kdy jsme pak byli od sebe, dráždilo mé fantazie. „Protože jste mi řekl, abych se za to nestyděla, Pane.“

„Nikdy se nestyď za své vlastní potěšení. Nestyď se za své vyvrcholení.“

Zajel svou rukou do mých vlasů a zatáhl mi za ně hlavu dozadu. Přitom do mě celou svou délkou vklouzl. Tak hluboko, až to bolelo, ale tak pomalu a jemně, že jsem chtěla, aby to nikdy neskončilo. A když jsme byli spojení, vklouzl druhou rukou pod můj hrudník, aby mě zvedl výš. Objala jsem ho rukou kolem krku, abych získala stabilitu. Natočil hlavu, aby mě políbil. Jeho jazyk zajel do mých úst a setkal se s mým.

Pak se, bez jakéhokoli varování, natáhl a mou ruku mi trhnutím sundal dolů. Tvrdě mě zatlačil do postele, svým tělem mě úplně drtil. „Řekni mi, co se s tebou chystám dělat, Sophie.“

„N-nevím, Pane.“

„Víš,“ zavrčel mi do ucha. „Řekni mi to.“

Nechtěla jsem hádat špatně – ne proto, že bych se bála, co by mi mohl udělat, ale proto, že jsem ho nechtěla zklamat. A bylo těžké zjistit, kde končily mé touhy a začínaly jeho plány. Nechtěla jsem být zatažena do transparentně zbožných myšlenek. „Chystáte se mě ošukat, Pane?“

„Jak tě ošukám, Sophie?“

„Tvrdě,“ odpověděla jsem automaticky, protože to bylo to první slovo, které mi přišlo na mysl. Bez dechu jsem dodala: „Hrubě?“

„Skutečně velice hrubě.“ Skoro úplně ze mě vystoupil a já se zachvěla. „Ukaž zápěstí.“

Popadl je do jedné ruky a pevně mně je přitiskl ke kříži – tak, jak to občas dělal, když mě naplácal. V jeho sevření jsem byla naprosto znehybněna. Jeho tělo mě přišpendlilo k posteli. Pak udělal přesně to, co slíbil.

Když mě šukal, bolest byla intenzivní, neúprosná, transcendentní. Některé jeho tahy byly krátké a mou broskvičku zas a znovu škádlily, a pak najednou zajel tak hluboko, jak jen mohl. V jeho pohybech nebyly žádné vzorce, nemohla jsem se připravit na jeho další tah. Nahlas jsem vzlykala, v očích i ústech jsem cítila prameny vlastních vlasů zmáčených potem. Kroutila jsem se a třásla, ale byla jsem mu naprosto vydána na milost a nemilost. Panika z toho, jak jsem byla tahle znehybněna, strašidelný strach z toho, že jsem nemohla používat ruce ani nohy, a jak moje tělo využíval – to vše mě poutalo pevným provazem, kterým jako bych byla jak fyzicky, tak i psychicky svázána.

Neil teď zajel svým palcem do mé broskvičky a nabral na něj mé šťávy. Ruku zvedl k mému obličeji a palec mi vtiskl do úst. „Ochutnej sama sebe, Sophie.“
V ocenění jsem zasténala a přejela po něm jazykem, přesně tak, jako bych nasávala jeho penis. Odtáhl svou ruku a přitom do mě vstoupil rychlým, násilným tahem. Tentokrát jsem vykřikla. Nedokázala jsem si pomoc.

„Křič, jak jen se ti zlíbí,“ krutě mě škádlil. Jednu ruku položil na můj zadeček a palcem, který měl plný mého vlastního vzrušení, násilně zajel do mé zadní dírky.

Znovu jsem vykřikla, ale tentokrát z naprosto jiného důvodu. To ponížení, které jsem měla spojené s análním drážděním, mé vzrušení dovedlo do nových výšin, a můj výkřik bolesti byl spojený s pocity potěšení, které se mi zarývaly až do morku kostí. Z napětí z blížícího se orgasmu jsem prakticky vibrovala. Zrychlil tempo přírazů, a já se dostávala výš a výš, skoro tam -

Se šokovaným zasténáním do mě zajel ještě hlouběji a udělal se.

