FM - 9. kapitola

Překlad: Markéta

 Sara

 

             

            Další dva dny proletí díky velkému množství práce. V úterý zůstanu do noci v nemocnici kvůli porodu a ve středu je další směna na klinice, kde jsem opět jediný lékař, který musí prohlídnout všechny pacienty.

            Je to vyčerpávající, ale nevadí mi to, protože Peter najde způsob, jak být blízko mně oba večery - v úterý tím, že dohání nějaké e-maily v Snacktime Café v nemocnici, takže si mohu odskočit, abych ho viděla, když čekám na své pacienty, až budou připraveni k porodu a ve středu je dobrovolníkem na klinice spolu se mnou.

            „Proč to děláš?“ Zeptám se ho, když jedeme na kliniku. „Chci říct, nechápej mě špatně, jsem velmi ráda, že to děláš - a Lydia je určitě v sedmém nebi. Ale je to opravdu to, co chceš?“

            Pohlédne na mě a jeho oči zazáří stříbrem. „To, co chci, jsi ty, v mé posteli, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Nebo dosáhnout toho, že si tě k sobě připoutám za všech okolností. Ale protože vím, jak moc pro tebe tvoje kariéra znamená, uspokojím se s tou další nejlepší věcí.“

            Dívám se na něj a nejsem si jistá, jak na to reagovat. U každého jiného muže bych byla přesvědčena, že je to vtip, ale s Peterem to není bezpečný předpoklad. Zejména proto, že chápu, jak se cítí.

            Také mi hrozně moc chybí, když nejsme spolu.

            Dorazíme na kliniku o minutu později a já se jdu připravit na záplavu pacientů, zatímco Lydia odchytne Petera, aby přestěhoval nějaký nábytek. Od sedmi do deseti vidím ženy kvůli menším a větším problémům, a poté se na mé obrazovce objeví známé jméno.

            Monica Jacksonová.

            Můj hrudník se bolestivě sevře. Osmnáctiletá dívka přišla minulý týden po druhém brutálním útoku svého nevlastního otce, který se dostal z vězení kvůli technickým detailům, místo výkonu svého sedmiletého trestu za znásilnění, když jí bylo sedmnáct. Pomohla jsem jí tehdy a dala jí nějaké peníze, abych snížila finanční závislosti její alkoholické matky na tom parchantovi, ale minulý týden jsem nemohla nic udělat. Monica byla vyděšená, že její nevlastní otec bude požadovat svěření do péče jejího mladšího bratra a vyhraje - nebo že dítě skončí v pěstounském systému.

            Její beznadějná situace mnou tolik otřásla, že jsem plakala dobrou hodinu.

            Zhluboka se nadechnu, nasadím svou nejklidnější tvář a vstanu, když dívka vstoupí do místnosti. „Monico. Jak se máš?“

            „Ahoj, doktorko Cobakisová.“ Její malá tvář tak září, že jsem ji téměř nepoznala. Dokonce ani napůl zhojené modřiny, které jsou stále vidět na její kůži, se jí nezhoršují. „Jsem připravená na zavedení nitroděložního tělíska.“

            Zamrkám nad jejím nadšení. „Báječné. Předpokládám, že se cítíš lépe?“

            Přikývne a vyskočí na stůl. „Ano, mnohem lépe. A hádejte co?“

            „Co?“

            Usmívá se. „Už mě nemůže trápit. Jako nikdy. Minulý týden šel v noci do práce a byl přepaden v uličce. Nějací lupiči mu rozřízli hrdlo, věřila byste tomu?“

            „Oni ... co?“ Klesnu zpět do své židle a nohy se mi podlomí.

            Její úsměv slábne a ona se na mě kajícně podívá. „Omlouvám se. To vyznělo divně, že?“

            „Hm, ne. To je… „ Zavrtím hlavou v marném úsilí, abych si ji pročistila. „Řekla jsi, že mu někdo rozřízl hrdlo?“

            „Jo, lupiči nebo lupič.“ Policie neví, kolik jich bylo. Vzali si jeho peněženku, takže šli určitě po jeho penězích.“

            „Chápu.“ Zním zděšeně, ale nemůžu si pomoct. Vzpomínka na dva feťáky, které Peter zabil, aby mě zachránil, vidím ve své mysli tak živě, že cítím měděný zápach smrti a vidím způsob, jak se jako loutky zhroutili do tmavých kaluží krve, které se šířily pod jejich břichem…

            Tolik krve, že jejich hrdlo muselo být rozříznuto.

            „Dr. Cobakisová? Jste v pořádku?“

            Dívka zněla ustaraně - musela jsem zblednout.

            S námahou se vzpamatuju a usměju se. „Ano Promiň. To jsou jen některé špatné vibrace, to je všechno.“

            „Och, omlouvám se. Nechtěla jsem Vás vyděsit. A prosím pochopte: Neříkám, že jsem šťastná, že je mrtvý. To jen, že – „

            „Jsi ráda, že je z tvého života pryč. Chápu to.“ Znovu se postavím a pokud možno klidně podám Monice papírové šaty zabalené v plastu. „Prosím, běž a převleč se. Budu tady s tebou.“

            Nechávajíc dívku odejít, ustoupím, nohy nestabilní a plíce bojují o dech.

            Minulý týden, poté, co jsem se dozvěděla o druhém útoku na Monicu, jsem neplakala.

            Svěřila jsem se také Peterovi a přesně jsem mu řekla, co se stalo.

            Pokud to není hrozná náhoda, měl agent Ryson pravdu.

            Jsem stejné monstrum jako Peter. Zabila jsem nevlastního otce Monicy tím, že jsem na něj vytáhla nejsmrtelnější zbraň, kterou znám.

            Svého nového manžela.