FM - 6. kapitola

Překlad: Markéta

 Peter

 

            Sařina kancelář je v blízké vzdálenosti od jejího bytu, když jdete pěšky, takže cesta autem je jen pár minut. Až příliš brzy zastavuji u obrubníku a podávám Saře její oběd, a celou dobu mám pocit, že bych si raději ukousl ruku, než abych ji nechal vystoupit z toho auta.

            Nesnáším, že ji neuvidím celý den, že se jí nebudu moci dotknout ani s ní promluvit až do večera. Je to ještě těžší než minulý týden, protože jsme tuto neděli strávili společně - a teď vím, jaký je to pocit být v ráji.

            To je to, co jsme měli v Japonsku, pouze bez hořkého nepřátelství - aniž by mě Sara nesnášela, že jsem ji unesl a odvedl pryč z dosahu její kariéry a každého, koho miluje.

            Chce to veškerou mou sílu, abych zůstal sedět a byl klidný, když mě políbí na tvář a šeptá: „Miluju tě. Uvidíme se brzy,“ než vyskočí z auta.

            Sleduji, jak její štíhlá postava zmizí v její kancelářské budově, a potom posílám posádce pokyn na sledování Sary na celý den.

            Pokud s ní nemůžu být, alespoň budu vědět, kde je a co dělá.

            Alespoň si budu jistý, že je v bezpečí.

             

xxx

             

            Ráno trávím převodem prostředků ohledně uzavření tohoto čtvrtku a na organizaci nadcházejícího stěhování. Plánuji nás přestěhovat do nového domu do příštího týdne, což znamená, že je třeba udělat spoustu práce. Přestože místo bylo právě zrekonstruováno a nebude vyžadovat zásadní vylepšení, musím nainstalovat vhodná bezpečnostní opatření.

            Předměstí nebo ne, náš dům bude pevností a nikdo - nejméně ze všech agent Ryson - nebude schopen znovu obtěžovat Saru doma.

            Je půlka odpoledne a já umývám zeleninu na večeři, když mi zavibruje telefon na pracovní desce. Jedním polosuchým prstem přejedu po obrazovce, kde vidím Sařinu textovku.

            Moc se omlouvám. Právě mi zavolali z kliniky. Jsou plně obsazení a prosí mě, abych dnes večer přišla. Bude to jen do deseti, nebo tak nějak. Znovu se omlouvám.

            Cuketa, kterou jsem umýval, se zlomí v půlce a já odstrčím loktem telefon, aby se vyhnul stejnému osudu.

            Měl jsem to kurva vědět. „Pokud nenastanou žádné mimořádné události“ je kód pro „nouzové situace musí přijít.“ Bylo to tak před Japonskem, a i když je současná práce Sary méně zaměřena na porodnickou stránku OB-GYN, její myšlení se nezměnilo.

            Práce je pro ni stále na prvním místě, dokonce i dobrovolnická práce na klinice.

            Trvá mi dobrých dvacet minut, než se uklidním a začnu racionálně uvažovat. Sařina kariéra je jedním z důvodů, proč jsem prošel všemi problémy s Novakem a Esguerrou, proč jsem souhlasil s tím, že se vzdám pomsty vůči Hendersonovi. Být lékařkou - pomáhat pacientům - je pro ni důležité; potřebuje svou kariéru, stejně jako musí být v blízkosti své rodiny a přátel. Věděl jsem to, když jsem ji unesl, ale na tom mi v té chvíli nezáleželo.

            Všechno, na čem záleželo, bylo udržet si ji.

            Teď, když ji mám a ona je šťastná, nemohu se vrátit k tomuto způsobu myšlení, nemohu zapomenout, jaké to bylo, když jsem byl zdrojem jejího utrpení, kdykoli se na mě podívala, viděl jsem v jejích očích trápení.

            Teď je to jiné. Ať už zůstávají jakékoli její výhrady, konečně přiznala, že mě miluje - miluje mě natolik, aby měla mé dítě.

            Dceru nebo syna ... jako Pasha.

            Na okamžik bolí znovu dýchat, ale pak bolest odchází a zanechává za sebou hořkost. V posledních měsících jsem na Pashu mohl myslet stále více, aniž by vztek otrávil vzpomínky. A vím, že je to kvůli ní.

            Můj malý zpěváček, kterého jsem tak strašně chtěl držet v kleci.

            Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu a soustředím se na uklidňující úkol udělat večeři.

            Jestli se dnes večer Sara nemůže vrátit domů, budu za ní prostě muset přijít.