Zcela zjevně ho to překvapilo Taky mě to překvapilo – dost na to, abych se neudělala. Jen zřídkakdy se udělal dřív, než já. Ne, pokud to nebylo záměrné. Ale on mě nevaroval, že bych se neměla udělat, a já bych udělala vše, o co by požádal, ne? Srdce mi bušilo jako o závod a v duchu jsem procházela každou ze zvrhlostí, kterou jsme dělali, a všechno to vážně zkoumala.

Rychle se vzpamatoval a když ustoupily poslední záchvěvy, vystoupil ze mě. Chystala jsem se žadonit, aby mě nechal udělat se, slíbit mu, že budu lepší, že bych mu dala cokoli, že bych mu znovu nic neodmítla. Nemusela jsem. Přetočil mě na záda a dvěma prsty zajel do mé stále bolavé kočičky. Zajel tam s nimi výš a pevně jimi přitlačil na můj bod G. S vyklenutými zády jsem jezdila na jeho ruce, a on palcem zpracovával můj klitoris. Stále rukou přirážel a začaly ze mě vycházet mokré mlaskavé zvuky. Zadržela jsem dech – nechtěla jsem se v tom utopit.

„Odvedla jsi výbornou práci, Sophio,“ zamumlal. „Teď se můžeš udělat.“
Po letech submise vůči němu pro mě ta slova představovala stejně, jako jakýkoli dotek. Tělo se mi na posteli zkroutilo, všechny svaly se napjaly a já se udělala. Kolem jeho ruky jsem pevně svírala stehna, která se mi celá chvěla. Zaplavila mě úleva spojená s potěšením a jeho ruku zaplavily důkazy toho všeho. Můj mozek úplně vypnul, nervový systém jsem měla úplně přetížený. Otevřela jsem ústa, ale unikl mi z nich jen chraplavý výdech. Čas se zastavil, ale nakonec jsem se zhroutila zpátky na pokrývku a s pomalým sladkým výkřikem jsem se vrátila zpátky do reality.

„Ještě jednou?“ zeptal se. Prsty měl stále uvnitř mého těla.

Slabě jsem zatřásla hlavou. „Ne, Pane.“

„A co kdybych řekl, že bys jich měla mít tolik, kolik ti jich přeji dát?“ vyzval mě.

Za jiných nocí by má odpověď možná zněla jinak. Ale dneska v noci jsem řekla: „Použila bych bezpečnostní slovo, Pane.“

„Ach.“ Jemně vytáhl svou ruku. „Měli bychom tě očistit?“

Vděčně jsem přikývla a dovolila mu, aby mi pomohl. Když mě postavil na nohy, jednou rukou mě objal kolem pasu a já se o něj opřela. Nedůvěřovala jsem svým roztřeseným nohám. Mít sex jako tenhle se vyrovnalo běhu po schodech nahoru a dolů a to až do doby naprostého vyčerpání.

„Sprcha nebo vana?“ zeptal se mě, když mi pomohl došourat se do koupelny.

Obvykle by byla mou automatickou volbou má vana. Zbožňovala jsem ji tak moc, že ji Neil doopravdy koupil od mého původního pronajímatele bytu a pro náš městský dům v Londýně nechal vyrobit její repliku. V našem současném bydliště představovala mé oblíbené místo, a navzdory tomu, že moje milostné zapletení s ní by mohlo nevyhnutelně vést ke vzniku křečových žil, cenila jsem si každého okamžiku našich nedovolených romantických chvil.

Ale nebyla velikosti pro dva a já jsem chtěla stále být v náručí svého Pána.

„Sprcha. A umyjete mi vlasy, Pane?“

Políbil mě na vrcholek hlavy. „Udělám pro tebe cokoli.“

A skutečně by udělal.

*********

Když jsem Neila vzala do svého rodného města naposledy, bylo to na Vánoce. Calumet v Michiganu je v mrazivé zimě naprosto jiný než v červnu, a já byla nadšená z toho, že to Neil uvidí. Svěží zelené stromy byly plné čerstvého letního větru, voněly borovice a jako obvykle sníh úplně roztál. Až do prvního roje komárů by to mohl být naprosto příjemný výlet.

Přistály jsme na nejbližším letišti, na kterém mohl přistát náš soukromý letoun, a na zbytek cesty do Keweenaw jsme si pronajali auto. Dobře, pronajali jsme si dvě auta, protože s námi jela i moje máma a Tony, a tohle byl jediný způsob, jak mohl Neil cestovat tak daleko se svou tchýní.

„Nejde o to, že ji nám rád,“ opakoval od doby, kdy jsme opustili letiště, už podvanácté. „Ona umí být…“

„Trochu moc. Já vím.“ Zkontrolovala jsem zpětné zrcátko a zamračila se na pickup, který na nás byl nalepený. Sevřela jsem volant pevněji. „Jezdí jako kr-“

Neil si odkašlal.

„tek, že?“ opravila jsem sama sebe. „Stejně, ona tam vzadu nespí?“

Neil se ze svého sedadla otočil a podíval se po Olivii. „Dřímá.“

„Víš, že bys před ní neměl o mé mámě takhle mluvit. Děláš si takové obavy kvůli mému klení,“ zabručela jsem.

„Omlouvám se. Máš pravdu. Rebecca je také součástí Oliviiny rodiny. Měl bych si nechat svou kritiku pro sebe.“ Než promluvil, dokázal se skoro celou vteřinu držet. „Ale skutečně si musela v letadle lakovat nehty na nohou?“

„Od někoho jsem to podělila,“ odsekla jsem.

Jízda z Marquette do Calumetu trvala dobré tři hodiny. Jeli jsme po silnici lemované stromořadím, které bylo občas přerušeno malými městy. Ale Olivii už strávila většinu dne přepravou, takže u Baragy dosáhla svého limitu.

„Proč se místo toho, abychom jeli do chaty, nejdřív nezastavíme u babičky?“ navrhla jsem. Přímo na břehu jezera Gay jsme si pronajali nádhernou nemovitost, ale k ní to bylo o další půlhodinu jízdy navíc. „Poskytne to Olivii na chvíli možnost vystoupit z auta.“

Neilovi se ta myšlenka moc nelíbila. „Nemůžeme k tvé rodině vpadnout jen tak neohlášeni.“

„Jasně, že můžeme. Když přijíždíš z jiného státu, není to neočekávaně. A ona ví, že máme dorazit dneska. Navíc čeká mámu a Tonyho.“ A také jsem chtěla být u toho, až se babička setká s Tonym. Máma měla konečně vážný romantický vtah, což bylo něco, co má rodina svým způsobem už dávno odepsala.

Což stálo za sračky. Zatímco se mí blízcí zamilovávali a podporovali, tak to vypadalo, že si myslely, že když mě má máma měla v době, kdy byla sama ještě teenagerkou, tak tím zahodila celou svou romantickou budoucnost. A vzpomněla jsem si na to, jak jí v době, kdy jí bylo pětadvacet, někdo nazval „starou pannou“. A rozhodně tomu nepomáhalo ani to, že já jsem úspěšně odháněla všechny muže, se kterými se kdy snažila mít schůzku.

Žaludek mi zakručel. Pokračovala jsem. „A aspoň si můžeme dát u babičky něco k jídlu.“

Neil vypadal, jako bych navrhovala, že se vyčůrám na její koberec. „Sophie, nemůžeš se u někoho doma jen tak neohlášená objevit a čekat, že tě nakrmí. To je hrubé!“

„Není to hrubé! Je to babiččin dům.“ Ztišila jsem hlas, abych nevzbudila Olivii. Byli jsme ještě pár kilometrů od Calumetu a já je nechtěla strávit s ječícím batoletem za zády. „Navíc tam máma s Tonym zůstanou. Její pohostinnost je naprosto impozantní.“

Moje babička žila v domě, kde jsem do doby, než babička s dědou koupili mámě přívěs, ve kterém jsem následně vyrůstalo. To místo vypadalo skoro stejně jako tehdy. Výjimkou byly jen nové posuvné dveře, které vyměnili v době, kdy mi bylo dvanáct, a vana, která byla nakonec vyměněna, aby se přestala kolem rozpadat zeď. Mé a Neilovo rodinné zázemí se od sebe nemohlo víc lišit, a to ani v případě, kdybychom vyrůstali na opačných stranách sluneční soustavy. Když jsme dorazili na příjezdovou cestu, byla jsem si toho dobře vědoma.

Dveře nebyly zamčeny – nikdy nebyly – takže jsem na ně zatlačila a vešla dovnitř. Neil mě váhavě následoval, u boku držel rozespalou Olivii. „Neměli bychom zazvonit?“

„Ne. Sundej si boty,“ řekla jsem mu a skopla své espadrilky od Marca Jacobse na plastovou rohožku u dveří. Olivii jsem sundala její perleťově modré botky do Mary Janes a pak jí postavila na zem. Vzala jsem jí za ruku a vedla dál. „Babi? Jsme tady!“

„Už?“ ozval se hlas zevnitř. Pomohla jsem Olivi vystoupit na schod, který vedl do jídelny. Když babička spěchala směrem k nám, ta stará podlaha se třásla. Sevřela mě v pevném objetí. „Myslela jsem si, že bys ses tu mohla s mámou a jejím kamarádem zastavit jako ambasadorka.“

„Ne, Neil potřeboval malou přestávku,“ řekla jsem a slyšela, jak si za mnou uraženě odfrkl.

„Ach, to je v pohodě, Neile,“ řekla babička a dřív, než jí mohl zastavit ho taky objala.

„Becky občas dovede být trochu moc. Jsem její máma. Znám to.“

„Ano, no.“ Odkašlal si a pak se sklonil, aby zvedl Olivii, pravděpodobně proto, že se už déle než dvě minuty dotýkala nohama podlahy. „Tohle je moje vnučka, Olivia.“
„Není tak nádhernou panenkou?“ Babička dřív, než pokračovala dál, uhladila Oliviiny bělostně světlé kudrlinky. „Když jsem se to o tvojí dceři dozvěděla, bylo mi to tak líto. Ztratit dítě je příšerná věc.“
„Ano.“ Neil si odkašlal. „Děkuji za tu nádhernou rostlinu, kterou jsi jí poslala na hrob.“

„Vůbec není zač,“ ujistila ho babička.“
Byla jsem ohromena, že si to Neil pamatoval. Kdyby právě teď fialová azalka nekvetla, pravděpodobně bych si na ní nevzpomněla.

„A už se cítíš lépe?“ zeptala se. „Teď, když jsi venku z nemocnice?“

Neilova hospitalizace kvůli jeho pokusu o sebevraždu proběhla před rokem a skutečně jsme o tom už moc nemluvili. Ne, že by se přímo jednalo o tabu, ale bylo to něco mnohem osobnějšího, než co by chtěl sdílet s relativním cizincem – nebo cizincem, který byl příbuzný. I tak na tu otázku odpověděl s grácií. „Ano. A ještě jednou díky za tvou milou kartičku.“

Ona mu poslala do nemocnice kartičku? Nikdy se o tom nezmínil, ale nijak mě to nepřekvapovalo. Tohle byly přesně ty věci, které babička dělala.

Babička najednou vytřeštila oči, což mi naznačilo, že se v duchu dostala k úplně jinému tématu. „Řekni mi, už jste jedli?“

„Ne.“ Střelila jsem po Neilovi triumfálním pohledem. „Můžeme ti vyplenit lednici?“

„No, bože, ano.“ Vběhla do kuchyně a my ji následovali. „Než zamíříte do vaší chaty, zastavíš se u Pat?“

„Kdo je Pat?“ požádal Neil o vysvětlení. V hlase měl ten samý, zmatený tón, jako jsem obvykle slýchávala, když byl v přítomnosti mojí mámy.

„Obchod s potravinami. Musíme koupit nějaké jídlo a věci do chaty.“ Přešla jsem ke skříni a vyndala hrníček a talířek, který používal už nejeden vnuk, a k tomu talíře pro mě a Neila. Babička zatím vytahovala věci z lednice.

 Vyndala velkou mísu a položila ji na stůl. „Jsou to jen sendviče, a mám k tomu chipsy. Myslím, že na terase mám pár 7-UP. Dojdu se podívat.“

Neil si pečlivě prohlédl vrchol mísy. V žádném případě rozhodně nikdy v životě nejedl sendviče co dům dal. „Předpokládám, že ta zelená je -“

„Sterilovaná okurka,“ vesele jsem ho informovala.

Svým způsobem bylo zábavné být teď na téhle straně kulturního šoku.